Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-Style - 8. kapitola

17.10.2011 (20:15) • eMCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 38× • zobrazeno 3657×

8. kapitola

Celé odpoledne jsem byla jako na obláčku. Byla jsem tak šťastná. Přece jen nejsem pro Edwarda Cullena – nejúžasnějšího muže, který chodí po této planetě, jen jeho podřízená a asistentka jeho sestry. Možná mě má vážně rád. Já vím, jsem naivní, ale co nadělám.

Pořád jsem čuměla do zdi jak nějaký idiot, ale připadala jsem si jako ten nejšťastnější člověk. Měla jsem sice zapnutou televizi, ale vůbec jsem ji nevnímala. Moje mysl a fantazie mě zabraly natolik, že už prostě na nic jiného nezbylo místo.

Když byl čas jít spát, šla jsem se vysprchovat a hned poté jsem zalezla pod peřinu. Dál jsem snila o Edwardovi a celou noc tomu nebylo jinak.

Ráno jsem se probudila čilá jako rybička. Hned jsem vstala a prováděla jsem stejný rituál jako včera. Běhala jsem z koupelny do pokoje a zase zpátky. Nicméně dneska jsem už měla lepší čas - jen půl hodiny. Oblékla jsem se a nalíčila. V kuchyni jsem do pusy strčila poslední sousto ze snídaně a už jsem utíkala po schodech dolů k parkovišti, kde má čekat Edward.

Zrovna jsem otevírala vchodové dveře, když před nimi zastavilo stříbrné Volvo a zpoza skla na mě mával Edward a culil se od ucha k uchu. Rychle jsem za ním doběhla a skočila na místo spolujezdce.

Celá usměvavá jsem ho pozdravila. „Ahoj.“

„Dobré ráno. Ses dneska vyspala nějak do růžova, ne?“ utahoval si ze mě Edward.

Jen jsem pokrčila rameny. Edward sešlápl plyn a vyjel směr C-Style. Opět si zastavil na svém místě nedaleko vchodu. Jak jsem si všimla, tak Alice tu ještě nebyla.

„Ani jsem si nevšiml, jak ti to dneska sluší,“ pochválil mi můj vzhled Edward.

„Děkuju,“ zazubila jsem se.

Edward mi věnoval jeden ze svých okouzlujících úsměvů a překvapivě mě objal kolem pasu. Otočila jsem se na něj, abych mu viděla do tváře, ale ruku jsem nechala tam, kde ji měl.

Společně jsme vešli a já jsem si opět vysloužila vražedné pohledy. A když si milé slečny ráčily všimnout Edwardovy ruky kolem mého pasu, tak to už metaly blesky. Nicméně skvělou náladu, kterou jsem pociťovala vedle Edwarda, mi nedokázaly zkazit ani místní klepny.

„Edwarde?“ oslovila jsem ho a nepatrně se odtáhla, abych mu viděla do obličeje. „Doufám, že si uvědomuješ, že do hodiny ví všichni, že jsme přišli zase spolu a žes měl ruku tam, kde ji máš.“ Pohled jsem stočila k mému pasu.

„Jo. A věříš, že mě to vůbec netrápí? Ať si říkají, co chtějí. Stejně jenom my víme, jak to ve skutečnosti je.“ Viděla jsem ty plamínky, které mu hořely v očích.

„Vážně?“ zeptala jsem se a dělala jsem úplně blbou. „Jak to tedy je?“

„Tak ty nevíš? Hm.“ Poškrábal se na bradě. „Tak s tím budeme muset něco udělat. Hned, jak budeš mít chvilku času a podaří se ti utéct Alici, zastav se za mnou.“

„Tak na to bych, pane řediteli, zas až tak nespoléhala. Dostat se ze spárů vaší sestry, to bude těžký oříšek,“ začala jsem.

„No, tak když za mnou nepřijdeš ty, tak za tebou budu muset přijít já. Víš, jak se to říká... Když nepřijde Mohamed k hoře, tak holt bude muset hora přijít k Mohamedovi.“ Edward pokrčil rameny, jako by to nebylo jasné hned.

Začala jsem se smát a Edward se za chvíli přidal. Ještě chvíli jsme stáli na chodbě, když se k nám přiřítila Alice.

„Ahoj, Alice,“ pozdravili jsme ji jednohlasně.

„Ahojte, vy dva,“ usmála se na nás. „Edwarde!“ okřikla hned svého bratra. „Nezdržuj mi Bellu od práce. Jen si padej do toho svého kanclíku úředničit. No mazej!“ Plácla ho taškou, kterou držela v ruce.

„Uvidíme se,“ zašeptal mi Edward do ucha, ale to už mě Alice táhla k nám do kanceláře.

Když Alice otevřela dveře, nestačila jsem zírat. Nedaleko od jejího stolu stál ten můj, úplně nový stůl. Měla jsem tu dokonce už i počítač a poličky, do kterých si nejspíš budu muset dávat nějaké papíry a doklady.

„Páni, Alice!“ žasla jsem. „To všechno jsi udělala včera?“

Kývla. „Říkala jsem ti, že musím ještě něco udělat. Líbí se ti to?“ ptala se starostlivě. „Chtěla jsem počkat na tebe, ale ještě víc jsem tě chtěla překvapit...“

„Alice, je to úžasný. Děkuju moc,“ usmála jsem se na ni.

Alice změnila téma, jako když mávnete kouzelným proutkem. Už tady nebyly ani starosti, jestli se mi můj pracovní koutek líbí.

„Bello, vypadáš úžasně,“ pochválila mě. Chytila mě za ruku a otočila si mě, aby si mě mohla prohlédnout ze všech stran. „Myslela jsem, žes říkala, že tě móda nezajímá a že jsi úplný lajk, zatímco se oblíkáš lépe než většina modelek nebo ty tři krasotinky na recepci,“ zašklebila se.

„Díky, Alice, že mě srovnáváš právě s takovýma drbnama.“ Založila jsem si ruce na hrudi a naoko se urazila.

„Ale Bello, ty víš, že jsem to nemyslela zle. Promiň, ale ony by měly dostat vyhazov jenom za to, jak se oblíkají, a to pracují v módním časopise,“ zaúpěla Alice. Musela jsem se zasmát, protože očividně slečinky z recepce tu nemá nikdo rád. Vlastně ještě ani nevím, jak se jmenují, ale myslím, že bez toho taky ještě chvíli vydržím.

„Myslela jsem, že tě budu poučovat, co si máš vzít a co ne.“ Povzdychla. „Musím říct, že jsem se na to vážně těšila. Ale ty zaučovat rozhodně nepotřebuješ a tím pádem máme tak tři dny k dobru. Zbytek už nebude taková legrace, jak mohlo být toto, ale budeme to mít za chvíli za sebou. A pak počítej s tím, že nás tak minimálně třikrát za týden bude čekat nakupování,“ zajásala Alice.

Bože, pomoc! Kam jsem se to dostala? zaúpěla jsem v duchu.

„No, Bello, nebudu tě nijak zatěžovat teorií, protože to bys stejně za chvíli zapomněla, ale přejdeme rovnou na praxi. Teda, jestli nemáš naplánované rande s mým bratrem,“ zahihňala se.

„Alice!“ okřikla jsem ji.

„No co? Nerada bych vám rušila plány,“ zvedla ruce v obranném gestu a já jsem jen protočila očima.

„Ne, klidně můžeme jít. Stavím se za ním později.“ Vyplázla jsem na ni jazyk.

A jak vůbec ví, že mi Edward říkal, abych se za ním stavila? No dobře, to, co Edward udělal ráno by viděl i slepý, ale proč zrovna rande? Copak jí Edward říkal o včerejšku?

„Tak kam jdeme?“ zeptala jsem se a na téma Edward jsem se odmítala bavit.

„Zajedeme ke Guccimu. Mám tam objednané nějaké kabelky, tak si je musím vyzvednout. A chci, abys viděla, jak se to dělá, až mi pro to budeš jezdit sama, tak abys věděla jak,“ usmála se na mě Alice. „Zítra mají přijet nějaké modelky nafotit letní kolekci a já zatím ještě nemám ani kabelky!“ rozčilovala se.

„Neboj, všechno zařídíme, i když nevím jak,“ povzbuzovala jsem ji.

„Fajn, tak jedem, ať si pak můžeš jít za Edwardem.“ Šťouchla mě do ramene.

Vůbec jsem neměla tušení, kde se v Seattlu nachází Gucci, ale podle toho, jak Alice řídila, jsem nabyla dojmu, že ona by tam trefila klidně i poslepu. Řídila stejně šíleně jako její bratr, a to je teda něco. Holt ani jeden neztrácí čas, protože asi za deset minut jsme projely celý Seattle a před námi se vyloupl obchod s názvem Gucci.

Alice rázně vystoupila a už si to štrádovala do obchodu hned k pokladní.

„Ach, paní Cullenová, vy si určitě jdete pro ty kabelky, že ano?“ zeptala se prodavačka slušně. Podle toho, jak se na Alici dívala, jsem usoudila, že by pro ni udělala první poslední.

„Ano,“ odsekla jí Alice. Páni! Takovou Alici neznám. „Doufám, že už přišly.“

„Ano, ano. Právě teď. Zrovna je vybalují, ale do pěti minut je tu máte,“ řekla prodavačka.

„Já nemám čas na čekání! Chci je hned! Já nemůžu za to, že vám dodavatel jezdí pozdě. Jestli ty kabelky nebudu mít do minuty v kufru u auta, tak jsem s vámi skončila. I celý C-Style!“ vykřikovala rozrušeně Alice. Jen jsem na ni zírala. Takovou jsem ji opravdu neznala. Pořád to byl takový mírumilovný člověk a teď tohle...

„Momentíček!“ Prodavačka odběhla a my jsme s Alicí zůstaly samy.

„Alice, co to vyvádíš?“ zeptala jsem se překvapeně.

„Prvně jsem na ně byla hodná, ale to už je dávno. Objednala jsem si u nich boty, protože jsem zrovna měla fotit a představ si, že oni mi ty boty nepřivezli. Takže se celé focení muselo zrušit a přesunout. Ani nevíš, jaké jsou kolem toho zmatky. A od té doby už jsem na ně protivná. Je mi jasné, že kdybych byla pořád ta hodná Alice, kterou znáš a která pořád jsem, tak by si dělali, co chtěli, a to já nemůžu dopustit,“ vysvětlovala. „Ani nevíš, jak to rve srdce na kusy, když jenom pomyslím na to, že bych už neměla nic od Gucciho, nebo bych si musela pro to jezdit až bůhvíkam.“

Dobře, nebyla to minutka, jak hrozila Alice, ale asi dvě. Za dvě minuty už Alice měla všechny krabice s kabelkami naskládané v kufru jejího kanárkově žlutého Porsche a já jsem se divila, že jí ještě nepraskl kufr. Bylo toho vážně hodně.

„Tak, Belllo. Teď už to jenom zaplatíš a můžeš jet,“ poučovala mě Alice.

Zkušeně podala prodavačce kartu, kterou mi dal Edward na „pracovní“ nakupování, ta ji dala do čtečky, Alice vyťukala kód a bylo hotovo.

Nasedly jsme do auta a celé obklopené krabicemi a taškami jsme se vrátily zpět do C-Stylu.

„Bello, prosím tě, ještě mi to pomoz donést do šatny, a pak už tě propouštím a můžeš utíkat za Ed...“ Alice zmlkla, když viděla, jak ji pražím pohledem.

Odnosily jsme všechny tašky, jak Alice rozkázala, a asi za deset minut jsme byly hotové.

„Užij si to,“ zašeptala mi Alice do ucha a hihňala se.

Mávla jsem rukou a už jsem utíkala k výtahu, abych mohla vyjet za Edwardem.

Doufám, že se vám kapitola aspoň trošku líbila. Vím, že to Edward s Bellou berou trochu hopem, ale proč by nemohli mít kapku toho zdravého sebevědomí, když jeden na druhém můžou oči nechat?

Nicméně, nemohla jsem si nevšimnout, že u předchozí kapitoly bylo asi o 15 komentářů méně než obvykle. Upřímně... byla jsem trochu zklamaná, ale možná je to jen tím, že se vydávalo moc povídek a dlouho nebyla ve sloupci povídek na titulní stránce. Tak doufám, že tentokráte to bude lepší... :-)

eMCullen

Autor: eMCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C-Style - 8. kapitola: