Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta krve - 1. kapitola

S velikým potěšením Vám představuji svou první tvorbu. Jedná se o první kapitolu povídky na pokračování, jejíž příběh zachycuje celé jedno století upířího života. V první kapitole se ocitnete v polovině proměny našeho hlavního hrdiny. Chtěl bych předem poděkovat za všechny komentáře a prosím nešetřete kritikou. Vážně doufám, že se Vám bude povídka dobře číst a děj si Vás získá. Přeji Vám co nejpříjemnější počteníčko .:-)

06.12.2009 (20:30) • Jammes • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1318×

Křičel jsem.

 

 

Křičel jsem nepopsatelnou bolestí, která projížděla mým tělem od hlavy až ke konečkům prstů.

Celý jsem se třásl. Každičký sval v mém těle hořel a pulzoval, v tepnách a žilách jako by mi protékalo roztavené olovo. Nedokázal jsem si představit, že může být větší bolest než ta, která zachvátila mé tělo.

Vše kolem mě bylo rozmazané a hrozivě temné. Raději jsem zavřel oči a snažil se uklidnit.

 

Marně.

Srdce mi v hrudi bušilo neuvěřitelnou rychlostí. Byl jsem přesvědčený, že musí každou chvíli vypovědět službu a já zemřu.

Z počátku jsem se smrti děsil, ale ne teď. Ne nyní, paralyzován tou mučivou bolestí.

 

Smrt by mě vysvobodila. Ano, přál jsem si umřít.

Přál jsem si umřít dříve, než zcela zešílím.

 

 

Zaslechl jsem ženský hlas, který prošel bariérou otupující mi všechny smysly.

Byl to jen šepot nedávající význam. Šepot přicházející z veliké dálky. Skoro jako by doléhal k mým uším z jiného světa. Ze světa, kde neexistuje bolest. Ne z tohohle, ne z mého osobního pekla, ve kterém jsem byl uvězněn.

Snažil jsem se mu ze všech sil porozumět, ale nedokázal jsem se přes stále rostoucí agonii soustředit.

 

Hlas se ozval o něco jasněji, ale stále jsem mu nerozuměl. Soustředil jsem zbývající zbytky rozumu a snažil se je zaměřit na stále zesilující šepot.

Na okamžik jsem prorazil bariérou a zaslechl několik slov nedávajících mi smysl, pak mě bolest opět přemohla a já se jí bez odporu poddal.

 

Ničemu jsem nerozuměl. Ničemu, snad jen jedno slovo mi něco připomínalo.

 

Někde vzadu v podvědomí jsem našel vzpomínku. Drobná brunetka, jejíž tvář mi byla známá, ale přes všechen svůj vnitřní zmatek jsem si nedokázal vzpomenout, kým je.

 

To slovo patřilo k ní. Věděl jsem to, nějaký vnitřní pocit mě o tom stále ujišťoval.

Maria, Maria a zase Maria, to slovo mi znělo v uších a vzpomínka neustále sílila. Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji v reakci na tvář té ženy, která mi zaplavila mysl.

To ona mě otrávila? Jak? A kdy?

 

 

Odložil jsem otázky, které mě trápily, a věnoval svou pozornost nové vlně intenzivní bolesti.

Nevěděl jsem, kolik času již uběhlo. Minuty mi připadaly jako dny a hodiny jako celé roky. Zdálo se to nekonečné a začínal jsem vážně věřit, že jsem se nějakým způsobem dostal do samotného pekla. Přesto se najednou zdála bolest snesitelnější.  Připisoval jsem to na vrub vyčerpaného organismu, který si na bolest prostě jen přivykl.

 

Pak přišel šok.

Mé srdce, stále bijící jako splašené, se najednou zastavilo.

Nic!

Žádná bolest!

Vše bylo pryč.

 

 

Tak tohle byla tedy smrt.

Žádná nebeská brána, kde duši přivítají andělé hrající na harfu. Žádné peklo, kde viník pyká za své hříchy. Jen očistec. Hrozný, dlouhý a bolestivý, ale přesto ne nekonečný. Tělo zemře, ale duše existuje dál. Najednou mě napadla podstatná otázka.

Co k čertu budu celou věčnost dělat?

 

 

Nevím, kolik času od mé smrti uběhlo, ale začínal jsem se cítit celkem dobře.

Myšlenky se trochu ustálily a mohl jsem částečně pohnout levou rukou. Toužil jsem křičet radostí.

 

Nejsem mrtvý, nezemřel jsem a začínám se uzdravovat. Podařilo se mi otevřít ústa, ale nevyšla z nich ani hláska. Hlasivky nefungovaly a v krku jsem měl neskutečné sucho. Zkoušel jsem usnout, ale nešlo to. Jen jsem ležel a přemýšlel.

 

 

Bloumal jsem vzpomínkami. Právě jsem dorazil s první skupinou civilistů do Houstonu a vydal se okamžitě nazpět do Galvestonu, kde bylo potřeba pomoci s evakuací. Když se lodě Unionistů dostaly do přístavu, strhlo se ve městě hotové peklo. Jednotky Konfederace kladly tuhý odpor.

 

Za každý metr, který se musely stáhnout hlouběji do města, platili nepřátelé krvavou daň. Přes všechnu statečnost obránců bylo jasné, že před obrovskou přesilou budeme muset město nakonec úplně opustit a stáhnout se až k Houstonu, kde se přeskupíme před protiútokem.

 

 

Neujel jsem ještě ani míli, když jsem na cestě spatřil tři ženy. Jako první mě napadlo, že jde o členy naší skupiny, kteří zůstali pozadu. V okamžiku, kdy jsem se dostal jen na pár metrů od nich, mi bylo jasné, že se mýlím. Byly nádherné, tři nejkrásnější ženy, jaké jsem ve svém životě viděl.

 

 

Okamžitě jsem sesedl z koně. Představil jsem se a nabídl jim svůj doprovod. Světlovlasá kráska se na mě usmála a něco pošeptala drobné brunetce. Ta ke mně směle vykročila. Jako by snad ani nešla, ale tančila. Její chodidla se dotýkala země tak lehce, že se musela vznášet. Ženy se dál mezi sebou bavily, ale mně unikal význam jejich slov. Bavily se o mně, ale to pro mě nebylo v tuto chvíli důležité. Instinkty mi napovídaly, že bych měl něco udělat. Utéct, křičet o pomoc, ale neposlouchal jsem je.

 

Jediné, co pro mě nyní existovalo, byla její andělsky krásná tvář, která mě uhranula. Její hlas, který mě rozechvěl. Její vůně, která mě otupila. Byl jsem stále více očarován vší tou krásou, která mě k sobě přitahovala jako silný provaz. Chloupky vzadu na krku se mi ježily a pocit nebezpečí narůstal, ale množství té krásy kolem mě zcela přemáhalo. Mohl jsem jen stát, neschopný pohybu.

 

Brunetka došla až ke mně a pevným stiskem mě uchopila za ramena. Tohle nebyl jemný dotek ženy, tohle byl nejpevnější stisk, jaký jsem kdy poznal. Ta žena musela mít neuvěřitelnou sílu, která mi nyní drtila kosti. Zašimraly mě její vlasy, které byly tak hedvábně jemné a na krku jsem pocítil ostré štípnutí. Pak jsem upadl na zem a přišla bolest.

 

 

Celý příběh se mi odehrával v hlavě, ale nic mi stále nedávalo smysl. Věděl jsem už, že Maria je ta žena, která mě kousla. Nevěděl jsem proč a nevěděl jsem, co se to pak se mnou dělo. Díky vzpomínkám, které se mi teď naprosto samy od sebe vybavovaly, jsem měl stále více otázek bez odpovědí.

 

Začínal jsem pociťovat mravenčení v celém těle, jak se do svalů vracel cit. Žaludek se mi kroutil hlady, ale něco mě znepokojovalo daleko víc. Sevřené hrdlo, které mě pálilo od žízně. Bylo to jiné.

 

Stokrát silnější, stokrát intenzivnější. Jako oheň hořící uvnitř mého hrdla. Nebyla to bolest, která by se nedala snést. Tedy zatím, protože se to zhoršovalo. Bylo to spíše nutkání, nutkání tu žízeň a hlad zahnat a zbavit se tak bolesti. Nevěděl jsem, jak to vím, ale byl jsem přesvědčen, že zžíravá pálivá bolest zmizí, jakmile ukojím svou hladovou žízeň.

 

 

Cítil jsem sluneční paprsky, které dopadaly na můj obličej, a získal alespoň nějaký přehled o čase. Stále jsem se snažil dostat skrz bariéru, slábla a já věděl, že už to nebude dlouho trvat. Paprsky zmizely a já cítil noční chlad. Cítil jsem víc než to. Jiné pachy, spoustu pachů.

 

Některé přicházely z dálky a mísily se s těmi v mém okolí, přesto jsem zcela zřetelně dokázal rozpoznat, k čemu jednotlivé pachové stopy patří. Vůně sena, na kterém jsem ležel. Sladký nádech květin rostoucích v okolí, hnijící dřevo, hnůj a veliké množství zvířat uzavřených v malém prostoru. Ke všem pachům se navíc přidávaly zvuky, které jsem zachytával bez větších potíží. Šelest trávy, zurčení potůčku a rytmické bušení.

 

Bušení? Automaticky jsem smísil zvuk a pach zvířat. Bijící srdce, ucítil jsem teplou krev a doslova ji slyšel proudit tepnami. Nedokázal jsem si nijak vysvětlit ten pocit, který mě přemohl, ale bylo to něco silného a pudového. Prapůvodní pudy, které mají jen dravci. Toužil jsem po té krvi a bušení mě stále hypnotizovalo. Buch – buch, buch – buch, buch – buch. Otevřel jsem oči…

 

 

Jak už mi prozradil můj čich, ležel jsem na hromadě sena, které příjemně vonělo. Byl jsem v jakési staré stodole nebo seníku. Neohoblovaná prkna, ze kterých byly stěny udělány, byla na řadě míst naprosto prohnilá nebo chyběla úplně. Přímo nad mou hlavou zela ve stropě díra, kterou sem odpoledne pronikaly sluneční paprsky.

 

Nyní jsem jí viděl na noční oblohu plnou zářících hvězd s měsícem v úplňku. Přestože byla noc a kolem byla absolutní tma, viděl jsem dobře. Víc než to, viděl jsem výborně. Můj zrak bez problému pronikal tmou a našel vrata vedoucí ven.

 

Mé ohromení dosáhlo absolutního maxima. Slyšel jsem zvuky vzdálené alespoň jednu míli, cítil jsem pachy, které jsem dříve nezaregistroval, pokud jsem je neměl až u nosu. A teď jsem viděl v naprosté tmě jako ve dne. Slezl jsem z hromady a došel k vratům.

Opřel jsem se o masivní závoru a ta se rozlomila na dvě poloviny. Strčil jsem

do vrat a vyšel ven.

 

 

Venku mě udeřila nová směsice pachů a zvuků, ustál jsem ji. Musel jsem se hodně soustředit.

 

Všechny ty vjemy mě příliš rozptylovaly a já se je snažil ignorovat. Nejvíce mě ale vyváděl z míry můj nový zrak. Byl tak neskutečně ostrý, až mi to bylo nepříjemné. Dokázal jsem zaostřit a vidět jemnou strukturu listů na dalekém stromě, každou maličkost, každý detail jsem nyní viděl bez větších potíží.

 

Stál jsem na prostranství mezi stodolou a ohradou z dlouhých kůlů, kde kdysi bývali koně. Stále jsem cítil jejich pach, slabý odér, který se ale stále držel nad bahnitou půdou. Zpozorněl jsem!

 

To, co mě k tomu donutilo, byly tři ženy. Stály vedle ohrady, a se značným zájmem mě pozorovaly.

Okamžitě jsem je poznal. Byly to ty samé ženy, které jsem potkal, než jsem…

Polkl jsem! Váhal jsem, zda se mám otočit a utíkat od nich směrem k lesu, ale cosi mi říkalo, že bych daleko stejně neunikl.

 

 

,,On se nás bojí, Mario“ řekla světlovláska s pobaveným výrazem a čekala na reakci svých společnic.

,,Nesmysl“ odpověděla chladně drobná brunetka a dívala se na mě poněkud podezřívavě.

 

 

Maria, stále krásná jako jsem si ji pamatoval předtím. Ale jiná. Nyní nepůsobila vůbec andělsky, byla sice stále krásná, ale nyní jsem si všiml něčeho, co mi předtím unikalo.

 

Všechna ta krása a líbeznost byla pouhé pozlátko. Pod ním se ukrývala ta skutečná Maria. Cítil jsem to. Cítil jsem predátora, nebezpečného, vražedného predátora.

 

 

,,Máš pravdu Nettie, myslím, že se nás bojí, ale jinak je vážně roztomilý “ řekla ta třetí. Přitom na mě koukala pohledem, který by se dal považovat za něžný.

,, Lucy, Nettie obě už mlčte“ okřikla je Maria. Opět jako by tančila, když ke mně šla.

 

 

Blížila se, ale já neměl strach, dokonce ani pocit, že bych mohl být v nějakém ohrožení. Potřeboval jsem odpovědi a ty mi mohla dát jediná osoba. Vykročil jsem jí naproti.

 

Zastavili jsme se jen necelý metr od sebe. Měla krvavě rudé oči, byl jsem si jistý, že předtím měla oči černé. Byl jsem z toho opět zmatený a ona to hned poznala z výrazu mého obličeje.

 

 

Maria se pousmála a jemně pokynula rukou, abych k ní přistoupil blíž.

Udělal jsem krok a stál těsně u ní. Nevěděl jsem přesně co čekat, ale to, co následovalo, by mě nikdy nenapadlo. Maria mě objala! Něžně, nebyla v tom žádná síla, která by mi mohla polámat kosti. Jen obyčejné objetí.

 

Odtáhl jsem se od ní. Spíše překvapením než čímkoli jiným. Všimla si mého udiveného pohledu a mateřsky se na mě usmála. Podívala se mi do očí a svým sladkým hlasem, připomínajícím zvonkohru, se mě zeptala:  ,, Jaspere, chlapče můj, jak se cítíš“?

Autor: Jammes, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta krve - 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: