Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Černý život otrokyně - 1. díl

29.09.2010 (20:45) • Jennush • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7398×

Je to živá noční můra. Kéž by se to nikdy nestalo. Stočila jsem se více do klubíčka, ale má hlava mě zatáhla o 2 dny dozadu do oné chvíle.

„Rychle utíkej!“ zakřičela má matka, když ji jeden velký, bílý, muž někam unášel.

Táta, když bránil naši vesnici před pirátama, tak zemřel, ale s hrdostí.

„Mám tě ráda, zlatíčko!“ stačila ještě má maminka vykřiknout, když jejím srdcem projelo ostří meče jednoho vousáče.

Hořký proud po proudu mi stékal pomalu z tváří. Rozeběhla jsem se pyč z tohoto hororu. Matně jsem vnímala výkřiky o pomoc – byly stále hlasitější a hlasitější -, oheň, zmatek všude okolo mě. Neviděla jsem na cestu, jen jsem slepě běžela.

„Bello, uklidni se,“ žadonil známý hlas, když jsem narazila do něčího těla.

„Joshi! Musíme pryč. Přepadli naší vesnici,“ vysvětlovala jsem spěšně mezi vzlyky.

„Vše bude dobrý. Uklidni se,“ utěšoval mě se mnou v náručí, pak se na mě vlídně usmál.

„Ach, bratříčku. Mám tě ráda. Jsme poslední z naší rodiny,“ vzlykla jsem blestně. On jen němě zalapal po vzduchu.

„A za chvilku budeš jenom ty krasotinko,“ ozval se úlisný hlas za mými zády.

Automaticky mě Josh postrčil za sebe. Josh se vrhl na pohledného, mladého, násilnicky vypadajícího piráta. Jenže pirát manipuloval obrovskou silou. Tak za chvíli byl už Josh poražený.

„Zachraň se,“ vydechl prosebně, když mu ten násilník rozřízl hrdlo.

Moc. Bylo toho na mě moc. Jak v jedné minutě je vše normální a v příští zasáhne katastrofa, která změní vše, co bylo vybudované za několik let.

Omdlela jsem a nechala se utopit v inkoustově temném oceánu. Když jsem se probudila, tak jsem ležela na proležené, malé a příšerně smradlavé posteli. No, musím uznat, že všude to tu smrdělo.

Byla jsem ve velké místnosti, kterou osvětlovalo jen pár svíček. Všude okolo mě stály další takové postele a další lidi. Jen černá děvčata, jako jsem já. Polovinu jsem znala.

„Alice!“ vykvikla jsem překvapeně a zároveň radostně, když jsem ji uviděla vedle sebe. Opravdu mě potěšilo, že aspoň nějaká má milovaná osoba přežila.

„Pššt,“ zasyčela, když mi položila svůj prst na má ústa. Hned na to jsem ji objala. Ach, má nejdražší kamarádka.

Až teď jsem si všimla, jak se ta místnost s námi houpe. „Kde jsme?“ zeptala jsem se s návalem špatného tušení.

Prudce vzdychla. „Piráti nás – ženy a dívky – unesli, abychom jim sloužily. Vypálili a vyhladili naše vesnice a teď jsme na lodi. Víc nám neřekli,“ bolestně vysvětlila.

Rychle jsem se zvedla z té postele, jenomže se zase zavlnila podlaha a já přistála velmi bolestně na zemi. Alice mi pomohla vstát a pak jsem hlasitě dopadla na tu zapáchající postel a Alice jsem strhla sebou.

„To je příšerné. Proč my?“ zabědovala jsem s hlavou položenou v rukou.

Než stihla jakkoliv Alice zareagovat, tak někdo odemkl zámek ve dveřích. Ano, teď jsem si všimla, že jsme tu vlastně uzamčené.

Vešel krásný, bílý muž s vypracovanou postavou. Podle oblečení jsem usoudila, že to bude kapitán lodi.

Náhle ukázal na nás dvě. „Ty a ty půjdete nahoru sloužit,“ vyštěkl medovým hlasem, který by málokterá nemilovala.

Najednou se zpoza jeho zad vynořil nejspíš náš hlídač a vzápětí k nám došel a hrubě nás zvedl odváděl pryč. Pryč – nahoru. Zatím se krásný blonďák vytratil.

Vyšli jsme na palubu. Nejdříve mě slunce hezky oslepilo a pak mi hřejivě zatančilo na pokožce.

Zničeho nic se před námi objevil ten stejný muž, který zabil mého Joshe. Děsně to ve mně vřelo. Věznitel si zatím šel po svých. Asi si šel trochu užít čerstvýho, mořskýho vzduchu.

„Vyleštit,“ křikl na nás, ačkoliv jsme od něj byly pár centimetrů. A přitom ukázal na podlahu.

Podal nám dva rejžáky a jednu velkou nádobu na vodu. A ještě dvě odrbaná košťata.

Na práci jsem byla zvyklá, jako i Alice, ale přeci jen jsme dělaly něco krapet jiného. Tudíž mi toto připadalo děsně podřadné a nemluvě o tady tom nářadí. Proto jsem tak reagovala.

„Ne. Takovým náčiním už vůbec ne,“ odporovala jsem s uštěpačným podtónem.

Jako odpověď mi od toho připitomnělého piráta přiletěla pořádná facka, se kterou jsem tvrdě dopadla na zem. No, jenže to nestačilo a poslal mi doprostřed obličeje plivanec.

V tu chvíli jsem měla ještě větší vztek než předtím. Slyšela jsem, jak všichni ostatní na palubě pobaveně vyprskli. Asi sledovali mé odmlouvání a jeho počínání.

Alice mi automaticky podala ruku a nabídla mi kus látky pro utření toho nechutného plivance na mé tváři.

Šrub, šrub. Dřeli jsme až do morku kostí, jen ostatní těšil výhled do našich výstřihů. A spoustu mužů si neodpustilo nás plácnout přes zadek. Chtělo se mi křičet, brečet nebo něco mezi tím, ale každopádně jsem chtěla někam zalézt do rohu a už nikdy nevylézt. Začalo se stmívat.

Zanedlouho na mě zakřičel opět ten arogantní běloch.

„Hele, ty černá děvko! Pojď mi vyčistit boty,“ ukázal na mě svým prstem.

Musela jsem být rudá vzteky. Dokonce jsem se musela hodně přemáhat, abych mu rejžák nevhodila do obličeje. Bez zahledění do jeho tváře jsem rychle přešla tu vzdálenost a klekla si mu k nohám.

Měl hrozně špinavé boty, ale postupně jsem je úplně vyčistila. Poslední máchnutím rejžákem a mám hotovo.

A mimochodem, mezi mým blyštěním bot se Alice vypařila. Usoudila jsem, že ji doprovodili zpátky do cely. Takže teď jsem tu byla já – jediná dívka – a zbytek mužské posádky. Radši jsem nevnímala, jak na mě koukají. Řekla bych, že jako vyhladovělý bezdomovec po restauraci. Trochu mě to děsilo.

A dokončeno.

„Ještě tam máš nějaké šmouhy. A dělej, nechci tu být až do konce života, jasný?“ ozval se ten hnusný, úlisný, ale pořád přitažlivý hlas. Naráz na své boty vysypal černý popel z proutěného košíku. Nikdy nepochopím tyhle jejich zvyky a věci. Ale mnohem více mě zaměstnávala myšlenka, že musím začít od znovu. A jen kvůli němu.

Vztekle, s přespřílišnou horlivostí jsem drhla boty. Musela jsem zadržovat dech, abych ze sebe něco urážlivého, sprostého nevyštěkla.

„A trochu důkladněji. Pamatuj, jsi otrokyně, já jsem tvůj pán, takže budeš dělat, co chci a pořádně,“ vyštěkl popuzeně.

Nic jsem na to neřekla. Měl bohužel pravdu.

Už byla půlnoc, když jsem skončila s umýváním jeho bot. Až teď jsem si všimla, že už tu nikdo není. Čas určit jsem nikdy neuměla, ale určila jsem to podle té obrovské tmy. Pořádně určit hodinu uměl můj... Josh... můj mrtvý Josh. Okamžitě jsem sebou trhla pod návalem bolesti hrudi.

Je to fér? Ne, a to je bohužel život. A vždy nadejde krutý a neodratitelný špatný konec.

Takže jsem pořád byla stulená v klubíčku na téhle posteli. A nechala při vzpomínkách stékat volně proudy slz z mých očí. Takhle mě ponížit! To mi ještě nikdo neudělal. Nehledě na to, že mi ten násilník i sebral celou rodinu. Na to nikdy nezapomenu.

Konečně jsem usnula vyčerpáním.

„Ne! Nechte mě jít!“ křičela jsem zoufale na Alici a Joshe, když mě někam táhli napříč prázdnému opuštěnému vraku lodi. Prudce mě hodili na palubu k nohám... kapitánovi, ten krásný blonďák se na mě usmál a pokynul mi, abych se podívala doprava, kde stál ten zloduch.

Doteď mi nebylo jasné, jak já ho nesnáším.

Zničehonic na mě zavrčel a vytasil obrovské tesáky. Zalapala jsem zděšeně po vzduchu.

„Nech mě být. Co jsi zač?! Vypadni ode mě,“ zaječela jsem, když se ke mně přibližoval jako lovec ke kořisti.

Najednou změnil směr, když došel ke mně na tak malou vzdálenost, že jsem se ho mohla dotknout rukou. Rozeběhl se neuvěřitelnou rychlostí na Joshe a zahryzl se mu do krku. Krev se rozprskla na všechny strany a hlavně na mě. Byla jsem celá od Joshovy krve.

Chtěla jsem se odvrátit od toho hrůzného počínání. Chtěla jsem se mezi ně vrhnout a zachránit Joshe, i když jsem moc dobře věděla, že bych ho nezachránila.

Uprostřed mého rozhodování ke mně přiběhla Alice.

„Otevři oči, Bells,“ špitla naléhavě, když mi třásla rameny.

Chcete typickou kapitolovku? Nebo stačí pár dílků?

další

Autor: Jennush (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Černý život otrokyně - 1. díl: