Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bylo nebylo... ?! 2. První ples

Klasika- úžasní upíři a křehký člověk :-D

Léta Páně 1790 Londýn, Anglie

BELLA

Ples u Simsnových, moje noční můra. Sir Simson a lady Simsnová byli postarší pár, který měl jediného syna, který momentálně pobýval v Evropě, na jedné ze Simsnových koloníí. Staříci nezaháleli a uspořádali ples, jako pozornost pro lorda da Vindomeze a jeho dceru. Bylo to ještě horší než hrozné. Fraška je slabé slovo…

Velký sál byl přeplněn hosty, všude kde se dalo byly otevřené okna do zahrady nebo na terasu, aby se dalo v místnosti aspoň trochu dýchat. Postávala jsem nedaleko otce a ne všechny se zdvořile usmívala, „ještě chvíli a dostanu křeč…“ pomyslela jsem si a udělala další pukrle dnes už asi padesáté, protože se k otci blížil nějaký pán.

„Dobrý večer Lorde da Vindomezi, jsem rád, že jsem vás konečně našel, chtěl bych vám představit Sira Rathboneho, Edmonde mohl by jste na okamžik, tohle je Lord da Vindomez zakladatel akademie Point Blanc...“

Celý večer jsem pozorovala tu šarádu a politické pletichy, které se staly na mém debutantském plese, poprvé jsem se ukázala na veřejnosti. Neznámá dcera lorda, kterou nikdo nikdy neviděl, někdy bylo únavné, jak se chtěli lidé vlichotit do otcovi přízně…,

„Že jim to není trapné,“ pomyslela jsem si, sama jsem si nebyla jistá co tu vůbec dělám v nadýchaných zelenkavých, saténových šatech a se složitým účesem z mých dlouhých hnědých vlasů a se střevíci na vysokém podpatku. Všichni kolem se mě snažili ujistit jak mi to moc sluší, ale já byla jiného názoru… Vypadala jsem jako kašpar.

Otec mě seznámil s postaršími dámami a ty s jejich dcerami, které doprovázeli jako garde. Asi si všichni mysleli, že se s každou hned začnu přátelit a chystat akce typu nedělní čaj o páté a úterní oběd (nikdy =P), ale většinou toho nebylo víc, než několik společenských frází čímž jsem veškerou konverzaci vyčerpala. Jediná dívka, která mě dokázala zaujmout byla Charlotta, ze které se později ukázala, že není tak povrchní a hloupá jako ostatní slečny.

A pak to přišlo, v průběhu večera měla nastat moje nejhorší noční můra – tanec. Po večeři, jsme se odebrali do tanečního sálu, kde se vměstnalo na 150 lidí, až mi z toho přelidnění bylo špatně, ale na druhou stranu, snáze jsem splynula s davem…

Bezvýsledně. Byla jsem donucena tančit, chodili si pro mě mladí páni a někdy i starší gantlemani. Zjistila jsem, že moje tančení je žalostné, ale nikdo si nestěžoval, nikdo si ale také nepřišel pro druhý tanec.

Všimla jsem si ho až později večer, když jsem si dávala oddech, nemohla jsem si vzpomenout jestli byl na večeři !? Asi jsem byla natolik zamyšlená, že jsem si ho nevšimla … Stál sám, v ruce sklenku vína, znuděný výraz ve tváři.

Byla jsem od něj přes celou místnost, jeho obličej jsem měla natočený čelem, viděla jsem tu krásnou tvář, až se mi tajil dech, krásný to bylo slabě řečeno! Měl tmavé delší vlasy a vypadal jako Adónis, nepřirozeně bledá kůže byla, jako by nikdy nespatřila sluneční světlo a ty oči nebyla jsem si jistá z takové dálky, ale něco mezi tmavě hnědou až černou barvou. Mohlo mu být nanejvýš 20.

Schovala jsem se do davu mladých dam a dělala, že poslouchám jejich hovor, ale prohlížela jsem si toho mladíka s velkým zájmem a nebyla jsem určitě sama…

„Isabello, posloucháš mě ? Jo tak ON zaujmu tvou pozornost, že mě neslyšíš, Isabello vnímáš mě ?! “

Pomalu jsem se probrala do reality, Charlotta stála vedle mě a něco mi říkala, pomalu jsem na ní zaostřila a nasadila úsměv „Charlotto potřebuješ něco.“

„Ty mě vůbec neposloucháš!“ Řekla na oko vyčítavě a kývla hlavou směrem k němu. Zrudla jsem jako rajče a zamumlala něco v tom smyslu, že jsem se trochu zamyslela načež se Charlotta začala smát.

„Z toho si nic nedělej on se líbí každému měla bys vidět ty zástupy a…“

„Kdo to je ?“ Přerušila jsem ji nedočkavě a podívala se na objekt mého zájmu.

„Neříkej, že ho neznáš to je Richard Gordon.“

Bylo to jako by někdo na něj zavolal jménem, Richard zvedl hlavu a podíval se mi do očí, v tu chvíli jsem přestala myslet jen jsem se topila v jeho tmavých očích …

 

RICHARD

 

Život je tak nudný, už se nemůžu dočkat až se vrátím domů. Mohl bych přemluvit Willa, ať jde se mnou na lov, co má člověk taky dělat celou noc když nespí ? Upírský život mě začíná pěkně nudit, chce to změnu ! Mohli by jsme se třeba přestěhovat do Ameriky nebo Francie…

Nesnáším tyhle snobské akce, Madelaine se mi zase snažila dělat návrhy, pak byla jen naštvaná, když jsem jí nevyzval k tanci, ale já tančím jen málokdy, bojím se, že by mě někdo poznal,… nechápu do čeho mě to zase uvrtal, nechám se sebou snadno manipulovat, tohle mu nedopřeji !

„… to je Richard Gordon,“ vzhlédl jsem jako vždy, když někdo vyslovil mé jméno. Bylo to takové nutkání, kterému nemůže člověk prostě odolat, pak už jsem viděl jenom oči, krásné čokoládově hnědé oči, všiml jsem si jí už při večeři, ale nevěnoval jsem jí žádnou pozornost, byla jako tucty ostatních nebo ne ?! Ta dívka se mi zadívala zpříma do očí, že jsem nemohl uhnout pohledem a ani jsem nechtěl, pak najednou sklopila pohled a lehce se zarděla.

Zrovna se s ní bavila slečna Williamsová, (Charlotta) teď jí určitě vykecá všechny drby o mé rodině, které ve společnosti kolují, ne o tom pochybuji Charlott taková není, to kdyby tam stála Daniele Thomasová, to by bylo horší, Daniele dělala konkurenci i slepicím.

„… Isabello, jestli chceš tak tě představím, Richarda znám už nejméně dva roky a jeho… vážně nechceš to je škoda…!“ Vím, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné, ale nemohl jsem si pomoci…

Z povzdálí jsem Isabellu pozoroval. Pocit, že není jako ostatní mě úplně posedl, chtěl jsem o ní zjistit víc, nebyla jako jiné mladé dámy, uvědomil jsem si, ona měla něco navíc. Ten pocit mě ovládl, nevšímal jsem si co dělám dokud jsem nestál pár kroků od ní.

„Dobrý večer Charlotto, představíte mě této mladé dámě ?“ zeptal jsem se lehce nejistým hlasem a nasadil lehký úsměv.

„Richarde, to je milé překvapení, že jsi si na mě také vzpomněl !“ Dodala trochu vyčítavě Charlott. „Isabello, to je Richard Gordon, Richarde, Isabella da Vindomezová, dcera lorda Charlese da Vindomeza.

„Těší mě slečno, da Vindomezová.“ odpověděl jsem zdvořile.

„Mě také pane Gordodne, prosím říkejte mi Isabello.“ řekla a usmála se na mě.

„V tom případě mi musíte říkat Richarde.“ Chvíli jsem s nimi prohodil asi tucet zdvořilostních frází, zjistil jsem, že od Isabelly neslyším stále opakující se stejné odpovědi na stejné otázky, které jsem už dnes večer položil tolika lidem. Pak jsem se odhodlal k hloupému činu…

„Smím prosit Isabello ?“ zeptal jsem se jí a čekal na její reakci.

„Ráda.“ Souhlasila po chvíli, vzal jsem jí za loket a vedl na parket, který byl momentálně poloprázdný, trochu se zachvěla nad mým studeným dotykem. Lehce jsem se jí uklonil a ona udělala pukrle.

Vedl jsem jí pomalým krokem valčíku, a čekal až promluví…

 

BELLA

 

Nemohla jsem tomu uvěřit, přišel k nám a začal se bavit s Charlottou, byl příjemný společník a měl nádherný hlas, takový bych dokázala poslouchat věčně. „Na co to myslíš Isabello,“ okřikla jsem se v duchu. Nabídla jsem mu tykání, už jsem měla po krk věčné  “slečny da Vindomezové…“, pak udělal něco nečekaného vyzval mě k tanci, to jsem vůbec nečekala, pokud jsem si dobře všimla, tak doteď nevyzval nikoho. Charlott na mě povzbudivě zamrkala.

„Ráda,“ slyšela jsem samu sebe říct, a už mě odváděl na parket. Měl pevný stisk a velice studené ruce, až to bylo nepřirozené.

Roztančili jsme se v pomalém rytmu valčíku a nastalo trapně tíživé ticho, které ani jeden z nás nechtěl přerušit jako první.

Přestala jsem se dívat na Richarda, a začala vnímat okolí, celý parket se jako lusknutím prstů, rychlostí blesku vyklidil, tančili jsme jen my dva, ostatní na nás zírali, lehce jsem pod jejich pichlavými pohledy znervózněla.

Otec se na mě usmál, staré matróny se shlukly do jednoho chumlu a začaly nás pomlouvat, pánové na nás zírali lehce nevěřícně, zato mladé dámy by po mě vrhaly blesky kdyby to šlo. Nejvíc mě zarazila slečna Lowellová, stála uprostřed chumlu ruce založené do podpaží a propalovala mě pohledem. Připadala jsem si jako cedník…

„Všiml jste si Richarde, jak jsme dokázali rychle vyklidit parket.“ Snažila jsem se nastalou situaci zlehčit. Zabralo to. Richard se rozesmál. Jeho smích byl jako pohlazení, neodolala jsem a rozesmála jsem se taky, jak absurdní tahle situace byla..

„Máte pravdu Isabell,“ zakroutil lehce hlavou a pokračoval, „ asi se moc roztahujeme, tak nám chtěli nechat trochu prostoru navíc, nebo trpíte nějakou závažnou chorobou o které jste se zapomněla zmínit a ostatní se bojí, že se nakazí, nebojte já bývám vůči nemocem imunní,“ dodal žertovným tónem, mrkl na mě  a začal se smát ještě víc než předtím, asi mi něco unikalo, tak jsem to nechala plavat…

„Nechápu co jsem Madelaine udělala, že se na mě takhle vražedně dívá.“ zamumlala jsem potichu, nejspíš to ale slyšel, protože mi odpověděl.

„Za to můžu já, slečna Lowellová na vás žárlí, že jsem vás k tanci vyzval dřív než ji, nebo spíš, že jsem celý večer ignoroval její pokusy upoutat mojí pozornost,“ řekl temně a podíval se přes mé rameno na Madelaine, která se stále tvářila uraženě.

„Tím se pár věcí vysvětluje, můžu se zeptat na jednu otázku? Slibte, že mi odpovíte popravdě !“ Zašeptala jsem rozechvěle.

„Už jste se zeptala, ale můžete se zeptat ještě na jednu.“ přikývl.

„Proč já, proč jsem jediná s kterou jste za celý večer poprosil o tanec ?“ Zeptala jsem se a podívala se mu do očí, abych viděla jestli říká pravdu.

Opětoval můj pohled a řekl „Nevím, pozoroval jsem vás skoro celý večer, okouzlila jste mě ,“ pronesl nestydatě a já zčervenala „pak jsem si řekl, nebuď přece srab a běž za ní seznam se s ní a požádej jí o tanec. Poslechl jsem sám sebe a jsem rád, že jsem to udělal.“

Tanec končil, byla jsem ráda špatně se mi dýchalo, poté co se přiznal. Zůstali jsme stát na místě já mu udělala pukrle a on mi políbil ruku. Přestala jsem vnímat zvědavé pohledy okolo nás postávajících lidí.

„Děkuji za tanec a příjemný večer Isabello, doufám, že se brzy zase setkáme.“

Odvedl mě zpátky k Charlottě a pak odešel. Rychle jsem vyhledala otce a požádala ho jestli už nemůžeme jít domů. Se všemi jsme se rychle rozloučili a opustili ples.

„Jak sis užila večer zlatíčko,“ ptal se mě starostlivě otec cestou domů.

„Bylo to… dlouhé, ale jinak příjemné,“ odpověděla jsem prostě a věděla, že za chvíli se bude ptát na Richarda.

„A co mladý pan Gordon, všiml jsem si, že jste se spřátelili.“ Nadhodil nevině.

„Ano, seznámila nás Charlotta,“ přitakala jsem stručně. Věděl, že nemá šanci ze mě vytáhnout jakékoliv podrobnosti, tak mě přestal trápit zpovědí. Celou cestu domů jsem přemýšlela nad upřímnou odpovědí Richarda a jeho podivným chováním…



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bylo nebylo... ?! 2. První ples:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!