Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caiova dcera 2. kapitola

10.08.2016 (11:30) • azi • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1815×

Nina

Probouzela jsem se s blaženým úsměvem na tváří. A doufala, že se mi nezdáli… Pomalu jsem se kolem sebe rozhlédla. Probudila jsem se… Počkat?! Co? Co proboha dělám v letadle? Vzpomínky na včerejší den byly zamlžené útržky, ze kterých jsem si nemohla vzpomenout, co se to vlastně stalo nebo proč jsem právě letěla letadlem. Tím pekelným strojem, jenž jsem tolik nenáviděla, jak kvůli skutečnosti, že by mohlo každou chvíli spadnout, tak ani výška, ve které se letadlo pohybovalo, nenapomáhala pocitu bezpečnosti, který se ne a ne dostavit. Vlastně naposledy, když mě chtěli dostat do letadla, museli mě uspat. Vyhrnula jsem si rukávy od mikiny a marně hledala známku toho, že mi někdo píchnul sedativa.

Čím déle jsem nad tím vším přemýšlela, tím častěji se mi vracely vzpomínky. Bože! Mám pocit, že Kevin byl pod vlivem alkoholu, ale mně do té vody asi taky někdo něco hodil. Vždyť takhle bych se nechovala, nikdy bych se s ním nepohádala a už vůbec bych neodjela s dvěma naprosto cizími lidmi, ani kdyby tvrdili, že znají někoho z mých rodičů… Přece bych nebyla tak blbá a naivní, nebo byla?

Bohužel v téhle chvíli už bylo trochu pozdě si něco uvědomovat, jak bych se odtud asi tak dostala? Přece šance na to, že by se mi podařilo vyskočit z letadla s padákem byla, ale ten pád bych už rozhodně nepřežila, a tak mi nezbývalo nic jiného, než sedět v letadle. Ta skutečnost, že přede mnou seděli ti dva, nebyla také zrovna moc úžasná. Jak se to jen jmenují? Jo, Demetri a Felix. Neměla jsem ani tušení kamže to letíme, ale let se mi zdál nekonečně dlouhý, protože mi nešlo usnout, ne v letadle a ne v téhle situaci.

Byla to jedna z těch chvil, kdy mě strach, neznámo a čekání doháněli k šílenství. Kdy mě ovládal strach a nejistota. To, že jsem litovala toho, co jsem udělala, byla slabá slova a ani vyhlídka toho, že možná poznám svého otce, mě nijak netěšila. V tuhle chvíli by to chtělo nějaký úžasný plán na únik, jenže ten jsem neměla v důsledku cesty do neznáma. Kdo ví, kam jsme to letěli, a šance, že by se mi povedlo vrátit zpátky do mého bytu, skoro neexistovala.

Po nekonečných sekundách měnících se v minuty, které se přelívaly v hodiny, se konečně ozval hlas pilota, který ohlásil, že přistáváme, a v tu chvíli mi srdce muselo vynechat několik úderů. Dýchala jsem značně přerývaně a těžce. Za chvíli letadlo přistálo a já z něj div nevyběhla. Za mými zády se ozval smích a já se nemusela otáčet, abych přesně věděla, kdo se to smál. No, teď bude muset začít divadlo, ve kterém sehraji hlavní roli.

Zastavila jsem se a počkala, než mě došli. Demetri se na mě ušklíbl a neodpustil si svou poznámku k mému útěku z letadla: „To ti to letadlo něco udělalo, nebo proč jsi z něj vyběhla jako namydlená?“ V tu chvíli se začal úšklebek rýsovat i na Felixově tváři.

„Nemám ráda letadla…“ zamručela jsem jeho směrem, jenže to ho ještě víc pobavilo. Zatím to vypadalo, že mi všechno vychází, ale nesměla jsem usnout na vavřínech. To, co mě napadlo, je geniální, teda skoro, záleží na tom, jestli to vyjde.

„Potřebuju na záchod,“ postěžovala jsem si, s vlezlou samozřejmostí se ze mne opět stala oběť Demetriho vtípku: „Tak račte dámo! Vyrážíme směr záchody!“ Na tváři měl stále úšklebek a v očích mu svítily takové ty poťouchlé jiskřičky. Po tom, co jsme konečně došli k dámským záchodům, mě byli nuceni opustit a já se modlila, aby se zde nacházelo okénko, kterým bych zvládla prolézt. Moje modlitby byly pro jednou vyslyšeny, protože tohle byly přesně ty záchody, nad kterými bylo poměrně velké okénkom a tak jsem zamkla kabinku, stoupla si na zavřený záchod, odhrnula záclonu, otevřela okno a začala se poměrně úspěšně soukat ven. Za chvíli jsem stála nohama na pevné zemi a hlavně na druhé straně zdi. Blíž a blíž šanci dostat se pryč.

Demetri

„Felixi?“ promluvil jsem na svého parťáka. Ten se na mě pouze otočil s tázavým pohledem… „Nezdá se ti, že už tam je nějak dlouho?“ Felix protočil očima a konečně jsem se dočkal slovní odpovědi: „To už jsem ti říkal před pěti minutami…“ Z jeho napjatého postoje bylo poznat, že je lehce rozladěný, jenže než jsem stihl něco říct, opět promluvil: „Deme, zůstaň tady, až nějaká ženská půjde na záchod, zeptej se na to, jestli tam je tvoje kamarádka, že se jí udělalo špatně, jo?“ Nechápavě jsem na něj pohlédl. Tvářil se, jakoby to byl ten nejlepší plán vůbec, ale pak mě něco napadlo…

„A co budeš dělat ty?“ Felix se rozhodl dát mi odpověď, po které mi začalo docházet, že jsme ji podcenili. „Já se půjdu kouknout, jestli někdo nesleduje moc akčních filmů a neutekl okýnkem u záchodu.“ Hned, co to dořekl, už tam nebyl.

Zanedlouho šla nějaká paní na záchod, a tak jsem se jí zeptal tak, jak mi Felix doporučil. Až potom, co mi paní oznámila, že tam žádné děvče není, mi došlo, že jsem upír a ještě k tomu stopař… No, to jestli se dozví Aro, tak asi poletím…

Rychle jsem se vydal po Felixově stopě a nemusel jsem ho hledat dlouho. Pevně držel Ninu, která se mu snažila za každou cenu vykroutit, všemožně do něj kopala, ale s Felixem to nemohlo ani hnout. Dostat ji do auta nebo spíše limuzíny, byl zázrak. Naštěstí dnes nesvítilo slunce, obloha byla dokonale zatažená a já spoustě lidí vysvětloval, že se nejedná o únos, ale že naše kamarádka chytila záchvat a speciální věci, které jí pomohou, máme v autě, což nebyla pravda, ale to náš problém nebyl. Sotva jsme nasedli do Alecova oblíbeného auta aneb Nešahat, nepoškrábat a nijak neponičit. Alec šlápl na plyn a jelo se směr Volterra. Nina alias Caiova princeznička se s nikým nebavila, a tak jsme jeli v naprostém mlčení, jen z rádia hrály ty Alecovy “moderní“ a “úžasné“ písničky, které nikdo na hradě poslouchat nechtěl, jenže to ho nezajímalo, a tak jsme byli všichni nuceni to poslouchat. Když se před námi zjevila příjezdová cesta do Volterrských garáží, ze srdce mi spadnul pomyslný kámen, protože utéct z Volterry je skoro nemožné.

Chtěla bych říct jen pár slov… Po dlouhé době jsem se rozhodla vrátit ke psaní. Takže pokud tahle povídka ještě stále někoho zajímá či ho právě zaujala. Budu ráda za jakoukoli kritiku.

Autor: azi, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caiova dcera 2. kapitola: