Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 34. kapitola

20.05.2010 (16:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 8070×

Běželi jsme necelých patnáct minut a už se před námi začal zjevovat obrys velké vily. Takže jsme tady správně…

Cítila jsem, jak se mi v krku okamžitě usadil ohromný knedlík. Zaplavila mě velká vlna nervozity a já jsem zpomalila do kroku.

Felix se na mě překvapeně podíval, ale tempo zvolnil taky. „Děje se něco?“ zeptal se nechápavě.

„Ne, nic,“ odpověděla jsem pohotově, ale můj tón hlasu mě prozradil.

„Jane…“ povzdechl si. „Kolikrát ti ještě budu opakovat, že se nemáme čeho bát?“

„Vždyť já to vím. Řekl jsi mi to už nejmíň desetkrát, ale i tak mám pořád takový zvláštní pocit. Přijít jen tak nad ránem k někomu domů a žádat ho o pomoc, když ho vlastně ani pořádně neznáme.“

„Taky mám ten pocit…“ povzdechl si. „Ale nemáme na výběr. Oni jsou naše jediná naděje.“

Přikývla jsem. „Tak jdeme, než si to zase rozmyslím.“

Felix se zasmál mému způsobu přemýšlení a přidal trochu do kroku. Už nás od jejich zahrady dělilo sotva deset metrů.

Když v tom se stalo několik věcí najednou. Uslyšela jsem zvuk otevírajících se dveří. Do nosu mě okamžitě udeřil známý pach. Zahlédla jsem malou rozmazanou šmouhu. Automaticky jsem si přitáhla Daniela blíž k sobě a byla jsem připravená ho bránit. Všechny mé svaly se napjaly, když v tom…

Najednou jsem ucítila prudký náraz do mého těla, až to vydalo hlasitý zvuk. Lekla jsem se, co se to děje, ale necítila jsem žádnou bolest ani známky násilí… Jediné, co jsem dokázala vnímat byly teplé ruce za mým krkem. A nebyly Danielovy…

„Jane! No to je dost! Kde jste se tak zdrželi?“

Překvapeně jsem zamrkala, když jsem v hlase rozpoznala Alici.

„J-jak to víš?“ ptala jsem se nechápavě. Seskočila zpátky na zem. Stejný přivítací ceremoniál opakovala i s Felixem a přitom horlivě vysvětlovala. „Přece sis nemyslela, že by můj dar míval výpadky?“ zasmála se. No jasně! Proč nás to nenapadlo dřív?

„Pojďte dál, už na vás očekáváme,“ švitořila vesele dál a vůbec nevnímala moje nechápavé pohledy.

Překvapeně jsem se podívala na Felixe. Pokrčil rameny na znamení, že stejně jako já nic netuší.

Když si Alice všimla, že se nějak nemáme k pohybu, vrátila se k nám, vzala mi Daniela, chytila mě za ruku a táhla k proskleným dveřím. Uslyšela jsem za sebou ještě jedy kroky. To znamená, že nás Felix následoval.

Alice prošla dveřmi do velké místnosti, která nejspíš bude obývák. Uprostřed stála velká rohová pohovka bílé barvy a naproti ní trůnila velká plazmová televize. Po stěnách byly umístěny knihovničky a prosklené poličky, na kterých se nacházely různorodé sbírky porcelánu. Celá místnost byla sladěna do světlých barev. Působilo to příjemným dojmem.

Potom jsem zaznamenala osoby stojící v koutě. Vřele se na nás usmívali. Byli všichni. Úplně stejní, jak jsem si je pamatovala od poslední návštěvy ve Volteře. Pouze jeden člen chyběl…

Rozhlédla jsem se kolem, jestli Edwarda někde nespatřím, ale nikde nikdo. V tom jsem ale něco uslyšela. Hlasitý tlukot srdce, který se ozýval z posledního patra. Z toho samého místa se ozýval ještě jeden - úplně stejný jako Danielův… Co se tady děje?

„Zdravím vás.“ Byl to Carlisle, kdo prolomil dlouhé ticho a přerušil tak mé přemýšlení. Můj pohled zabloudil zpět k němu. Díval se na nás srdečným pohledem a na tváři měl stejně jako ostatní členové jeho rodiny přátelský úsměv. Vše mi přišlo hodně zvláštní. „Musím říct, že dnes mě vaše návštěva obzvlášť těší,“ pokračoval, aniž by od nás odtrhnul pohled.

Byla jsem zmatená ještě víc než před chvílí. Jasně, že nás Alice viděla přicházet, ale to přece ještě není důvod, aby se k nám choval jako k nejlepším přátelům, kterými jsme rozhodně nikdy nebyli… Spíš naopak. Na hradě se nám vždy vyhýbal. Pořád seděl zavřený ve svém pokoji a četl a četl…

„Ale my už víme všechno,“ ozval se hlas, který se ozval z opačné části místnosti. V tu chvíli jsem si uvědomila, že jsou ty dva neznáme tlukoty srdcí blíž než předtím. Zmateně jsem se otočila.

Na schodech jsem spatřila Edwarda, objímajíc kolem pasu nějakou dívku scházel ze schodů. To dívka po jeho boku ve mně nejdřív vzbudil pocit, že je upír. Byla bledá, krásná a měla kruhy pod očima. Ale její oči byly hnědé a vůně její krve mi jasně říkala, že je člověk.

Ale tohle nebylo všechno. V rukou chovala něco malého, zabaleného v růžové peřince. To bylo to, od čeho jsem slyšela ten stejný tlukot srdce, jako má Daniel.

Všichni tři pomalu sešli až dolů, Edward se na nás přitom díval trochu obezřetně. Postavili se ke své rodině. Bylo to zvláštní. Dívat se, jak se od posledně rozrostla. Zajímalo by mě, co je ta dívka zač. Edward se na ni díval takovým zvláštním pohledem…

„Aah… jistě,“ vyhrkl najednou Edward. „Jane, Felixi,“ podíval se na nás. „Rád bych vám představil mou… přítelkyni Bellu a naši dceru Elizabeth.“ Rukou pokynul k jmenovaným a pýcha z něj jen čišela.

„Bello, jak už asi víš, tohle jsou Jane a Felix,“ promluvil k ní a objal jí kolem pasu. Z toho objetí sálala láska, ale stejně tak tím mohl dávat najevo, že ji před námi chrání. Nedivila jsem se mu. Kdybych měla člověka, kterého miluji a předvedla ho před dva upíry, kteří se neživí zvířecí krví, nejspíš bych se chovala stejně.

Bella se na nás přívětivě usmála. Působila na mě takovým uklidňujícím dojmem. Když jsem se dívala na ni, nedokázala jsem vnímat oheň spalující mé hrdlo. Cítila jsem sice její krásnou levandulovou vůni, ale nevábila mě tak, jak bych předpokládala.

Chvíli bylo ticho, které proťalo až Felixovo rozpačité zakašlání. „Říkali jste, že víte, proč přicházíme…“

Esme s úsměvem přikývla.

„Chtěli bychom vás poprosit o pomoc či radu, zda neznáte nějaké místo, kde bychom i s Danielem byli v bezpečí. Chceme, aby mohl vyrůstat co nejnormálnějším životem, který není založen na tom, že se musí od rána do večera snažit najít svůj dar a…“

„My o jednom místě víme,“ přerušila ho Alice a usmívala se jak malé dítě u vánočního stromečku.

Zvědavě jsem se na ni podívala, očekávajíc co řekne.

„Je ve druhém patře,“ pověděla prostě.

Stále v rukou držela Daniela. I s ním došla až k nám. Dnes už podruhé mě popadla za ruku a někam začala táhnout.

„Alice, co to-“ chtěla jsem zeptat. Nechápavost z jejího počínání ovládala celou mou mysl.

Alice protočila panenky. „Copak jsi neslyšela?“ zeptala se zvonivým hláskem. „Říkala jsem, že to bezpečné místo je ve druhém patře. Tak na co čekáš?“ Zatáhla mě za ruku silněji a já jsem ji obezřetně následovala.

Vyšli jsme po dlouhých schodech do dlouhé chodby lemované spousty obrazů. Na jednom z nich jsem poznala Volterru a vedle něj byla Anglie zhruba před třemi sty lety.

Alice nás s Felixem táhla dál a zastavila se u jedněch dveří. Celá rodina cupitala za námi a celou tu dobu se mile usmívali. V tu chvíli mi připomínali postavy z nějaké pohádky.

„No?“ zeptala se Alice netrpělivě a podívala se na ty dveře.

„Co?“ oplatil ji Felix a nechápavě ji sledoval.

„Ježíšku na nebi…“ zalamentovala tiše. Pustila mou ruku, uchopila kliku a otevřela dveře dokořán. „Vítejte doma!“ vykřikla vesele.

Překvapeně jsem se rozhlédla po pokoji, na který se nám právě naskytl výhled. Byl obrovský. Stěny byly vymalovány krásnou tyrkysovou barvou. Zem pokrývaly pískově bílé parkety a uprostřed jim dominoval světle modrý kobereček.

Po celé délce jedné stěny se táhla šatní skříň, na které bylo připevněno několik zrcadel. V rohu místnosti stála velká manželská postel a kousek od ní i malá dětská postýlka s modrými nebesy.

„Líbí?“ vyrušila Esme mé ohromené zírání.

„Je to nádhera,“ vydechla jsem. „Ale-“

„To jsem ráda,“ přerušila mě. „Bála jsem se, že se vám to nebude líbit. Ale jak tak koukám, bude se vám tady žít báječně,“ zasmála se.

„Cože? Žít? Ale-“

„Copak vy s námi nechcete zůstat?“ zeptala se smutně Rose. Bylo to vůbec poprvé, co za dnešek promluvila a já jsem svou pozornost zaměřila pouze na ni. Je možné, že by od minule zkrásněla? I když je upír, nejspíš ano. Vypadala nádherně a zamilovaně se tiskla k Emmettovi.

„Žít s vámi?“ zeptala jsem se nevěřícně. Ačkoliv tomu jejich chování a slova nasvědčovaly už od začátku, pořád jsem tomu nedokázala uvěřit. Bylo to všechno tak narychlo, tak zvláštní…

„Myslím, že tak velkorysou nabídku jsme ani nemohli očekávat,“ promluvil Felix. „Nikdy jsme spolu nevycházeli moc v dobrém…“

„Tak to chceme uvést do pořádku,“ přerušila ho Esme mateřským hlasem.

Felix se pousmál. „Ano. Máte pravdu. Bylo by skvělé to napravit, ale právě proto nemůžeme zůstat.“

Měl pravdu… Bohužel. Jak ráda bych tady s nimi setrvala. Jsou všichni tak milí a určitě by byla legrace. Jenomže je tady to zatracené ale…

„A proč by jste nemohli?“

Felix si hluboce povzdechl. „Aro nás jistě bude hledat. Už tím, že jsme se vás rozhodli navštívit jsme vás vystavili velkému nebezpečí.“

„Ale jestli zůstanete, nebudete v ohrožení,“ řekl Carlisle klidně. Diplomat – jako vždy.

„Jak to myslíš?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Tady vás Aro nenajde,“ začal vysvětlovat a potom se podíval na Bellu. „O mé nové dceři vlastně ještě nevíte nic. Dovolte tedy, abych vás obeznámil s jejím darem.“

„Ale vždyť je ještě člověk nebo ne? Jak by mohla mít dar?“ vyhrkla jsem překvapeně. Ještě jednou jsem se zaposlouchala do jejího klidného tlukotu srdce, abych se o tom ujistila.

Carlisle se pousmál. „Ano, je člověk a stejně jako vy vím, že je to zvláštní. Ale přes tady tohle všechno, má Bella schopnost obranného štítu. V lidském těle jím sice nedokáže manipulovat, ale on se svým způsobem tvoří automaticky. Uzavírá její mysl a tím ji chrání před většinou našich darů.“

Trpělivě jsem ho pozorovala a vyčkávala, co z něj nakonec vypadne.

„Z mým poznatků jsem zjistil, že když jsme poblíž jí, neplatí dary založené na mysli ani na nás. Tedy, pouze některé… Edward nám ostatním myšlenky také dokáže číst. Ale kupříkladu Demetri, který je od nás daleko a chtěl by nás vystopovat, by nepřišel na správnou cestu, protože jsme všichni poblíž Belly a on kolem ní nic nevidí… žádný směr cesty, prostě nic.“

„Jak jsi tohle zjistil?“ zeptal se ho Felix se zájmem.

Carlisle pokrčil rameny. „Když mě nedávno navštívil můj přítel Eleazar, obeznámil mě s Belliným darem. Také mi potom pověděl něco o Demetrim. Když jsem si to potom pospojoval dohromady, došlo mi, že nás Bella před ním chrání všechny.“

Felix se na chvíli zamyslel. „Ale i tak… Co když Aro půjde po našem pachu?“ vyslovil svou obavu.

„Váš pach vyprchá, než by se vůbec nějak dostal do Ameriky. Navíc by Alice včas viděla jeho rozhodnutí, takže bychom se podle toho zařídili.“

Koukla jsem se na Felixe. Vypadal zamyšleně.

„Tak co?“ zeptala se Esme nedočkavě. Periferním viděním jsem zahlédla Alici, která už se usmívala od ucha k uchu.

„Nejsem si jist, jestli je to vhodné…“ řekl Felix tiše. Zvedl zrak ze země a pohlédl Carlisleovi do očí. „Aby jste to nepochopil špatně, my si vaší nabídky nesmírně vážíme, ale… jak jsem říkal, nemusí to být vhodné. Pomyslete i na to ostatní. Vy se živíte zvířecí krví, ale my se až doteď řídili upířími instinkty. Samozřejmě jsme hned po odchodu z Volterry chtěli přejít na váš způsob života, ale oba dva víme, že odolávat není snadné a když se ve vašem domě nachází…“ na chvíli zaváhal. „…lidská dívka…“

„Doopravdy se nemáte čeho bát,“ přerušil Carlisle jeho proslov. „Já i má rodina jsme ochotni vám se vším pomoct. Věřte, že nedopustíme, aby se Belle něco stalo. Je nás tady dost a dokázali bychom vás zastavit včas. A podle vlastních zkušeností vám mohu říct, že odolávat lidské krvi v její blízkosti je ten nejlepší způsob.“

Možná měl pravdu. Možná bychom doopravdy měli zůstat. Bella mi byla od prvního pohledu sympatická a já jsem si byla jistá, že jí bych nedokázala ublížit.

Felix se trochu pousmál. „Doopravdy jsi něco takového zažil?“ optal se Carlislea.

„Zažil, chlapče…“ povzdechl si. „Proto se na mě můžeš kdykoliv obrátit, kdybys měl nějaký problém. Jsem si jist, že ti nějak pomůžu.“

„No tak! Už to neprotahujte,“ přerušila ho Alice. „No tak Jane, už to řekněte nahlas. Zůstanete?“ ptala se nedočkavě.

Podívala jsem se tázavě na Felixe. V jeho tváři se zračil boj, který probíhal uvnitř jeho mysli. Zničehonic spiklenecky mrkl. Okamžitě jsem pochopila, co má tohle gesto znamenat. Vykouzlila jsem na tváři úsměv a oba dva jsme unisono přikývli hlavou  na souhlas.

Ano… ano, zůstaneme tady.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 34. kapitola: