Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 42. část

C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 42. část... snad se bude líbit, omlouvám se za svou psychickou krizi často znemožňující psát.

Ve veselém hovoru uběhlo ještě pár minut a pak jsme se daly do načrtávání prvního týdně do kalendáře. Amely sedící na hodinách, Aurora a tak. To zabralo čas až do půl sedmé večer, a to byl teprve chabý začátek obrysů, když se objevil Polák.

„Ehm, zdravím,“ pousmál se. Vypadal trochu … nejistě?

„Nazdravíčko, co se děje?“ povytáhla jsem obočí.

„Víte… jak jste se tu objevily z toho vašeho světa, nebo odkud… asi tu máte ještě jednoho kamaráda.“

„Jakože další Čech?“ nevěřila Martina.

„Ano,“ zazubil se, „předpokládám, že ho znáte…“

Uvolnil dveře, aby dovnitř mohl vejít nově příchozí kluk.

Měl vyplašený obličej a rozpačitě se díval do země. Mohlo mu být tak patnáct, jeho hnědé vlasy zakrývaly hnědozelené oči a byl o přibližných deset, možná patnáct centimetrů vyšší než já.

„Ahoj… já… menuju se Lukáš,“ zdráhavě se představil.

„Neznáte ho?“ zajímalo Áďu.

„Já teda ne,“ zamumlala jsem. Vzpomněla jsem si na základní problém celého našeho pobytu ve Forks a La Push – jak jsme se tam dostaly, kde jsme to, u všech zatracených, byly, jak se dostaneme zpátky a zda to není jen sen. Ale co byl zač tenhle Lukáš?

„Říká, že se před čtyřmi dny objevil pár kilometrů po pobřeží směrem na jih, netuší, jak se sem dostal a předtím byl v Praze na cestě do školy,“ shrnul za něj Polák, protože Lukáš se k vysvětlování moc neměl.

„Ale vy ho tady nehodláte držet, že ne?“ vyhrkla najednou Martina.

„No, pro jistotu spíš-“

„To nemůžete! Vždyť určitě nic neví!“ rozzuřila se.

„Co nevim?“ podíval se na ni kluk zmateně. Bylo znát, že nemá sebemenší ponětí, že je v domě vlkodlaků.

„To, co nevíš, se pro vlastní dobro nesmíš dozvědět,“ odtušila jsem.

„Tak co s ním bude?“ vyptávala se Marťa dál.

„No, chvíli tu pobude, dál se uvidí. Vždyť ani nevíme, co s vámi,“ bezradně rozhodil rukama.

„To se nás tak moc chcete zbavit?“ smutně jsem protáhla a ublíženě se na Adrijeviče podívala.

„Tak jsem to nemyslel, ale… jste pro nás nebezpečné,“ hlesl. Bylo vidět, že je mu to proti srsti (i když jako jedna z mála osob v domě srst jakožto srst neměl), ale rozhodnutí Sama je hlavní. Dokonce ani Jake s tím asi nic nemohl nadělat, protože kdyby mohl, snad by nám získal svobodu – alespoň volné vycházky, nebo tak něco.

„Ale on za nic nemůže a nebezpečnej není,“ namítla spolužačka.

„Pro jistotu-“

„On vážně NEVÍ! A já ho vidim poprvý v životě…“ dál marně argumentovala, ale bylo vidět, že je to zbytečné.

„Každopádně bude zabydlen u vás v pokoji,“ změnil Polák téma; směrem, který zas rozhodil mě. On ale dál pokračoval.

„Jsou tu jen dvě postele, tak… snad se sežene nějaká další,“ usmál se.

„To je v pohodě, já chci gauč,“ mávla nad tím Martina rukou. Gauč tam byl.

„Ta postel se sežene snadno, nemusíš-“ chtěl namítnout Polák, ale ona ho přerušila.

„Já CHCI spát na gauči, dobře?“ Protočila nad Áďovou nerozhodností panenky a zacouvala zpátky do místnosti, aby si připravila svoje místo na spaní.

„Skvěle,“ zamumlala jsem si a vrátila se do pokoje. Martina Lukášovi ukázala, která postel je jeho, a on si vedle ní položil aktovku. Chvíli se v ní přehraboval a pak se posadil s pohledem upřeným do země – tak setrval.

Já stejně tak seděla na své posteli, akorátže jsem poslouchala hudbu, protože mě Lukášova přítomnost zneklidňovala a nechtělo se mi přerušovat tichou atmosféru hovorem s Martinou. Ta seděla na gauči a něco si črtala.

Po půl hodině, která mi nedělala žádný problém, protože jsem v sobě stále cítila nezměrnou radost a nevěřícnost, že Jacob udělal, co udělal, a Martina byla zabraná do kreslení, jsem se dostala k úvahám o výšce.

Martina zrovna měřila něco kolem 166cm, já 172 a Jacob asi takových 198. Ano, připadala jsem si vedle něj hrozně… nízce, a to jsem byla z běžného života zvyklá dívat se na půlku lidí zeshora. A pak tu byl ten Lukáš – odhadla bych, že mohl mít něco přes 180, ale 185 mi na něj přišlo jako moc. Takže něco jako 183cm, možná 183,5.

O kolik ještě povyrostu? Jake už snad moc ne, jasne, ale přece jen bych chtěla ještě trošku poporůst, aby… no, aby se mezi náma snížil vejškovej rozdíl, uvažovala jsem. Moje preventivní doktorka tvrdila, že dorostu tak do 175, ale to je pořád strašně málo…

„Johy?“ ozvala se najednou Martina. Vytáhla jsem sluchátka z uší a všimla si, že si sedla vedle mě.

„Kdy doobtáhneš Amely a Auroru?“ Podívala jsem se na papír v jejích rukách. Stihla obtáhnout všechno v prvním týdnu do kalendáře, kromě mých dvou charakterů, které byly samozřejmě na mně. Podivila jsem se, jak si pospíšila, takže jsem se podívala na hodiny. Bylo tři čtvrtě na osm.

„Klidně teď,“ pokrčila jsem rameny. Sluchátka jsem si už nenandala a naopak Mp4 vypla, abychom mohly mluvit, kdyby bylo zrovna o čem. Ale jak jsem správně tušila, Martina každou chvíli pokukovala po Lukášovi, protože jí nepřišlo správné ho tam nechat jen tak sedět, když neměl co dělat a vlastně ani netušil, kde je.

Kdybych tady byla sama a přivedli ho, asi bych taky měla tendenci se ho zastat, pomyslela jsem si. Takhle jsem jaksi nezvládala vnímat vše, co se dělo, resp. mozek dávno vzdal snahu všechno stíhat vyhodnocovat a tak podobně, takže mi pomalu nešlo ani Lukáše litovat. Kruté.

Centrofixkou jsem obě neexistující holčiny zvýraznila a vygumovala náčrtek tužkou.

„Kdo co vybarví?“ napadlo mě.

„Já klidně ty věci okolo,“ pokrčila rameny, „ale ty dvě určitě ty… a kdybych chtěla, můžeš vybarvit i něco dalšího.“

„Tak já Ti do toho nebudu kecat, až Tě to přestane bavit, předej mi to,“ zazubila jsem se. S úsměvem souhlasila a popadla pastelky.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek C-C... C... C... C-C... C-Cullenovi! - 42. část:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!