Další díleček je zde, zanechte prosím komentáře.:)
15.04.2010 (10:30) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6584×
Forks – Vypravěč:
„Takže ještě jednou,“ řekl otráveně Emmett, kterému už doopravdy docházela trpělivost a nechápal, jak někdo nemůže pochopit, tak primitivní věc, jako je lovení grizzlyho. „Takhle se přikrčíš… Nasaješ vzduch a pak už jde všechno samo!“
Zac, který byl tak zmatený svou rychlostí a silou, s níž porazil strom holou rukou, už pomalu začínal věřit té kravině, kterou se mu tady snažili namluvit… A to, že je upír…
„Já se k tomu medvědovi prostě nepřiblížím!“ Řekl a kdyby byl ještě člověk, měl by teď strachy naděláno v kalhotách… Vždyť ten medvěd je tak… Velký…
„Pane Bože, to je srab!“ Emmett protočil panenky a raději se na toho medvěda vrhl sám…
Zac nevěřícně sledoval, jak na něj skočil a vzápětí ho povalil k zemi.
Když ale ucítil čerstvou krev, pálení v jeho krku se stalo nesnesitelným…
„Pojď,“ řekla Tanya, která k němu právě došla. K Zacovi ji od začátku něco táhlo a ona teď chtěla využít každé příležitosti být s ním.
Zacovo hrdlo mezitím hořelo touhou po krvi. A on už se prostě dál bránit nemohl. Podíval se na Tanyu, která se povzbudivě usmívala a potom se rozběhl směrem k nejbližšímu medvědovi.
Nevěděl proč ani jak to dělá, jeho instinkty jednaly za něj… Bylo tak snadné, skolit ho k zemi a potom vysát jeho krev, která pro jeho krk působila jako hasící přístroj...
Když už v medvědovi nezbyla ani kapička, vítězně se postavil - celý umatlaný tou červenou tekutinou - a spokojeně hledal pohledem svou další oběť.
Bella:
„To snad nemyslíš vážně!“ Křičela jsem hystericky před otevřenou skříní.
Moje oblečení po dnešním ranním incidentu jaksi nebylo použitelné a tudíž už zbývaly pouze dvě řešení…
Za prvé – Rosaliin šatník.
A za druhé – jet přes půlku států nahá, což by bylo nejspíš hodně riskantní…
Nezbývalo mi tedy nic jiného, než plán číslo jedna, ale jak jsem tak zírala do toho velkého prostoru, který byl celý zaplněný oblečením, polilo mě horko… protože i když tady toho oblečení bylo tolik, že by vystačilo pro všechny ženy ve státě Arizona, tak se nedalo říct, že by to oblečení bylo slušné…
Byly to samé minisukně a malinké kraťásky, titěrné šatičky a trička s velkým výstřihem… Ať jsem hledala, jak jsem hledala, nic normálního se zde prostě nenacházelo…
Nakonec jsem se tedy rozhodla pro šaty, které vypadaly nejnormálněji. Byly modré, s tříčtvrtečním rukávem, skoro žádným výstřihem a jako jediné končily až v půlce stehen.
Oblékla jsem je na sebe a musela jsem uznat, že mi doopravdy sluší…
Seběhla jsem dolů do obýváku, kde už Edward čekal opřený o dveře a pohrával si s klíčky od auta.
Když mě uviděl, jeho obličej prozářil překrásný úsměv.
„Můžeme?“ Zeptal se a jako správný gentleman mi přidržel otevřené dveře.
Jakmile jsme vyšli ven, chytil mě za ruku a táhnul mě někam za dům. Když jsme se dostali na místo, překvapeně jsem vytřeštila oči.
Na zadní straně domu totiž byla garáž – tedy to, co z ní zbylo. Na jedné celé straně byla opadaná omítka, okna byla rozbitá. Jimi bylo vidět dovnitř, kde se kupily… vypadalo to jako nábytek, ale proč by tam byl?
S nevyslovenou otázku jsem se podívala na Edwarda.
„Ani se neptej…“ Zamumlal a táhnul mě k autu, které stálo opodál. Nasedla jsem dovnitř a stále nevěřícně zírala na tu spoušť.
Najednou jsem jedním oknem zahlédla rozpadlý rám postele…
Aha… Edward měl pravdu… Raději se už neptám…
Edward se vyjel před dům na příjezdovou cestu a potom už hurá do nového domova!
Cestou jsme si hráli s našimi propletenými prsty, přitom jsme poslouchali hudbu a povídali si. Když jsme byli spolu, žádné problémy pro nás neexistovaly. Ve chvílích, jako byla takhle, jsme prostě byli oba dva naprosto uvolnění…
Po několika hodinách rychlé jízdy mě začal přemáhat spánek. Oči se mi klížily a jen silou vůle jsem je nechávala otevřené… Cítila jsem, jak mám ztuhlé nohy a potřebovala bych se pořádně protáhnout…
„Kousek odtud je pumpa. Zastavíme,“ řekl Edward a já jsem v tu chvíli hluboce začala přemýšlet o tom, jestli mi náhodou nekecal o tom, že mi neumí číst myšlenky…
Ale ať už byla odpověď jakákoliv, když auto zabrzdilo na benzínce, já jsem si vděčně protáhla nohy při cestě na toaletu…
Když jsme se s novou dávkou benzínu vydali opět na cestu, tak už mě ale únava přepadla úplně a já jsem upadla do uklidňující tmy…
Alice:
Hodiny ukazovaly přesně tři hodiny odpoledne. Zac už konečně pochopil, kdo je a nechal si od nás vše vysvětlit.
Ale před chvílí jsme se s ním naštěstí rozloučili, protože on i Denalijští zamířili zpátky na sever…
Nám už teď jen zbývalo dobalit obývák a kuchyň a i my jsme se mohli vydat vstříc našemu novému osudu… Který podle mých vizí vypadal slibně…
Sice je zatím velice pravděpodobné, že Edward v nové škole pár klukům poškodí fasádu, protože Bella mezi nimi bude hodně populární, ale tohle by se dalo čekat skoro všude…
Hlavní a nejlepší novinkou je ovšem něco, co nesmím nikomu prozradit… Bude to překvapení a všichni z něj budou nadšení. Týká se to Edwarda a Belly a oni to stejně za pár dní zjistí sami…
„Alice!“ Vytrhla mě z mých úvah Esme, která chtěla, abychom do stěhovacího auta opatrně naskládali všechen její porcelán. A to bohužel i nám bude trvat nejméně hodinu…
Otráveně jsem se spolu s ostatními pustila do práce. Ale myšlenkami jsem byla někde úplně jinde… A to přesněji v mém pokoji v novém domě, kde budu tvořit novou kolekci pro jednu speciální a zatím tajnou osůbku…
Vypravěč – Volterra:
Po incidentu Aro a mp3, si všichni členové gardy začali své přehrávače schovávat. Protože Aro ten den ještě stihl zničit mp3ky Demetriho i Felixe…
Ale co je doopravdy podstatné, není Arův demoliční syndrom a to, že nedokáže pochopit, co znamená tlačítko se znaménkem plus, nýbrž to, co se momentálně děje s novými a důležitými členy rodiny Volturiových…
Nechutné zvuky, které pocházely od Melissy a Aleca nahradily zvuky jiné… Bolestné, kvílivé a prosící o smrt… Bradova přeměna už trvala dvanáct hodin. Ještě zbývaly dva dny a konečně bude moct Aro vyzkoušet jeho dar…
Ačkoliv to znělo velice zvláštně, už se nemohl dočkat, až ho Brad poprvé prohodí zdí pouhou silou vůle…
Stejně tak se nemohl dočkat Melissina daru, ale ten na sobě pro jistotu vyzkoušet nenechá… Taky, kde má záruku, že až ho Melissa zmrazí, tak ho ještě taky rozmrazí…
Ale to, na co se těšil nejvíc, byla malá holčička, která teď rostla v Melissině lůně… Ona totiž ta malá bude umět hned několik věcí najednou…
Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Sdílet
Diskuse pro článek Cesta za svobodou 19. kapitola:
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 15. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!