Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta za svobodou 1. kapitola

Cesta za svobodou 1. kapitolaPříběh se začíná odehrávat ve Forks, v červenci 1995. Belle jsou dva roky. Jejich dům ale napadne záhadná žena. Zabije Belliny rodiče a chystá se zabít i Bellu. V poslední chvíli ji však zachrání překrásný chlapec s bledou pletí a zlatáma očima a Bellu odnese před dveře sirotčince. Když má Bella tři roky, úřady vypátrají její jediné příbuzné. Teta a strýček, kteří žijí se svými dvěma dětmi v Miami si Bellu vezmou k sobě, ale využívají ji jako poskoka a služku. V roce 2010 dostane její strýc výhodnou pracovní nabídku a přestěhují se do Forks. Bella netuší, že je to její dávný domov. A netuší ani to, že tam potká svého zachránce, ve kterém najde opravdovou lásku. Ale je všechno doopravdy tak jednoduché, jak se zdá?

Červenec 1995 – Forks

Z velké bílé vily na pokraji lesa se ozýval šťastný dětský smích. Krásná, malá holčička, které mohly být asi dva roky, měla mahagonové vlnité vlásky do půlky zad a okouzlující čokoládově hnědé oči. Seděla tatínkovi na nohou a usmívala se na svou maminku.

Byla to ta nejšťastnější rodina pod sluncem. Otec Charlie byl úspěšný podnikatel a maminka Reneé měla své taneční studio. Všichni si představovali, že až jejich malinká dcera Bella vyroste, bude úspěšnou tanečnicí, jako mnoho jiných s maminčina studia a když dospěje, převezme po svém otci firmu.

Zrovna si celá rodina Swanových hrála se skládačkami, když v tom do domu vtrhla cizí žena.

Neuvěřitelnou rychlostí přelétla pokoj a upřela na ně své oči. Byly černé, ale kolem okrajů nabíraly tmavě rudý odstín. Její kůže byla bledá a ve světle lampičky zvláštně svítila. Její blond vlasy po ramena měla rozházené kolem obličeje, jako by hodně dlouho běžela. Vyceni la na ně zuby a zavrčela.

Než malá Bella stihla cokoliv postřehnout, otec, kterému seděla na klíně zmizel. Slyšela jeho bolestný výkřik. Vyděšeně se podívala na svou maminku. V očích měla slzy a chtěla si Bellu přitisknout k sobě. Ale ruce, které k ní natahovala najednou zmizely taky. Bella se rozplakala. Dívala se na bezvládná těla svých rodičů a potom se podívala na záhadnou ženu. Její oči teď nabíraly sytě rudý odstín.

Žena stála kousek od ní. Přikrčila se a chystala se k útoku. Když v tom se vedle ní objevil nějaký chlapec. Chytili ji za obě ruce a křičel na ni:

„Ne Tanyo! Nesmíš to udělat!“

Bella propukla v ještě větší pláč. Chtěla zpět své rodiče. Proč se nezvedají a nejdou ji obejmout? Proč jen tak leží?

V tom už lidí v místnosti bylo víc. Rozzuřenou ženu, která se na Bellu chtěla vrhnout už svírali jiní tři muži a ten co ji před tím zastavil bral Bellu do náručí.

Bella se podívala do jeho krásného obličeje, ze kterého se na ni dívaly zlatavé oči. Najednou se cítila v bezpečí. Ten chlapec, který měl bledou kůži a bronzové vlasy se na ni pokřiveně usmál.

„Všechno bude dobré,“ zašeptal a Bella se jako zázrakem uklidnila.

„Doneseme ji před dveře sirotčince. Nemůžeme ji tady nechat samotnou,“ ozvala se jiná dívka s blonďatými vlasy, která se nad Bellou najednou skláněla také.

Ten chlapec přikývl.

„Asi to tak bude nejlepší.“

Ještě se sehnul k mrtvému tělu matky a odepnul jí z krku zlatý řetízek. Byl na něm přívěšek zlaté vážky. Obmotal ho kolem krku malé Belle, aby měla na své rodiče alespoň nějakou vzpomínku...

BELLA – Forks – Leden 2010

Píp – píp – píp – píp !

Poslepu jsem zaklapla budík a rozsvítila lampičku. Hodiny ukazovaly 5:00. Nejvyšší čas vstávat.

Došla jsem do mé vlastní malinké koupelny a vyčistila jsem si zuby.

Podívala jsem se na svůj obraz v zrcadle. Dívala se na mně sedmnáctiletá dívka s bledou pletí, mahagonovými vlasy do půli zad a velkými kruhy pod čokoládově hnědýma očima. Opláchla jsem si obličej studenou vodou a potom jsem se vrátila do malé podkrovní komůrky, která sloužila jako můj pokoj.

Zhasla jsem lampičku v  a sešla dolů do kuchyně. Na stole ležely ještě zbytky včerejší večeře a tak jsem je rychle uklidila, než teta se strýčkem vstanou.

Od svých tří  let žiju s nimi a jejich dětmi. Jsou to dvojčata. Brad a Melissa. Za měsíc oslaví své osmnácté narozeniny.

Povzdechla jsem si. Na ty si já ještě budu muset rok počkat.

Předevčírem jsme se přestěhovali do malého městečka Forks. Melissa nadávala, jako šílená, že jsme se přestěhovali do tohohle zapadákova, ale strýc kousek odsud dostal výhodnou práci, takže se nedalo nic dělat.

Doteď jsme žili v Miami. Dneska jdeme poprvé do zdejší malé školy. Měla jsem z toho docela trému, protože jsem nikdy moc nezapadala do kolektivu. Hlavně díky Bradovi a Melisse, kteří mě vždy pomlouvali.

Vzala jsem do ruky talíř a chystala se na něj nachystat snídani. Když v tom mi vypadl z ruky a s rámusem dopadl do dřezu, kde se rozpadl na milion malých kousků.

„Sakra,“ zašeptala jsem si.

Rychle jsem začala sbírat střepy, když v tom se z horního patra začaly ozývat rozzuřené kroky.

Za chvíli stál strýc v županu vedle mě a v ruce svíral svůj pásek. Ne, prosím! Už ne! Pomyslela jsem si, ale nejspíš marně, strýc se rozpřáhl a já jsem s jeho úderem skončila na zemi. Cítila jsem tepající bolest v rameni.

„Isabello,“ ozval se rozzuřeně nade mnou, „to jsi doopravdy tak pitomá, že nedokážeš nachystat ani obyčejnou snídani, bez toho, aniž bys něco zničila?! A vstávej laskavě, když s tebou mluvím!“

Začala jsem se zvedat, rameno mě stále dost bolelo. To bude velká modřina, ale už jsem si zvykla. Pokaždé, když udělám něco špatně, tak mě fyzicky trestá. Dokonce i když to není má vina.

Když byli Brad s Melissou ještě malí, často něco vyvedli oni, ale svedli to na mě. I když jejich rodiče věděli, čí to byla vina, vždycky jsem dostala trest jen já a Brad s Melissou se mi jen smáli.

Teď jsem se slzami v očích sledovala strýce. Jeho rozzuřenost trochu pominula, ale stále byl naštvaný dost.

„Nachystej tu snídani a potom mi ještě vyžehli tu fialovou košili. Dneska musím v práci udělat dojem. A dělej!“ křikl, když se vracel do ložnice se ještě trochu prospat.

„A snaž se nic nerozbít!“ ozvalo se ještě ze schodů.

Povzdechla jsem si a raději se pustila do práce, abych neschytala pár dalších modřin. Když jsem dokončila snídani, rovnou jsem ještě připravila zapékané brambory k večeři. Když jsem skončila, hodiny na mikrovlnce ukazovaly 7:53. Rychle jsem šla najít strýčkovu oblíbenou košili a dala se do žehlení. To jsem zvládla celkem rychle. Teď už jsem se jenom musela nachystat do školy.

Vyběhla jsem do svého podkrovního pokojíčku a zavřela za sebou dveře. Rozhlédla jsem se kolem. Dvěma kroky jsem přešla na druhou stranu pokoje, kde stál malý prádelník, který přetékal oblečením. Teta se strýcem mi ho sice moc nekupovali, ale když jsme ještě žili v Miami, tak jsme měli sousedy, kteří měli dceru Katherin o pět let starší než jsem já. Už když jsem byla malá, tak si mně oblíbili. Byli dost bohatí. Občas mi nějaké oblečení k narozeninám nebo k Vánocům koupili a zbytek jsem vždy zdědila po Katherin. Bylo toho mnoho a bylo kvalitní. To je vše co jsem potřebovala.

Rychle jsem na sebe natáhla džíny, světlé tričko s dlouhým rukávem a ještě jsem popadla světlou mikinu a školní batoh.

Dole už čekala otrávená Melissa.

Otrávená proto, že mně musela vozit do školy.

„No tak si pohni!“ zakřičela na mně. Rychle jsem seběhla schody – přičemž jsem zakopla o vlastní nohy a málem spadla – z čehož měli všichni ohromnou legraci.

Nastoupila jsem na zadní sedadlo luxusního ferrari a čekala, až nastartuje.

Cesta proběhla v naprostém tichu. Tedy já jsem byla potichu. Melissa celou cestu držela u ucha mobil a povídala si se svou nejlepší kamarádkou Ashley. Každou chvíli po mně hodila pohled ve zpětném zrcátku, potom řekla něco – ne moc hezkého – na mou adresu a propukla v záchvat smíchu.

Už jsme se blížili k velké budově s nápisem STŘEDNÍ ŠKOLA VE FORKS. Melissa zaparkovala přes dvě parkovací místa a vznešeně vystoupila ven. V její mini sukni – jestli se tomu kousku hadru co měla na sobě dalo takhle říkat – a odbarvenými blond vlasy, které jí sahaly po lopatky se po ní hned začali všichni kluci otáčet.

Otevřela jsem si dveře a vyšla na chodník. Najednou se všechny pohledy upřely na mně. Bezva, pomyslela jsem si ironicky a rychle šla do přijímací kanceláře.

Tam jsem si vyřídila pár potřebných informací s milou sekretářkou a šla jsem najít svou třídu. Naneštěstí je tady těch tříd tak málo, že jsem s Melissou i Bradem v jedné pohromadě.

Zahleděla jsem se do mapky, když v tom mi na rameno poklepala něčí ledová ruka. Otočila jsem se. Uviděla jsem naprosto překrásnou dívku. Měla bledou kůži, dlouhé blond vlasy, postavu jako modelka a její oči byly zlaté. Něco mi na ní bylo povědomé, nevěděla jsem co, ale jako kdybych už ji někdy viděla.

Přátelsky se na mě usmála.

„Ahoj, já jsem Rosalie. Nechceš pomoct najít tvou třídu?“ zeptala se mile.

„Ano, to by bylo fajn, nějak se tady nevyznám…“ ukázala jsem na zmateně napsanou mapku, „já jsem Bella,“ dodala jsem ještě.

„Těší mě. Do jaké třídy chodíš?“ nakoukla na můj rozvrh, „2.D4? Tak to budeme chodit spolu!“ řekla radostně. „Tudy,“ ukázala mi směr a už jsme šly.

„Na téhle škole máme celá třída všechny hodiny společně. Je to jako na základce. Akorát se na každou hodinu přesouváme do specializovaných učeben. Je to tak lepší, protože jinak v tom je zmatek,“ vysvětlovala mi.

Cestou se po nás všichni otáčeli a mně to bylo dost nepříjemné. Rosalie si toho nejspíš všimla.

„Neboj, je to časem přejde. Já a mí sourozenci jsme tady nastoupili před rokem. Taky se po nás zpočátku takhle dívali, ale časem toho nechali,“ řekla uklidňujícím tónem.

„A kolik máš sourozenců?“ zeptala jsem se.

„Čtyři,“ zasmála se, „ale nejsme praví příbuzní. Naši rodiče nás všechny adoptovali. Mám sestru Alice, ta se ti bude líbit. Chodí s mým bratrem Edwardem do vedlejší třídy. Potom mám ještě dva bratry. Jaspera a mého přítele Emmetta. Ti chodí do třídy s námi.“

Řekla přítele? Ale vždyť vlastně nejsou doopravdy příbuzní, blesklo mi hlavou.

„Jsme tady,“ ukázala na dveře učebny a já najednou ucítila v krku nepříjemný knedlík.

„Pojď, sedneš si vedle mě. A kdybys cokoliv potřebovala, můžeš se na mně kdykoliv obrátit,“ usmála se a zatáhla mně dovnitř.

Byla ještě přestávka a ze třídy se ozývaly veselé hlasy, ale jakmile jsme vstoupili, všichni utichli. Rosalie mně bez řečí dotáhla na místo v předposlední lavici a já se uvolněně usadila.

Ale pohledy na mně upíraly pořád.

„A teď mi něco pověz o své rodině ty,“ řekla Rose vesele a otočila se na židli směrem ke mně, „ti na parkovišti jsou tví sourozenci?“ zeptala se.

„Ne,“ zavrtěla jsem hlavou, „to je má sestřenice Melissa a bratranec Brad. Žiju s nimi. Mí rodiče zemřeli, když mi byly dva roky,“ objasnila jsem a při vzpomínce na mé rodiče se mi do očí začaly drát slzy. Rychle jsem zamrkala a podařilo se mi je zahnat.

„To je mi líto…“ řekla Rosalie a bylo vidět, že to myslí vážně, ale v tom se za ní objevil vysoký svalnatý kluk s černými vlasy a vedle něj stál ještě jeden. Byl drobnější, s medovými vlasy. Oba byli stejně bledí jako Rose a oči měli stejně zlaté.

„Nazdar zlato,“ řekl ten velký vesele, potom svůj zkoumavý pohled upřel na mě.

„Ahoj, Bello, tohle jsou mí bratři, Emmett,“ ukázala na černovlasého, „a Jasper.“ Pohodila rukou k tomu druhému. Ten jen přikývl a rychle si šel sednout na své místo za námi. Jako by se něčeho bál. Za to Emmett se zářivě usmál.

„Nazdárek Bello! Rád tě poznávám!“ poplácal mně přátelsky po zádech. No poplácal nebylo to správné slovo. Jeho „poplácání“ mi málem vyrazilo dech. Vesele se uchechtl a sedl si za mě.

V tu chvíli do třídy vpluli Brad s Melissou. Porozhlídli se po třídě a zjistili, že už nikde není volná lavice pro dva. Melissa rychle zapadla na místo vedle pohledného chlapce a poslední volné místo už bylo pouze vedle holky s brýlemi a vážným akné. Bradovi se vedle ní asi moc nechtělo. Potom ale jeho pohled zaregistroval Rosalie a rozešel se směrem k nám.

Podíval se na mně. „Co kdybys mi uvolnila místo?“ zeptal se, ale vyznělo to spíš jako rozkaz. Než jsem stihla jakkoliv odpovědět, zvala se Rose.

„Promiň, ale jestli sis toho nevšiml, tak tady už je obsazeno!“

Brad po mně vrhl zuřivý pohled a naštvaně odkráčel k té holce.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cesta za svobodou 1. kapitola:

 1
03.05.2012 [7:02]

ladybirds87krásná povídka

7. verčis
02.11.2011 [13:16]

promin 2x jsem ti to sem hodit nechtěla Emoticon jinak jsme se tak dlouho šťourala a hledala až jsme nakonec našla Emoticon jen se mi nechce věřit že už je to konec Emoticon že 45 to vše končí .... je to naprosto úžasná povídka a zaslouži si být tam kde je a to je SÍŇ SLÁVY Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

6. verčis
02.11.2011 [13:13]

Ahoj začetla jsem se do téhle povídky a naprosto mě pohltila jako ostatně vše od tebe Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jen nechápu proč na svoje dokončené a naprosto úžasné povdky nemámš odkaz na "profilu" nebo jak t mám nazvatEmoticon a hlavně se mi někam vloudila chybička, protože když jsem došla ke 44. kapitole a přepsala ve vyhledávači na 45. tak mě to hodilu do oddělení povídek na pokračování(další šance mi konči u kapitolyč.29 a pouta důvěry u 25.) a nevěřím tomu že by jsi to všechno nechala takhel rozepsané.... můžes mi prosím poradit kde najdu zbytek této povídky i ostatních? Předem moc děkuji Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. verčis
02.11.2011 [12:57]

Ahoj začetla jsem se do téhle povídky a naprosto mě pohltila jako ostatně vše od tebe Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon jen nechápu proč na svoje dokončené a naprosto úžasné povdky nemámš odkaz na "profilu" nebo jak t mám nazvatEmoticon a hlavně se mi někam vloudila chybička, protože když jsem došla ke 44. kapitole a přepsala ve vyhledávači na 45. tak mě to hodilu do oddělení povídek na pokračování(další šance mi konči u kapitolyč.29 a pouta důvěry u 25.) a nevěřím tomu že by jsi to všechno nechala takhel rozepsané.... můžes mi prosím poradit kde najdu zbytek této povídky i ostatních? Předem moc děkuji Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

28.07.2011 [13:15]

Shindeenflorida,
povídka už je dokončená, na další kapitoly si můžeš najet přepsáním čísla kapitoly v odkazu. Např:
www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/cesta-za-svobodou-1-kapitola/ > www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani/cesta-za-svobodou-2-kapitola/
Emoticon

3. florida
28.07.2011 [13:09]

povidka se mé moc líbila pokračuj 28, 7 11

2. florida
28.07.2011 [13:06]

povidka se mé moc líbila pokračuj

1. florida
28.07.2011 [12:55]

prima dobry

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!