Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 1. kapitola

17.06.2010 (20:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 5081×

1. kapitola

> Erika Swan <

Mí rodiče jsou Renné a Charlie. Mám sestru Bellu, která je mi až neuvěřitelně podobná, ale s tou jsem se moc nevídala. Když máma opouštěla Charlieho, tak si nás prostě rozdělili. Bella odjela s mámou a já zůstala s tátou. Obě k nám jezdily často. Ze začátku. Potom ale přestaly.

Od mala jsem chtěla být zpěvačkou. Zpívat na koncertech po celém světě. Byl to můj největší sen. Měla jsem štěstí, že mě táta podporoval. Chodila jsem ve Forks na základku. Potkala jsem tam spoustu přátel. Jessicu, Angelu, Mika, Erica atd.

Byli jsme parta. A pak jsem dostala tu skvělou nabídku. Amy Charmontová mi nabídla, že bude mojí agentkou. Nevím, jak na mě narazila, ale to je mi fuk. Splnil se mi sen. Ze začátku to byly menší koncerty. Později větší. A nakonec jsem měla naplánované turné po celém světě. Měla jsem být mimo domov tak 3 roky. Charlie s tím moc nesouhlasil, ale věděl, že jinak bych šťastná rozhodně nebyla. Dovolil mi to a já vyjela vstříc své budoucnosti.

To jsem, ale nevěděla, co mě čeká po návratu.

O 2 roky později.

Jedu domů. Jupí. Turné naprosto famózní. Táta bude překvapený, až zjistí, že jsem se vrátila o rok dřív, než jsem měla. Ale měla jsem k tomu své důvody. Důvody, o kterých se nesmí nikdy dozvědět, a ani nikdo jiný. Bože! Proč jsem musela mít koncert i v Itálii. Kdybych ho tam neměla, nikdy by se mi to nestalo.

A jak to teda začal můj příběh? Příběh Eriky Swan?

Klasické vystoupení. Zazpívat pár písniček, pozdravit se s fanoušky a pak na hotel a připravovat se na tiskovku. Jenže to bych nebyla já. Jsem zvědavý člověk. A tím zvědavý, myslím opravdu, ale opravdu zvědavý. Mám ráda historii, kulturu a jiné neobvyklé zajímavosti, které může každá země reprezentovat po svém. Itálie se opravdu nemá za co stydět. Památky? Naprosto úžasné. Nedá se to s ničím, kde jsem byla srovnávat.

Den před odjezdem mi moje manažerka řekla, že slyšela o nádherném hradu, ve Volteře. Prý se povídá o tom, že je tam naprosto neobvyklé a ne snadno znovu viděné repliky největších italských pokladů. Nic dalšího jsem nepotřebovala vědět. Směr Volterra.

Před hradem jsme čekali na naši průvodkyni. Heidi, myslím, že se tak jmenovala. Bylo nás tam asi tak 15. Nečekala jsem moc dlouho. Nebo mi to tak spíš nepřipadalo. Byla tam spousta mých fanoušků, kteří se chtěli vyfotit a můj autogram.

Heidi dorazila přesně. Na minutu, dalo by se říct na vteřinu. Puntičkářka, pomyslila jsem si. To u mě nikdy nehrozí. Já a můj „bordel“ si rozumíme a nemáme mezi sebou žádné problémy. Heidi byla velmi pěkná. Dalo by se říct, že je dokonalá. Ať jsem hledala jakoukoliv chybu na ní, nic jsem nenašla. Žádný křivý nos, nohy nebo dvojitá brada. Žádná pleš, špinavé nehty. Do háje, ta ženská je jenom v mojí fantazii? Nemožné. Holka, tobě z toho sluníčka asi trošku škvaří tvůj mozeček.

Odvedla nás do vstupní haly hradu, kde stála velice příjemná na pohled žena. Pozdravila nás a my jsme postupovali. Výplod mé fantazie celou dobu říkal jenom něco, že to nejdůležitější nás teprve čeká. Neměla jsem na tomhle místě moc dobrý pocit. Něco mi říkalo, že to nebyl dobrý nápad sem lézt. No ale co. Už jsem tady. Tak honem, chci vědět všechno.

Miss World 2010 se zastavila před velkými dveřmi. Velkými? Ne. To není přesné přirovnání. Spíš před obrovskými a masivními dveřmi. Jo. To je ono. Sakra. Ten co je dělal, měl asi brýle s špatným počtem dioptrií.

Takže Misska řekla: „Počkejte chvíli tady. Seženu klíč a povolení tam vstoupit.“ Poslechli jsme. Co jiného.

U dveří stála stráž. Dva luxusní chalani. Sexuální bozi, dalo by se říct. Jeden byl sice trošku starší, ale za to ty svaly. Myslím, že jakmile by ho viděl Arnold Schwarzeneger, okamžitě by ho opustila touha natáčet další pokračování Terminátoru. Druhý byl takový… dalo by se říct mladší, to rozhodně. A pohlednější. Měl špinavě blond vlasy, pěkně tvarované rtíky a oči byly… do háje! Co to je?! Červené oči? Kdo to kdy, u všech lítacích šneků, viděl? Podívala jsem se znovu na toho prvního a měl je také červené. Jak to, že jsem si toho nevšimla? Svítily jako dvě jahody z té japonské reklamy na jogurt.

Ne, ne, ne, ne. To nebyl dobrý nápad. Co mám dělat? Musím zmizet. Ale jak? Podívala jsem se na ně znovu a ten pohlednější na mě upíral svůj zrak. Svůj jahodový zrak. Mňam jahody, řekla jsem si. Jseš pitomá? Jaký jahody? Zdrhej! Ale nohy mi odmítly službu. No jo, zase stávka, vždy, když potřebuju. Vy dvě naprosto idiotské a neposlušné nohy! Ale krásné, to se musí nechat. Zdrhejte! Levá! Pravá! Áááááá. Dobře, uděláme kompromis. Vy teď poběžíte a já vám slibuju, že vynechám tak týden ranní běhy. Nic?! Fajn, vy jedny vyděračky. Měsíc. Ale déle ne. Kondička je základ. Kruci. Kruci. Kruci.

A kruci!!! Jahůdka jde ke mně. Co teď? Křičet? Ne, to asi ne! Co bych asi tak řekla? POZOR všichni, jahůdky útočí!

Byl u mě. Všichni se na nás dívali. Naklonil se ke mně. Já trochu couvla zpátky. Chytil mě jednou rukou kolem pasu a druhou mi přidržel obličej. Díval se mi do očí a pomalu se přibližoval svými rtíky k mému krčku. Stála jsem tam jako socha. Socha? Jo, nikdy jsem si neuvědomila, jak je to pravdivé v tuto chvíli. Jemně mě na krk políbil. Jeho dech. Ááááá. Cítila jsem, jak se mi podlamují kolena. A rty? Chtěla jsem je cítit na těch svých. Podíval se mi znovu do očí a já v těch jeho, teď už černých, viděla chtíč a… žízeň? Zachvěla jsem se  a zase couvla. Přidržel mě silněji. Byl nedočkavý. Zdržoval to, ať chtěl udělat cokoli.

Po nekonečně dlouhém okamžiku, kdy jsme se na sebe dívali, promluvil: „Nádherně voníš. A já mám žízeň.“ Jeho hlas předčil všechno. Karel Gott byl oproti němu malá srnka uprostřed spousty hladových lvů. Bůh s tebou Kájo.

Nevím, kde jsem vzala hlas, ale mám ho a odpověděla jsem mu:

„Promiň, nejsem na špinavej blond.“ Promiň, nejsem na špinavej blond?! Swanová, ty jedna barbie od Matella. Co jsi to řekla? Chceš Nobelovku, nebo co?