Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - vánoční bonus

23.12.2010 (11:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2814×

Vánoce s malou Caroline

Šli jsme s Tylerem po městě a já se rozhlížela po krásných výlohách, ve kterých blikala barevná světélka a Santové u vchodů do obchodů křičeli své Hohoho na všechny strany.

„Tylere,“ zatahala jsem ho za rukáv džínové bundy. „Kdy půjdeme koupit stromek?“
„Ještě je brzo, Vánoce jsou daleko,“ odpověděl a chytil mě za ruku, protože jsme přecházeli přes přechod.
„Není,“ protestovala jsem. „Podívej, je to tu samej Santa. Měla bych za nějakým zajít a říct mu, co bych si přála, aby to stihli elfové vyrobit.“
„Caroline, až přijde čas, tak tě s Michaelem za Santou vezmem, a taky koupíme stromek, jo?“ snažil se ze mě dostat souhlas, ale mně se to moc nelíbilo. Bála jsem se, abych něco neprošvihla. Koukla jsem na bráchu a viděla jeho zarputilý výraz, s ním nepohnu.
„Tak jo,“ přikývla jsem nakonec.

Zašli jsme do muzea a já byla konečně schopná myslet taky na něco jiného než na Vánoce a obavy, že Santu letos prošvihnu, šly do pozadí. Tyler se mnou trpělivě chodil od jednoho obrazu ke druhému a říkal mi, kdo je namaloval a co na nich je.

Tohle mě moc bavilo, byla jsem rozhodnutá, že až budu velká, stane se ze mě malířka a taky budu vystavovat své obrazy v galeriích a muzeích.

Večer u večeře jsem si postěžovala, že jsem ještě nebyla za Santou, načež se Michael i máma rozesmáli a řekli mi to samé, co Tyler. Je dost času. Ale můžu dospělým věřit?

***

„Prcku, co bys řekla tomu, kdybychom šli dneska do obchoďáku, jen mi dva,“ navrhl mi Mike a legračně na mě zamrkal. Vesele se usmíval a vypadal jako dřív. Moc ráda jsem ho takhle viděla, poslední dobou byl takový, ustaraný, smutný. A hádal se s tátou.
„A co tam?“
„Já myslel, že chceš za Santou, ale když ne, tak já půjdu pro nějakou jinou, která bude bez sebe radostí.“ Otočil se a mířil z místnosti ven. Stačilo mi jen pár sekund, abych si dala dvě a dvě dohromady.
„Né, já s tebou půjdu,“ zakřičela jsem na celý dům.
„To se mi ulevilo, těžko bych za tebe takhle na rychlo sháněl náhradu,“ oddychl si a hřbetem ruky si otřel čelo. „Mazej se ustrojit. Zvládneš to?“ zapochyboval.
„Tss, jsou mi…“ Na ruce jsem ukázala čtyři prsty. „Tolik.“
„Jasný, však já vím.“

Neváhala jsem ani minutu a vyběhla schody do svého pokoje. Popadla jsem tričko, mikinu a kalhoty rychle se oblékla a už utíkala dolů.
„Jsem připravená,“ zahlásila jsem.
„Takhle chceš jít?“ zeptal se mě pochybovačně Michael.
„Jo.“ Pro jistotu jsem se přejela od hlavy až k patě.
„Tak jo, ale uděláme pár úprav, co říkáš.“ Na to, co říkám nečekal a svlékl mi mikinu i tričko. Tričko obrátil a zase mi ho nasadil, mikinu jsem měla jen opačně, předkem dozadu. „Tohle je lepší,“ liboval si. Pomohl mi s bundou, botama, šálu jsem si chtěla namotat sama, ale nedovolil mi to a nakonec mi na hlavu narazil čepici.
„Hotovo.“
„Půjde s námi i Tyler?“ zajímala jsem se.
„Ten je ve škole. Pak mu to můžeš vyprávět,“ řekl.
„Ale kdy půjde k Santovi on?“ vyděsila jsem se.
„Neboj, však on to stihne.“ S vrtěním hlavy za námi zavřel dveře a zamkl.

Cestou se mě pokoušel držet za ruku, abych se mu někam neztratila, jak mi to vysvětlil, ale moc se mu to nedařilo. Celou cestu jsem poskakovala vedle něho a pobízela ho, aby trochu zrychlil. Na to, jak byl velký, chodil hrozně pomalu.

Obchodní dům naštěstí nebyl od našeho domu daleko. Celý blikal barevnými světýlky, po stranách vchodu stály vánoční stromy a z výloh na nás mávali Santové.

Uprostřed obchoďáku byl obrovský vánoční strom, větší mají snad jen v Rockefellerově centru. Shlížela jsem k němu s náboženskou úctou, ale pak mou pozornost upoutal Santa Claus sedící na velikém křesle. Kolem něho pobíhala řada elfů s vysokými čepicemi, špičatými botami a pruhovanými punčochy. Konečně jsem tady.

S Michaelem po boku jsem se postavila do fronty dětí, které za Santou přišly taky, a pak už jen nedočkavě nadskakovala na místě. Brácha mě klidnil, ale já se nedala, na tohle jsem čekala tak dlouho.

Tlustý děda v červeném oblečku si bral na klín jedno dítě za druhým. Napadlo mě, proč za ním nechodí i dospělí a rozhodla jsem se Michaela přesvědčit, aby mu taky pošeptal, co si přeje.

Nakonec na mě přece jen došla řada. Vyběhla jsem dva schůdky a vrhla se k němu. Santa si mě vytáhl na klín a vřele se na mě usmál, až mu zčervenaly tváře.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ zeptal se.
„Jsem Caroline. Můžu se tě na něco zeptat?“ Došlo mi, že mám jedinečnou příležitost zjistit to, co mě nejednou napadlo.
„Jistěže můžeš.“
„Zajímalo by mě, jestli jsi pravý Santa Claus.“ Svraštila jsem obočí a pozorně si ho prohlížela. Vypadal jako každý rok, ale byla jsem si jistá, že to není ten samý, u kterého jsem seděla loni.
„Samozřejmě, že jsem pravý Santa Claus. Přece sis nemyslela že by tě,“ pohledem se zadíval na bráchu, „táta vzal za falešným Santou.“
„To je brácha, táta je v práci. Ale co ti ostatní Santové? Všude jich je spousta,“ pořád jsem to nechápala. Jak si můžu být jistá, že jsem u správného, co když je ten správný jinde a já pak nedostanu, co bych si přála.
„To jsou pomocníci. Na světě se spousta dětí a já bych to sám nezvládl,“ vysvětloval mi.
„Aha.“ To zní docela rozumně.
„Tak co by sis přála, Caroline?“
„Hm,“ zamyslela jsem se. Přemýšlela jsem nad tím už předtím, ale pořád jsem si nebyla jistá.
„Chtěla bych malířskou soupravu, viděla jsem ji v jednom obchodě a moc se mi líbila. Taky bych si přála, aby byl táta víc doma a už se nehádal s mámou a bráchou. A pak bych chtěla tu panenku s růžovýma šatama.“ Poslední věc jsem zašeptala, už jsem velká holka, s panenkama si hrají prťata, ale když ona je tak hezká…
„Máš zajímavá přání. A byla jsi hodná?“ Trochu povytáhl obočí, aby dodal svým slovům důraz. Vážně jsem přikývla, byla jsem si jistá.
„Uvidíme, co s tím budu moct udělat. Rád jsem tě poznal, Caroline.“
„Já tebe taky, Santo.“ Dala jsem mu ďobanec na tvář a seskočila na zem.

Docupitala jsem k Michaelovi a zatahala ho za rukáv. „Teď ty.“
„Co já?“ divil si.
„Jdi za Santou, jsi na řadě.“ Postrčila jsem ho, ale nedal se.
„Tak na to zapomeň, škvrně. Nikam nejdu,“ bránil se vehementně.
„V tom případně nic nedostaneš. Santa nebude vědět, co chceš.“ Našpulila jsem pusu a zamířila pryč.
„To přežiju,“ zamumlal si pro sebe a následoval mě.

***

„Sněží, hurá.“ Skákala jsem u okna a pak se rozběhla ke dveřím, abych si na první sníh mohla sáhnout. Z nebe se snášely drobné vločky a při doteků se zemí okamžitě roztály.

Natahovala jsem se na špičky a ruce vzpínala k nebi.

„To je krása,“ radovala jsem se.
„Caroline, vezmi si bundu,“ houkla na mě ze dveří mamka, ale neposlouchala jsem ji.

Pak se rozchumelilo víc a druhý den bylo asi pět centimetrů. Postavili jsme pak s klukama sněhuláka, u mámy jsem vyžebrala mrkev a dali jsme mu ji místo nosu. Byl to nejkrásnější sněhulák v ulici.

S Tylerem jsme se i koulovali, ale byl větší, takže to nemělo cenu.

***

„Tylere, Tylere,“ křičela jsem na bráchu, který postával nedaleko s mámou. Byli jsme koupit vánoční stromek. Všude jich bylo tolik a tak krásných. Nemohla jsem si vybrat, ale pak jsem ho uviděla. Jako by oproti ostatním zářil a volal mě k sobě. Byl minimálně dvakrát takový co já, nádherně zelený, s hustými větvemi. Zamilovala jsem se do něj.

„To je on,“ řekla jsem bráchovi a mámě, když mně konečně došli.
„Tenhle?“ zeptala se mamka se skepsí v hlase.
„Jo, přesně tenhle. Koupíme ho, že jo, mami, prosím.“ Nahodila jsem štěněčí pohled. Tyler se začal chechtat a mamka nakonec rezignovala.

Doma jsme strom přikurtovali do stojanu a kluci ho společnými silami přenesli na místo. Bylo to perfektní. Na zdobení jsem dostala nižší schůdky, prý abych nespadla. A nakonec mě Michael zvedl nad hlavu a já připevnila na špičku anděla. Bylo mi líto, že s námi není táta, ale mamka říkala, že musel do práce. No jo.

Mimochodem, když jsem si po letech prohlížela fotky z těch Vánoc, pochopila jsem divení se nad mým výběrem stromku. Byl celý takový křivý, větve vůbec nebyly tak husté, jak jsem je tenkrát viděla. Byl takový… jako by měl nejlepší léta za sebou. Ale co si pamatuju, byl pro mě nejkrásnější ze všech.

Každý den jsem poctivě zobala čokoládky z kalendáře a marně se dopočítávala dnů do Vánoc, když jsem uměla počítat jen do deseti. Neuvěřitelně se to vleklo. Bráchy jsem přiváděla k nepříčetnosti neustálými otázkami, kdy že to teda budou ty Vánoce a oni mi pak ukazovali na kalendáři, která políčka musím ještě sníst a kolik jich dohromady je.

Každý večer před spaním jsem si nechávala číst pohádku o Rudolfovi a vůbec mi nevadilo, že ji znám nazpaměť. Ve čtení se střídali bráchové a mamka, protože Tyler prohlásil, že dvakrát za sebou by to taky nemusel přežít. Nerozuměla jsem tomu. Byla to krásná pohádka.

Aby mě nějak zabavili. Šli jsme s klukama bruslit do Rockefellerova centra pod vánoční strom. Byla tam spoustu lidí a tak jsem dostala nakázáno, že se mám bráchů držet, abych se do těch Vánoc, které se blíží, neztratila. Při téhle pohrůžce jsem se jich držela jako klíště. Stejně mi bruslit moc nešlo, takže jsem potřebovala někoho, abych nespadla. Kluci se mě to snažili aspoň trochu naučit, jenže kdykoliv mě pustili, udělala jsem maximálně tři kroky a ležela jsem na zemi.

Ale i tak jsem si to užila. Byla jsem celá promočená a doma mě mamka nahnala do postele a přinesla mi horký čaj s citrónem.

A pak nastal den D. Konečně tu byl Štědrý den. Všichni jsme byli už od rána doma. Táta teda jen chvilku, musel potom na nějaké jednání, ale aspoň se s námi nasnídal.

Skoro celý den jsem seděla na podokenním sedátku a koukala ven na oblohu. „Co tam zkoumáš?“ ptal se Michael, když jsem se nějakou dobu ani nehnula.
„Vyhlížím Santu.“
„Prcku, nerad ti beru iluze, ale je jedenáct dopoledne, Santa chodí až v noci,“ namítl.
„Víš, kolik je na světě lidí, kterým musí donýst dárky? Určitě chodí dřív, aby to stihl.“ On je tak nechápavý.
„Santa Claus má kouzelnou moc, takže to stihne za noc a navíc nechodí všude, třeba v Evropě ne.“
„Oni nedostávají dárky?“ vyděsila jsem se. Bylo mi jich líto. Co je to pak za Vánoce.
„Dostávají dárky, ale nosí jim je někdo jiný. Třeba Ježíšek nebo děda Mráz, skřítci, čarodějnice Befena a tak dále,“ vysvětloval.
„Čarodějnice?“ zapochybovala jsem.
„No jo.“
„Hm, tak si asi půjdu malovat,“ rozhodla jsem se. Usoudila jsem, že když Santa nechodí všude, přijde vážně až v noci.

Mamka celé odpoledne připravovala večeři, tak jsem jí šla pomoct. Dostala jsem hrnec vařených brambor a mačkátko a zkusila vyrobit bramborovou kaši. Klečela jsem na židli a s vyplazeným jazykem se s tím asi hodinu hmoždila.

„Ukaž, jak ti to jde.“ Mamka mi nakoukla přes rameno. „Krása.“ Trochu si nabrala lžičkou a ochutnala. „Mňam. Jsi šikulka. Kluci si pochutnají. Co kdyby ses šla převléknout. Na dveřích skříně máš pověšené šaty. Já to tu dodělám, ano?“ Přikývla jsem a seskočila ze židle. „Řekni klukům,“ křikla na mě ještě.

Vyřídila jsem bráchům vzkaz a v pokoji si svlékla tepláky a tričko, co jsem měla na sobě. Červené šaty visely na dveřích skříně a vypadaly nádherně. Sama jsem si je v obchodě vybrala a byla jsem na to pyšná. Obléknout mi moc nešly, takže jsem musela počkat na mamku, aby mi pomohla.

K večeři jsme zasedli celá rodina. Táta přijel z práce včas a sedl si do čela stolu. Mamka přinesla krocana, kterého táta nakrájel, k tomu jsme měli mou bramborovou kaši, která vypadala trochu jinak, než předtím, ale možná to bylo tím, že se odležela, brusinkovou omáčku, kterou dělá máma nejlepší, zelené fazolky a nakonec jablečný koláč se šlehačkou a vanilkovou zmrzlinou. Moc jsem si pochutnala.

Po večeři jsme si pustili Vánoční koledu, a když jsem si chtěla vymínit, že zůstanu vzhůru a počkám na Santu, zahnali mě všichni do postele. Jinak by k nám prý nepřišel. To jsem slyšela každý rok, ale zatím jsem se neodvážila vyzkoušet, jestli je to pravda.

Aspoň jsem mu připravila sklenici mléka a sušenky, které jsme s mamkou včera odpoledne pekli. Víc jsem pro to, aby k nám přišel, dělat nemohla. Nechala jsem se uložit, vyprosila jsem si pohádku, a když mamka zhasla a odešla, pokoušela jsem se usnout, ale moc to nešlo.

Byla jsem zvědavá a nedočkavá.

Koukala jsem do stropu, kde se díky světlům z ulice odrážela okna. Nevím, kolik bylo hodin, když jsem zaslechla podivné zvuky a k tomu hlasy. Nerozuměla jsem, co říkají, protože jsem měla zavřené dveře.

Odhrnula jsem přikrývku a vyskočila na zem. Bosýma nohama jsem přešla pokoj a pootevřela dveře.

A znovu ty hlasy. Po špičkách jsem se vydala do chodby a opatrně přeběhla ke schodům. Schovala jsem se za zábradlí a koukala do obýváku.

To, co jsem viděla, mi málem vyrazilo dech. U stromečku stál Santa Claus! Zdál se mi trochu hubenější a menší, než by měl být, ale byl tam. Já viděla Santu. Měla jsem co dělat, abych zůstala potichu a neběžela za mamkou, abych jí ho taky ukázala.

„Do háje,“ zanadával ten dole.
„Proč sis to, prosím tebe, navlíkl? Stejně spí.“ Uslyšela jsem Michaela, který vyšel z kuchyně s hrnkem v ruce. Téda, on zná Santu, proč mi to neřekl?
„U ní nikdy nevíš,“ řekl Santa a podíval se nahoru. Víc jsem se přikrčila, aby mě neviděl.
„Tyi, ta spí jak dudek. Ráno budu skákat radostí z těch dárků a tohle je jí šumák,“ pronesl Michael a rozvalil se na pohovce. Santa se jmenuje Tyler? Co to je? Nechápala jsem to, ale dál je tiše sledovala.
„Caroline je vychytralá,“ řekl Santa. „Ona by to poznala.“ Na to si kousl do sušenky a upil mléka. „Tak, hotovo, asi půjdu spát.“
„Vážně tě nechápu,“ smál se Michael a vrtěl hlavou. Santa si sundal čepici a s ní šly dolů i vousy a bílé vlasy.

Málem jsem vypískla, ale přitiskla jsem si dlaň na pusu. Santa je Tyler?! On k nám pravý Santa nepřijde? Byla jsem zmatená.

„Stejně jí to jednou budeme muset říct.“
„Ale až časem, je ještě malá,“ reagoval na to Tyler. Na co jsem malá?
„Jednou se od někoho dozví, že Santa Claus není a bude z toho nešťastná. Měli bychom jí to říct mi.“ Santa není?! „Pamatuješ na sebe?“ zeptal se Michael Tylera. „Bulel jsi kvůli tomu dva dny.“
„To si nějak špatně pamatuješ,“ bránil se Tyler.
„Kdepak, tohle si pamatuju moc dobře,“ zasmál se Michael. „Tak jo brácho, jdem spát. Je pozdě, ráno nás prcek vzbudí určitě brzo, tak ať se aspoň trochu vyspíme,“ rozhodl Michael a zvedl se. Tyler ještě urovnal poslední balíčky a vykročil za Michaelem ke schodům.

Rychle jsem se zvedla a utíkala do pokoje. Jak jsem pospíchala, zavřela jsem za sebou moc rychle, až dveře klaply. Šupsla jsem do postele a sotva jsem zavřela oči, dveře se znovu otevřely. Ozvaly se dvoje kroky a pak šeptání.

„Vidiš to, spíš jak mimino.“
„No jo, máš pravdu. Nějak rychle roste,“ povzdechl si Tyler. „Pamatuješ, když ji naši přivezli z porodnice. Byla tak mrňavá.“
„Ale ona je taková pořád. Vždycky bude naše malá sestřička.“ Pak se někdo sehnul a líbnul mě ta tvář.

Dveře klaply a já byla zase sama.

Musela jsem se vyrovnat s tím nečekaným zjištěním. Santa Claus neexistuje… to je divné. Ale proč by mi jinak dával pod stromeček dárky Tyler. Ach jo, takže já vůbec nedostanu to, co jsem řekla tomu Santovi v obchoďáku, protože on nebyl Santa.

Tyler byl hodný, že mi Santu udělal, ale jak se mám teď chovat? Mám jim říct, že jsem je viděla? Nebo dělat, jako by nic?

Rozhodla jsem se pro tu druhou variantu.

Ráno jsem stejně nadšeně, jako by se v noci nic nestalo, vyskočila z postele a běžela všechny vzbudit. Dárky jsme vždycky rozbalovali společně.

„No jo, ty naděláš, počkej chvilku,“ ozývalo se z Michaelova pokoje.

Když jsme se všichni shromáždili na chodbě, sešli jsme dolů, kde jsem se vrhla do hromady dárků, které Tyler naskládal pod stromek.

Dostala jsem všechno, co jsem si přála. Malířské potřeby i tu panenku v růžových šatech a spoustu dalších věcí. Táta s námi zůstal celý den doma, a ani jednou se s nikým nehádal, tak jsem usoudila, že se mi splnilo ti to. Nevěděla jsem, jak to bylo možné, možná nějaký zázrak, nebo tak.

Nebylo to však na dlouho, jak sami víte. Tohle byly poslední Vánoce, které s námi Michael strávil. Od té doby jsme už nikdy nebyli kompletní rodina, ale i tak jsem Vánoce zbožňovala a vždycky se na ně těšila.

Nikdy jsem nikomu neřekla, co jsem té noci viděla, bylo to takové mé malé tajemství. O tom, že Santa Claus není, mi řekli asi tři roky po té, ale to na věci nic neměnilo. Vánoce byly úžasné.

A tyhle poslední rodinné byly absolutně nejlepší.

Všem čtenářům přeji krásné a hlavně klidné prožití vánočních svátků, hodně dárků a pohody a všechno nejlepší do roku 2011.

SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - vánoční bonus: