Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta duší 7. kapitola

twilight-ukázka


Cesta duší 7. kapitola

„Co tě nezabije, to se tě pokusí zabít znovu."

Zádrhely pokračují

 

Už zase ten pláč! Já věděla, proč jít spát dřív. Co je to za zatracenýho ducha?! Si dělá srandu, ne? To takhle vyřvává každou noc? No to snad ne! Zabořila jsem hlavu pod polštář, ale bylo to na nic. Naštvaně jsem vylezla z postele a seběhla do kuchyně.

„Už zase ponocuješ?“ vyděsil mě opět Edwardův pohrdavý hlas. A že si ale umí vybrat chvilku. Každý přece děsí lidi, když pijí, ne?

„Do prdele, Edwarde!“ kašlala jsem jako o život.

„Tam těžko,“ uchechtl se a odešel do obývacího pokoje. Co proti mně má? Jasně, v životě jsem už naštvala spoustu lidí, ale jemu jsem snad nic neudělala. Nebo jo?

„Hele, můžeš mi laskavě říct, co proti mně furt máš?“ vyběhla jsem za ním. „Co jsem ti udělala?“

„Žiješ,“ odvětil stroze.

„Tak to se potom omlouvám. Prosím, přijmi mou nejhlubší omluvu za to, že jsem si dovolila narodit se!“ prskla jsem a vrátila se do pokoje. Tak za tohle mi opravdu nestojí. Já dám Smrťákovi srandu!

 

Ráno pro mě bylo utrpením. Ani si nepamatuji, kdy jsem opět usnula. Unaveně jsem se zvedla a můj zrak spočinul na kupičce připraveného oblečení. O tomhle si budu muset s Alicí ještě promluvit!

 

Seběhla jsem schody a zázrakem jsem se nepřizabila.

„Dobré ráno. Co máme k snídani?“ obdarovala jsem Esmé zářivým úsměvem. Kde se to ve mně bere takhle po ránu?

„Lívance. Snad ti budou chutnat,“ odpověděla. Jen její prsty ztratily kontakt s talířem, vrhla jsem se na lívance jako hladový vlk. Miluju lívance!

„Výborné, ale to je vše, co uvaříš,“ pochválila jsem jí její kuchařské umění.

„Emme, svezl bys mě domů?“ otočila jsem se na jmenovaného.

„Ty nás opouštíš?“ zděsil se. Až teď jsem si všimla, že je tu s Esmé jediný.

„Kde jsou všichni?“ ignorovala jsem jeho otázku.

„Udělali si výlet do přírody. Ty nás opravdu opouštíš? Alice něco takového naznačovala, ale Bello, prosím, to nemůžeš,“ cloumal se mnou, „nás nesmíš opustit. Co bych bez tebe dělal? Bello!“

„Emmette! Chci jen dovést domů, protože tam mám auto. Chci si udělat menší výlet po okolí. A i kdybych se jen pokusila zůstat tam přes noc, hádám, že by se přiřítila tvá sestřička a já bych se nedožila rána. Odvezeš mě?“ klidnila jsem ho.

„Pfm. No jo,“ hrál uraženého a hodlal mě ignorovat. Vypochodoval z domu a čekal u auta. Když ignorace, tak pořádná. Bez komentáře jsem si sedla na místo spolujezdce a aktivně udržovala ticho po celou dobu jízdy.

K domu jsme dojeli až překvapivě rychle. Jen se mé nohy dotkly asfaltu, už jsem zavírala dveře a Emmett opět vyjížděl. Jeho auto se vzdalovalo nepovolenou rychlostí, až mi zmizelo z dohledu.

Úsměv na mé tváři nabral nekontrolovatelných rozměrů a já se vydala ke svému autíčku.

 

Tak jo! Nevím, co jsem si od dneška představovala. Město, kde je nemocnice, škola, policejní stanice, hromada rodinných baráčků a obří cedule ukazující do La Push, jsem měla projeté raz dva. Kam, sakra, teď? Jediné, co přišlo na možnost, bylo ono zmiňované La Push. Když už výlet, tak do neznáma.

Opět jsem jela spoustou zeleně. Copak neznají i jinou barvu? Začíná mě z ní bolet hlava. Hodila jsem blinkr a sjela ze silnice. Unaveně jsem si promnula oči a opřela si hlavu o volant.

 

„Bello!“ zařval mi někdo do ucha. S trhnutím jsem se vymrštila do vzpřímeného sedu.

„Co? Kdy? Kde? Jak?“ rozhlížela jsem se okolo sebe a zarazila se na Smrťákovi. Seděl v křeči na sedadle a neovladatelně se smál.

„Já usnula?“ zeptala jsem se zmateně.

„Můžeš mi říct, co jsi dělala v noci?“ smál se.

„Snažila se nevnímat to řvoucí dítě,“ hlesla jsem.

„Jaký dítě?“

„Jestli to takhle půjde dál, tak moc dlouho nevydržím.“

„Jaký dítě?!“

„Copak je normální, aby stálo na schodech a řvalo?“

„Tak odpovíš mi?“

„Mi řekni, kdo si to v noci chodí vyřvávat na schody? A nejen na ně?“

„Sakra, Bello, kdo kde řve?“

„Už mě to fakticky unavuje. Většinu noci se jen snažím usnout.“

„Bello!“ zařval.

„Co je?“ štěkla jsem.

„Jaký dítě?“ zeptal se už klidně.

„To duchařský,“ hlesla jsem unaveně. „Moment! Ty o něm nevíš?“

„No, ono... Jaksi... Hele, příroda v La Push je moc pěkná. A to moře! Užij si to,“ usmál se a zmizel. Ten jeden mrňavej! Já ho tak... Moc dobře ví, že ho poslechnu. Co taky tady? Nemám na výběr. S brbláním o tom, co všechno mu udělám, až se příště objeví, jsem vyjela opět na silnici a hurá do La Push!

 

Nejprve jsem míjela pár domků, ale čím déle jsem jela, tím víc lidí jsem viděla. La Push je vlastně taková po lese roztroušená vesnička. Nad tím přirovnáním jsem se ušklíbla. Zajela jsem trochu hlouběji mezi stromy a zaparkovala. Otevřela jsem dveře a zhluboka se nadechla.

„La Push je opravdu pěkný.“

„Ale, do prdele, už!“ zařvala jsem.

„Až tam?“ chechtal se Smrťák na sedadle spolujezdce.

„To jsem další na seznamu?“ zeptala jsem se.

„Na jakém seznamu?“ podíval se na mě s otázkou v očích.

„Protože takhle to ty děláš, ne? Hodláš mi přivodit infarkt.“

„Seznam?“

„Nebo nějakej záchvat.“

„Seznam? Proč bych...“

„Nebo se prostě složím...“

„Cože?!“

„No chceš mě zabít, ne?“ rozhodila jsem unaveně rukama.

„Proč?“

„Já nevím. To ty mě neustále děsíš,“ vzdychla jsem.

„Slečno, jste v pořádku?“ Až teď jsem si všimla neznámé osoby stojící opodál.

„Jak dlouho tam stojí?“ sykla jsem směrem ke Smrťákovi, ale ten tu již nebyl. Nečekaně!

„Ehm, jo, já jen...“ slova se mi zadrhla, a já zírala na postavu přede mnou. Obrovský, tmavě opálený indián a i přes docela chladno byl jen v kraťasech.

„Jsem Black. Jacob Black,“ představil se a nabídl mi ruku.

„Swan, Bella Swan,“ odpověděla jsem stejně a ruku přijala.

„Jsi tu nová, co?“ zeptal se.

„Hm, jo. Myslela jsem, že si udělám výlet po okolí, ale nevím, kde začít,“ přiznala jsem se.

„Je libo průvodce?“ zeptal se s jiskřičkami v očích.

„O někom víš?“ usmála jsem se.

„Pche, nejlepší průvodce široko daleko stojí přímo před tebou!“ rozhodil rukama, „půjdeš se projít?“ Jít s cizím indiánem v kraťasech a namakaným tělem neznámou krajinou? Co by se mohlo stát?

„Jasně!“ nadskočila jsem nadšením.

 

Procházka s Jacobem byla příjemná. Možná až moc. Provedl mě lesem, vyprávěl o indiánech svého kmene a dostali jsme se i na pláž. Věděli jste, že oheň z naplaveného dříví hoří modře? Já už to vím!

Čas s Jacobem ubíhal tak rychle, a když jsem se podívala na hodinky, zděsila jsem se. Ono už je tolik a já ještě neobědvala? Já nedostala hlad?

Jacob si všiml mého pohledu a zamračil se.

„Už musíš jet?“ zeptal se.

„Ne, já jenom, že už je tolik a já ještě neobědvala,“ ušklíbla jsem se.

„Tak v tom případě tě zvu na oběd. Tedy spíš pozdní oběd. Co bys řekla pikniku s mými přáteli?“ navrhl.

„Beru!“ Poznání nových lidí? Proč ne. Konečně někdo, kdo mě nebude chtít zabít. I když...

 

Sam. Seth. Paul. Emily. Jared. A spousta dalších jmen. Jména... Vždycky mi dělaly problém. Všichni byli moc fajn, ale vážně by potřebovali vysvětlit, že steroidy škodí zdraví! A taky by si mě mohli přestat tak zvláštně prohlížet.

„A odkud jsi?“ pokusila se Emily navázat přátelský kontakt. I když ne zrovna tím nejlepším tématem.

Koukla jsem po Jacobovi s klukama, kteří se váleli v písku kousek od nás. Zhluboka jsem se nadechla a spustila: „Víš, pro mě tak nějak platí, že jsem odevšad a při tom odnikud,“ podívala jsem se na její nechápavý výraz a pokračovala, „Nikde jsem zatím nevydržela dlouho. Projela jsem spoustu měst, městeček, ale nikde jsem se nezdržela. Doufám, že ve Forks vydržím.“

„Tak ať se ti tu líbí a kdybys cokoliv pokračovala, stačí říct,“ usmála se.

„Všichni tady jsou tak milí. Je to pro mě strašně nezvyklé. Všude, kde jsem zatím byla, se se mnou nikdo nebavil a přijedu sem...“ rozhodila jsem bezradně ruce.

„S kým si se tu již spřátelila?“ pokračovala ve výslechu.

„Kromě vás znám ještě Cullenovi. Esmé mi zařizuje dům a celá jejich rodina mi pomáhá.“

„Ty znáš Cullenovi?“ ozval se Sam. Kdy přestali blbnout? Najednou stáli u nás a pozorovali mě.

„Ehm, jo,“ usmála jsem se nesměle. O co jim jde? Chtěla jsem se jich na to zeptat, ale zarazil mě pronikavý dívčí křik. Sandřin křik.

„Utíkej! Utíkej!!! Uteč! Je to zrůda! Slyšíš mě?! Je to mutant! Utíkej! Příšera!“

 

 


 

Moc děkuji za komentáře u minulé kapitoly. Potěšily :)

Tak ať na ně nezapomenete :D

Paxl


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Cesta duší 7. kapitola:

 1
3. Petronela webmaster
26.01.2018 [18:25]

PetronelaJak to tak sleduju, tak Sandra je tak trochu hysterka, co? Navíc pořád přemýšlím, co si myslet o tom, jak moc lehkomyslně se Bella chová a tak no...

2. sam
23.12.2014 [13:23]

Jsem ráda za další díl :) díky

27.11.2014 [18:56]

MyfateAhoj,
je mi líto, ale článek Ti musím vrátit kvůli obrázku v textu. Nahraj ho do naší galerie, aby fungoval správně.
Až si to opravíš, zaškrtni "Článek je hotov".
Děkuji. Myfate Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!