Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C2: příjíždíme!

07.07.2011 (17:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 24× • zobrazeno 4097×

C2: Přijíždíme!

RC

Edward Anthony Mason!

Přečetla jsem nápis článku. Už to jméno zní dokonale. Co teprve ten zbytek.

Výška: 188 centimetrů

Znamení: Blíženci

To je moje oblíbené znamení! Má oblíbená výška! On je prostě můj oblíbený.

„Ach!“

„Rose, neposlintej si ten obrázek.“

„Radši si zase zacpi uši, vandráku,“ vrátila jsem kousavě bratrovi a nacpala mu sluchátko do ucha, až sykl bolestí.

Když on tomu nerozumí. Poslouchá tuhle svojí tvrdou muziku a myslí si, jak není dobrej. Táta kvůli němu ztlumil rádio, ale stejně mu to řve jak na lesy. Já aspoň svým obdivováním nikoho neruším. Navíc je co obdivovat.

Otočila jsem další list papíru a přehnula si ho tak, abych Edwardovi na fotce nepomačkala košili. Moc mu to tam slušelo. Snad ještě víc než v tom svetru na straně číslo 3.

Oblíbený doplněk: Brýle, pokračoval dotazník dál a já si znovu, ale už trochu tišeji povzdychla. V brýlích vypadá tak dokonale inteligentně. A přitom je nepotřebuje, vidí dobře. Ale ukazuje tím, že mít brýle není handicap. No není to od něj úžasné? Je k sežrání!

Ještě hezčí než brýle jsou ale jeho oči. Mají medově zlatou barvu. Většině lidí přijdou jen krásně záhadné. Ale pro mě a mojí rodinu mají mnohem větší význam. Máme totiž stejnou barvu a tudíž – stejně jako E. A. Mason – jsme upíři. Upíří vegetariáni, přesněji. Je skvělé, že máme tuhle věc společnou. Cítím to jako určitou výhodu před všemi ostatními fanynkami. Protože on by s lidskou holkou asi být nemohl. Ale se mnou může. Může, kdyby mě třeba někdy náhodou potkal. Ale to se nejspíš...

Místo součastného bydliště: Forks

„Nestane,“ dořekla jsem polohlasně a s otevřenou pusou koukala na ta písmenka.

Jasper mě klepl ze spodu do čelisti. „Vletí ti tam moucha.“

Tentokrát jsem ho ale neurazila na oplátku. V tu chvíli mi byl ukradený. Podstatné zjištění bylo jen to, že se právě stěhujeme do místa, kde bydlí On. Jen pár ulic ode mě bude mít svůj dům. Bude chodit po stejných ulicích, do stejné školy, stejného lesa. Pane bože!

„Edward Mason bydlí ve Forks!“ vykřikla jsem, jak se mi konečně endorfiny dostaly až do krku, a máchala jsem před bratrem stránkou časopisu.

„Chceš mě tím zabít?“ Odstrčil mě a konečně si sundal sluchátka. „Co tam je tak důležitého?“

„Trupoune! Edward Mason bydlí ve Forks. Bude chodit do školy tam, kam já!“

„Ohromné,“ utrousil suše a zase si pustil ten kravál.

Ale jeho bručounství mě nerozhodí. Šťastně jsem sevřela časopis v rukou a už si vysnívala, jak ho získám. Píše tu, že má rád holky, které se nechovají jako hloupé nány. Taková já jsem! Jsem chytrá a chovám se dospěle. Určitě si mě všimne, když to dobře naplánuji.

Jak mi ale náladu nezkazil Jazz, otci se to povedlo. „Miláčku, ty s ním ale do školy chodit nebudeš. Ve Forks jsou střední školy rozdělené na dívčí a chlapeckou. Je mi líto, budeš se s ním muset potkat jindy.“

Vedle mě se blonďák rozchechtal. Takový věci slyší, mizera.

Tak to je konec. Vše ztraceno. Jestli byla nepatrná šance, že na Masona zapůsobím ve škole, mimo ni je to nemožné. Je to slavný model, dokonce už točí i reklamu. Je určitě hrozně časově vytížený. Nemám nejmenší naději.

Ale no tak, Rosalie, přece to takhle rychle nevzdáš? zeptala jsem se sama sebe. Nemůžu zahodit tak obrovskou možnost. Blíž už mu nikdy nebudu.

A tak jsem celý zbytek cesty plánovala, až mě z toho začalo pálit v krku.

Dům, který pro nás otec koupil, byl ohromný. Stál až na konci města a přilehlý les byl pro naše stravování ideální. Jen bohužel, ten Masonův stál na druhém konci města.

Ty mě nemáš rád, co? zeptala jsem se v duchu toho nahoře. Jako bych ho viděla přikyvovat. Pojď dolů a řekni mi to do očí! navrhla jsem ještě, ale pak už mi to vážně začalo připadat hloupé.

Nechtěla jsem se stěhovat. Měla jsem naše staré město ráda. Ale otec už tam pracoval velmi dlouho a Forks je údajně pro upíry úžasné útočiště. Je jich tu totiž pomalu stejně jako lidí, takže se nemusí moc skrývat. No ale i tak je tohle město na prd, nebýt ovšem Edwarda.

Nadechla jsem se - i když to nebylo potřeba – vzduchu, kterého se třeba také tak nepotřebně nadechl on. Mému kamennému srdíčku bylo nádherně.

„Nemáte hlad, děti? Já to tu zatím vynosím,“ navrhl nám otec. Mrkli jsme s bratrem na sebe a bez váhání se pustili do lesa.

Musím najít nějakou vhodnou příležitost a zeptat se ho, jestli by mi nepomohl s plánem, na který jsem cestou přišla. Jenže jestli to projde, tak ten nahoře opravdu je. Běželi jsme dlouho vedle sebe, ale já jsem se nějak nemohla odhodlat. Určitě mě za to strašně seřve. Nechci ho zase naštvat, je pak nepříjemný. Ale když to by bylo tak skvělé…

Váhala jsem moc dlouho a on už se mezitím vrhl za jelenem. Taky jsem se tedy najedla a vrátila domů.

Ještě jsem na maličkou chvilku zaváhala za dveřmi do Jazzova nového pokoje, ale pak už jsem vzala za kliku. Jestli ne teď, tak nikdy. A přece si to nepokazím nějakým studem.

„Ahoj, bráško.“

„Co potřebuješ?“ houkl na mě od skříně, kam si házel svoje oblečení.

„Nic, co bych potřebovala? Jen se jdu za tebou podívat. Jak se ti tady líbí?“ Vzala jsem jedno triko a složila mu ho na úhlednou hromádku. Jak se mnou ve vajíčku mohlo být takové prase?

„Hm, jde to. Mám svůj vlastní pokoj.“ Zasmál se narážce na naše dětské bydlení. „Tak co si chtěla? Netvrď mi, že mi tak láskyplně říkáš bezdůvodně. Navíc z tebe cítím nejistotu.“

Ta jeho zpropadená schopnost!

„Vlastně jsem tě chtěla poprosit, jestli bys mi s něčím nepomohl,“ zamumlala jsem a sedla si na postel, jak nejroztomileji to šlo. Přece neodolá své o pět minut mladší sestřičce.

„No?“ naléhal a ani se na mě nepodíval.

Víš, že mě už pěkně sereš? Chtěla jsem zařvat, ale to bych si asi moc nepomohla. Tak jsem nahodila zářivý úsměv a sladce se ptala dál. „No víš, jde o toho Edwarda.“

„Jistě.“

Grrr! „Jazzí, to pro mě opravdu moc znamená. Jako pro tebe minule to tvé setkání s Airon Maidon, pamatuješ? Já ho prostě musím vidět, oslovit…“

„A jak ti s tím můžu pomoct já?“ přerušil mě už trochu netrpělivě.

Vstala jsem, vzala jsem mu z rukou nové kalhoty a srovnala je. Na to se nedalo dívat.

„Říkala jsem si, jestli by ses se mnou… třeba jen na pár dní, na týden… jestli by ses se mnou neprohodil. Víš, jako školy.“

Ztuhla jsem a čekala na poslední soud.

„Cože?“ zeptal se Jazz ještě v klidu a pak znova už v řevu: „Cože? To jako, že se mám převléct za holku a nastoupit místo tebe? Co bylo v té srně?“

„Jenom na deset dní třeba. Vážně na chviličku. Prosím! Udělalo by mi to takovou radost.“

„Proč bych to, pro lásku boží, dělal?“

„Abys mi pomohl ke šťastnému životu?“

„Znáš slovo naivita?“

„Ale, Jazzíčku!“ žadonila jsem.

„Tak mi říkala vychovatelka,“ sjel mě a chtěl odejít.

Postavila jsem se před dveře. „Udělám, co budeš chtít. Budu ti uklízet.“

„To budeš stejně.“ Pravda, ten bordel se nedá vydržet.

„Budu za tebe lovit!“

„Lovím rád.“ Sakra!

„Dám ti svůj nový notebook!“ vypadlo ze mě nakonec, až jsem se leknutím chytla za pusu.

Carlisle mi nechtěl další koupit, protože jsem si ten předchozí stihla rozbít za jeden den. Lak na nehty, víc neřeknu. Tak jsem kvůli němu dřela celý měsíc! Myla jsem auta. A teď ho jen tak slíbím Jasperovi. Edwarde, co já bych pro tebe neudělala? Jednou ti to povím.

Ranilo mě to, nicméně to zafungovalo. Jasper se jedním koutkem usmál jako vždycky, když ho chytla nějaká lumpárna.

„Tak teda jo. Když obětuješ tolik. Mohla by to být sranda.“

„To si piš! Budeš jediný mezi tolika holkama. Třeba si tam i nějakou najdeš,“ žvanila jsem dál, ale vůbec už jsem nad tím nepřemýšlela. Srdíčko se mi třáslo jako za živa. Díky, Bože! Už zítra, už zítra jdeme na zápis a nastoupím k tobě, E. A. Masone.

JC

Jaspere, co to děláš? Zavrtěl jsem zmateně hlavou.

Někdy mi opravdu přijde, že to s jedním vajíčkem musel být omyl. Vypadá sice úplně stejně jako já, ale ty blonďatý vlasy jí asi prorostly až na mozek.

A tak co? Trochu ji potrápit kvůli notebooku, to za to stojí. Jinak bych se ji stejně nezbavil. Otravovala by mě s touhle bláznivinou do konce světa. Nechápu, jak si může myslet, že si ji takhle ten frajírek všimne. Její věc.

Já se třeba vážně trochu pobavím. A pak, nemám zrovna štěstí na první dny ve škole. Vždycky si to hned u ostatních pokazím. Nevím, asi jim přijdu trochu moc podivínský. Nechci ale využívat svojí sílu k ovlivňování okolí. Rose naopak zvládá společnost dokonale. Ona je prostě miláček davů. Mohla by mi tam vyšlapat cestičku.

Tak hurá do holčičích šatů.

Tato povídka je, jak možná někteří poznali, inspirována skvělou mangou K2: kill me, kiss me. Kdo nezná, určitě si přečtěte alespoň první díl (ten je nejlepší:D). Snad jste pochopili jak rozděluji pohledy. JC je Jasper, RC Rosalie. Přibudou monžná i další. Doufám, že vás prolog nezklamal a těším se u dalšího dílu, vaše Deedee

>Další

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C2: příjíždíme!: