Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 14. kapitola

03.09.2012 (12:30) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2884×

 „Bello, sbal si hodně teplých věcí. Víš, jaká je ve Forks vždycky zima,“ prohodila má matka starostlivě. Nevím, co se s ní dneska dělo, každopádně i mně občas udělalo dobře, když se má matka o mě strachovala.

„Dobře. No, ještě bych potřebovala šaty na Charlieho svatbu,“ prohodila jsem. Možná bych to měla říct víc nenápadně, ale problém bude v tom, že to neumím. Ani nechci. Proč to neříct na rovinu?

„Miláčku, to nejde. Teď máme opravdu málo peněz,“ povzdechla si sklesle. Jistě, máme opravdu málo peněz, protože to Phil utrácí za chlast a cigarety. Pak se divíme, kde se ztrácejí peníze… „Popros tatínka, až tam přijedeš,“ usmála se.

„Jasný,“ zamumlala jsem si pro sebe a zase začala balit. Proč všechno nenechat na Charliem.

„Až se sbalíš, přijď dolů, bude večeře.“

Nevím, co bych dala za to, kdyby byla taková pořád. Kdyby aspoň většinou byla tou hodnou matkou svojí dceři. Kdyby si ho nevzala…

Balila jsem dál. Nemělo smysl přemýšlet nad věcmi, které se už nedaly změnit. Které se už staly a ač to byla třeba největší chyba něčího života, aby se něco změnilo, musel by ten dotyčný chtít. A jak už bylo dostatečně dáno najevo, někdo se svého života vzdát nechtěl. Bylo smutné, když si to někdo nedokázal uvědomit. Když kvůli tomu neustále trpěl a úleva nepřicházela. Když to zraňovalo i ostatní kolem.

„Co je k večeři?“ zeptala jsem se, když jsem sešla ze schodů. Všichni ostatní už seděli na svých místech. I Stella byla neobvykle klidná. To jsem snad ještě nikdy nezažila.

„Co se děje?“ Nemohla jsem si to odpustit. Bylo to všechno hrozně divné, tiché… Nevadilo mi to, avšak neobvyklost téhle situace mě zarážela.

„Nic, jen jsem se s tebou chtěla pěkně rozloučit. Nevíme, jak dlouho u Charlieho zůstaneš, tak jsme ti chtěli přichystat pěknou večeři, protože hned zítra ráno s Philem odjíždíte,“ vysvětlovala mi matka.

„Aha, tak to jo.“ Už beze slov jsem se posadila ke stolu a čekala, dokud mi matka nedá jídlo.

Jak jsem předpokládala, nedalo se to jíst. Avšak pro její radost jsem talíř nenechala plný. Jedla jsem s utrpením dál a snažila se sníst co nejvíc. Chutnalo to otřesně. Nechápu, jak to můžou jen pozřít. Zvlášť Phil. Od něj bych očekávala, že jí tohle nebude trpět, ale on nic. Poslušně jí vždy jídlo pochválil, jako by to bylo kdovíjak dobré.  Škoda, že nebylo, ale do toho mu kecat nechci. Ještě bych to schytala já…

„Takže, Bello, ráno tě přijdu vzbudit. Počítej s tím,“ řekl a zvedl se od stolu.

„Hm…,“ vydala jsem ze sebe bez zájmu a dopila poslední zbytky pomerančového džusu ve sklenici.

„Jdu spát, dobrou.“ Nečekala jsem odpověď. Zvedla jsem se a šla.

∫∫∫

Velká zahrada rozprostírající se na pozemku Cullenů byla přesně jako dělaná pro tento slavnostní okamžik. Les, který na ni navazoval, působil stylem francouzských zahrad, kterými se chlubily zámky celého světa. Všechno bylo dokonale upravené, všechno působilo překrásným dojmem jasného řádu. Všechno tu mělo své místo. Lesní upravované cestičky. Živý plot, jenž nahrazoval ten umělý. Tvary, které mnohdy připomínaly zvířata, byly vytvořeny z precizně upravovaných keřů. Malé bludiště v zadní části zahrady, které tu už od pradávna mělo své nezastupitelné místo. Ne, že by se v něm dalo ztratit, avšak bylo to úžasné místo, když chtěl být někdo sám. Schoval se do vysokých stěn z keřů, sedl si do trávy a pozoroval modré nebe. To jediné, co zde bylo vidět…

… A o krásné zahradě plné růží, či jiných překrásných květin ani nemluvě. Bylo to upraveno, jako by na tom pracovaly desítky zahradníků. Jakoby pro tu zahradu udělali vše. A stejně to byla práce jen jedné ženy, která milovala zahradu. Tohle byl její sen…

… Pro šťastný konec jinak smutné pohádky nemohlo být vybráno nic lepšího. Oni věděli, proč se rozhodli, že věčnost, kterou spolu prožijí, zpečetí zde. Na tomto nádherném místě bez nenávisti… Bez něj…

… A ona teď kráčí uličkou posypanou okvětními lístky růže. Růže rudé, jako krev těch, co jim tolik ublížil. Škoda jen, že kráčí bez toho, který ji nikdy nezradil. Škoda, že tohle nemůže zažít po jeho boku. Škoda, že on nemůže předat své dítě do rukou jiného muže, který se o ni postará tak, jak by se o ni postaral on. Nebo snad ještě lépe. Avšak je pozdě. I jeho čas života už před pár měsíci vypršel a ona se musela smířit s tím, že ho už nikdy neuvidí. Alespoň do té doby, než pozná, že je jako oni… Alespoň do té doby, než bude jako oni i ona. Stvůra bez srdce… Avšak láska dokáže všechno změnit. Tomu věří Isabella.

Kráčela dál. Přesto, že se její útroby stahovaly nervozitou a očekáváním. Bylo to pro ni jiné. Konečně ji někdo chtěl. Nikdy nezažila něco podobného. Vždy byla jen hračkou pro svého otčíma, který ji zneužíval. Nikdo ji nemiloval… Až teď.

S velkým úsměvem na tváři a štěstím, které ji naplňovalo, konečně stanula vedle něj. Jejich pohledy se střetly a už nebylo co řešit. Věděla, co má říct. A bez zaváhání taky své ano řekla…

„Miluji tě…,“ zašeptal jí do ouška předtím, než ji políbil. Bylo to jako poprvé… Tak krásné…

∫∫∫

„Vstávej, Isabello,“ slyšela hlas ze svých nočních můr a v mžiku otevřela oči. Seděl na kraji její postele a nakláněl se nad ní. Okamžitě se od něj odsunula a vstala. „Za půl hodiny odjíždíme, tak se připrav. Snídaně počká…,“ řekl tvrdě a taky se začal zvedat.

Bella nepostřehnutelně přikývla a vydala se do koupelny. Už ani minutu, znělo jí v hlavě. Už ani minutu v jedné místnosti…

Ke všemu byla zmatená ze svého snu. Pořád dokola si opakovala, že to byl jen nesmyslný sen, i když si její část přála, aby to tak bylo. Přála si, aby se něco takového stalo. Kéž by ji měl někdo tak moc rád, jako tu dívku ve snu.

Povzdechla si a zadívala se do zrcadla. Viděla smutek, pošramocené tělo i duši. Nic lahodící něčímu oku, jen dívka, která neumí říct světu, že ji něco bolí. Sklopila pohled. Nemělo to cenu, stejně ho nikdy nepotká. A on o ni taky jednou přestane mít zájem. Až najde nějakou krásku, která k němu bude sedět – ano, představovala si ho jako to nejkrásnější stvoření, co mohlo vůbec po světě chodit. A i když to byla trochu nereálná představa, byla to její představa dokonalého prince.

„Isabello!“ zakřičel ze spodního patra a vytrhl ji z úmorných myšlenek. Trhla sebou a zkontrolovala malé hodiny položené u vany.

Rychle běžela po schodech, div se nepřerazila. Už teď měla malé zpoždění. Snad někoho jiného by pět minut nezabilo, ale znala Phila. Bude ráda, když nedostane přes hubu.

Na posledním schodu zakopla a zapotácela se. Dnes měla obrovské štěstí, nespadla.

„Kde jsi?“ zavrčel na ni a popadl ji za paži. Prudce ji dovlekl až k autu a jediné, na co musela opět myslet, bylo, kde bude mít další modřinu. „Máme zpoždění, okamžitě vyjíždíme,“ zpražil ji pohledem a konečně ji pustil. Trochu si protřela místo, kde ji tak pevně držel. Předpokládala, že bolest za chvíli odezní a bez protestů nastoupila. Věděla, o co jí šlo a nechtěla pro jednou dělat potíže. Nebylo by to správné. Ještě by ji tam byl schopný nevzít a ona chtěla svého otce vidět za každou cenu…

Tak jestli jste se dočetli až sem, děkuji vám. :) Opravdu mě těší, že jste na povídku nezapomněli. ;) A teď k věci, od teď bude mít všechno rychlejší spád. Myslím, že než se nadějete, potká Bella někoho s Cullenů. Můžu vám snad říct jen: Těšte se! ;)

Budu ráda za komenty, pokud mi teda nějaké necháte... :D

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 14. kapitola: