Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 31. kapitola

16.05.2010 (13:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7561×

Bella:

„Nemáš se čeho bát. Ty vlastně nemusíš skoro nic dělat. Všechno nechej pouze na ní.“ Edward mě uklidňoval už nejméně pět minut. Bylo mi docela trapně, že mě to musí učit zrovna on. Jako správná žena a matka zároveň bych o tomhle měla něco vědět. A když už by mě to měl někdo učit, rozhodně by to neměl být muž.

Ale uklidňovala jsem se tím, že on se za svých sto let na zemi kdečemu přiučil, takže by to nemělo být tak trapné… No vlastně bych měla být ráda, že mě to naučí on a ne třeba Emmett. Protože to bych se nejspíš hanbou musela prokopat až někam do Číny.

„Pohodlně se usaď,“ navigoval mě Edward. Chytil mě za ramena a jemně zatlačil na pohovku. „Teď bys… ehm… víš. Teď by jsi měla…“ zakoktal se a mi hned došlo co tím myslí.

„Jasně. Rozumím. Zas až tak blbá nejsem,“ usmála jsem se a on si viditelně oddychl, že ta slova nemusí vypustit z úst on.

Pomalu jsem si rozepla pár knoflíčků na košili. Soustředila jsem se v tu chvíli pouze na Elizabeth, ale i tak jsem cítila jeho pohled, jak pečlivě sleduje, co dělám.

Pohlédla jsem mu do očí. Pomalu, ale jistě nabíraly tmavou barvu. „Myslím, že si nějak poradím sama,“ řekla jsem honem, abych ho zbytečně nevystavovala pokušení. Věděla jsem, že se musí hodně přemáhat, aby mi nyní odolal. Začala jsem se pomalu zvedat, že dojdu do jiné místnosti, ale jeho paže mě ihned přitlačily zpět do měkkých matraček.

„Ne, ne, ne!“ protestoval okamžitě a zvedl oči do úrovně těch mých. „Slíbil jsem ti pomoc, a taky hodlám svůj slib dodržet.“ Na tváři se mu roztáhl zářivý úsměv, že kdybych neseděla, nejspíš by se mi podlomila kolena.

„Víš to určitě?“ zeptala jsem se opatrně.

„Naprosto,“ odvětil vesele a pozornost přesunul zpět na Elizabeth v mém náručí. „Přilož si opatrně její hlavičku k prsu.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl odborně, ale já jsem slyšela ten toužebný podtón, který se v něm ozýval. „Teď musíme počkat, jestli se přisaje. Kdyby ne, zkusíme masáž.“ Při poslední slově se jeho hlas zachvěl a moje srdce se rozbušilo dvojnásobně rychlým tempem.

Tohle nebyl dobrý nápad. Stačila pouze představa, jak se mě Edward dotýká a… ‚Ne, Bello! Okamžitě se začni soustředit na něco jiného!‘ křičela jsem po sobě v duchu.

Najednou jsem ale na bradavce pocítila takový zvláštní pocit. Podívala jsem se a tvář se mi rozjasnila úsměvem. Masáž naštěstí nebude nutná, protože Elizabeth se zachovala jako správné miminko. Nejspíš se řídila instinkty nebo její vyvinutý mozek sám zjistil, jak se má krmit.

Každopádně se tohle nedalo popsat. Musím říct, že jsem měla obavy, že mě to bude bolet, ale mýlila jsem se. Bylo to naprosto úžasné. Nic, co jsem doposud zažila se s tímto nedalo srovnat.

Edward mi dal pusu do vlasů. Bradou se opřel o moje rameno a s úsměvem na rtech tenhle překrásný výjev sledoval.

Jane:

Když letadlo po několika hodinách letu přistávalo na letišti, byla jsem na sebe hrdá. Vydržela jsem celou tu dobu nedýchat, neodpovídat nikomu na žádné otázky a tím pádem jsem ani neměla šanci nikomu ublížit.

Ale i tak tady bylo něco, co mi dělalo starosti. Felix se choval strašně zvláštně. Po celou cestu se na mě ani nepodíval. Celou dobu jen sledoval krajinu z malého okýnka. Jindy by určitě vesele vtipkoval a snažil se mě uklidnit, abych se nebála, ale tentokrát ne. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že za všechno může ten nemístný polibek. Že právě on může za ten zlom, který nastal v našem přátelství. Byla jsem ze svých pocitů zmatená. Věděla jsem, že k němu nejspíš cítím něco jiného, ale nedokázala jsem posoudit co.

Když mě ignoroval, měla jsem pocit, jako by mě někdo držel od něčeho, na čem mi moc záleží. Od něčeho, co moc chci, ale oni mi to zakazují… Nedokázala jsem nic z tohohle pochopit. Bylo to strašně zamotané a já jsem cítila, že jestli to takhle bude pokračovat dál, nesnesu to.

„Půjdeme?“ zeptal se Felix, když letušky vybídly cestující, aby opustili letadlo. Ani se mi při těch slovech nepodíval do očí. Kdyby mě místo toho uhodil, nejspíš bych se cítila stejně.

Kdybych mohla plakat, jsem si jistá, že by se mi slzy nahrnuly do tváří. Ale ony nemohly. Byla jsem totiž uvězněná v těle, které mi vše lidské zakazovalo.

Vstala jsem ze sedadla a chtěla jsem se natáhnout pro Daniela. Ale ve stejnou dobu to udělal i Felix. Naše ruce se střetly a mým tělem v tu chvíli jakoby projely tisíce elektrických záchvěvů.

Rychle jsem se na něj podívala. Jeho oči mě propalovaly zmateným pohledem. Měla jsem v tu chvíli pocit, jako bych mu viděla až do duše. Ačkoliv za svůj dlouhý život zabil spousty nevinných lidí, byla naprosto čistá.

Najednou ale sklopil pohled. „Já ho teď ponesu,“ zamumlal a vzal Daniela do náruče. Bylo mi líto, že tu krásnou chvíli překazil. Kdyby to bylo jen na mě, nikdy bych ji nenechala skončit.

Pomalu a se sklopenou hlavou jsem se uličkou vydala za ním. To napětí mezi námi se nedalo snést. Bylo tak velké, že by se klidně dalo krájet. Nic jsem si nepřála víc, než aby to konečně skončilo a my abychom se k sobě chovali opět jako dřív. Ale aby se to dalo uskutečnit, musel by to chtít i on.

Procházeli jsme letištní halou, jako bychom se vůbec neznali. Lidé se za námi otáčeli a nevěřícně se koukali na naši krásu. Kdybych jim mohla nahlédnout do mysli, jsem si jistá, že bych tam viděla jen otázky, jestli my dva patříme k sobě. Bylo mi líto, že nemůžu na tuhle otázku odpovědět kladně…

Felix došel až ke skleněným dveřím, ale těsně před nimi se najednou prudce zastavil a otočil se zpět na mě. „Měli bychom Danielovi ještě koupit něco na jídlo. Poběžíme ještě nejméně osm hodin, takže by měl mít něco do zásoby,“ řekl.

Přikývla jsem. „Dobře, já tam dojdu,“ odpověděla jsem tiše.

Rozhlédla jsem se po velkém prostoru, který byl zalitý umělým osvětlením, až jsem konečně zahlédla stánek s občerstvením.

Lidskou chůzí jsem se vydala k němu. Postavila jsem se do středně dlouhé řady a mezitím jsem si pročítala nabídku. Nad seznamem toho lidského jídla jsem znechuceně ohrnovala nos. Až jsem konečně zaregistrovala název dětské přesnídávky. Měli mnoho příchutí, tak jsem se rozhodla, že raději vezmu více druhů, kdyby Danielovi náhodou nějaká nechutnala.

Vysoký muž přede mnou konečně zaplatil a já jsem prodavačce nadiktovala můj seznam. Dala mi těch několik skleniček i se lžičkou do tašky s logem letiště a s popřáním pěkného pobytu v Americe mi ji podala.

Otočila jsem se a chtěla se vydat na cestu, ale v tom jsem zahlédla Felixe. A nejen jeho.

Vedle něj stála blondýnka na vysokém podpatku. Jsem si jistá, že byla odbarvená a i z dálky jsem viděla tu velkou vrstvu make-upu, kterou měla na obličeji.

Dívala se na Daniela a něco k němu šišlala. Potom zvedla oči a podívala se na Felixe. Viděla jsem, jak svůdně mrká řasami a nakrucuje svá prsa, která byla odhalena ve velkém výstřihu, a já jsem měla v tu chvíli šílenou chuť ji hned na místě utrhnou hlavu a ty prsa plné silikonu taky.

Musela jsem se hodně přemáhat, abych na ni aspoň neposlala bolest. Ale pořád jsem si opakovala, že to nesmím a takhle jsem se pomalu vydala k nim.

Jakmile mě Felix spatřil, viděla jsem, jak se mu ulevilo.

„Omlouvám se, ale manželka už jde,“ řekl. Vydal se ke mně a tu mrchu tam nechal s pusou otevřenou dokořán jen tak stát.

Zastavil se těsně vedle mě. „Díky Bohu,“ vydechl vděčně. I mně se ulevilo, že o ni neměl zájem. Daniel ke mně prosebně natáhl ručičky a dožadoval se objetí.

Podala jsem tašku Felixovi a moc ráda jsem se ho ujala. Ten drobeček mi za tu krátkou dobu, co jsme byli na cestě, strašně přirostl k srdci.

Když mi silně obmotal ruce kolem krku a chytl se mě jako klíště, Felix se najednou odlehčeně zasmál.

„Co je?“ zeptala jsem se nechápavě.

„Jen by mě nikdy nenapadlo, že ho nějaká obyčejná ženská dokáže tak rozhodit. Měla jsi vidět jeho vyděšený obličej, když na něj začala šišlat,“ ukázal prstem k blondýnce, která na nás stále vyjeveně zírala.

Když se tak smál, najednou jsem měla pocit, že se ten starý Felix zase vrátil. Že už je vše jako dřív, ale nechtělo se mi věřit, že by se to všechno vyřešilo tak rychle…

Vypravěč – Muskegon:

„Miláčku, jste si jistí, že to tady zvládnete?“ ptala se Esme opatrně a nedůvěřivě si Carlislea měřila.

„Samozřejmě, drahá. Klidně můžete jít na lov. Já už to s klukama nějak zařídím.“

Esme mu věnovala poslední podezíravý pohled, dala mu pusu a rychle se rozběhla za Alicí a Rosalii, které už byly pěkně napřed.

Carlisle sledoval, jak jeho žena mizí v lese a přitom v hlavě střádal plány, jak nejlépe nechat všechnu práci na Emmettovi s Jasperem a přitom se nenápadně vypařit do pracovny, aby mohl konečně dočíst tu zajímavou knihu…

„Emmette! Jaspere!“ zahulákal do útrob domu. Poslední dobou si zvykl před Bellou mluvit normálně lidsky, takže mu v tuhle chvíli vůbec nedošlo, že stačilo jejich jména zašeptat a oni by ho slyšeli.

„Au, čéče, ty ses zbláznil, či co?“ Emmett se objevil vedle něj a přitom se šťoural v uchu, jak ho ten vysoký zvuk zaskočil.

„Buď tak laskav a oslovení ‚čéče‘ si nechej pro někoho jiného,“ odsekl mu Carlisle podrážděně. „Kde máš Jaspera? Potřebuju vás oba.“

„Tady jsem!“ Jasper přiběhl z garáže, v rukou ještě stále nářadí, jak opravoval svou motorku a postavil se vedle Emmetta.

„Dobře… Takže, nejspíš jste slyšeli, co všechno musíme stihnout do rána, než přijdou Jane s Felixem,“ řekl Carlisle a podíval se po nich.

„No… ehm…“ zakoktal Emmett. „Víš, Carlisle, Esme žádala tebe, takže…“ Carlisle ho ale nenechal domluvit.

„Takže vy, jakožto moje děti, které svého otce tolik milují, to uděláte za mě, protože já jsem těžce pracující osoba, která vás živí a zasloužím si nějakou tu chvíli odpočinku,“ řekl a aniž by čekal na odpověď, vrazil jim do rukou papír s instrukcemi od Esme a běžel se zavřít do své pracovny, než by stihli jakkoliv protestovat.

„Sobec jeden vyčůranej…“ zamumlal Emmett skrz zaťaté zuby.

„Já tě slyším, synu!“ zavolala z prvního patra Carlisle.

Emmett měl sto chutí se za ním teď rozběhnout a vypláznout na něj jazyk, ale nakonec usoudil, že ta zbytečná cesta do jeho pracovny mu za to nestojí.

Ale na druhou stranu, mohli by ten pokoj zařídit. Kdyby se pak pochlubil Rose, třeba by mu dala sladkou odměnu…

Emmett se do svých představ tak vžil, že si nevědomky olizoval rty. Jasper z jeho pocitů skuhral a v duchu prosil o pomoc. Proč to vždycky všechno musí odnést zrovna on?

„No dobře, Emmette! To by stačilo!“ zpražil ho, když už těch jeho úchylných pocitů měl opravdu dost. „Radši bychom se na to měli vrhnout, ať to máme co nejdříve za sebou.“

Emmettovo vzrušení se v tu ránu vypařilo. Otevřel oči a podíval se na svého bratra, jako na největšího blázna a v duchu přemítal, jestli ta slova doopravdy myslel vážně. „No, Jaspere. Neber si to osobně, ale… No, nám dvěma by to spolu v… ehm… v posteli asi neklapalo…“

„Nemluvím o tomhle, ty blbe! Myslím ten seznam!“ zašermoval mu tím papírem před obličejem, aby se konečně vzpamatoval. Zabralo to. Emmett si hluboce oddychl, že jeho bratr doopravdy není pedofil a vytrhl mu ten seznam z ruky. Ovšem trochu neodhadl svou sílu a Jasperovi v ruce jedna část papíru zůstala.

„Ty seš…“

„Já vím!“ přerušil ho Emmett. Chtěl mu vzít i tu druhou část papíru, aby to složil dohromady, ale Jasper ještě nestihl povolit stisk, takže Emmett i tu půlku rozdělil napůl.

„Pane Bože!“ zalamentoval Jasper nad neschopností svého bratra. „Dej to sem!“ natáhl ruku k němu a chtěl mu to z ruky vzít, než to stihne zničit ještě víc. Ale tohle nečekal zase Emmett. Takže když se pro to Jasper natáhl, Emmetta to zaskočilo, probudily se jeho obranářské instinkty a on papíry stisknul, jak nejvíc to jde…

Přestaneme počítat, na kolik kousků nakonec papír skončil. Ale ve výsledné podobě se nedalo přečíst ani jedno písmeno…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 31. kapitola: