Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 40. kapitola

04.06.2010 (15:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5618×

Vypravěč – Volterra:

„Nejde to, pane,“ kvikl Demetri. Už celé dva dny se ze všech sil snažil spatřit cíl cesty, Jane a Felixe. Ale jediné co viděl, byla tmavočerná tma. Jakoby snad ani nevěděli, kam mají namířeno. To by samozřejmě bylo možné. Kdyby on utíkal, taky by nejspíš nepomyslel na to - kam. Prostě jen co nejdál…

Ale on by i tak musel vidět alespoň nějaký záblesk, který jim prolétl hlavou.

Nebo tady byla ještě jedna možnost. Ovšem tu si ani nevlídný Demetri nehodlal připustit. Za tu dobu, co Felixe znal, by se dalo říct, že se z nich stali něco jako přátelé. A Jane… tu nešlo nenávidět, pokud jste ji znali tak dobře jako on.

Demetri tudíž nechtěl ani pomyslet na možnost, že by snad byli… mrtví. Jen ta představa vyvolala v jeho těle nepříjemné chvění.

„Jak nevidím?“ vyštěkl Aro, kterému už za posledních pár dní, kdy se událo mnoho příhod, které zjevně nebyly podle jeho gusta, vše lezlo krkem. Přece není možné, aby se na něj teď všechno zničehonic sesypalo. Nejdřív se nenarodí mocná dívenka, ale chlapec s dary jako každý druhý. Potom se ztratí i on a s ním dva nejlepší členové jeho gardy. A nakonec, coby třešnička na dortu, se od svého věrného poddaného dozví, že je ani nemůže dovléct zpátky, protože netuší, kde jsou…

Byl to pech a to Aro moc dobře věděl. Několikrát mu prolétlo hlavou, jestli třeba nějaký upír nemá dar, kterým může posílat neštěstí na všechny okolo. Třeba ho někdo neměl rád, tak si na něm hodlal vybít svou zlost… I tohle byla jedna z možností.

„No tak se víc snaž!“ dodal ještě o něco klidnějším hlasem. V Demetriho očích zahlédl něco jako nesouhlas, ale rozhodl se tomu moc nevěnovat pozornost. Celá jeho mysl se snažila soustředit pouze na jedno. Představoval si, že má všechny zpět v hradě. Kdysi v nějaké knize četl, že to zabírá… Ovšem sám tomu moc nevěřil. Už to takhle zkouší dva dny a výsledky se stále nedostavily.

„Nevidím nic, Aro!“ Demetriho hlas už zněl netrpělivě. Bylo na něm vidět, že už ho tohle namáhání nebaví a nejraději by to nikdy nenechal. Copak Ara nezajímá nic jiného, než nějací dva uprchlíci? Vždyť ani Caius s Marcusem se o to nijak nestarali. Zkrátka to brali tak, jak to je a nedělali z toho žádnou vědu.

Demetri vlastně nikdy nepochopil, proč nemá vždy rozhodující slovo některý z nich. Proč to vždycky nechají na Arovi. To jim to je doopravdy všechno tak jedno, že ho nechají s lidskými a upířími životy manipulovat samotného, nebo k němu chovají jistý respekt, tak jako všichni ostatní?

Vždyť to mají být bratři. Tedy – alespoň se jimi nazývají. Bylo by směšné, kdyby jeden z nich ty ostatní nějak podceňoval.

Bratři jsou rodina. A v rodině má vládnout láska, nikoli strach… Možná byly všechny tyhle úvahy naprosto chybné. Ale nikdo nemohl popřít, že by občas ti tři nepůsobili takovýmto dojmem.

„Vzpamatuj se, Demetri!“ vytrhl ho Arův hlas ze zvláštních úvah. „Máš dar, tak ho využívej! Víš moc dobře, že tě tady momentálně držím jen díky němu. Takže se ani neopovažuj něco zpochybnit! Každý detail je teď pro mě podstatný!“ Musel ho slyšet každý v hradě. Jeho burácivý hlas jakoby probourával všechny zdi a chtěl ukázat okolnímu světu, jak umí být rozzuřený. A jestli si chtěl Demetri udržet své dobré postavení v gardě, nezbývalo mu nic jiného, než pánovo přání uposlechnout…

Melissa:

Odhodila jsem tělo dvacetiletého mladíka stranou a rozdělala kolem něj oheň, abych smetla podezření, když se za mnou ozval posměšný smích.

Věděla jsem, komu patří, ale neměla jsem náladu s ním teď mluvit. V krku mě ještě stále dráždil oheň, a tak jsem chtěla vyhledat nějakého dalšího opuštěného, nevinného a hlavně chutného člověka.

Rozběhla jsem se směrem k lesu, abych se mohla pohybovat svou přirozenou rychlostí. Ale zvuk šustícího listí za mnou mi stále dával najevo, že má společnost mě následuje i nadále.

Doufajíc, že ho to po chvíli přestane bavit, jsem uháněla dál a dál… Ovšem zvuky dopadajících chodidel do lesního porostu stále neustávaly a mně už po pár kilometrech došla trpělivost.

Prudce jsem zastavila v půli velkého kroku. Napřímila jsem pořádně záda, abych dala najevo své sebevědomí a pomalými pohyby se otočila k němu.

„Potřebuješ něco, Alecu?“ zeptala jsem se se špatně nahranou trpělivostí.

Opět se zasmál tím svým hrubým smíchem, na kterém se mi už od mého prvního setkání s ním něco nezdálo.

„Jen jsem tě chtěl upozornit nato, že jsi novorozená, se krmíš až nějak moc často. Lidé začínají mít s přibývajících vražd podezření.“

„A proto si za mnou lezl celou cestu?!“ sykla jsem naštvaně. Neznala jsem ho sice moc dlouho, ale nevěřila jsem, že by se namáhal mě sledovat takovou dobu, jen aby mě upozornil. Až tak nápadné mé vraždy zatím nebyly. Navíc jsem upírem teprve pár dní. Říkali mi, že je obvyklé se krmit kdykoliv mám chuť. A tu já jsem mívala často.

Devět záhadných vražd, kdy mrtvolu vždy našli ohořelou v temných uličkách, přece ještě nedává podezření k tomu, že ve městě řádí upír.

Noviny to prohlašovaly za řádění vícečlenného gangu. V jednu chvíli byl zabit někdo v Colle di val d'Elsa a za dalších pár okamžiků byla nalezena další mrtvola v doutnajících plamenech v Certaldu. Pitvy prokázaly, že rozdíl mezi dobou úmrtí je pouze jedenáct minut. Proto policie usoudila, že vrahů musí být víc. Ta dvě města jsou od sebe totiž vzdálená dvacet jedna kilometrů a i autem by cesta trvala nejméně půl hodiny. Nikdo nemohl tušit, že se v okolí nachází krvežíznivá stvůra, jejíž rychlosti se nevyrovná ani závodní formule.

„Máš pravdu.“ Opřel se o strom a s povzdechem sklopil zrak. „Chci s tebou vyřešit ještě jednu věc… celkem podstatnou věc.“ Na poslední dvě slova vkladl zvlášť velký důraz.

„Poslouchám,“ odpověděla jsem ledabyle. Určitě to bude pouze další kravina, která by mě vůbec nemusela zajímat.

Odlepil zrak od spadaného listí a zadíval se mi do očí. Z té jeho doutnající černé barvy mi přeběhl strach po zádech. Nechápala jsem, proč se nenakrmí, když zjevně byl už delší dobu bez krve. Proč se nechává dobrovolně trýznit tím otravným pálením? Nechtěla jsem si ani představovat, jak silná jeho žízeň musí být. Mě stačilo, abych nelovila dva dny a už jsem to nemohla vydržet.

„Copak tobě je to úplně jedno?“ přerušil mé přemýšlení. Jeho hlas byl velmi tichý a stejně tak zlomený. Nechápala jsem, o čem to mluví. Co by mi mělo být jedno? Musel si mého zvláštního výrazu všimnout. Odlepil se od stromu a začal nervózně přecházet tam a zpátky.

„Tebe vůbec nezajímá, co se s ním stalo? Kde je teď a jestli je vůbec naživu?!“ vyštěkl pobouřeně.

„A kdo?“ Víc jsem ze sebe nedokázala vydat. Vypadal tak rozzuřeně a já jsem neměla ani ponětí, proč to všechno říká. Pohrdlivě si odfrkl a nechápavě zavrtěl hlavou. S pohledem upřeným na opačnou stranou, než jsem stála, tiše promluvil.

„Možná má spíš štěstí, že tady není… Takovou matku jako si ty by si nezaslou žil…“

Ucítila jsem ostré bodnutí v místě, kde dřív tlouklo mé srdce. Tyhle jediné dvě věty na mě měly účinek jako stovky ostrých nožů na nevinného a zranitelného člověka. Vzpomněla jsem si, jak jsem byla před pěti dny šťastná, když jsem se probudila do nového života a zjistila všechny ty výhody, které jsem získala. Nezničitelné tělo, věčná nesmrtelnost, žádná potřeba kyslíku a doživotní krása… Ale k čemu to všechno bylo, když stačilo pár slov a já jsem si najednou připadala strašně zranitelná? Najednou se mi ale v hlavě začaly zobrazovat všechny vzpomínky. Vzpomínky na ohromnou bolest, když se Daniel vrtěl u mě v břiše. Jak mě bezcitně kopal do žeber a nevadilo mu, že je láme. Na tu bolest těsně předtím, než se rozhodl vyjít  na svět… Přeměna oproti tomuhle byla jako švédská masáž. Zvedla se ve mně vlna zuřivosti, odhodlání… a taky nenávisti. Nenávisti vůči tomu malému stvoření, které mi způsobovalo hotová muka.

Alec zpozoroval změnu v mé tváři.

„Měli pravdu… Jsi jen bezcitná bestie, která nemyslí na nikoho jiného než na sebe. Lituji toho, že jsem s tebou měl kdy něco společného.“ I když to řekl stejným tónem jako při běžném hovoru, nedalo se nezaslechnout ten odpor čišící z každého písmenka, jež mu vyšlo z úst. Těsně před tím než se otočil a odběhl pryč, mi ještě stačil věnovat bolestný pohled… Sledovala jsem, jak jeho postava rychle mizí mezi stromy, ale nedokázala jsem cítit soucit nebo cokoliv podobného. Nedokázala jsem vlastně ani litovat svých myšlenkových pochodů.

Věděla jsem jen jedno… Já už tu malou bestii, co jsem nosila v sobě, nechci nikdy vidět!

Mezitím v Muskegonu:

Velkým paloukem, který zdobily spousty malých různobarevných kytiček, se rozléhal trojhlasný smích. Bylo snadné v něm rozeznat jednotlivé osoby.

Ten silný a mohutný hlas nemohl patřit nikomu jinému než Felixovi. Naopak, jemný a zvonivý smích vycházel z hrdla droboučké Jane… No a ten nejkrásnější a nejveselejší patřil Danielovi. Jeho dětská radost naplňovala všechny kolem něj povznášejícím pocitem, kterému se nedalo jen tak ubránit. Byl jako neodbytný vír, proti kterému neexistuje žádná protilátka.

Kdyby tu šťastnou trojici někdo sledoval, nenapadlo by ho nic jiného, než to, že je to jedna velká a šťastná rodina oplývaná láskou a štěstím. Vlastně bychom je tak mohli nazvat i my. Podle právních norem sice ne, neboť Jane s Felixem nebyli manželé a Daniel nebyl jejich biologický syn. Ale tady přece nehraje vůbec žádnou roli. Hlavní je, aby se měli všichni rádi a navzájem si pomáhali - a to by tihle mohli klidně rozdávat.

„Vidíš? Jde ti to skvěle!“ povzbuzovala Jane Daniela s úsměvem na rtech. Ona a Felix ho drželi za ruku každý z jedné strany a společně mu všemožně pomáhali se postavit na nohy. I na poloupíra mu to šlo velmi dobře. Učil se rychle a nepatřil mezi ty děti, které by hned něco vzdaly.

Při prvním pokusu připomínal malé hříbě, které se ještě téhož dne, co se narodí, snaží postavit na své vratké nožky. Ale Daniel měl to štěstí, že vlastnil velké množství odhodlání, které mu dodávalo sílu k tomu, aby nikdy nic nevzdal hned, když se mu to nepovede.

Proto se i po devátém pádu zpět do trávy sebevědomě postavil a snažil se o další krůčky.

„Z tebe bude velký sprinter,“ konstatoval Felix vesele, když už se po dalších několika minutách Daniel rozjařeně hnal přes louku.

Jane pustila jeho ruku a postavila se kousek před něj, aby ho následně mohla chytit do náručí a zatočit se s ním dokola.

„Myslím, že už to pro dnešek stačí,“ řekla a podívala se na nebe, které už bylo o poznání tmavší, než když sem přišli. Daniel, který jejím slovům moc dobře rozuměl, zakroutil záporně hlavou, aby dal najevo svůj nesouhlas. Není se čemu divit, tahle nová zábava se mu velice zamlouvala.

„Zase zítra, chlape.“ Felix mu vesele prohrábl husté vlásky a vzal si ho do rukou sám. I když věděl, že Jane má obrovskou sílu a nemůže ji Danielova váha nijak zatěžovat, jeho lidské já mu nedovolovalo, aby přítěž nesla žena.

Jane nejspíš pochopila důvod jeho počínání a nechápavě nad tím zakroutila hlavou. „Někdy se chováš doopravdy jak malý kluk,“ zkonstatovala a byla si svým míněním stoprocentně jistá.

„Hm… možná to bude tím, že když jsem s tebou, tak si tak někdy připadám,“ odpověděl jí Felix a snažil se tvářit, že to myslí vážně. Ovšem smích si stejně našel malou skulinku v jeho sebekontrole a hravě se prodral na povrch.

Jane, která se naopak snažila tvářit uraženě, mu uštědřila hravý pohlavek.

Těsně předtím, než se po ní Felix se smíchem stihl ohnat taky, se Jane s vypláznutým jazykem, aby dala najevo své vítězství, rozběhla pryč od něj a Felixovi nezbývalo nic jiného, než si počkat na večer… To se má holčička na co těšit.

Felixovo méně vznešené já se v duchu ďábelsky usmálo nad svým dokonalým plánem.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 40. kapitola: