Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 22. kapitola

26.04.2010 (21:00) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6742×

Bella:

Seděla jsem v obýváku na gauči. Byla puštěná televize, ale já jsem ji vnímala pouze jako zvukovou kulisu. Má pozornost totiž patřila pouze jediné věci.

Ruce jsem měla položené na vzdouvajícím se bříšku, hned vedle Edwardových, které ho jemně hladily.

Společně jsme si užívali to, co každí rodiče v pokročilém stádiu těhotenství. První známku života děťátka… Jeho první pohyby.

Jediným rozdílem bylo to, že normální děti by začaly kopat někdy v pátém až sedmém měsíci těhotenství a já jsem byla těhotná možná tak týden.

Ucítila jsem další lehký záškub. Edward to zajisté cítil také a jeho rty se povytáhly do zamyšleného a omámeného úsměvu.

Potom se ale starostlivě a trochu nedůvěřivě podíval na mě. „Doopravdy tě to nebolí?“

„Samozřejmě, že ne,“ odpověděla jsem s klidem.

„Bello, víš, že přede mnou nemusíš nic zapírat. Já-,“ začal, ale nedomluvil, neboť jsem si tohle rozhodně nenechala líbit.

„Nechej těch blbostí, Edwarde!“ řekla jsem a mé těhotenské hormony mému hlasu ještě dodaly tón, kterému se nedalo odporovat.

Zřejmě to zabralo, protože okamžitě přestal, přisunul si mě v leže na klín a začal mě hladit po vlasech.

„Nechci tě nijak otravovat,“ omluvil se a dal mi pusu na čelo. „Jen se bojím, aby ti to nijak neblížilo. Přeci jenom o tomto druhu nic nevíme-,“

„Alice už přece všechno viděla,“ přerušila jsem ho opět. „Nemáme se čeho bát.“

Povzdechl si na znamení prohry a já jsem se pohodlněji uvelebila na jeho nohou.

Už jsem byla zase unavená. Tohle bohužel k těhotenství patřilo taky. Bylo to dost otravné. Nic jsem nemohla dělat pořádně. Ani si číst, ani kreslit, dokonce ani dívat na televizi, protože mě to buď po chvíli přestalo bavit, anebo jsem u toho usnula.

A když už jsem se jednou chtěla zabavit tříděním mých knih, objevilo se ihned sedm starostlivých upírů, kteří mi to okamžitě zatrhli…

Zkrátka a jasně, jediné, co mi bylo dovoleno, bylo spát, jíst, pít a samozřejmě chodit na záchod, protože to jsem musela taky dost často.

Někdy mi přišlo, jakoby by si to mrně spletlo můj močový měchýř s nějakou trampolínou v zábavním centru.

„Edwarde!“ rozlehl se domem Carlisleův hlas. Věděla jsem, že mluví nahlas jenom kvůli mně a popravdě řečeno – připadala jsem si kvůli tomu dost hloupě.

„Ano?“ zeptal se Edward, když se během pár vteřin objevil Carlisle ve dveřích.

„Ne, Carlisle, už jsme o tom mluvili,“ odpovídal na jeho myšlenky.

„Buď rozumný, Edwarde. Tohle nikomu neprospěje,“ snažil se ho Carlisle přesvědčit o mně neznámé věci.

„Ne,“ zavrtěl Edward rozhodně hlavou.

Sice jsem ho milovala a nedokázala jsem si v mém životě představit nic, co bych udělala proti němu, ale Carlisle se většinou choval rozumně, takže jsem se rozhodla, že ať už Carlisle myslí cokoliv, budu se za jeho návrh přimlouvat.

„Vyrážíme za hodinu a vrátili bychom se večer. Emmett s Jasperem by tady zůstali s Bellou, protože byli na lovu ještě doma, ale jak se tak koukám, ty bys to na rozdíl od nich potřeboval,“ řekl Carlisle. Nevyznělo to jako rozkaz. Spíš jako prosba.

Potom zase odešel do kuchyně a my jsme osaměli.

„Měl bys jet,“ řekla jsem.

„Přece tě tady nenechám,“ odpověděl a naprosto andělsky se usmál, že nemít pevnou vůli, okamžitě bych souhlasila se vším, co by řekl a nepovážila se protestovat ani jediným slůvkem.

„Možná tě to překvapí, ale mi už není pět…“ řekla jsem trochu nabručeně. Nelíbilo se mi, že si o mně myslí, že jsem neschopná se o sebe chvíli postarat. „A navíc tady nebudu sama. Bude tady Jasper s Emmettem,“ dodala jsem honem.

„Ale co kdyby se ti něco stalo a já jsem tady zrovna nebyl?“ zeptal se starostlivě.

„Alice by to viděla a včas tě o tom informovala.“

Tentokrát mlčel. Pouze se mi zadumaně díval do očí.

„No tak, Edwarde. To tady budeš sedět celé moje těhotenství?“ zeptala jsem se.

Ještě chvíli mě zamyšleně pozoroval a potom poraženě zavrtěl hlavou.

„Tak vidíš,“ usmála jsem se nad svou výhrou a natáhla jsem se, abych ho mohla políbit.

„Aah, proč mi tohle děláš?“ zeptal se zmučeně. „Když už se konečně rozhodnu odejít, musíš to vždycky nějak překazit,“ zamumlal a přitáhl si mě blíž.

Zachichotala jsem se a začala se vymotávat z jeho pevného obětí.

Z vypětím všech sil jsem se postavila na nohy, vypnula jsem televizi a odešla nahoru do koupelny, protože děťátko si nejspíš předplatilo další vstup na svou oblíbenou atrakci, kterou nazývám ‚můj močový měchýř.‘

Vypravěč

Volterra:

Melissa ležela na velké posteli s nebesy, která vypadala jako z pohádky – vlastně celý hrad takto vypadal. Jenomže ona neměla čas si to řádně užít, protože jejím tělem se právě zmítala obrovská bolest a celým pokojem se rozléhalo její naříkání.

Jedna upírka seděla u její hlavy a utírala jí pot z čela.

Aro stál u nohou postele a zadumaně si mnul svou bradu.

„Co je s ní?“ zeptal se nakonec, protože on sám na to nebyl schopen přijít.

„Obáváme se, že se nachází v těžkém stádiu chřipky. U normálních lidí by to v těhotenství nebyl až takový problém, ale tím, že plod roste rychleji, znásobuje se tím její bolest a také vysílení,“ pověděla mu upírka svou domněnku.

„A vyléčí se z toho?“ položil Aro svou další otázku. Nedokázal si představit, že by se to dítě nějakým způsobem poškodilo.

„Ona i dítě budou v pořádku. Melissa bude pouze vysílená.“

„Dobře. Tak se o ni postarejte,“ řekl a zamyšleně se vydal do své pracovny.

‚Takže chřipka. Hm… to bude nejspíš zajímavá choroba. Budu si o ní muset něco zjistit,‘ pomyslel si.

Muskegon:

Všichni kromě Belly, Emmetta a Jaspera se vydali na lov. Edward se naposled podíval starostlivě na Bellu a vzápětí zmizel v lese.

Venku výjimečně svítilo sluníčko, a tak se Bella rozhodla, že stráví alespoň chvíli na čerstvém vzduchu.

Posadila se do proutěného křesílka v altánku a sledovala, jak se sluneční paprsky odrážejí o hladinu středně velkého jezera, které dominovalo jejich velké zahradě. Jeho voda byla průzračně čistá a doopravdy měla modrou barvu. Přesně tak, jak se píše ve všech pohádkách.

Byla to kouzelná podívaná a Bella si ji náležitě užívala. Ale jenom do té doby, než se objevil její ‚milovaný‘ bráška.

„Už vím, co budeme dělat!“ zvolal Emmett radostně.

Jeho třpytící se obličej byl roztáhnutý do úsměvu pětiletého dítěte, které dostalo k Vánocům nové auto na dálkové ovládání.

„Tak copak si zase vymyslel?“ objevil se tam zničehonic i Jasper a sedal si na volné křesílko vedle Belly.

„No, když jsme se rozhodli adoptovat Bellu, tak mi tehdy slíbila, že si se mnou zahraje Člověče, nezlob se!“ v jeho očích svítily jiskřičky radostného očekávání a i když Jasper bolestně zaúpěl, Bella neměla to srdce, aby mu řekla ‚Ne!‘ a tím ho zklamala.

„No tak ho dones…“ povzdechla si a přitom se psychicky připravovala na nadcházející okamžiky.

Emmett se během půl minuty vrátil. V jedné ruce držel krabici s onou ‚vražednou‘ hrou a Bella se ji pouhým pohledem snažila ze všech sil rozprsknout na tolik malých kousíčků, že ani upír s lupou  a obřími brýlemi by je nenašel.

V druhé ruce svíral jakousi velkou věc, ve které Bella za chvíli poznala konferenční stoleček z obýváku.

Emmett ho položil doprostřed altánku, přitáhl si další křeslo a začal chystat hru.

V krabici byly čtyři různé barvy postaviček. Modrá, zelená, bílá a růžová.

Emmett nachystal na začáteční pozice všechny krom zelené a vzal do ruky kostku.

„Dámy mají přednost,“ řekl a přitom ji se smíchem podal Jasperovi.

Ten na něj výhružně zavrčel a podal ji raději Belle.

Sebrala všechnu svou sílu a nasadila falešný výraz spokojenosti.

Hodila kostkou na stůl. Po dlouhé cestě na opačný konec stolu se zastavila na čísle čtyři. Napodruhé dva a na poslední pokus pět… ‚Bezva!‘ Pomyslela si Bella.

„Teď já!“ vykřikl Emm a uchopil ji do svých mohutných rukou.

„Ták! Chci… šestku!“ zakřičel a hodil ji na zem.

A jakoby ho kostka vyslyšela, doopravdy se tam objevil šestka.

Emmett s nadšeným úsměvem uchopil jednu růžovou figurku a posunul ji na startovní políčko.

Bella i Jasper se zachichotali jeho výběru a snažili se smích zamaskovat všemi možnými způsoby.

Potom Emmett hodil ještě jednou a posunul se o pět dalších míst.

Na řadu přišel Jasper. I jemu se podařilo hodit šestku hned na první pokus, takže nasadil bílého panáčka, ale podruhé už mu padla pouze dvojka.

Bella tu věc uchopila zpět do svých rukou hodila jí o stůl. Padla jednička.

„Chá, chá!“ vydal ze sebe škodolibě Emmett.

Jasper i Bella po něm hodili vražednými pohledy a on raději ihned zmlkl.

Bella se znovu napřáhla, hodila ji a… šest! No konečně!

Bella nasadila zbývající modrou barvu a cítila v sobě pocit zadostiučení…

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 22. kapitola: