Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 26. kapitola

16.07.2011 (14:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2077×

26. kapitola – Svatba

Erika

Svatba se měla konat na malém prostranství vedle Cullenovic vilky. Sama Esmé Charliemu a Leah nabídla, aby se tam obřad konal. Byla to velmi velkorysá nabídka.

Všechno už bylo připraveno, seděli jsme s Demetrim na jedné z dvaceti laviček a čekali na ženicha a nevěstu.

„Tati, nehýbej se, nebo ti tu kravatu uvážu na křivo,“ slyšela jsem, jak si stěžovala Bella na Charlieho.

Demetri se vedle chechtal. Štípla jsem ho do stehna.

„Au!“ vykřikl, až se po nás otočilo pár hostů. „Možná si neuvědomuješ, zlato, že máš teď sílu. Budu mít modřinu a ty mi ji budeš muset pofoukat.“ Zazubil se a rukou zajel pod lem mých šatů, přejížděl prsty po noze až k intimnímu místečku.

„Demetri!“ Plácla jsem jeho ruku, čímž ho rozesmála.

„Pojď na chvíli za nějaký strom.“ Uličnicky na mě mrkl. Zavrtěla jsem hlavou a propletla naše prsty.

Porozhlížela jsem se po hostech, hledala známé tváře a pokoušela se na ně hladově nevrhnout. Právě jsem si procházela velkou zkouškou. Všichni se zdáli být plní života a krve. Jako bych byla v mekáči. Velký sortiment zboží, z něhož si, bohužel, nemůžu nic dát.

Zahlédla jsem pana Webera, tátu Angely a zároveň oddávajícího. Jako předkrm v podobě šunkové rolky by byl skvělý. A támhle seděla Jessica, ve svých šatech, které vypadaly, jako by byly ušité z peří, by mohla být hlavní chod slepice. Ještě najít dezert…

„Co hledáš?“ zajímala se Jahůdka. Ach, vždyť dezert už v podobě Jahůdky mám.

Nechtěla jsem přiznat, že si skládám dnešní menu, tak jsem zalhala.

„Aleca,“ napadlo mě jako první.

„Kde vůbec je?“ Prozkoumávali jsme očima okolí, ale nikde ho neviděli. Bylo to zvláštní, protože celá smečka vlkodlaků tu už byla, včetně Setha. „Něco kuje, vím to. Nikdy by si nenechal ujít příležitost ztrapnit se před velkým davem lidí.“

Přítomní hosté se postavili. Táta už čekal u oltáře. Nevěsta sestupovala z bílého kočáru. Měla na sobě smetanově bílé šaty. Zdálo se mi to, nebo doopravdy zhubla a měla větší hlavu?

„Moc jí to sluší, že ano?“ Drcla jsem do Dema, nevšiml si toho. Koukal na Susan a měl hodně vyplašený výraz. On má snad fobii ze svateb. Bylo mi ho líto, ale stejně jsem ho chtěla trošku potrápit.

„Vždycky jsem si přála spíš bledě modré šaty s korálky na prsou.“ Vyděšeně trhl hlavou, viděl, jak se usmívám, zavrtěl hlavou.

„Co tak třeba jen ty korálky na prsou, bez šatů.“ Sjel pohledem k ňadrům. „Auč! Co zas?“ Někdo ho bouchnul zezadu.

„Nechte si to na doma, děcka,“ moralizoval culící se Emmett, přitom sám měl ruku na zadku Rosalie.

Obřad začal. Pečlivě jsem poslouchala manželské sliby, abych si je zapamatovala. Chtěla jsem mít pěknou vzpomínku aspoň na tátovu svatbu, když nebudu moct mít vlastní. Jediná možnost, kdy by mě Demetri mohl požádat o ruku, je, že bych čekala dítě, a to mi nyní jako upírce nehrozilo.

Možná… kdybych si nějaké vypůjčila, napadlo mě, tím bych ho donutila. Zvláštní, sama jsem po svatbě příliš netoužila, ale teď, když jsem se dívala na Charlieho zamilovaný pohled, kterým obdarovával Susan, pocítila jsem osten žárlivosti.

„A nyní můžete políbit nevěstu,“ pronesl pan Weber slavnostně a pokynul rukama na znamení.

Charlie zrudl a sundal závoj jeho manželce… nebo bych spíš měla říct manželovi?!

„Alec?!“ Demetrimu spadla překvapením čelist.

Cullenovi, kteří seděli za námi, se smáli. Tedy alespoň Emmett, Jasper a Carlisle přeslechnout nešli.

„Já toho upíra přejedu náklaďákem, zacouvám a pro případ ho přejedu znovu!“ syčela jsem naštvaně.

Demetri si skousl rty, aby nevybuchl smíchy. „Nemůžeme radši dělat, že ho neznáme?“ zeptal se pobaveně.

„Neznáme? Asi sis neuvědomil, že ho teď nejde neznát! Alec je odteď moje macecha a… tvoje tchýně.“ Nevydržela jsem to a při té myšlence se pousmála.

„Aspoň je lepší, než ta moje,“ přisadil si Carlisle.

„Miláčku!“ okřikla ho Esmé. „Ještě tě uslyší.“

„Ještě aby bába neslyšela, když má troje naslouchátka kvůli nedoslýchavosti,“ zabručel.

„Carlisle! Až se dozví, co jsi o ní říkal, zůstane u nás naschvál dýl,“ šeptala Esmé, aby šla co nejméně slyšet.

„Nestraš! Mám slabé srdce.“ Carlisle se vyděsil a chytl se za srdce, aby přidal na dramatičnosti.

Mezitím jsem zaslechla, jak Demetri vytasil svůj ječák. Jako by byli poblíž tuleni.

Podívala jsem se, co zapříčinilo jeho tulení smích.

Táta stál u oltáře jako opařený. Alec se na něj zubil a špulil rtíky k pořádné pusině.

„Pusu! Pusu! Pusu!“ vyřvával Emmett a k tomu tleskal.

Charlie se na Emmetta vyděšeně podíval, pak se vrátil pohledem k Alecovi a… omdlel.

„Zrádče!“ vykřikl na Aleca Seth a dotčený utekl.

„Počkej, Sethíčku čumáčku.“ Alec se rozeběhl za ním, ale přerazil se o židli.

„Zabiju ho já nebo ty?“ zeptal se gentlemansky Demetri.

„Nemám pro tebe nic k Vánocům, takže můžeš ty.“ Pokrčila jsem rameny a spolu jsme se vydali k Alecovi, který pořád ležel na zemi ve svatebních šatech.

„Ahoj, dceruško a zeťáčku,“ pitvořil se nevinně.

„Víš, co jsi provedl?“ Demetri ho hněvivě provrtával pohledem a založil si ruce v bok.

„Jo, byla to sranda!“

„Ne, nebyla! Teď jsi, motýlku, ženatý… Nebo vdaný, když jsi byl za nevěstu?“ zamyslel se nahlas.

Lidé se začali kolem Charlieho shlukovat. Neustále si šuškali. Udělalo se mi špatně. Jejich vůně kolem mě poletovaly jako hlavy lidí na centrifuze.

„Lásko, mám žízeň,“ pípla jsem. Sotva vnímal, co říkám. „Lásko? Asi někoho zabiju.“ Začaly se mi třást ruce.

„Dobrá, ale dej bacha, koho si vyber… Cože?“ Konečně pochopil. „Jo tak! No, tady nikoho nemůžeš zabít.“

„Vážně?“ pronesla jsem ironicky a dívala se, jak se Alec pokouší nenápadně zmizet, aby nemusel poslouchat Demiho nadávky.

„Zůstaň, matinko,“ zavrčel na něj Demetri. Jak ho prokoukl? Toť záhada. „A my jdeme. Půjdeme do vily, nikdo tam není. Uklidníš se.“

Ve vilce skutečně nikdo nebyl. Všichni ještě byli odvařený ze svatby, která se vyklubala ve svatbu gayů. Až na to, že táta ani Alec gayové nebyli. Zajímalo by mě, jak se z toho vylížou.

„Dobrý?“ dělal si starosti.

„Lepší.“

„To bylo zase fiasko.“ Posadil se na pohovku a svěsil hlavu do dlaní. „Doktor House mě varoval. Říkal, že je nebezpečný brát Aleca na svatby. Nevěřil jsem mu, když jsem byl zakousnutý do jeho tepny a on mi kladl na srdce, abych od nich Aleca držel co nejdál, jinak by se mohl oženit potřetí.“

„Alec už byl předtím dvakrát ženatý?“ Málem mi vypadly oči z důlku.

„Alec už byl předtím dvakrát ženatý?“ zopakoval můj dotaz právě příchozí Carlisle.

Demetri pozvedl hlavu, přikývl a znovu ji uložil do zavazadlového prostoru svých dlaní.

„Že mě to nepřekvapuje.“ Sedl si vedle Dema a ovladačem spustil televizi. „To snad ne! Zase ta telenovela se Šeherezádou,“ zklamaně si povzdechl.

„Co se stalo, Carlisle?“ zajímala jsem se.

„Nemám ji rád.“

„Myslela jsem, co tady děláš, kromě faktu, že tu bydlíš?“

„Schováváš se před babčou?“ doplnila mě moje drahá polovička.

„No, vidíš, tu taky nemám rád. Udělejte mi tu radost, zabalte ji do krabice a vezměte ji jako dárek pro Ara ode mě. Sice to povede k válce, ale to už budu s Esmé na Esmé. Na ostrově Esmé,“ vysvětlil, když si všiml našich nechápavých tváří.

„Carlisleíčků, zeťáčku? Pojď dát tanec s babi,“ zavískla babča. Byla někde blízko.

„U všech ženatých se závazky!“ zaskučel. „Schovejte mě někam!“ Vyskočil Demimu na kolena a objal rukama kolem krku. Scooby–Dooby–Doo, where are you?

„Carlisle,“ stěžoval si pro změnu Demetri, „slez ze mě, mačkáš mi kou…“

„Koukej sem naklusat, zeťáčku.“ Babča už stála ve dveřích a vypadala jako anděl pomsty. „Čas dát dětem pá pá.“

„Ne, ne, ne… Ne, ne, ne.“ Bránil se zuby, nehty, vlasy a bůh ví čím ještě. Ale nakonec ho odtáhla.

Zděšená myšlenkou, zda vůbec existuje ještě nějaký normální upír, kromě mě, jsem jim zamávala.

„Jahů… zlato? Je čas se vrátit domů,“ řekla jsem přesvědčená o svých slovech.

„Ty si myslíš, Jahů,“ napodobil mě a zašklebil se, „že ve Volteře bude líp?“ Zavrtěla jsem hlavou.

Všude dobře, s Arem nejlíp.

***

Bylo po svatbě. Už nás ve Forks nic nedrželo. Táta se oženil a pár hodin na to podal žádost o rozvod. Jelikož neměli žádnou předmanželskou smlouvu, připadne Alecovi půlka jeho majetku – dvoje páry ponožek, jedny slipy, rybářský prut a starý časopis Playboye.

Nejhorší bylo loučení. Ne že by se nám chtělo brečet steskem, ale kvůli Carlisleovi. Chudinka. Pořád se mi snažil nenápadně postrčit velkou červenou krabici s růžovou mašlí. Věděla jsem, co – lépe řečeno kdo - v ní je, a tak jsem ji nepřijala.

Na cestu domů jsme si pronajali soukromé letadlo. Přece jenom bych nevydržela v těsném prostoru s tolika šťavnatými človíčky. Letadlo bylo malé, jen pro šest osob. Nechyběl ani zavazadlový prostor.

Seděli jsme s Demetrim vedle sebe, Alec s velkou, černou, koženou taškou naproti nám.

„Demi? Nezdá se ti, že se Alecova taška hýbe?“ zeptala jsem se, tajně tušíc, co si s sebou veze.

„Ach ne! Alecu, co máš, ke všem vlkodlakům, v tý tašce? Jen mi neříkej, že Leah,“ zamumlal.

Zazubil se. „Kolikrát vám mám vysvětlovat, že Leah se omylem ztratila v lese za vysokým dubem, a tak jsem ji musel zastoupit. A pro informaci, žádný člověk v té tašce není. Čestný upírský.“ Zasalutoval.

„Takže ti nebude vadit, když do toho kopnu?“

„Pro mě, za mě, vedle mě.“ Poplácal tašku.

Demetri se připravoval ke kopu, když hysterický Alec zničehonic skočil na tašku celým tělem.

„Ne! Mám tam zděděný porcelán po babičce Swanové,“ lhal. Babička by svůj porcelán nikomu nedala, ani svému rodnému synovi Charliemu.

Charlie. Táta. Možná ho už nikdy neuvidím, došlo mi a chtělo se mi samým smutkem brečet.

„Vyndej to, ti říkám. Vsadím se, že tam žádný porcelán nemáš… Hej, Eri, co se děje?“ Všiml si, že se mnou není všechno v pořádku, a objal mě. Och, je tak všímavý a milý a můj.

Schoulila jsem se mu v náručí a nechala se pohltit pocity. Rozplakala jsem se.

„Promiň, zamočila jsem ti svými slzami tričko.“ Odtáhla jsem se a zjistila, že látka zůstala suchá. „Nezamočila?“

„Upíři neroní slzy, pamatuješ?“

„A kam teda tečou, když ne ven? Můžou téct dovnitř těla?“

„To nevím.“

„To by bylo blbý. Mohly by mi natéct to břicha, zanedlouho by ze mě byl balon, a až bych praskla, mohla bych zatopit celou Itálii.“

„Ty jsi telátko, viď?“ Něžně mě políbil na rty.

„Ještě,“ zaprosila jsem, když se odtáhl. „A pak ještě, ještě a ještě. A víš co ještě? Pak bych si moc přála, abys mě políbil.“

„Zadarmo ani upír nekouše. Co mi za mou službičku nabídneš?“

„Hmmm,“ přemýšlela jsem, „řeknu ti, co znamenalo Jahů.“ V očích se mu nedočkavě zablýsklo.

„Platí.“

„Ok, znamená to… ale ne, budeš zklamaný.“ Ztratila jsem odvahu.

„Nebudu, slibuju.“

„Lžeš!“

„Dobře, lžu, ale stejně mi to řekni, ano?“

„Fajn, tak tedy už od první chvíle, kdy jsem tě spatřila, mi tvé oči připomínaly jednu japonskou reklamu na jogurt, a tak jsem ti vymyslela přezdívku,“ odmlčela jsem se a kuňkla: „Jahůdka.“

„Hmpf?“ vypadlo z něj nesmyslně.

„Vidíš, tváříš se, jako bys měl zaražené větry. Neměla jsem ti to říkat. Zlobíš se?“

Chvíli se díval nepřítomně, jako by to potřeboval strávit. Taková prkotina. Zničehonic se rozřehtal na celé letadlo. Začala jsem se smát s ním jako ten blbec, který neví, jestli už je za vodou.

„Ne, nezlobím se, lásko.“ Políbil mě. „Taky jsem ti, mimochodem, vymyslel přezdívku, roš…“ Zmlkl a zeširoka se usmál.

„Co roš… řekni mi to! Je to roškošná?“

„Takové slovo neexistuje,“ zašklebil se. „Taky si počkej několik měsíců, stejně jako já.“

„Demetri, nedělej si srandu a vyklop to.“

„Ne.“ Odvrátil spokojeně hlavu ode mě.

„Demíčku.“ Nasadila jsem nevinný kukuč a zajela mu rukou pod tričko. „Řekni mi, co to znamená.“ Hladila jsem ho.

„Docílíš maximálně toho, že mi ztuhnou bradavky,“ potěšeně se pousmál.

„Fuj, prosím, ne přede mnou. Doma budete mít spoustu času. Mé oči jsou příliš nevinné,“ zabrblal Alec. „Když jsme u toho domova… Myslíte, že Ara už vztek na mě přešel? Však si pamatujete na tu drobnou nehodu s výbuchem, ne?“