Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 18. kapitola

14.04.2010 (10:45) • Shindeen • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7139×

Bella:

Probudily mě studené prsty, hladící mě po tváři. Ospale jsem otevřela oči a zmateně jsem mžourala kolem, než mi došlo, kde jsem.

V ložnici jsem tady v domě vlastně ještě nebyla, takže pro mě bylo překvapením, jak to tady vypadá.

Stěny byly vymalovány do bílých a světlounce šedých barev. Na podlaze byla tmavá plovoucí podlaha, které uprostřed dominoval hustý koberec, taktéž bílý, obdélníkového tvaru. Na rozdíl od domu ve Forks, tenhle neměl skleněnou záď. Na jedné straně bylo ale velké, francouzské okno, které vedlo na překrásnou zahradu s altánkem a malým rybníčkem…

„Dobré ráno,“ pošeptal mi Edward do ucha a tím mě vytrhl z mého rozjímaní. Až teď jsem si uvědomila, že vlastně polovinou těla ležím natisknutá na něm.

Zvedla jsem hlavu a střetla jsem se s jeho něžným pohledem.

„Jak jsi se vyspala?“

„Dobře,“ zachraptěla jsem, protože můj hlas se ještě odmítal vrátit do služby. Pomalu jsem se začala zvedat z postele, když v tom mou pozornost upoutalo, co mám na sobě.

„Tys mě převlíkl?“ zeptala jsem se a nechápavě zírala na modrou noční košilku, kterou jsem večer na sobě určitě neměla…

„Nemohl jsem tě nechat spát v riflích, to by bylo nepohodlné…“ zamumlal a pohledem nervózně těkal po místnosti, jak se snažil zamaskovat svůj úsměv…

„A kdes ji vlastně vzal, my jsme si s sebou nic nebrali… nebo jo?“

„Našel jsem ji v Rosaliině skříni…“ mluvil nevinně.

Pokrčila jsem rameny a vydala jsem se do dveří, za kterými byla – jak jsem tušila – koupelna.

Pro jistotu jsem nakoukla dovnitř, abych zjistila, že je mé tvrzení správné. Naštěstí bylo.

Pustila jsem si v umyvadle ledovou vodu a pořádně jsem si umyla obličej, abych se konečně naplno probudila.

Neměla jsem tady žádný zubní kartáček, takže jsem si pečlivě vypláchla pusu. Když jsem se vrátila zpět do pokoje, Edward tam nebyl.

Na posteli místo něj leželo moje oblečení a tak jsem ho na sebe rychle naházela a sešla jsem dolů.

Edward stál u plotny s pánví v ruce a něco kuchtil. Zvědavě jsem mu nakoukla přes rameno.

Vajíčka? No to se nám z něj pomalu stává odborný kuchař…

Vypnul sporák a s úsměvem se otočil na mě. Ani jsem nepostřehla, jak to všechno stihl udělat, ale najednou jsem cítila rychlý závan větru a už jsem seděla na židli a před sebou jsem měla ty vejce slavnostně naservírované na talíři.

„Co tomu říkáš?“ ptal se nedočkavě.

„Hm… Vypadá to neodolatelně.“

Vypadalo to, že je na svůj výtvor pyšný a taky měl proč. Ale příště by si mohl domyslet, že nejsem slon a tolik množství najednou nepozřu. Ač to doopravdy vypadalo úžasně, v polovině už to opravdu dál nešlo. Odložila jsem vidličku a odnášela jsem talíř ke dřezu.

„Nechutná?“ zeptal se zklamaně a vypadal při tom strašně roztomile.

Zasmála jsem se. „Komu by to nechutnalo?  Ale tohle je porce tak pro celý dětský tábor, Edwarde.“

Zamyšleně se zašklebil.

Mezitím jsem přišla až k němu, usadila jsem se mu na klíně a ruce jsem mu obmotala kolem krku. „Doopravdy se ti to moc povedlo.“ Dívala jsem se při tom do jeho očí, čímž jsem ho přesvědčovala, že to myslím vážně.

Najednou se Edward zničehonic nahnul až ke mně a nedočkavě spojil naše rty. Byla jsem překvapená jeho rychlým jednáním, ale vůbec jsem se nebránila. Jeho ruce se obmotaly kolem mého pasu a ty moje se mu samovolně zapletly do vlasů.

Polibek se stával vášnivějším a naléhavějším. Najednou jsem zase cítila ten vítr a když ustal, ležela jsem v ložnici na měkké posteli.

Edward ležel nade mnou a každý kousíček mého obličeje zasypával polibky. A později nezůstával jen u něj. Svou rukou se dostal k lemu mého trička. Potom se ozval zvuk trhající se látky a já jsem se v tu chvíli se svým oblíbeným tričkem mohla jednou provždy rozloučit…

Edwardovy rty se přesunuly na nově dobyté území a mi při každém jeho dotyku naskakovala husí kůže.

„Miluji tě,“ zašeptal mezi polibky a já jsem v tu chvíli byla nejšťastnější člověk v celém vesmíru…

Forks – Vypravěč:

„Probudí se za pár vteřin,“ ozvala se Alice do ticha, narušovaného pouze bolestnými výkřiky měnícího se Zaca.

Carlisle s Eleazarem opatrně došli až k němu. Ozval se poslední, ale zato nejbolestnější výkřik a potom se Zacovy rudé oči podívaly nad sebe.

Nechápal, co se děje. Je tohle snad nějaký špatný sen? Dostal se do nějaké pitomé, televizní soutěže?

Podíval se kolem sebe. Ze všech stran na něj zíralo mnoho zlatých očí, které byly přeplněny obavami.

Pohybem tak rychlým, že by ho správně neměl ani zaregistrovat, se automaticky postavil do útočné pozice a z úst se mu dralo zuřivé vrčení.

Jasper s Emmettem neváhali a postavili se před svou rodinu, aby je v případě potřeby uchránili… Skvěle se totiž doplňovali. Emmett byl nejsilnější a Jasper zase věděl, jak jednat s novorozenými. Prostě dvojka k pohledání…

Ale Zacovi to zřejmě bylo jedno. Stál tam naproti nim a rozhodně nehodlal ustoupit.

Až se do toho musel vložit náš diplomatický Carlisle.

„No tak, Zacu. Víme, že je teď pro tebe všechno nové, ale myslíš, že bys nás to mohl nejdříve nechat vysvětlit?“

Zacovo dravé vrčení mu dávalo jasnou odpověď: Ne!

„Potom se na nás klidně můžeš vrhnout…“ vložil se do toho Emmett.

Tohle, jak se zdá, Zaca přesvědčilo víc. Uvolnil svůj postoj a podíval se všem zpříma do očí.

„Mluvte!“ poručil, ale když zaslechl svůj nový hlas, překvapením sebou cukl a začal se rozhlížet kolem sebe, jestli to místo něj náhodou neřekl někdo jiný.

Ale ať hlavou kroutil, jak chtěl, nikde nikoho takového nenacházel…

„Tak tedy, Zacu…“ ozval se opět Carlisle. „Vím, že tomu, co ti právě řekneme, se nebude věřit snadno, ale žádám tě… vyslechni nás až do konce, než začneš jakkoliv jednat.“

Zac stále mlčel. Propaloval všechny nedůvěřivými pohledy, ale nakonec stroze přikývl.

„Dobře… Kde bych začal… Takže, asi bude nejlepší říct ti to na rovinu…“ mumlal si Carlisle pro sebe.

„Tak abychom měli jasno,“ vložil se do toho Emmett. „Já,“ ukázal rukama na sebe. „jsem upír.“ Mluvil tak, jako kdyby prvňáčkovi vysvětloval, že jedna a jedna je dohromady dvě. „Tady Jasper,“ namířil ruce směrem k němu. „Je taky upír… No abych to shrnul, upíři jsme tady všichni a to včetně tebe.“

Zac na něj zíral jako na retardovaného tučňáka. Začal si dávat dohromady všechny souvislosti a v duchu všechny přítomné prohlašoval za blázny, které by měli zavřít do speciální cvokárny s vypolstrovanými stěnami a  s nabušenou ochrankou…

Ale co kdyby přeci jenom měli pravdu? Ne… to je blbost.

Vybuchl v šílený záchvat smíchu. Zlomil se v pase a začal se mlátit do kolen.

„Magor…“ zamumlal Jasper a nechápavě vrtěl hlavou.

Několik minut všichni sledovali Zacovo počínání, až se znovu ozval Emmett. Tentokrát však doopravdy zadumaně.

„Carlisle, nemohla při přeměně nastat nějaká chyba? Víš, třeba jestli se těsně před tím nepraštil nějak moc do hlavy… Kdyby měl nějaké vážné zranění, tak by to ještě s tím jeho IQ nemusel spravit ani upíří jed…“

Carlisle obrátil oči úplně naruby a v duchu se ptal na jediné. Proč, Bože, proč? Co jsem udělal ve svém životě tak špatného, že jsi mi přidělil místo syna takové pako?

Najednou však Zac ustal uprostřed pohybu. Přišel totiž na několik souvislostí… Za prvé: smál se tak šíleně, že by právě teď měl lapat po vzduchu a mít přinejmenším srdeční zástavu… Za druhé: co je to za odporné pálení v krku? Strčili mu tam snad rozžhavený uhlík, či co? A za třetí: proč v téhle místnosti cítí zvláštní pouta, která jako by je všechny nějakým způsobem spojovala…

V tom Eleazar zalapal po dechu.

„Má  nějaký dar?“ ptal se Carlisle okamžitě.

Eleazar němě přikyvoval, stále omámený z toho, že je dar zřetelný už takhle brzy.

„Co umí?“ ptal se Emmett.

„Vypadá to, že má nějaký cit pro to, vycítit vztahy mezi námi. Možná by s nimi časem dokázal i manipulovat, kdybychom ho cvičili…“ mumlal si Eleazar pod vousy.

Ale Zacovy novorozenecké nervy nebyly moc silné a nejspíš právě teď dosáhly své hranice.

„Mohli by jste mi tedy konečně vysvětlit, co se tady doopravdy děje?!“

„No dyť to řikám!“ zvolal Emmett dotčeně. „Tak ještě jednou si to celé shrneme. Já, jsem upír. Ty jsi upír. On je up-,“

„Jo, jasně chápu!“ přerušil ho Zac. „A támhle ve skříni je Drákula, co?“

„Pane Bože na nebi!“ lamentoval Emmett. „To je doopravdy tak vymatlanej nebo to jenom hraje?“ Svůj pohled doopravdy upíral do stropu, jako by Boha prosil o pomoc.

„Zacu, teď vážně,“ přerušil Carlisle rozjímání jeho nevlastního syna. „Kromě světa, ve kterém jsi žil do teď, existuje svět další… Je plný – jak bych to řekl – nadpřirozených věcí a ty jsi teď jednou z nich.“

Zac na něm visel vyděšenýma tak trochu nechápavým pohledem. „Co to znamená v překladu?“

„Jsi upír… Odteď jsi nesmrtelný, rychlý, silný, na slunci záříš, jsi krásný…“ vyjmenovával Emmett, který prostě nevydržel být chvíli zticha.

„Krásný?“ zeptal se nechápavě Zac. Copak předtím nebyl? Vždyť po něm letěly všechny ženský ve věku 14-60 let… Tak tohle tedy přehnal, chlapeček…

„No, musíš uznat, že teď k té kráse přece jenom nepotřebuješ tunu gelu na vlasy, anti-akné pudr, steroidy…“

Zacova zuřivost se rozrůstala – stejně jako jeho oheň v krku, který si chtě nechtě uvědomoval.

„Myslím, že bychom ho měli vzít na první lov,“ prohlásil Jasper, když ucítil jeho žíznivé pocity.

„To bude nejlepší… Cestou mu o nás vše povíme…“ řekl Carlisle a už Zaca vybízel ke dveřím.

Autor: Shindeen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 18. kapitola: