Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Byl to podraz, ale mstít se nebudu! Nebo ano? - 1. kapitola

10.04.2011 (15:45) • CullenovicK • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 976×

Isabella:

 „Is, musíme jít!“ křikl na mě přes dveře koupelny můj manžel.

„Vždyť už jdu, stejně nám neřekne nic nového,“ povzdychl si a vzal mě kolem pasu.

„Je mi líto, že tady musíme být a bojovat. Víš ovšem, co by Aro udělal, kdybychom utekli?“ zeptal se.

„Jistě že vím. Alespoň, že tady mám tebe,“ řekla jsem a zamkla náš pokoj. Chodba, kterou jsme šli, už byla prázdá, zřejmě už všichni byli v hlavním sále.

„Dále,“ ozavlo se, když jsme zaklepali na dveře hlavního sálu.

„Posaďte se! Myslím, že už jsme všichni, tak abych začal. Plánky máte, víte, kdo bude kde bojovat. Už nám zbývá jenom příprava, každý by tady měl zůstat a naposledy se připravit. Vyrážíme přesně za deset hodin, tak se svým časem naložte podle svého, ale byl bych rád kdybyste zůstali tady a trénovali. Já i bratři zde budeme také.“ Aro se snažil porazit Rumuny, už celkem dlouho. Já jdu do podobného boje poprvé, už jsem dělala věci pro firmu, ale opravdový boj pro mě bude absolutní novinkou.

„Isabella by se měla jít vyspat, nespala jsi už dost dlouho. Běž!“ rozkázal. Poslechla jsem a vyšla jsem z hlavního sálu, ostatní tam zůstali, a podle toho, co jsem slyšela, se do sebe už pustili. Samozřejmě se nemohli zabít, proto tam byli bratři, aby zabránili podobným „nehodám“. Odemkla jsem pokoj a zamířila jsem k posteli. Můj život byl sice jedno velké dobrodružstí, ale zároveň byl hrozně nenaplněný. Netoužila jsem po tom, krást, zabíjet a předstírat, že jsem něčí kamarádka, přítelkyně nebo dokonce manželka, to záleželo na tom, co si kdo objednal. Volterra už půl století fungovala jako firma „Plníme vaše přání“, jakmile někdo přišel, že chce zabít toho a toho, domluvili se na ceně a potom tam už Aro jenom někoho poslal. Ano, hnusilo se mi to, a jak, ale nemohla jsem s tím nic dělat. Můj otec ze mě udělal otroka ještě dřív, než jsem se narodila. Za svou svobodu nabídl mě. Nesnášela jsem ho za to, ale potkala jsem tady Paula, který měl podobný osud. Padli jsme si do oka a vzali se. Nevím, jestli ho doopravdy miluju, ale je mi s ním dobře. I kdyby to láska nebyla, je to silné přátelství a mně to stačí.

Lehla jsem si do postele a zavřela jsem oči. Aro měl pravdu byla jsem hrozně unavená, okamžitě jsem se poddala spánku.

„Lásko, musíš vstát,“ budil mě Paul.

„Nechci,“ zahučela jsem a víc jsem se zachumlala do peřiny.

„Nebudil bych tě, ale Aro mi to nařídil. Za tři hodiny odjíždíme a on chce, abys šla ještě trénovat,“ mluvil ke mně.

„Já vím, jdi napřed a řekni mu, že za chvíli přijdu.“ Přikývl. Jakmile se za ním zavřely dveře, začala jsem se hrabat z postele. Už jsem byla vyspaná, spát mi stačilo jenom pár hodin týdně.

Ještě rozespalá jsem se dobelhala do koupelny a zalezla jsem si pod sprchu. Již vysprchovaná jsem si oblékla oblečení, které jsem si vybrala speciálně do boje. Nejsem jako ostatní upíři, ještě jsem z části člověk a z části vlkodlak, proto by mi mohlo být horko nebo zima. I když to nevnímám tak jako lidé. Stále jsem z menší části jedním z nich. A jestli v boji uspěji, nechci, abych skončila s chřipkou.  

Zastavila jsem až u hlavního sálu, odkud se stále ještě ozýval boj.

„Isabella nás poctila svou návštěvou,“ usmál se na mě Aro. Jakmile to ovšem dořekl, všechna pozornost, která byla do teď věnována boji, teď směřovala na mě.

„Proč nebojujete?“ zeptala jsem se jich podrážděně a všichni své pohledy opět zabodli do svých soupeřů. Najednou kě mně přiskočila Jane, nikdy jsem ji neměla ani trochu ráda a teď se na mě pokusila použít svou moc. Silou myšlenky jsem ji odhodila na zeď, ona se ovšem nevzdávala a rozeběhla se proti mně. Možná si myslela, že až se mnou skoncuje, bude mít volný přístup k Paulovi, tady na hradě o něj byl celkem velký zájem.

„Zkus na mě ještě jednou použít svou moc a nikdo ti nezaručí, že budeš žít!“ zavrčela jsem směrem k ní. To ji zřejmě rozčílilo, protože chňapla po mých vlasech, samozřejmě mě to bolelo a ona se opět ocitla přilepená ke zdi. Rozeběhla jsem se směrem k ní a chytla jsem ji pod krkem.

„Ty malá zrůdo.“ Snažila se zavrčet, ale z jejích rtů vyšlo jen zašeptání. Strhla jsem ji na zem, to už se proti mně rozeběhl i Alec.

„Pust mou sestru,“ řekl a skočil po mně. Vyhla jsem se a on skončil na Jane, ta podrážděně zavrčela a já se mohla kochat pohledem na zmateného Aleca a na rozzuřenou Jane.

„Copak, to je vaše sourozenecká láska až tak silná?“ zeptala jsem se. Odpovědí mi bylo Alecovo zavrčení a Janin pevný stisk na mém krku. Kopla jsem ji do břicha, to s ní sice trochu pohlo, ale nepustila mě. Alec se začal přibližovat a podkopl mi nohy, až jsem skončila na zemi.

„Kdo je teď ten silnější?“ zašeptala posměšně Jane mým směrem. Já se ovšem nehodlala vzdát, můj štít ji odmrštil do kouta a okolo Aleca se začal tvořit ohnivý kruh. Rychle odskočil a já už věděla, že mám vyhráno, ohně se tady bojí všichni. Rychle jsem ho stáhla opět k sobě do ruky a uslyšela jsem potlesk. Paráda, sledovala nás celá Volterra! Většinou jsem bojovat nechodila, a tak o mých schopnostech věděl jen málokdo.

„Výborně, Isabello, myslím, že jsi plně připravená na boj, jenom, prosím, nepoužívej oheň na členy gardy. Budeme je ještě potřebovat,“ řekl a ušklíbl se.

„Ano, pane,“ odpověděla jsem a šla jsem k Paulovi, který mi nastavil svou náruč.

„Byla jsi skvělá,“ pochválil mě Paul a políbil mě.

„Všichni jste připravení, nechcete poslední posilnění?“ zeptal se Aro. Ze všech koutů se ozval souhlasný řev. Věděla jsem, co myslí tím posliněním – krev. A to lidskou, musela jsem místnost opustit. Paul zůstal, nikdy se nechtěl stát vegetariánem. Nechápala jsem ho, jak může zabíjet nevinné lidi? Bylo mi z toho všeho zle. Byla ovšem pravda, že se mi při pomyšlení na krev sbíhaly sliny v puse. Musela jsem si zajít na lov, a to hned. Vyskočila jsem z prvního okna, které jsem potkala, a hnala jsem se k nejbližšímu lesu. Na lovu jsem nebyla už asi měsíc, sice jsem krev nepotřebovala tolik jako upíři, ale stále jsem ji k přežití mít musela.

Skočila jsem na první zvíře, které mi zkřížilo cestu, nějaký jelen. Přeci jenom se býložravci nemohli rovnat masožravcům, ale já už měla opravdu žízeň. Vyschl až příliš rychle a jeho krev mi rozhodně nestačila, proto jsem ho zahrabala a běžela jsem dál. Teď už jsem si ovšem dávala pozor na to, koho si vyberu. Medvěd! Super, tím bych si mohla zlepšit chuť. Skočila jsem na něj, byl opravdu mladý, nezkušený a hlavně neskutečně dobrý. Jeho krev se mi řinula proudem do pusy a do krku. Bylo to tak příjemné! Jakmile jsem ho dopila, zahrabala jsem ho a měla jsem dost. Upravila jsem si oblečení a mohla jsem jít zpátky, doufám, že už skončili s krmením.

„Is, vystřelila jsi z místnosti tak rychle, bál jsem se, jestli se ti něco nestalo,“ začal Paul hned, jak jsem vešla do našeho pokoje.

„Mohl jsi jít za mnou,“ vytkla jsem mu a šla jsem si sednout na křeslo.

„Víš, že to nedokážu.“ Vypadalo to, že je zoufalý. Jenomže já nemohla, vždy mi trvalo, než jsem si zvykla na jeho čerstvě krvavě rudé oči.

„Nezkusil jsi to, tak neříkej, že nemůžeš!“ obořila jsem se na něj.

„Dobře, teď se nebudeme hádat, máme ještě hodinu pro sebe,“ řekl a přibližoval se kě mně. Nešlo to, měla jsem v sobě nějaký blok.

„Promiň,“ zašeptala jsem a odvrátila hlavu. Slyšela jsem povzdychnutí a pak už jenom klapnutí dveří.

Zavřela jsem oči a snažila jsem se utřídit si myšlenky, co když se mu v boji něco stane. Jsem blbá, ale nedokáži se dívat do těch rudých očí, vždy mu po dvou dnech ztmavnou. Jenomže tmavé je má asi tři dny a potom musím zase dva dny čekat. Vím, že jsem hrozná, ale tyhle oči mi příliš připomínají mého otce. Seděla jsem tam a jenom tak přemýšlela, až když jsem se podívala na hodiny, jsem si uvědomila, že mám už jen deset minut. Při lovu se většinou neušpiním, tak jsem nemusela do sprchy. Jenom jsem si rozčesala vlasy a mohla jsem jít. Došla jsem dolů do chodby a postavila jsem se vedle Paula. Po mně přišlo ještě pár dalších lidí a když jsme byli zřejmě všichni, Aro začal mluvit.

„Doufám, že jste se všichni posilnili, budete to potřebovat. Rumuni nebudou snadný terč, proto se, prosím, držte svých plánů. Nesnažte se machrovat, nebo něco podobného. Vymstilo by se vám to, myslím, že když budeme rychlí, dostaneme se do jejich hradu tak za půl hodiny,“ začal. Hned potom jsme vyrazili a běželi jsme opravdu dobrou půlhodinu, než jsme se zastavili před velkým hradem. Bylo nás asi tak sto. Všimla jsem si, že tady byla spousta upírů, kteří ve Volteře ani nebydleli.

„Jdeme na to!“ zařval Aro a všichni se k němu přidali. Já jejich nadšení nějak nesdílela.

„Miluji tě,“ pronesl Paul vedle mě.

„Já tebe taky,“ odpověděla jsem mu a pustila jsem se do svého úkolu. Aro to měl opravdu dobře promyšlené, naši nepřátelé nás vůbec nečekali, a než se vzpamatovali, už jich pár hořelo. Já v podstatě neměla žádnou práci, každý, kdo se ke mně přiblížil, začal hned hořet. Rozhlédla jsem se kolem, vyhrávali jsme. Pohlédla jsem na druhou stranu, ale to, co jsem viděla, mě opravdu vyděsilo. Nějaký upír trhl Paulovi hlavou a hodil ji do ohně.

„Ne!“ zařvala jsem, bohužel jsem tím ztratila kontrolu toho, co se kolem mě děje, a ocitla jsem se ve tmě.

Všechno mě neuvěřitelně bolelo a hlavně hlava. Otevřela jsem oči a okamžitě mě do nich praštilo denní světlo. Bylo to snad ještě bolestivější než ta hlava. Zamžourala jsem a všimla jsem si, že ležím v odpadcích! Super, nic lepšího mě nemohlo potkat.

Doufám, že se vám kapitola líbila. Napište mi, prosím, komentář, ať vím, jestli má cenu pokračovat. Moc děkuji! Vaše CullenovicK

Autor: CullenovicK, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Byl to podraz, ale mstít se nebudu! Nebo ano? - 1. kapitola: