Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 42. kapitola

06.06.2010 (16:15) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5031×

Bella:

„Bello, doufám, že víš, že kdyby sis to rozmyslela, nemusíme tam chodit. Ještě máme čas a kdykoliv to můžeme otočit zpátky.“ Edward odtrhl zrak od lesní cesty a zadíval se mi upřeně do očí.

„Já tam chci, Edwarde,“ přesvědčovala jsem ho už nejméně po padesáté. Ovšem jak se zdálo, stále to bylo všechno marné. „Nemusíš mít strach.“ Usmála jsem se na něj, snažíc se nedát najevo svou vlastní nervozitu.

Povzdechl si. „Já vím… jen nechci, abys dělala něco kvůli tomu, že by ses mi bála říct, ať zastavím.“

„Můžeš si být jistý, že kdybych měla strach nebo cokoliv jiného, budeš první, kdo se to dozví.“

Tohle ho nejspíš na chvíli přesvědčilo. I na jeho tváři se objevilo něco, co připomínalo malinký úsměv. Chytil mou dlaň a blaženě ji začal třít v té své. Bylo to velmi uklidňující. Všechen můj strach a nervozita se s každým pohybem jeho pokožky na mé vytrácel do ztracena.

Bylo to zhruba deset minut, co jsme si tak vroucně vychutnávali vzájemnou přítomnost. Zavřela jsem oči a nechala jsem se unášet tím pocitem naprostého bezpečí, když v tom jsem uslyšela, jak motor auta najednou ustal. To mohlo znamenat jediné… jsme na místě.

Pomalu jsem otevřela oči, obávajíc se, co se mnou pohled na můj domov udělá…

Ihned jsem pocítila velký knedlík v krku a moje srdce vynechalo jeden úder. Edward ke mně okamžitě střelil obezřetným pohledem, ale posunkem ruky jsem mu naznačila, aby mi nechal chvilinku na to, abych to všechno vstřebala.

Dívala jsem se na malou vilku, obklopenou ze všech stran stromy a lesním porostem, který se tady stihnul za patnáct let lidské nepřítomnosti rozrůst, jejíž bílá omítka byla dávno smytá neustálými přívaly deště a oprýskaná větrem, za jejímiž špinavými okenicemi byly vidět staré, zažloutlé záclonky s květinovými vzory; viděla jsem dveře, ke kterým vedly čtyři dřevěné schůdky, nyní jistě už prožrané všelijakou havětí… A nedokázala jsem ze sebe vydat ani hlásku. Bylo to na mě moc emocí najednou. Pohlédla jsem na malý, zarostlý dvoreček vedle severní stěny domu, která byla nepatrně porostlá lišejníkem, a spatřila tam starou, zchátralou houpačku. Okamžitě mi myslí projel krátký záblesk vzpomínky, jak mě na ní rodiče houpali. Vybavovala jsem si přesný tón maminčina smíchu, když mě potom chytala do náručí. Viděla jsem tatínkovy dolíčky ve tvářích, když se na mě radostně a s pyšností díval, když se mi na houpačku poprvé podařilo vyšplhat samotné…

Cítila jsem potřebu vidět těch vzpomínek víc. Nespouštějíc zrak z vily jsem otevřela dveře od auta a pomalu jsem se blížila k těm zastaralým schůdkům. Edward byl v mžiku vedle mě a váhavě mě uchopil za ruku.

Odtrhla jsem pohled od chátrajících dveří. Pohlédla jsem mu do obličeje se slzami v očích a vděčně jeho ruku stiskla pevněji, jako bych se chtěla přesvědčit, že tam doopravdy je a dodává mi potřebnou dávku odvahy. Cítila jsem potřebu cítit něčí lásku, abych návaly všech radostných vzpomínek normálně zvládla. Přitulila jsem se mu do náruče a ihned ucítila paže, které mě objaly.

„Doopravdy tam chceš?“ zašeptal tiše a věnoval mi něžný polibek do vlasů.

„A-ano…“ podařilo se mi říct skrz stažené hrdlo.

Povzdechl si. „Dobře, ale kdyby přece jenom něco…“

„Já vím,“ přerušila jsem ho a s úsměvem na tváři mu pohlédla do obličeje. „Stačí říct a půjdeme pryč.“

Vesele mu zajiskřilo v očích. „Jsi pozorná, jak tak vidím…“

Se smíchem jsem se zahleděla zpět na ty dveře. Edward okamžitě pochopil. „Tak v tom případě doufám, že ti nebude vadit má společnost,“ řekl a natáhl ke mně svou ruku.

„Že o tom vůbec dokážeš pochybovat.“ Bez váhání jsem ji uchopila, ale přitiskla jsem se mu k boku co nejvíc, protože jsem mezi nás nechtěla nechat vstoupit jakýkoliv, i ten nejmenší prostor.

Společně jsme pomalu, za doprovodu protestujícího vrzání, vystoupali tři schůdky. Octli jsme se naproti dvojitým dveřím s podobným tvarem, jaký se vyznačoval v barokní kultuře. Připomínaly spíš menší vrata. Velké, dřevěné, natřené na kdysi bílou barvu, zaoblené, uprostřed rozdělené napůl a se starožitnými kulatými klikami. Pouze měly navíc malá okýnka s barevným sklem.

Edward se na mě naposledy tázavě podíval. I on musel mít na tenhle dům jisté vzpomínky. Zcela jistě zřetelnější než já. Protože on narozdíl ode mě tady nebyl naposledy jako batole. Hodněkrát už jsem přemýšlela o tom, co pro něj ten večer, kdy mi zachránil život, znamenal. Ale nikdy jsem nenašla odvahu k tomu se ho zeptat.

Nevím, co v mém obličeji spatřil. Zda strach, odhodlání, paniku, nebo všechno dohromady. Nicméně ho to přesvědčilo k tomu, aby pomalu uchopil špinavou kliku do rukou a – ačkoliv jsem nepostřehla chvíli, kdy a jak stihl odemknout – s vrzáním pomalinku otvíral. Pro mě to ovšem bylo, jakoby ty dveře nepatřily pouze nějakému starému domu. Pro mě byly klíčem k vyřešení celé mé minulosti a možná i rozhodnutím o mé budoucnosti…

Nevím, co přesně jsem čekala, že uvidím. Ale to, co jsem spatřila, to rozhodně nebylo.

Ani jsem si neuvědomila, že před sebe zírám s otevřenou pusou. Vlastně jsem nevnímala nic kolem sebe. Pouze ten výjev, který se mi naskytl.

Nábytek tady byl naprosto dokonale sladěn do malého prostoru předsíně. Křížily se tady dva styly. Jeden z dob, ve kterých se natáčejí všechny pohádky o princeznách a druhý z období, ve které mí rodiče žili. Možná to znělo zvláštně, ale hlavní bylo, že to vše dohromady působilo harmonickým dojmem, ze kterého vyzařoval pravý klid domova.

Ale to, co mě překvapilo nejvíc, bylo, že to bylo vše perfektně čisté. Na rozdíl od zevnějšku domu to tady muselo být udržované. Nikde nebylo ani smítko prachu, žádné pavučiny, prostě nic.

Tázavě jsem se podívala na Edwarda, jestli o tom něco neví. Podle zvláštně zadumaného výrazu jeho obličeje bych nejspíš řekla, že ne. Ale potom, jakoby si najednou na něco vzpomněl, se jeho tvář vyjasnila a on nevěřícně zavrtěl hlavou. „Já tu Alici jednoho dne přerazím…“ zamumlal tiše a stejně jako já se zmateně rozhlížel kolem.

„Alici?“ zeptala jsem překvapeně. Co ta by s tím měla mít společného? Pokud se nemýlím, ta by teď měla být v Michiganu a starat se o Elizabeth…

„Poslední týden přede mnou stále něco tajila. Ani ve snu by mě nenapadlo, že mezitím zařídila úklid toho všeho… Muselo to dát ohromnou práci. Vypadá to tady úplně stejně jako před…“ U posledních slov se zadrhl a opatrně přitom sledoval výraz mého obličeje.

Ucítila jsem sice lehké škubnutí u srdce, když jsem si uvědomila, o jaké době se to zmiňuje, ale dala jsem si setsakra záležet, abych na sobě nedala nic znát.

A nejspíš se mi to i povedlo. Edwardova tvář se z napjatosti uvolnila zpět do jeho obvyklého pokřiveného úsměvu a oči mu zalila vlna něhy a neochvějné lásky.

„Chceš si prohlédnout i zbytek domu?“ zeptal se tiše a ještě pevněji mě objal kolem pasu.

Horlivě jsem přikývla a s nedočkavostí se hrnula do další místnosti. Byl to velký obývák. Uprostřed se nacházel obrovský gauč, který působil spíš moderním dojmem. Byl z tmavě modré látky a trůnily na něm malé polštářky s barevnými kytičkami. Byly olemovány bílou krajkou a vypadaly rozkošně. Kousek opodál stál obrovský, bílý klavír. Jistě bude rozladěný, ale to nic nemění na faktu, že je tady. Určitě na něj některý z rodičů hrál. Chtěla jsem si vzpomenout na nějakou skladbu, ale neviděla jsem vůbec nic…

Kolem stěn bylo spousta různých skříněk a poliček z odlišného dřeva a z jiné doby. Na západní stěně naproti gauči stála velká televize; na dobu před patnácti lety dost moderní, řekla bych.

Všimla jsem si dalších otevřených dveří a ani vteřinu jsem neváhala do nich vstoupit. Jakmile jsem s Edwardem po boku přešla vysoký práh, naskytl se nám výhled na starou kuchyň ve světlých barvách. Její vybavení se zdálo být kompletní. Za prosklenými kredencemi byly vidět hromádky talířů. Byly tam sklenice obrácené dnem nahoru, aby se do nich nenaprášilo, a také spoustu dalších věcí potřebných pro přípravu jídla. Kousek od kuchyňské linky byl malý kulatý stoleček se dvěmi židlemi, které byly každá úplně jiná a vysokou dětskou stoličkou z bílé, umělé hmoty se vzory hnědých medvídků.

Pousmála jsem se nad představou, jak mě do ní rodiče asi posazovali a Edward si mého výrazu všiml. Vypátral můj pohled a tiše se zasmál.

„Škoda, že jsme nevzali Elizabeth. Nejspíš by se i jí tady líbilo,“ konstatoval.

„To ano. Určitě by se jí ta židlička zamlouvala,“  odpověděla jsem mu se smíchem.

Rozhlédla jsem se kolem, jestli tady nebudou další dveře, ale nacházela už se tady pouze stěna s širokým oknem. Vzpomněla jsem si, že v obýváku byly schody, které nejspíš povedou do druhého patra, ve kterém se s největší pravděpodobností bude nacházet můj pokojíček a ložnice mých rodičů. Dále tam určitě bude i koupelna nebo něco podobného.

Nedočkavě jsem Edwarda táhla po těch vrzajících kouscích dřeva nahoru, až jsme došli do úzké chodby lemované ze obou stran několika dveřmi. Všechny byly totožné. Bílé, se zlatou klikou kulatého tvaru.

Edward váhavě pootevřel první z nich a my jsme spatřili středně velkou koupelnu. Co mě ale překvapilo, byla obrovská vana, která kdysi rozhodně nebyla moc obvyklá. Dokonce bych řekla, že se ani taková nemohla prodávat, ale kdoví…  Jinak vše působilo naprosto normálně, jako koupelna v každé druhém domě. Usoudila jsem, že tady nejspíš nic neobjevím, a tak jsem se vrátila na chodbu, kde jsem otevřela dveře, které se nacházely nejblíže.

Na obzor se nám ukázala ložnice se starou a docela úzkou postelí s nebesy, podlouhlou skříní, táhnoucí se přes jednu celou zeď. Malý kosmetický stoleček s kulatým zrcadlem na stěně, který určitě využívala maminka stál v rohu místnosti a velký psací stůl na druhé straně, s prvním modelem počítače, se kterým určitě pracoval táta.

Na stěnách visely různé obrazy od slavných malířů, ale také medaile a velká spousta diplomů s nejlepšími výsledky umístění. Všechny byly ohodnocení z tance. Ať už to bylo mistrovství Washingtonu nebo USA, většina z nich byla první tři medailová místa. Na další poličce kousek odtud se všem ukazovaly na oči velké poháry. Zlaté, stříbrné, bronzové…

„Zdá se, že studio tvé maminky mělo úspěch,“ řekl Edward najednou, čímž prolomil to ticho. Stejně jako já sledoval všechna ta různá ocenění a uznale pokyvoval hlavou.

„Nejspíš ano…“ přitakala jsem smutně. „Jen mě mrzí, že si nic z toho nepamatuju. Chtěla bych s ní někdy zažít tu radost z vítězství jejich žaček. Určitě přitom byla vždy šťastná…“

Pohled mi zabloudil k fotografii na nočním stolku, kde stálo sedm holčiček ve věku asi deseti let. Maminka dřepěla u nich, v rukou držela diplom a pyšně se usmívala. Dívky byly oblečeny do stejných kostýmů, vlasy sčesané do dvou pletených culíků a na krcích se jim pohupovaly medaile. I jejich tváře prozrazovaly velké štěstí…

Takových fotografií tady bylo spoustu. Nebyly na nich ty samé dívky. Někde byly početnější skupiny, někde zase jednotlivci… Na dalších fotografiích byla pouze maminka s otcem. Byli krásný pár. Moc jim to spolu slušelo.

Někdy mě napadlo, co by asi říkali na Edwarda, kdyby byli ještě naživu. Jestli by mi ho schvalovali, anebo měli odlišný názor… řekla bych, že by se jim líbil. Edward totiž udělal dobrý dojem naprosto na všechny. Nebyl snad nikdo, kdo by vůči němu mohl cítit jistou zášť. To prostě bylo nepřirozené a stejně tak nemožné…

Naposledy jsem se rozhlédla po ložnici a psychicky se připravovala na to, co spatřím za posledními dveřmi na chodbě. Ať už to bude cokoliv, cítila jsem, že to pro mě bude důležitá chvíle, která změní spoustu věcí.

Velice váhavě jsem uchopila poslední kliku v tomhle domě. Dveře se tiše otevřely a když jsem nahlédla dovnitř, zalapala jsem po dechu.

V rohu pokoje stála velká bílá bedna, ze které vyčuhovaly kousky barevných hraček. Byly to různé panenky, plyšová zvířátka a rozpoznala jsem tam dokonce i malé, červené autíčko. Pod oknem, které mělo za ta léta už popraskané skleněné tabulky, stála dětská postýlka. Stejně jako zbytek nábytku v tomto pokoji byla bílá. Přes okraj byla přehozena světlá dečka, zdobená barevnými puntíky velikosti kuličky hrášku.

Rozhlédla jsem se po podlaze, pokryté kobercem – dnes už zašedlým, ale předtím určitě krásně běloskvoucím. Na něm se povalovala další spousta různých hraček. Prach tady sice nikde nebyl, ale řekla bych, že kromě toho se tady od původního vzhledu nezměnilo vůbec nic.

Hlavou mi teď probíhaly krátké záblesky na mé dětství. Žádná vzpomínka nebyla delší než pár vteřin, ale i za tohle jsem byla neskonale vděčná.

Viděla jsem maminku s ospalým výrazem ve tváři. Všude kolem byla tma, s výjimkou malé stolní lampičky, na kterou jsem se právě teď dívala.. Muselo to být někdy v noci, kdy jsem nechtěla spát.

Dále se mi vybavilo, jak mě tatínek nosil po pokoji a kolébal v náručí. Jak se semnou točil dokola a dělal ze sebe kolotoč…

Takovýchto upomínek na dětství se mi hlavou honilo mnoho. A všechny se odehrávaly v tomhle pokoji…

„Bello, jsi v pořádku?“ Edwardův hlas, jakoby ke mně promluvil z velké dálky. Natolik jsem se zamyslela, že jsem úplně přestala vnímat čas kolem sebe. Zmateně jsem zamrkala očima a až teď si uvědomila, že jsou zalité pálivými slzami.

„Bello, mluv se mnou!“ Edward mi jemně zatřásl ramenem. Nejspíš si musel myslet, že jsem upadla do menšího transu. I já si tak chvílemi připadala.

„Já jsem v pohodě,“ promluvila jsem tiše a zadívala se mu do očí. „Jen…“ Už jsem to nedokázala doříct, takže to slovo zůstalo zvláštně viset ve vzduchu.

„Jen co? No tak, Bello, děsíš mě!“ Zdál se být doopravdy zoufalý.

Zadívala jsem se na panenku s blonďatými vlásky, která se povalovala na zemi v opačném rohu pokoje. „Jen jsem si na něco vzpomněla,“ špitla jsem tak tiše, že to určitě slyšel jen díky svým dobře vyvinutým smyslům.

Ještě chvíli jsem cítila jeho pohled na mém obličeji, ale nedokázala jsem mu pohlédnout do očí. Kdybych to udělala, všechna má stavidla by povolila a slzy by vypluly na povrch. A já jsem chtěla být silná, tudíž jsem si to nemohla dovolit.

„Chceš odsud pryč?“ zeptal se tichounce. Byla jsem ráda, že se nevyptává na detaily mých vzpomínek. Nechtěla jsem o nich mluvit nahlas…

Rozhodně jsem zavrtěla hlavou.

„Bello.“ Hlasitě si povzdechl. „Já nechci abys byla smutná.“ Setřel mi ledovým prstem zbloudilou slzu pod okem, než se stihla dokutálet dál po tváři.

„Já nejsem smutná,“ řekla jsem a pokusila se o malý úsměv. Možná se mi to i trochu povedlo. Sebrala jsem všechnu odvahu a pohlédla mu do očí. „Jen jsem strašně moc šťastná…“

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 42. kapitola: