Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can you forgive me? - 4. kapitola

16.02.2013 (17:45) • Niki741 • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1460×

Probudil mě budík. Jako každé ráno. Nevrle jsem ho vypnula a přehodila jak jednu, tak i druhou nohu přes postel. Dneska se mi vůbec do školy nechtělo. A jakmile jsem si vzpomněla na Cullenovy, tvář mi zkřivila bolestná grimasa. Fuu! Mně se tam tak nechce!

I když nerada, potácivě jsem se vyškrábala na nohy a dobelhala do koupelny. Pohledu do zrcadla jsem se radši vyhnula a svlékla se. Provedla jsem rychlou sprchu, abych se probudila. Pořádně probudila.

Po očistce jsem se postavila na podlahu. Vzala jsem si jeden fialkový ručník a zabalila se do něj. Vycupitala jsem do pokojíku a hodila na sebe první, co mi padlo pod ruku. Zjistila jsem, že to bylo tmavě zelené triko s krátkými rukávy, k tomu světle zelená mikina a černé džíny. Sice nic originálního, ale za to to bylo pohodlné.

Seběhla jsem schody do kuchyně. Vždycky mi přišla taková smutná. Myslím, že zelená tomu dodávala ten správný šmrnc.

Bylo v ní tolik poliček a skříněk, až jsem se v tom občas ztrácela. Proto většinu času vařila Kate nebo Beth. Jenže mě teď zajímala jídelna. Byla spojená spolu s kuchyní. Podlouhlý, tmavě hnědý dřevěný stůl ve tvaru obdélníku, u kterého bylo postaveno sedm židlí. Tři na jedné straně, tři na druhé, jedna na jednom konci a druhá na druhém.

Sourozenci už byli u snídaně. Cpali se, co se do nich vešlo. Myslím tím bratry. Jedli jako prasata. Nakrčila jsem s úšklebkem nos a posadila se vedle Elizabeth, která se tvářila stejně jako já.

Asi budu zvracet, poslala mi v myšlenkách znechuceně. Střelila jsem po ní pohledem. Opravdu se tvářila, jako by měla hodit šavli.

Se strachem jsem se od ní odsunula. Nechtěla jsem si jít měnit oblečení. Popuzeně se na mě zamračila. Vzala si svoje jídlo a šla se najíst do obýváku.

„Kluci? Nechcete jíst trochu… formálně? Přeci jen je tu jedna dáma a - “

„Ty seš dáma?“ vyprskl Rick a já se divila, že si neutírám rozemletá míchaná vajíčka z obličeje. Kluci se zařehtali, takže půlka obsahu jejich pusy skončila buď na ubruse, nebo na talíři.

Nehezky jsem se na ně podívala a udělala to samé, co Beth. Vzala jsem si jídlo a odkráčela do obýváku. Byl celkem prostorný, velká pohovka a pak pár křesel k tomu, abychom se vešli všichni. Také spousta komod a skříněk s fotkami.

Beth se zájmem pozorovala televizi a nepřítomně přežvykovala.

Svalila jsem se vedle ní a ona vyděšeně nadskočila.

„Měli bychom si pospíšit. Nemáme moc času,“ poznamenala jsem moudře a rychle zhltla svoje vajíčka se slaninou a chlebem.

Talíř jsem odnesla do kuchyně a z části mě potěšilo, že po sobě kluci alespoň utřeli stůl. Nádobí jsem položila do myčky.

Přišla jsem na chodbu a všichni už tam stáli nastoupení. Dokonce i Beth. Oblékla jsem si bundu, na hlavu narazila čepici a vzala klíčky od mé milované Audinky. 

Vyšla jsem do deště a rychle přeběhla k autu. Odemkla jsem ho a vklouzla na místo řidiče. Počkala jsem, až si nastoupí všichni. Jen tak tak se tam všichni nacpali. Vzadu místo třech seděli čtyři a vypadali jako sardinky.

„Zítra jedem mou Toyotou!“ řekl soptící Chris a pořád se vrtěl. Podívala jsem se na něj v zrcátku.

„Přestaň se vrtět, nebo to bude horší, zlato,“ řekla jsem sladce. On toho nechal a věnoval mi do zpětného zrcadla naštvaný obličej. Zakřenila jsem se na něj.

„Tak už jeď, proboha!“ vykřikla Beth, která chudák musela sedět narvaná mezi kluky.

„No jo,“ brblala jsem, vsunula klíček do zapalování a vyjela. Pomalu jsem přidávala a cítila narůstající vzrušení z jízdy. Byla to prostě pecka! Zbožňovala jsem rychlou jízdu. Už jsem věděla, proč ji tolik měli rádi i Cullenovi. Má nálada klesla na bod mrazu a opojení z jízdy brzy vyprchalo, když jsem si uvědomila, koho že to potkám ve škole.

Zaparkovala jsem na našem obvyklém místě a vystoupila. Pořád lilo. Přes čepici jsem si přetáhla kapuci, stejně jako Beth a Chris. Zbytek si zřejmě hrál na machry a vykračovali si bez ní. Během dvou minut, co jsme šli do budovy, už jim stačily promoknout vlasy, takže vypadali jako zmoklé slepice. Pardon, kohouti. A netvářili se přívětivě.

Zahihňala jsem se a začala jsem se vypařovat do učebny. Obrazně řečeno.

Vešla jsem do učebny dějepisu. Zamrzla jsem na místě.

Někdo tam nahoře mě asi nemá zrovna v lásce. Cožpak jsem ho v posledních letech proklínala?

Zamyslela jsem se. Zavzpomínala… Aha. Vybavuji si každou svou větu proti němu. A že jich nebylo zrovna málo. No jo. Tak ses mi pomstil. Spokojený?

Zafuněla jsem a skácela se do lavice vedle Edwarda. Proč zrovna on?

Měl na klíně tu hnusnou nánu a zrovna si vyměňovali sliny. Už podruhé za dnešek jsem znechuceně nakrčila nos. Jo! Uduste se! Nic víc si nepřeju! Ale i přesto mě u srdce píchl osten žárlivosti.

Odvrátila jsem hlavu. Ještě mě budou trápit noční můry. Mimovolně mi na mysl vytanula vzpomínka na jeho rty na mých. On mě nikdy takhle hladově nelíbal. Vždy byl příliš opatrný. Ale teď? Pff… Ani bych se nedivila, kdyby se Jennifer opravdu udusila. Vlastně by mi to ani nebylo líto. Nebo kdyby ji spolkl.

Ty jo, Bello! Stává se z tebe masochistka.

Ušklíbla jsem se.

Neměla jsem co na práci, a tak jsem pohledem přejížděla po třídě. Všimla jsem si, že několik kluků po mně pokukuje, ale neudělali ke mně ani krok. Neříkám, že by mi to bylo líto. Být nerada středem pozornosti se na mě asi přeneslo z minulého života.

Dál jsem si prohlížela bílé zdi, na kterých místy visely známé historické osobnosti.

Zalitovala jsem, že jsem si s sebou nevzala knížku. Nemusela bych tak slyšet mlaskání, které vydával můj soused se svou… dívkou. Hořce jsem se usmála.

Možná, že kdyby tam místo í bylo ě…

Konečně zazvonilo.

Asi padesát metrů před dveřmi jsem uslyšela klapot bot. Učitel se blížil.

Klika cvakla, dveře letí, říďa vchází do dveří.

Ne, byl to učitel, ale nemohla jsem vymyslet příhodný rým.

Vešel do třídy. Já s úlevou zjistila, že se ti vedle mě přestali olizovat, a tak sedí každý sám. Uf. Konečně. Vydechla jsem úlevou.

Znovu jsem ucítila, že se na mě někdo dívá. Přesněji řečeno, všimla jsem si ho koutkem oka. Učitel začal s výkladem. Moc jsem ho nevnímala. Snažila jsem se ignorovat Edwardův upřený pohled. Vzchopila jsem se a podívala se na něj stejně upřeně, jako on na mě. Do očí jsem se snažila nacpat co nejvíc vzteku, hněvu a nenávisti. Nebylo to lehké a on byl tak krásný. Bello dost! Soustřeď se!

Přestaň na mě koukat! okřikla jsem ho telepaticky. Trhl sebou, vyděšeně zamrkal, ale poslechl. Svůj pohled stočil na tabuli. Udělala jsem to samé a, dnes již znovu, si oddechla.

Jestli tohle bude probíhat každou hodinu s ním, nevím, jak to přežiju.

Bože, smiluj se. Už budu hodná!

Další hodina byla s Alice. Pořád se se mnou bavila, já jí jen úsečně a stručně odpovídala. Snažila jsem se být trošičku milejší, ale bylo to celkem těžké. Když poznala, že už mě s tím otravuje, zmlkla. Věnovala jsem jí lehké, děkovné pousmání. Opravdu to bylo jen lehké povytažení koutků úst. Jí se rozzářila očka a zeširoka se usmála. Nečekala jsem, že takový malý úsměv ji tolik potěší. 

A takhle to probíhalo po celou dobu školy. Často jsem měla hodiny s bratry, s Beth jen někdy. A samozřejmě s Cullenovými. Své předsevzetí jsem velice pomalu splňovala. Nebyla jsem na ně tak hrubá jako na Edwarda. Toho jsem nanejvýš ignorovala a on se zase snažil nevnímat mě. Byla jsem spokojená. Z části. Pořád mě bolelo v místě, kde jsem měla srdce, kdykoli jsem ho spolu s tou ženskou viděla se líbat. S bolestí však přicházely kvanta nenávisti a mně to stačilo.

Na obědě jsem si koupila pizzu. Mmm… Šunková!

Já, bratři a sestra jsme si sedli na místo jako včera. Všimla jsem si, že některým holkám stouplo sebevědomí, a tak pořád běhaly za mými nevlastními brášky. Spolu s Beth jsme z toho měly srandu. Kluci se jen šklebili a posílali holky pryč.

Když však začali chodit spolužáci i za Beth s žádostmi na rande, měl z ní tentokrát hroznou srandu zbytek Brownů. Na mě si naštěstí ještě nikdo netroufl. Všimla jsem si pár hozených oček, jinak nic. Upřímně mi bylo sourozenců líto.

„Co máš dneska v plánu?“ optal se se zájmem Chris a jedl svůj hot dog. Má ruka s pizzou, která měla namířeno do mé pusy, se zastavila. Mozek se zamyslel. Co mám dneska v plánu?

„Hm… No… Asi… Jít za Da... Kamarádem,“ vykoktala jsem nakonec a přišel mi to
jako dobrý nápad. Edward teď do mého života přeci nepatří.

„Zase?“

„Mhm,“ odpověděla jsem s plnou pusou.

„A můžeme jít s tebou?“ zamrkal nevinně Rick. Zakuckala jsem se a začala se dusit.

Ríša se zasmál a dal mi herdu do zad. Pizza mi vyletěla z pusy a přistála na talíři.

„A pak že my máme jíst formálně,“ poznamenal s úšklebkem Nate.

„To jako fakt?“ vykulila jsem oči a nevnímala Nateovu poznámku. „Vždyť ho ani neznáte! A on nezná vás!“

„Ale za pokus to stojí, ne?“ přidal se na Rickovu stranu Caleb.

„Ne,“ odpověděla jsem stroze.

„A pročpak ne, Izzie?“ uculil se. Vrhla jsem po něm podrážděný pohled.

„Protože jsem to řekla, Calíku?“ odvětila jsem stejně sladce.

„Žádný takový,“ zakroutila hlavou Beth. Zamračila jsem se na ni.

„Super! Vlastní rasa mě zradí! Díky,“ řekla jsem naštvaně. Nechtěla jsem tam s nimi jít. Když mě viděl jako vlka, málem honil oční důlky po podlaze. Co až uvidí šest Aluů? To bude zdrhat před paní Pepkou, která přijde, aby ho klepla.

„Není zač,“ odpověděl prostě, dokonce i Chris! To bych do něj neřekla.

„Hmf,“ zahučela jsem nahněvaně. „Fajn! Ale až bude na zemi ležet v mdlobách, děláte s ním něco vy,“ vzdychla jsem rezignovaně po chvíli. I když jsem tady něco kecala o něm, pepce, očních bulvách a infarktu, tak jsem věděla, že je to silný kluk. Toho jen tak něco nesloží. Když jsem si ale představila, jak na mě reagoval poprvé, zahlodal ve mně červíček pochybností.

„Hurá! Jdeme k Drakebovi!“ zvolal Rick radostně.

„Jmenuje je Daniel,“ opravila jsem ho nabručeně.

„To máš fuk,“ mávl nad tím rukou. Stočila jsem oči v sloup.

To bude vážně super. Nemůžu se dočkat. Hurá! 

Povzdechla jsem si.

Edward:

Po tom, co jsme se dozvěděli, co je vlastně Bella a spol za bytosti, byli všichni mírně otřeseni. Taky byli ale smutní kvůli tomu, jak se k nám chovala. Odtažitě, nenávistně.
Hlavně Alice mě probodávala pohledem a v myšlenkách se snažila najít způsob, aby alespoň věřila jí. A ano, samozřejmě mě posílala ke všem čertům. Jasper taky. Unavovalo ho, mít pořád na talíři naše emoce.

Na povrch vyplula Alicina vzpomínka z dnešní školy. Na to, jak se na ni Bella usmála. Alice cítila, že je na dobré cestě.

Mě to neskutečně štvalo. Dralo mi srdce, že si mě nevšímala. Že když jsem ji pozoroval z dálky, byla tak uvolněná a smála se, zatímco když jsem byl v její blízkosti, chovala se jako led. Chladně. Ignorovala mě. Mou zlost odnesla polovina lesních obyvatel, hlavně pum.

Zejména Jennifer jsem čím dál tím víc zneužíval, ale nevypadalo to, že by jí to vadilo. Začínalo mě to omrzívat, tak jsem se rozhodl, že zanedlouho bude mou obětí další dívčina.

Pousmál jsem se.

Arogantní blb… ozvaly se Aliciny myšlenky, když uviděla mé rozhodnutí. Nevšímal jsem si jí.

Vyskočil jsem z okna svého pokoje a šel se proběhnout. Na chvíli si provětrat hlavu.

Nepřemýšlel jsem nad tím, kam běžím, takže jsem se objevil u Brownovic domu. Chtěl jsem se honem rychle vypařit, když jsem zaslechl rozhovor. Zvědavost mi nedala, a tak jsem se kousek přiblížil. Byl jsem zticha, protože z vlastních zkušeností jsem věděl, že mají vystříbřené smysly.

„A neublíží vám?“ ozval se ženský hlas, tipuji, že patřil Kate.

„Bože, mami. Byla jsem tam včera a jediný, na co se zmohl, bylo vyděšené ztuhnutí a

vyvalení očí,“ odpovídal nádherný hlas, jistě patřící Belle.

Pohltila mě vlna žárlivosti. Kdo je on? Jak se jmenuje? Neublíží jí? Neukradne mi ji?

Edwarde! Ať si dělá, co chce! Tobě je to jedno!

Určitě?

„A navíc tam jdeme i my!“ dodal mužský hlas, myslím, že patřil Christopherovi.

„Bohužel,“ povzdechla si Bella.

„Dobře, ale do desíti doma!“

„Jak to poznáme?“ ozval se další dívčí hlas, patřící Elizabeth, s podtónem sarkasmu.

„ Prostě nebuďte venku do půlnoci,“ řekla Kate.

„Ano mami,“ zahlaholili všichni.

Pak byl slyšet pleskot bosých noh po parketách, otevření dveří, a nakonec všichni vyšli ven. Měl bych utéct. Zdrhnout, aby si mě nevšimli. Jenže mě, stejně jako Carlislea, fascinovaly ty jejich přeměny.

Neslyšně jsem vyšplhal do koruny nejbližšího stromu a mezi větvemi po nich pokukoval. Skoro jsem ani nedýchal, jak jsem byl napjatý.

„Takže jdeme?“ zeptal se vesele černovlasý mladík, tuším Rick.

„Jasně. Závod?“ odvětila Bella, stejně vesele.

„Ok,“ přikývli všichni ostatní.

„Připravte se, že vás rozmetu na pařátech,“ řekl vychloubačně další černovlasý kluk, podobný Rickovi. Jediný vlastní bratři. Jmenoval se Nathan.

„Ha ha. To určitě,“ ušklíbl se Chris.

„Já a Chris vás všechny předeženeme,“ dodala Bells. Rozeběhla se, vyskočila a za skoku se proměnila v krásnou hnědou vlčici. Její oblečení se změnilo na cáry, ale já ještě stačil zahlédnout srolovanou látkou na obou tlapách. Pak zmizela v lese.

„To je mrška,“ řekl, naoko pohoršen, blonďák Caleb a napodobil Bells. Jen s tím rozdílem, že on se proměnil v sokola. A letěl pryč.

„Hej!“ zvolal zbytek. Také se proměnili a snažili se je dohnat.

Ach ta hrozná zvědavost. Nemohl jsem ji setřást, a tak jsem se po stromech jako opice rozeběhl za nimi. Musel jsem zjistit, kam běželi. Byl jsem ale maximálně opatrný, protože kolem kroužili ptáci a já musel dávat pozor, aby některý z nich nebyl jeden z Brownů.

Začal jsem cítit hranici měničů. Ztuhl jsem, zastavil se. Takže mluvila o někom z nich.

Tiše jsem zavrčel.

Jdu zdemolovat druhou část lesa…

Bella:

Měla jsem náskok, což se mi hodilo, a tak jsem běžela, co mi síly stačily. Slyšela jsem myšlenky ostatních. Nezaostávali. Naopak. Na můj vkus se až příliš rychle blížili.

Nám nezdrhneš, sestřičko, ozýval se mi v hlavě hlas Nathana. I když jsem si to nechtěla přiznat, měl pravdu. Přeci jenom, když měli křídla, tak byli rychlejší. Jedinou útěchou mi bylo, že mám šanci vyhrát nad Beth a Chrisem. A taky to, že jsem měla slušný náskok.

Už jsem ucítila pach měničů. Trochu jsem přidala na rychlosti. Za sebou jsem slyšela dusot tlap. Vyděšeně jsem víc přidala na rychlosti, až jsem se bála, že vzlétnu.

Už tě skoro mám! Ozval se vítězně Chris. Takže to byl on! Samozřejmě, je to chlap, tím pádem je silnější, což znamená, že se líp odráží a je rychlejší.

Ano, přesně tak, odpověděl na můj myšlenkový pochod.

Do toho, Chrisi! Nenech ji vyhrát! povzbuzovala ho Beth.

Dík no, ozvala jsem se mrzutě, ale nepolevovala.

Přeběhla jsem hranice na teritorium vlků a rozeběhla se tou samou cestou, jakou jsem běžela včera. Mezi stromy se začala rýsovat chatka.

Rychle jsem se přeměnila zpátky a svou přirozenou rychlostí se oblékla. Rozeběhla jsem se k jeho domu a dotkla se zdi.

Oddechla jsem si. Vyhrála jsem. Věděla jsem, že nemít náskok, byla bych jedna z posledních,

O vteřinu později se mezi stromy vynořila silueta Chrise bez trička. Být normální holka, slintám. Jenže jsem nebyla normální a navíc to byl můj bratr. Zvykla jsem si.

Vyhrála jsem,“ oznámila jsem s úšklebkem.

„Mělas ohromný náskok!“ ohradil se.

„No a co?“

„No a to!“ Vyplázla jsem na něj jazyk.

„Zaklepu,“ rozhodla jsem a vyšlapala pár schůdků ke dveřím. Než jsem stačila zaťukat, dveře se samy otevřely. Stál v nich Dan, úsměv od ucha k uchu.

„Slyšel jsem vás,“ vysvětlil, když poznal, že se chci zeptat, jak to udělal.

„Aha. No, tohle je můj nevlastní bratr Chris. V lese je zbytek,“ ujala jsem se představování.

Chris, náhle trochu nedůvěřivý, pokýval na pozdrav.

„Čau,“ zamumlal Daniel.

Z lesa vyběhla Beth, za ní Rick, Nate a Caleb.

„To jsou oni?“ zeptal se Dan.

Přikývla jsem.

„Ten špinavý blonďák je Caleb, ta blondýnka je Elizabeth, černovlasý se stříbrnýma očima se jmenuje Nathan, ten černovlasý s modrýma očima je Richard,“ ukončila jsem.

„Nejsem špinavej!“ ozval se Caleb. Udělala jsem na něj dlouhý nos a on se jen zachechtal.

„Já jsem Daniel,“ představil se se stáhnutým obočím. Očividně nebyl ve své kůži,
když tu neměl svou smečku.

„My víme,“ zazubila se Beth.

„V co se měníte?“ zeptal se z nenadání Dan.

„Nechcete si pokecat uvnitř?“ ozval se Nate.

„Jo, jasně.“ Odstoupil ode dveří, abychom měli volný průchod.

„Díky.“

Procpali jsme se dovnitř a posadili se na pohovku. Někteří si sedli na zem.

„No?“ dožadoval se odpovědi.

„Co?“

„To!“

„Uch?“

„Bože!“

„Stačí Bella.“

Daniel po mně vrhl velice, ale velice nehezký pohled. Zatvářila jsem se jako největší andílek. Bavilo mě zlobit ho.

„Tak fajn. Iso, stačí -“

„Bella!“ skočila jsem Chrisovi do řeči.

„Okey, okey. Takže, Bello,“ dal na mé jméno jasný důraz. Spokojeně jsem se usmála.

„… stačí. Takže, co bys chtěl vědět?“ dokončil Chris a zvědavě se na Dana zadíval.

Dotyčný otevřel pusu, aby něco řekl, ale asi si to rozmyslel, takže ji znovu zaklapl.

Takhle to probíhalo asi třikrát, než se konečně odhodlal.

„Co vy jste vlastně zač?“

„Že by… Aluové?“ odvětila kousavě Beth.

„Ježiši, Beth,“ protočil oči Rick.

„A nechceš teda vidět, v co se měníme?“ zeptal se Caleb.

„A proč jsme šli teda vůbec dovnitř?“ Zvedl jedno obočí Nate.

„Já nevím. Asi bys to měl vědět ty, když jsi nás sem zatáhl, ne?“ zamrkala jsem na něj.

„No jo,“ zabručel Nate.

„Tak jo! Chci to vidět!“ zabreptal nadšeně Dan a vyskočil na nohy. Vyběhl před dveře a začal netrpělivě stepovat. Schválně pomalu jsem se plahočila ven. Sbohem, mé krásné oblečení!

Sešla jsem schody a nechala si mráz prostoupit tělem. Brzy na to tu byla, dle mého názoru, krásná kaštanová vlčice.

Proměnili se i ostatní. Dan na nás zíral s otevřenou pusou. Já se pomalu začala rozhlížet, jestli někde neuvidím paní Pepku. Divila jsem se, že ještě nepřišla.

Nechceš se taky proměnit? Dali bychom si třeba závod. A tentokrát by nevyhrála Bella, poslal Nate myšlenku Danovi. Ten zatřepal hlavou a proměnil se ve vlka.

Chrisovi hned proběhla myšlenka, že má podobnou barvu jako on, ale přestal to řešit.

Tak jo. K útesu. Víš, kde to je? zeptal se Chris Daniela, který se s pobaveným výrazem otočil na mě. Jasně, včerejšek. Závod, bitka. Protočila jsem oči, aby si toho všiml.

Skvěle. Takže na tři, začal Rick.

Jedna… Napnula jsem svaly, připravila se k běhu.

Dva… Zapřela jsem se trochu packami o zem, abych měla pevný odraz,

Tři! zavřeštěl a hnal se kupředu. Chci říct - letěl.

Rozeběhla jsem se a běžela známou trasou k útesu. Všimla jsem si, že za mnou dusá Chris. Doháněl mě. Pohltit mě strach. Dělej Bello! Dělej!

Zpomal! řval na mě naopak Chris, když slyšel, jak se povzbuzuju.

Zavrčela jsem a jako raketa se hnala vpřed. Co se týče závodů a tak, soutěživost máme v krvi. Všechny tyhle věci bereme hrozně vážně.

Z dálky jsem viděla, jak les pomalu řídne. Začala jsem v duchu oslavovat. Do chvíle, dokud mi kolem hlavy neprolétl černo-bílý sokol, hned za ním černý sokol a kousek za nimi ještě žlutý orel. Ne!

Na útes jsem dorazila jako čtvrtá. V závěsu za mnou přiběhl Chris, pak Beth a nakonec Dan. V očích měl překvapení. Rozhodně nečekal, že jsme tak rychlí.
Odhalila jsem zuby v zubícím se gestu. Člověka by to vyděsilo.

Náhle mě něco napadlo. Trochu jsem se nahnula. Dole bylo moře s černou lesklou hladinou.

Ty seš blázen! ozvalo se mi v hlavě.

Já vím, řekla jsem hrdě. Rozeběhla jsem se, v žilách se mi rozproudil adrenalin a já se cítila svobodná. Odrazila jsem se. Padala jsem. Než jsem se dotkla vodní hladiny, proměnila jsem se zpět v člověka. Pád byl úžasný! Něco tak… nespoutaně adrenalinově suprové jsem už dlouho nezažila. Bylo mi jedno, že nejspíš budu muset přijít domu bez oblečení.

Zvedla jsem hlavu, všichni se na mě dívali s pootevřenou pusou.

„Skočte! Je to super!“ zahalekala jsem na ně a plavala ke břehu. Bylo to trochu těžší, než jsem čekala. Vlny byly silné, ale celkem jsem to zvládala.

V podstatě kapitolka o ničem. Snad se líbilo, i když bych řekla, že jsem se hodně často opakovala. No jo, no. Co se dá dělat. 

A chtěla bych poděkovat za komenty, které mi nechávate. :)

Autor: Niki741 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can you forgive me? - 4. kapitola: