Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 22. kapitola

30.01.2011 (11:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3532×

22. kapitola

Bylo to divné. A to úplně všechno. Počasí, nálada, Camovo chování a David.

Vím, není toho málo, ale to všechno mi dělalo starosti. Počasí proto, že bylo pořád stejně ošklivě. Pršelo už teda míň, ale stále bylo zataženo a sluníčko, abys hledal lupou a nejzvláštnější na tom všem bylo, že takové počasí panovalo jen v New Yorku, všude jinde měli normálně.

Moje nálada… nebyla vyloženě špatná, ale byla jsem taková nervózní, nesvá, jako by se něco dělo a já nevěděla, co. Auto jsem měla v servisu, takže jsem hodně do práce, k Ally, mámě a tak chodila pěšky nebo jezdila taxíky a měla jsem neodbytný pocit, že mě někdo sleduje. Pokaždé, když jsem šla po ulici, trnulo mi za krkem a měla jsem tendenci se otáčet, ale nikde nikdo nebyl. Teda všude byla spousta lidí, ale všichni si hleděli svého. Nejspíš jsem byla paranoidní a ze všeho tak vyklepaná, že mi pracovaly nervy.

Cameron byl kapitola sama pro sebe. Mezi námi se nic nezměnilo, to bylo v naprostém pořádku, jen… měl starosti, jasně jsem to na něm viděla. Každý den se díval ven a tvářil se zamyšleně, možná trochu smutně. Taky často telefonoval, ale mluvil tak potichu, že jsem nic nezaslechla. Na nějaké ptaní jsem se nezmohla, nejspíš jsem znala odpověď. Určitě něco s jeho rodinou, hlavně s Davidem. Toho jsem už neviděla. Prý bydlí u Cama v bytě a nechce, aby ho někdo rušil. Popravně, ani jsem moc netoužila po Davidově společnosti. Ten kluk mi naháněl husí kůži, i když byl opravdu krásný, snad by se dalo říct i dokonalý, jenže… právě ta dokonalost byla děsivá.

Ale i přes všechny tyhle podivnosti jsme se snažili chovat normálně a žít jako vždycky. Stále jsem se snažila malovat. Cam mi pózoval, užívali jsme si jeden druhého, milovali jsme se, chodili k přátelům na večeře a různá posezení. Občas se přidal i táta. Bylo to fajn, jestli se to tak dá v této situaci nazývat.

Zúčastnili jsme se oslavy narozenin dvojčat, která byla skvělá. Měli jsme barevné čepičky, frkačky, všude byly rozvěšené balónky. Děti nám lítaly pod nohama, ale přesto jsme si to užili, aspoň někde se zdálo být všechno v naprostém pořádku.

Cestou do práce mě zastihl mírný deštík. Deštník jsem samozřejmě neměla, takže jsem si dala tašku nad hlavu a vzala to poklusem. A zase ten pocit. Rychle jsem se otočila, ale nic. Vážně už blázním. Ale neklid už mě neopustil. Zbytek cesty jsem se co chvíli otáčela, ale samozřejmě jsem nic, až na pár zmoklých jedinců, nezahlédla.

Raději jsem pak zavolala Camovi, jestli by pro mě mohl přijet, necítila jsem se na to jít sama domů, ale měla bych se uklidnit, protože takhle to dál pokračovat nemůže.

***

Šla jsem na návštěvu k Ally. Už jsme si dlouho nepopovídaly a jí se blížil termín porodu, takže teď nebude ani moc času.

Přivítala mě milým úsměvem a skoro mateřským objetím.

Seděly jsme na gauči, nohy jsem měla skrčené pod sebou a vykládala jsem jí, jak jsem malovala Cama a dost jsem se lekla, když jsem na její tváři uviděla slzy. Bála jsem se, že se něco děje. Možná něco s miminkem.

Trvalo mi dobrých pět minut, než jsem z ní dostala, že je to krásné a dojemné. Měla jsem chuť zaťukat si na čelo, ale pak jsem se ovládla. Vzpomněla jsem, jaké to s ní bylo, když čekala Jimmyho. Rozbrečela se, protože jí došla vanilková zmrzlina, zbyla jen čokoládová a ta v tu chvíli nebyla dost dobrá. Jo jo, ty hormony.

Všimla jsem si, že se trochu dotýká svých zad, jako by je masírovala. Druhou dlaní přejížděla po břiše, které se před ní tyčilo jako malá hora.

„Není ti něco?“ S těhotnými jsem moc zkušeností neměla, ale…
„Ne, jen se protahuje. Dneska je nějaké neklidné.“ Zatím nevěděli, co to bude. Ale oba si přáli holčičku a já vlastně taky. Rozmazlovala bych ji a holka je prostě lepší, vidím to na Daisy. No jo, holčičí soudržnost.
„Nechceš něco? Třeba podložit záda,“ nabízela jsem jí.
„Ne, to je dobrý. Snad to brzy přejde. Viď, broučku,“ zašišlala na svoje břicho. Doufala jsem, že ví, co říká. Měla by, když už je tohle její druhé dítě.

Ještě asi hodinu jsme si povídaly, než začala zívat. Pomohla jsem jí do postele a odebrala se domů. Cestou jsem zavolala Peterovi, abych mu řekla, že Ally se necítí nejlíp. Ujistil mě, že půjde z práce dřív.

Jako bych to neříkala. Nebylo to samo sebou. Druhý den ráno mi přišla smska od Petera, že mají holčičku Celeste. Obratem jsem jim blahopřála a nemohla jsem se dočkat, až si ji prohlédnu. Ááá, malá holčička.

„Came, mají holčičku,“ křičela jsem na celý byt. „Celeste, určitě je rozkošná.“
„Kdo?“ nechápal Cam, který vylezl ze sprchy a z vlasů mu kapala voda.
„Ally a Peter. Musíme je jít navštívit. Nemůžu se dočkat.“ Skočila jsem mu kolem krku.
„Jak si budeš přát,“ slíbil. „Nová holka, hmm,“ zamrkal a lišácky se usmál.
„Ale no tak,“ bouchla jsem ho do ramene a pak si musela promnout zápěstí. Au. „Možná bys neměl tolik chodit do posilovny.“ I když… nevšimla jsem, si že by navštěvoval posilovnu.
„No, co? Je mladá, určitě krásná, nová…“
„Tak nová, jo? Já už ti nestačím?“ čertila jsem se naoko. Přitáhl mě k sobě a přitiskl na svou mokrou hruď.
„Ty jsi ta jediná,“ zašeptal mi do ucha. „Ta jediná,“ zopakoval a políbil mě. „Ale musím se pojistit.“ Odstrčila jsem ho od sebe.
„Podívej, jak teď vypadám.“ Na tričku jsem měla mokré skvrny. Vypadla jsem jako bych se něčím pokecala.
„Takhle je to nejlepší. Ale když ti to vadí.“ Pokrčil rameny a tričko mi sundal. Zalapala jsem po dechu.

Povalil mě na postel a líbal na krku. S vypětím všech sil jsem se odtáhla.

„Žádný takový, musím do práce,“ hrabala jsem se ven.
„Já vím, proč se chci pojistit,“ zamumlal.
„Cože?“
„Nic,“ zapíral. „Ale co má dělat s tímhle.“ Rukama bezmocně mávnul k… no prostě mávnul. Celá jsem zrudla.
„Chce to studenou sprchu, miláčku,“ špitla jsem a raději zmizela. Za mnou se nesl Camův veselý smích.

***

„Je tak maličká,“ šeptala jsem a oči nemohla spustit z toho malého uzlíčku ve své náruči. Byla jako panenka. Spočítala jsem jí všechny prstíčky, obdivovala nosánek jako korálek. Byla dokonalá. Už jsem si ani nevzpomínala na dobu, kdy byl takhle malý Jimmy a dvojčata. Strašně to letí.

Opatrně jsem ji hladila po hlavičce pokryté světlým chmýřím. Byla taková měkoučká a teploučká. Mohla jsem na ní oči nechat.

„Podívej jaká má očička.“ Strkala jsem ji Camovi pod nos, když malá na chvíli otevřela oči.
„Je krásná. Myslíš, že bych mohl,“ ukázal na toho drobečka. Nainstalovala jsem mu ji do náruče a v tu chvíli mi přišla ještě menší. Cameron ji opatrně, trochu neobratně držel, ale musela jsem uznat, že mu to s ní moc sluší.

„A co vy dva?“ zeptala se nás Ally, která mlčky sledovala naše rozplývání se nad dokonalostí své dcery. „Kdy s nějakým prckem přijdete vy?“ Rozpačitě jsem koukla na Cama. O dětech jsme nikdy nemluvili, ani o budoucnosti, vždyť jsme spolu byli teprve chvíli, i když mi to přišlo jako věčnost.
„Pro mě za mě klidně hned.“ Něžně se na mě usmál a díval se mi přímo do očí. Kdyby mi řekl, jdeme si udělat dítě, asi bych s tím neměla problém.

Představila jsem si, jaké by to bylo mít malého človíčka, který by vypadal jako Cameron. Měl by stejné vlásky, možná i zelené oči. Byl by úžasný. Co na tom, že nemám hotovou školu. Moc bych si přála mít s Camem dítě, jednou.

Nevím, co všechno z mých úvah se objevilo v mých očích, ale Cam se usmál ještě vřeleji, měla jsem chuť ho políbit, jenže v tu chvíli začala malá Celeste neuvěřitelně brečet.

Cam na ni vyděšeně zíral a nevěděl, co si počít.

„Udělal jsem něco? Nezmáčkl jsem ji moc?“ Malá vřeštěla a vřeštěla.
„To nic. Děti takhle občas brečí,“ prozradila mu tajemství Ally. „Nejspíš bude mít hlad a taky bude potřebovat přebalit.“ Malou si od něj vzala a Camovi se viditelně ulevilo.

Na vlastní dítě to ještě není. Nechala jsem se obejmout a sledovala jsem, jak Ally malou přebaluje. Třeba se mi taky jednou poštěstí.

***

Nemohla jsem se dočkat, až mi přivezou auto ze servisu. Už jsem si na něj tak zvykla, že jsem si připadala, že mi něco chybí a nebyl to jen pocit. Ráno jsem do práce šla pěšky. Počasí vypadalo celkem slibně a překvapivě vydrželo až do oběda. Plánovala jsem si, jak se projdu domů, cestou se zastavím pro něco dobrého a uvařím Camovi večeři. Mohla bych zapálit svíčky… Nápad se mi zdál čím dál tím lepší. Trocha romantiky nám neuškodí, i když je pravda, že si na její nedostatek ani slibovat nemůžu.

Ve dvě jsem skončila, předala všechno Jenny a zvesela šlapala domů. Ale neušla jsem ani deset metrů a opět jsem měla ten divný pocit. Zamrazilo mě. Takže to nakonec nebude procházka, ale úprk?

Přidala jsem do kroku, ani jsem se nenamáhala s rozhlížením. Stejně by to bylo zbytečné. Zařadila jsem se do davu čekajícího na přechodu, a když naskočila zelená, vstoupila do vozovky.

Jak jsem pospíchala, byla jsem v čele průvodu a už mě nenapadlo se podívat, jestli něco jede.

Slyšela jsem jen skřípot pneumatik, divný tlak a pak jsem upadla na zem. Kolem mě se rozhostilo nejdřív absolutní ticho a pak strašný jekot a hluk.

Rozhlížela jsem se kolem. Auto stálo dobré dva metry ode mě. Ležela jsem na zemi a přemýšlela, jestli mě odhodilo tak daleko nebo jsem prostě tak daleko došla.

Trochu mě bolela levá ruka, to jak jsem na ni dopadla, ale jinak jsem se cítila úplně v pořádku.

„Je vám něco? Nebolí vás něco?“ jančila kolem mě nějaká žena. „Zavolejte někdo sanitku,“ zakřičela do davu. Ale nikde se ani nepohnul, všichni jen zvědavě koukali.
„Nic mi není,“ posadila jsem se a mnula si paži.
„Nehýbejte se, můžete mít nějaké vnitřní zranění,“ brebentila ta paní.
„Jaké vnitřní zranění, vždyť ji ten kluk odstrčil,“ namítl muž v kožené bundě. Kluk… odstrčil mě… Nechápala jsem vůbec nic.

Bezradně jsem se rozhlédla po obecenstvu a najednou jsem… myslela jsem, že jsem se zbláznila. Bála jsem se třeba jen mrknout, aby náhodou nezmizel.

To není možné… Vyskočila jsem na nohy, i když mi ta paní bránila. Dívala jsem se přímo na něj a on na mě. Panebože. Musela jsem se praštit do hlavy. Zdál se tak skutečný. Stál tam… Srdce mi bušilo rychleji a špatně se mi dýchalo. Já…

„Tady máte tašku.“ Koukala jsem se, kdo to na mě mluví a tašku si vzala. Při pohledu zpátky jsem ztuhla. Nikde nebyl… To není možné, přece jsem ho viděla.

Rozběhla jsem se tím směrem. Ale bylo to marné.

Caroline, vzpamatuj se. Zdálo se ti to. Uhodila ses do hlavy, říkalo mi mé racionální já. Ne, on tam stál, odporovalo mu to druhé, bláhové. Dívala jsem se přímo na něj. Byl tam, byl tam, byl tam.

Až domů jsem se držela. Městem jsem skoro prolétla. Ruka mě stále bolela, ale nevnímala jsem to. Nebylo to důležité.

Zabouchla jsem za sebou dveře, skopla boty, odhodila tašku a utíkala do ložnice pro album.

Byl to on! Ale to nejde, jak… Panebože. Proč? Co se to stalo?

Sedla jsem si na postel, rukama si objala kolena a rozbrečela se.

Hádaly se ve mně dva hlasy. Jeden tvrdil, že jsem blbá a bláznivá a druhý, že jsem ho opravdu viděla. Jenže ten první byl silnější. Vážně jsem se musela zbláznit. Po tolika letech. Ale on vypadal tak živě… To ne…

Slzy mi tekly po tvářích a já se začala pomalu houpat dopředu a dozadu a stále jsem si opakovala, že to není pravda, ale nedokázala jsem se přesvědčit.

V takovém stavu mě našel Cam.

„Caroline?“ zavolal. Byla už tma a já nikde nesvítila. Nemohla jsem se mu ani ozvat.

Nejdřív rozsvítil v obýváku a pak přišel do ložnice. Ale nechal zhasnuto, dopadalo sem matné světlo z obýváku a svítilo přímo na postel, kde jsem seděla.

„Miláčku?“ zkusil to znovu. Sice už mě viděl, ale nejspíš čekal na nějakou reakci. Nic.
„C, co se stalo?“ ptal se, jeho hlas zněl naléhavě. Znovu jsem se rozvzlykala, tentokrát hlasitě. Pevně jsem si svírala nohy, do ruky mi vystřelovala neuvěřitelná bolest, ale bylo to jedno, aspoň nějaký důkaz toho, že se to všechno, co se toho auta týče, opravdu událo, a stále se houpala dopředu a dozadu.
„Není to pravda,“ mumlala jsem. „Není to pravda.“
„Co není pravda? C, prosím, mluv se mnou? Ublížil ti někdo?“
„Není to pravda. Není…“
„Caroline,“ lehce se mnou zatřásl. „Co se stalo?!“
„Viděla jsem Tylera.“

Opravdu viděla Tylera nebo se jí to prostě zdálo?

21. kapitola SHRNUTÍ 23. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 22. kapitola: