Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budoucnost napsaná minulostí! Kapitola 15.

09.03.2010 (11:30) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 983×

Žárlivost je vážně pekelná vlastnost!

„Nessie?... Zlato, prosím tě, otevři oči!“ uslyším nad sebou mámin vyděšený hlas a tak ztěžka otevřu oči. Hlava mi třeští, že je to až k nevydržení, a když nad sebou spatřím tucet ustrašených obličejů s mámou v čele, rozbolí mě ještě víc. Co se to stalo proboha?

„Díky bohu…“ obejme mě máma prudce.

„Co se stalo?“ zeptám se nechápavě.

„Dostala jsi ránu míčem, při té pitomé hře,“ zavrčí vztekle táta a nabroušený pohled stočí k Embrymu.

„Jak dlouho jsem mimo?“ optám se a pomalu mi to všechno začíná docházet.

„Jen pár minut… Ale i tak jsi nás vyděsila.“ Pohladí mě máma po vlasech. Pár minut… To znamená, že všechno co se stalo byl sen?... Ale no tak! To odvahu říct své city nahlas seberu jenom ve snu?!... Chytím se za hlavu a potom propuknu v nehorázný smích. Tohle už totiž je jenom k smíchu. Když otevřu uslzené oči, všichni na mě zírají, jako bych se pomátla.

„Myslíš, že to nějak poznamenalo její hlavu?“ zeptá se tiše Emett Rose, ale všichni to moc dobře slyší, takže ho máma obdaří vzteklým pohledem.

„Já myslím, že jsem se dokonale pomátla.“ Rozesměji se znovu a pak to přijde. Když se mě dotkne Jackob, najednou mnou projede prudká vlna energie a já se ponořím do něčeho, čemu Alice říká vidění. Je tam pláž, hořící pochodně, smích a já a Jackob. Vášnivá scéna mě naprosto vytrhne z reality a já dokonce přestanu slyšet a vidět, co je kolem mě. Vnímám jen zvuky toho vidění. Moje tiché steny a Jackobovo nahé tělo, které se vzpíná nad tím mým. Zaryji ruce do teplého písku a prohnu se jako luk. Ve chvíli, kdy vykřiknu naposledy, se vrátím zpátky do reality a roztřeseně se začnu sunout dál od něj. Všimnu si, že Alice kouká taky kamsi do dálky, ale jakmile z vidění vypadnu já, ona taky. Byly jsme propojené!

„Co to bylo?“ vrhnu nechápavý pohled k Alici.

„Napojila jsi se na moje vidění… Nebo spíš já na to tvoje.“ Řekne šokovaně. Zpozoruji, jak se na ní táta mračí. Nechce mu ukázat, co viděla a já na to taky nemyslím. Nechci, aby kdokoliv další viděl, to co my.

„Kdy?“ zeptám se stručně.

„Řekla bych, že velice brzy. Podle toho co jsem viděla… Ty pochodně… Byla to nějaká slavnost…“ zamyslí se Alice.

„Pochodně… Ty přece zapalujeme symbolicky za úplňku… A ten je… Hm. Jo přesně za deset dní,“ vzpomene si Quil.

„Nestane se to!“ pronesu rozhodně.

„Je mi líto, Nessie… Zdá se, že něco v tobě už se rozhodlo,“ řekne Alice soucitně.

„Vysvětlí mi někdo, o co jde?!“ vloží se do toho máma. Podívám se na ní očima plnýma strachu. Bojím se toho víc než Volturiových. Bojím se především sama sebe!

„Promiň, ale tohle se tě netýká,“ sklopím zrak.

„Vrátí se Volturiovy?“ optá se táta. Zřejmě zachytil mou poslední myšlenku. Všimnu si, jak se Jackob napřímí a začne vrčet.

„Ne… Tohle se týká jenom mě,“ odpovím mu až moc ostře.

„No vlastně se to týká ještě-„

„Alice!“ křiknu na ní ostře. Ten malý skřet se začne usmívat a potom si naoko zamkne pusu a zahodí klíč.

„Určitě tě to nějak neohrožuje?“ zeptá se Carlisle, který doteď vše jen pozoroval.

„Ne,“ zavrtím klidně hlavou.

„Pak je to jen tvoje věc a nikdo… Opakuji nikdo…“ podívá se na Emetta. „Se do toho nebude plést.“

„Děkuju,“ usměji se na něj vděčně a on mi úsměv oplatí.

„Alice, jestli to řekneš Jesperovi, tak se Emett dozví, co se mu na Vánoce stalo s motorem v autě,“ varuji toho skrčka. Alice ztuhne úsměv na tváři, pak chytí Jespera kolem pasu a vyplázne na mě jazyk.

„Takže oslava může pokračovat?“ optá se Charlie.

„Samozřejmě, nic mi není… Omlouvám se,“ postavím se na nohy, ale lehce zavrávorám. Jackob má rychlé reakce a tak mě zachytí. Podívám se mu zblízka do tmavých očí a projede mnou zachvění. Ucítí to taky, protože se na mě překvapeně podívá a lehce nadzvedne obočí. Vyklouznu z jeho teplé náruče a schovám se do tátovy ledové. Ten mě k sobě lehce přivine a vtiskne mi pusu do vlasů, přičemž pod druhou paži vezme mámu a já jsem si v tu chvíli jistá, že pro nás dvě by udělal cokoliv.

„Dvě nejdůležitější ženy v mém životě,“ usměje se na nás.

„Mám tě ráda, tati,“ řeknu po dlouhé době, což ho překvapí. Zřejmě to nečekal, ale po té zkušenosti z Volltery mám potřebu dát všem na jevo, jak moc je miluji.

„Taky tě mám rád,“ usměje se na mě a stiskne nás s mámou v medvědím obětí. Začneme se smát a je to příjemné… Jsem doma! Po dlouhé době cítím, že tady jsem mezi svými, že tady je mé místo.

„Rodinu, které sis užila víc než dost takhle vítáš, ale na nejlepší kamarádku zapomeneš!“ ozve se za mnou se smíchem. Otočím se a pohled na Leah, která stojí v záři zapadajícího slunce jako bohyně pomsty, mi do očí nahrne slzy štěstí. Vykroutím se tátovy a obejmu se s tou vlčí holkou tak prudce, až obě skončíme v písku.

„No už bylo na čase,“ rozesměje se Leah.

„Chyběla jsi mi.“

„Ty mě taky, obludo jedna,“ vycení na mě zuby a obě se zvedneme. Zamžourám směrem k místu, kde se odehrává oslava a úsměv mi ztuhne na rtech, když si všimnu černovlasé holky, co se věsí Jackobovi na krk a potom mu vtiskne pusu na tvář.

„Jdeme se tam podívat no ne?“ drcne do mě Leah a už mě za ruku táhne dál. Když se postavím před tu cuchtu, věnuji jí tak spalující pohled, že se i nepatrně přikrčí. Cítím, jak se ve mně všechno bouří, protože ta malá mrcha, ho stále drží za ruku a Jackob nevypadá, že by mu to vadilo.

„Ty budeš Nessie, že? Moc ráda tě poznávám, jsem Rebeka,“ natáhne ke mně ruku. Záměrně ji přehlédnu a otočím se k odchodu.

„Renesmee!... Ty nevíš, co je to slušné chování?!“ zastaví mě táta napruženě. Vztekle mu svou ruku vytrhnu a napruženě se podívám na Jackoba, ten se ale dívá na Rebeku a usmívá se na ní jako měsíček. Vzedme se ve mně taková vlna žárlivosti, až sebou začne Jesper šít.

„Samozřejmě… Taky mě moc těší… Vítám tě v La Pusch. Doufám, že si to tady užiješ a pobyt ti jistě zpříjemní i některý místní… Vlk!“ prsknu to slovo, jakoby to byla urážka. Všimnu si, jak všichni začnou svoje úsměvy schovávat do dlaní a to mě vytočí ještě víc.

„Myslím, že mi bude stačit Jacob,“ usměje se na mě.

„Ta tomu dala,“ sykne Embry tiše, ale já ho moc dobře slyším. Začnu rychleji dýchat a moje ruce se začnou chvět. Ať se snažím sebevíc ovládnout, moje nová moc se začne drát na povrch. Stisknu ruce v pěst a udusím tak malé plamínky. Tak tohle ne! Když ale udusím plamínky v dlani, oheň v krbu začne vyvádět jako splašený. Jeho syčivé plameny mě začnou dráždit a tak prudce natáhnu ruku směrem k němu, oheň z něj vyletí, těsně přede mnou se zastaví a já ho pohybem ruky pošlu do vzduchu kde vytvoří pekelnou oblohu. Zůstali tu naštěstí už jen vlci, takže smrtelníkům můj manévr zůstane utajen.

„Nessie musíš se uklidnit!“ chytne mě Sam za ramena. Zřejmě mu začíná být horko. Nevnímám ho, zrak upírám na Jackoba.

„Tak fajn… Miluju tě! To jsi chtěl tolik slyšet?! Tak tady to máš a můžeš se tím třeba udusit!“ zařvu na něj vztekle a uteču pryč. Nikdo se mě nesnaží zastavit. Ohnivé nebe se s mým odchodem rozplyne a zbude jen modrá obloha.

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budoucnost napsaná minulostí! Kapitola 15.: