Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Časem nezměněni 2. kapitola

01.01.2010 (18:15) • PrincessSofie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1820×

2. Kapitola – poznání světa

Když mé oči se začaly otevírat, má mysl byla otupělá, ale to co jsem uviděla…

… nebylo ani možné, nad mnou stály tři osoby, byla tma a já jim pořádně neviděla do obličejů, ale vypadali hodně špinavě se zajímavým oblečením. Šli asi z maškarního plesu. Všichni byli neobvykle oblečeni. Každý na svém obleku si musel nechat pořádně zaležet, protože vypadali dosti opravdově. Typovala jsem dobu kolem 17. století. Oni pozorovali mě a já je, dokola koukali na mé oblečení. Jeden z nich a to byl muž se nad mně sehnul a natáhl ke mně ruku, vyplašeně jsem na něj koukla, co mi chce udělat, ale on mi s těmi špinavými prackami roztáhl ústa, nechápala jsem, co to dělá.
Otočil se na osobu za sebou a promluvil hrubým neschopno rozeznatelným jazykem, přemýšlela jsem co to je asi za jazyk, připomínalo mi to francouzštinu, ale mnoho jsem jim z toho nerozuměla, ale pochopila jen pár slov a to bylo „má bílé zuby”, to bylo vše. Později jsem pochopila, že mé bílé zuby mě zachránily, ale v tu chvíli se to nedalo pochopit, na co jim budou mé zuby.
Hlava mě stále dost bolela, pořádně ani nevím, kde jsem a co tady dělám. Začali mě vytahovat z obrovské díry, ale jak se začali sklánět ucítila jsem jejich nechutný pach. Pach je slabé slovo, byli cítit, snad vším, čím přišli do styku, byl to pot, mastnota, výkaly… Nejde to ani popsat, udělalo se mi tak moc nevolno, že jsem se znovu skácela na zem a nevěděla o světě.
Probudilo mě až, když mi hlava začala drncat na něčem, co jsem nakonec popsala jako zem, táhli mě na jakým si pytli, který na konci drželi a mě na něm táhli. Připadala jsem si jako nějaké mrtvé zvíře, jak mě táhli, na zemi se objevil větší ostřejší kámen a skončil mi znovu na hlavě a já se propadla do hlubokého spánku.
Mé další probuzení, muselo být po dlouho době, protože mé oči uviděli jiné prostředí. V chatrči, ve které jsem se ocitla, byla malá a špinavá. Naproti mně hořel oheň a já ležela na jaké si slámě, nešlo mi stále do hlavy, co se stalo. V dálce stály čtyři osoby, ty tři mi byli povědomí, ale pořádně jim nešlo vidět do obličeje, určitě to byli ty osoby, co mě táhli ven z té díry. Chci se otočit, ale najednou mojí hlavou projede ostrá bolest, jako kdyby vám někdo tlačil ostrý předmět do otevřené rány a v tu chvíli, byli u mě všichni, kdo byl v blízkosti. Na hlavě ležela ruka, rozhodně to nebyla moje, byla dost studená, ale mě to připadalo příjemné, nejspíš horečka se mi drala z těla ven. Podívala jsem se do obličeje všech osob, ale nejednou mě pohltilo z nich nevolno, jak vypadaly a páchly, naštěstí mi z mdloby pomohl pán s rukama na mé hlavě. Byl nádherný, okouzlující a nevěřícně si mě prohlížel. V té tmě se dalo jen rozeznat, že má blond vlasy, které měl delší asi kousek pod ramena stáhnuté do culíčku stuhou, která měla stejnou barvu jako jeho neobvyklí kabátec, byl tmavě modrý, knoflíky ze zlata a v nich kamínky, vypadaly hodně draze.

Došlo mi, že to jsou diamanty. Pod kabátcem byla bílá halena, která byla upnutá až ke krku a z rukávů koukala krajka. Na nohou měl ve stejné barvě kabátce kalhoty ke kolenům a na lýtkách asi punčochy, u toho jsem se zarazila, chlap a má punčochy? To bylo dost neobvyklé, ale dál nebyl čas nad tím přemýšlet, protože anděl na mě promluvil tím nejkrásnějším hlasem, který mě přivedl na jiný svět.

„Bolí tě něco? Na hlavě máš velké zranění, které jsem ti už ošetřil. Nejspíš máš otřes mozku, spala si týden.“ Z té krásné melodie hlasu mě probudil, když mi řekl, že jsem spala týden. Tak dlouho? Rodiče o mě budou mít strach. Melodie mluvila dál.

„Omlouvám se, ale potřebujeme o tobě něco vědět, abychom mohly poslat zprávu, že jsi v pořádku a přijedeš hned, jak ti bude líp.“  Upřel na mě své krásné oči a napovídaly mi, ať mluvím pravdu.

,,Já jsem Bella“ jen jsem kuňkla. Ale anděl očekával víc, tak navázal dál.

„Potřebujeme o tobě vědět, z jakého rodu pocházíš a nejen to, potřebujeme to zjistit, zda tě můžeme vzít do našeho domu. Musíme dodržovat daná pravidla a nechceme pobuřovat krále.“ Bože, kde jsem se to ocitla? Jsem blázen já nebo muž, který právě promluvil? Král? Rod? Jaký rod? Běžela mi v hlavě otázka za otázkou, a nevěděla, co mám odpovědět. Instinkty mi napovídaly, že musím lhát. Do teď nevím, proč jsem reagovala tak to. Najednou se mi přehrála v mysli vzpomínka na cigánku a moje slova: Zařiď mi schůzku s Ludvíkem XIV. ať můžu sdělit, že ta jeho Francie je díra plných zlodějů!“

Má mysl běžela na plné obrátky, tak co mám teď dělat, co když je to pravda? Věděla jsem, že jsem kdysi dávno měla v Praze rodinu, která byla ze šlechtického rodu, o které jsem věděla vše a to i o Praze. Muž zpozoroval, zmatek v mých očích a tak jsem se zmohla na rychlou odpověď.

„Jsem hraběnka Isabella Marie Swan z rodu de La Holl a jsem z Prahy a nic si nepamatuji, kde jsem a co tady dělám.“ Nemohla jsem říct, odkud pocházím, nevěděla jsem, jaké zde mají s Amerikou vztahy. Všichni na mě zírali, jako kdybych spadla z jiného světa. Muž jen přikývl a dodal.

„Chvíli si odpočiň, pak pro tebe přijde služebnictvo a odvedou tě do komnat, kde tě umyjí.  Na večeři se potkáme a chci slyšet vše!“ Poslední slova pronesl ostřeji a hlavně slovo vše, aby zdůraznil, že to myslí vážně.

Ještě chvíli jsem si odpočinula, asi za dvě hodiny pro mě přišli dvě příjemně vyhlížející mladé slečny. Odhadovala jsem jim kolem šestnácti let, na sobě měly obě dlouhé sukně v kaki barvě, které byli upnuté až u pasu a od pasu nahoru halena vypasovaná podle jejich postav, vyšívané decentními výšivky, na hlavě jim ležely čepečky v bílé barvě a vlasy jej měli dané uvnitř. Přehodily přes mě dlouhý plášť, do kterého mě zabalily, byla mi hrozná zima. Zeptali se jen, jestli je vše podle mého přání a odvedli mě. Bože, já jsem se snad ocitla v pohádce. Vedli mě do obrovského sídla, přes nádhernou zahradu, vprostřed se rýsovala obrovská fontána, kde tekla stále voda, kolem dokola byla všude samá zeleň, obrovské stromy, pod kterými byly lavičky. Masivní budova, která tanula před námi, byla nádherná a obrovská, měla dvě křídla, uprostřed byly dveře a pod nimi dlouhé schody. Celá budova měla mnoho oken, dole v přízemí byly okna na délku vysoká, jinak všechna stejná. V dalším poschodí už ty okna byla středně velká a zase všechny stejná. Byl to skvost.

Vedly mě po dřevem vyřezávaném schodišti nahoru, všude byla nádhera, lesk, zlato a přepych. Mé oči se jen od té oslnivé krásy jen lesky. Služebné mě doprovodily do bílo-žlutého pokoje, bylo mi prozrazeno, že je to nejlepší místnost pro návštěvy, který se jmenoval sněžná komnata. Služebné mě tam zanechaly a slovo, které mě hned napadlo, bylo vše prohlednout a ohmatat. Co mě napadlo, samozřejmě bylo provedeno.

Potom donesli velkou káď, do které nosili teplou vodu. Všichni odešli a vůbec mě nenapadlo, že bych měla počkat, než mě služebné odstrojí, když znovu došly, já ležela nahá ve vodě. Jen neobvykle koukaly. Než se s ránou rozletěly dveře a tam stál s otevřenou pusou ten nejkrásnější bůh, muž na světě tak mi došlo, že je zvykem mít na sobě plátěnou košili, ve které se koupou. Dobrou chvíli jsme se na sebe jen úžasem koukali a obou nám došli slova. Ale nakonec mě dorazila jeho podrážděná slova.

„Jak se opovažujete… Jak si dovolujete… Jste nestydatá!!” A s tím se neuvěřitelnou rychlostí otočil a třískl dveřmi a byl pryč. Já jen koukala a nevěřila jak svým očím, tak ani svým uším. Podívala se na své tělo a pomyslela si, že zas tak nejhůř nevypadám, je pravda, že je jen trochu neobvykle bíle, ale oblé ani útlé postavy jsem nebyla. Položila si hlavu na okraj kádě a zavřela oči a myslela na záhadného boha, který mi vletěl do ”mého pokoje.” Do sněžné komnaty vešla starší silná žena, představila se mi jako Berta, a že bude mojí komornou. Byla to zakřiknutá a nedůvěřivá žena, celkem jsem se jí bála. Oblékla mě do ohavně páchnoucích a těžkých šatů, byly tmavě zelené. Myslím, že to byl samet, sotva se v tom dalo pohybovat. Pod šaty jsem měla korzet, který byl tak stáhly, že kdybych se pořádně nadechla tak hned zároveň bych se udusila. Komorná otevřela třímetrové dveře ze dřeva se zlatou klikou, za kterými stála ozbrojená stráž. Došlo mi, že mi nedůvěřují a taky proč by měli.

V obrovským sále, kterému říkali jídelna, byl stůl, dá-li se tomu tak říct, protože byl pro šedesát hostů. Ale když jsem se pořádně podívala, sedělo u něj jen pár lidí. Ulevilo se mi, nemám ráda, kde je moc lidí a ještě si mě prohlížejí. Vešla jsem ze dveří, všichni muži povstali a s lehkou poklonou se uklonili, sluha mě vedl a odsunul mi židli, na kterou mě posadili. Muži se po mém sednutí se znovu posadili, a já se červenala, že se museli kvůli mně postavit a sednout. Měli divný zvyky. Teprve teď jsem se podívala do jejich obličejů a zůstala na ně civět s otevřenou pusou. Vyrušil mě smích, tak vzhlédnu od koho vyšel ten smích a uvidím, krásného tmavovlasého kluka, jak se mi směje. Zavřu ústa a začervenám se znovu a lehce se usměju. Po té na mě promluvil muž, se kterým jsem se už dnes viděla.

„Hraběnko Isabello Marie, chci vám představit moji rodinu. Já jsem vévoda de Cullen mé jméno je Carlisle, po mé pravici sedí má manželka vévodkyně de Cullen Esmé, po její pravici sedí naše dvě chráněnky, dcery hraběnka de Cullen Alice a komtesa de Haleov Rosalii. Po mé pravici sedí naši chráněnci, synové markýz de Cullen Edward, hrabě de Cullen Jasper a vikomt de Haleov Emmett.” Jak vévoda každého představoval, pokývl ke mně každý hlavou. Jak pokývl ke mně hlavu markýz Edward, já se tak začervenala, že červená barva byla proti mně světlá. Tak a teď si musím zapamatovat všechny tituly a jména. Vévodkyně si mě měřila láskyplnýma očima a promluvila.

„Hraběnko Isabello Marie povíte nám prosím, jak jste se dostala do našeho hradu, který je od zámku pár kilometru?”

,,Vévodkyně Esmé, sama bych chtěla vědět, jak jsem se zde ocitla. Jen vím, že jsem byla na cestě do Francie.” Snad nebude vadit, když dam pravdu s lží trochu dohromady.

„A to jste jela sama?” řekla Alice.

„Ano jela jsem sama.” Alice se zhrozila a i ostatní nevěřícně zakroutily hlavou.

„To je, ale nehoráznost! Jak může někdo poslat mladou dámu samotnou? Vždyť vám mohlo hrozit velké nebezpečí! Víte, kolik chodí po světě nebezpečí?”Alice na mě hulákala se zvonivým hláskem a z očí jí hnaly blesky a právě teď jsem si všimla, jaký mají všichni oči. Byly jako karamelky s medem, vážně neobvyklá barva, životě jsem takovou neviděla. A vzpomněla si, jaký rozhovor jsme předtím vedly: hups, zapomněla jsem, že v této době se jezdilo jedině s doprovodem. Sakra, co mám teď vymyslet? Jsem v koncích, to lhaní mě zabije a to lhát vůbec neumím a tady se lhát nejspíš naučím.

„Ano, já vím, ale vydala jsem se sama, víc si nepamatuji, omlouvám se vám, nechci vás zklamat.”

„Isabello, neomlouvej se, za to vy vůbec nemůžete, měla jste otřes mozku. My se o vás postaráme, do té doby než si nevzpomenete” řekl Carlisle a dodal.

„Prosíme, zda by, jste nám říkala jen jmény, ty tituly jsou moc zdlouhavé” usmál se na mě.

„Ano jistě a ráda” a lehce se začervenala. Dál vedli lehkou konverzaci. Já jen poslouchala a začala si je prohlížet jednoho po druhým. Všichni byli neobvykle krásní, až jsem se styděla u nich sedět, vůbec jsem se k ním nehodila. Akorát v čem u nás byla podoba, byla moje a jejich pleť, také tak stejně bíla. Jinak ve všem byli úplně odlišní. Nejvíce mě zaujal ten markýz, nemohla jsem přestat po něm pokukovat, ale když jsem se na něj podívala už po několikáté, zamračil se, utřel si pusu hedvábným ubrouskem, stoupl si, uklonil se a řekl: „Omluvte mě” a opustil místnost. Velice mě to zaskočilo. Šlo poznat, že mě nevítá u nich, jako jeho rodina. Dalo se poznat, že jeho chovaní, všechny zarazilo, ale nic neříkali a dál hovořili. Po večeři se dámy odebraly do květinového salónku a pánové do zeleného salónku. Každá místnost byla dokonale vyzdobená a vypracovaná s detaily. Květinový salónek mi vzal dech, na každém rohu byly květiny a květinové vzory.

Všechny dámy se posadily a já učinila totéž. Esmé řekla služebné, ať donese čaj a sušenky. Byla jsem tak ponořená do svých myšlenek, že si ani neuvědomila, že si mě všechny prohlížejí. Alice s Esmé se usmívaly, ale Rosalii na mě nenávistně koukla.

Ach jo, proč mě nemají tolik rádi? To jim tady tak vadím? Dál jsme nad tím nemohla přemýšlet, protože z mých úvah mě vyrušila Alice.

„Pane bože!” Já se lekla, co se stalo, Alice vytřeštěné oči na mě. V rychlosti se na mě vrhla a začala mi prohlížet, co to mám na sobě.

„Kdo vás do toho navlékl? To je tak hrozné a smrduté! Musíme s tím hned zítra něco udělat, takhle by nás a i vás pěkně pomluvili u dvora!”

„Tohle mi oblíkla komorná. Co je na tom špatně?” teprve teď mi došla její slova.

„Cože u dvora?” vyvalila jsem na Alice oči.

„S tou komornou musíme něco udělat, to není možné, aby nám takhle oblíkala hosty!” Začala Esmé, ale Alice jí dál nedovolila mluvit.

„Bello, to si děláte snad srandu, že nevíte co je na tom špatně? Vždyť vypadáte jak mořská panna!” Když to Alice dořekla, Rosalii se na mě otočila, podívala se na mě od hlavy až k patě a hlasitě se mi začala smát. Hned, jsem se začervenala. Alice si sestru měřila pohledem a pak Rosalii utichla, ale dál jsem na jejich ústech viděla smích. Začala jsem být hodně unavená, Alice to na mě poznala a vyzvala mě, že mě půjde uložit. Jediná Alice byla ke mně nejhodnější. Dovedla mě do pokoje a začala mě se služebnýma odstrojovat, zhrozila se, že mě všichni uvidí nahou, ale jim to připadalo úplně normální. S velkými problémy jsem to překonala a byla v posteli. Pod peřinu plnou husím peřím mi daly železnou věc, ve které byly uhlíky, říkaly jí ohřívadlo. Alice si ke mně chvíli sedla a začala se vyptávat.

„Bello, můžete mi prosím prozradit, kde jste přišla k takovým věcem, které jste měla na sobě? Na vašem úboru byly podivné obrazy, a když jsme je pálily, divně hořely.” Cože, oni mi je spálily? Jak se dostanu dom? Běželo mi v hlavě. Alice čekala, než promluvím.

„Vy jste je nechali spálit? Proč?” Alice si mě měřila.

„Vypadali dost uboze a špinavě, pořídíme vám nové.” Asi nic na tom nezměním. Co jí mám říct, kde jsem to oblečení vzala? Sakra, sakra…

„No, víte Alice, nejsem si jistá, ale myslím, že jsem se musela oblékat jako muž. Ty obrazy, které jste viděla, se u nás vyrábí, je to stará tradice” Alice neměla slov. Ale aspoň mě nebude podezírat, že nemám vhodné vychování dámy.

„Vy jste byla muž?” šlo vidět, že mi nevěří.

„Dobře, nebudu dnes na tom bádat, ale chci o vás vědět vše!” Pane jo, já se tady dostanu nejspíš do pěkných problémů. Pak mě odsoudí a bud skončím pod gilotinou nebo mě pověsí. Alice si mě neustále prohlížela a hleděla do očí, jako kdyby hledala pravdu.

„Dobrou noc hraběnko Isabello Marie” jen to dořekla a byla pryč. Ani jsem nestihla popřát dobrou noc. Zavřela jsem oči a v momentě usnula. Zdál se mi podivný sen.

Šla jsem temnou ulicí, byla mi zima a na pokraji svých sil, hlad nebyl tak hrozný jako má touha po vodě. Něco nebo snad někoho jsem hledala. Najednou za mnou byli slyšet kroky, a já začala utíkat. Ale jako kdybych věděla, že nemám žádnou šanci, umřu, vím to. Jen jsem zahlédla v dálce červené oči. A s neuvěřitelnou rychlostí ty oči, se ke mně blížily blíž a blíž…

A s výkřikem jsem se posadila na postel. Cože, co se stalo, kde to jsem? Já se bojím, pomoct, pomozte mi někdo!

3. Kapitola

Autor: PrincessSofie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Časem nezměněni 2. kapitola: