Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bruslařské sólo 4

25.09.2012 (18:15) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 2180×

4. kapitola

Trénink, spánek, jídlo, trénink, spánek, jídlo… To bylo to jediné, co za posledních pár týdnů znala. Už si skoro ani nepamatovala, jak vypadá okolí. Vždy jen ráno po snídani dojela ke stadionu, kde několik hodin v kuse bruslila, krátká pauza na oběd nestála moc za to, znova na led, pak se osprchovat, převléknout, cesta domů a pád do postele.

I když se svou výdrží občas dokázala divy, tento řád se jí začal pořádně protivit. Po těch týdnech se ani o trochu nesblížila s ním, přestože se o to několikrát pokusila, ale její pokusy navázat rozhovor vždy ztroskotaly na jeho jednoslabičných odpovědích. Už se nesnažila s ním nějak komunikovat. Už se nesnažila vlastně o nic.

Emmett je proháněl hlava nehlava, dirigoval jejich pohyby, doháněl jejich fyzické možnosti až na pokraj. A stále nebyl spokojený.

A její odhodlání a její rozhodnutí upadalo. Čím dále postoupili, o to méně kurážně to prováděla. Uzavírala se před světem, před všemi lidmi či upíry. A věděla, kdo to způsobuje, jen netušila, co by s tím měla dělat. Vnitřně se cítila rozpolcená. Těšila se na jeho přítomnost, ale když se v ní konečně nacházela, jedinou odezvou vedoucí k ní byly doteky, po kterých sice prahla, avšak…

„Stop! Pojďte sem, musíme se na něčem dohodnout. Přijde mi, že vidím místo dvou dokonalých osobností jen mrtvoly, které se sotva plahočí,“ křičel na ně Emmett. Alice rovnou zamířila k němu, udělala otočku a opřela se vedle něj o mantinel.

„Je to už téměř dva měsíce, co spolu bruslíte, ale místo toho, abyste se zlepšili, vidím, že vaše umění upadá. V čem asi vězí problém?“ Emmett se hloubavě zahleděl postupně na oba dva, kteří mu stáli každý z jedné strany, ale nijak se neměli k odpovědi. Alice náhle šokem vytřeštila oči a pohlédla mu do očí.

„To nemyslíš vážně! Ani náhodou,“ zamítla rezolutně, když jí vize napověděla, co má nevlastní bratříček toho suchara za lubem.

„Je to jediná možnost. Pro vás oba. Musíte…“

„Ne! Nikdy!“ Možná se teď chovala hloupě, uvědomovala si, že je jak malá holčička, které vnucují panenku, kterou ona v žádném případě nechtěla, ale nemohla si pomoct. Ten nápad byl prostě šílený.

„Co se děje?“ Jasper jako jediný vůbec netušil, oč se jedná.

„Vy dva jste skvělí krasobruslaři, to se vám musí nechat. Ale vůbec si neuvědomujete to napětí, které mezi vámi panuje. Měli byste spolu mluvit, místo toho nejvíce hledíte mimo, vaše bruslení mi čím dál tím více připomíná jen hru, kterou si dva náhodní lidé zahrají. S tím je konec. Odteď se stěhuješ k Alici.“

„Ne,“ zamítl to též Jasper rezolutně a založil si rozčileně paže na hrudi. „To, že jsi náš trenér, tě ještě neopravňuje k tomu, aby sis s našimi životy zahrával, jak se ti zachce.“

„Brácha. Uvědom si, že mistrovství vás čeká za pár týdnů. A já za normální nepovažuju, že se vy dva nadále budete tvářit, že toho druhého neznáte. Odteď budete obývat společnou domácnost. Začnete spolu komunikovat. Pokud se to do týdne nezlepší, aspoň budu vědět, že u vás dvou to nemá cenu. Pak si můžete sestavu secvičovat, ale svým postojem nikoho neohromíte. Musíte být dokonale sehraní, nejde jen o techniku. Vy musíte být jako jeden,“ vysvětloval Emmett trpělivě a na Jasperově tváři viděla pomalou rezignaci.

Týden. Přestože se ten pojem zdál Alici jako dlouhý časový pojem, náhle si uvědomila, že to je vyměření času s ním. Strach jí sevřel srdce, které se pomalu začalo bortit. Týden. To slovo jí rezonovalo v hlavě, neodbytně se ztrácelo a zase vracelo, aby ji ani na moment nenechalo na pochybách. Týden.

„Pro dnešek končíme. Ty si domů přijedeš pro věci, ale tam už tě nechci vidět,“ pronesl Emmett rázně a odešel. Zanechal je tam samotné. Dvě bytosti, které měli být harmonické ve své činnosti, přesto si sobě tak cizí.

Alice mu ještě sdělila adresu svého bydliště a vydala se do šaten jako v mrákotách. Usedla na lavičku vedle svých věcí a téměř se šokem zhroutila. Budu s ním pod jednou střechou. Když jí tohle proběhlo hlavou, narovnala se, jak ji dostihla pravda. Nejenže s ním bude bruslit, bude ho vídat ráno i večer, po probuzení i před spánkem. Ne…

Proč se jen pustila do tohoto riskantního tahu? Proč jen nezůstala sama ve světě, který, i když byl osamocený, ale jenom její? Ale už bylo pozdě litovat minulých činů. Musí hledět dopředu.

Doma jak na trní čekala na jeho příjezd. Naštěstí její dům by pohltil více osob, takže neměla problém s jeho ubytováním. Ale stále ji zalévalo překvapení z toho, že ho bude mít pod svou střechou.

Nevnímala čas ani okolí, proto ji překvapil domovní zvonek, který vyhrával její oblíbenou melodii. Leknutím sebou trhla a pohled jí padl na hodiny, které hlásaly skoro jedenáctou večer. Kde byl tak dlouho?

S trhnutím otevřela dveře a pozvala ho dál. On s jedinou taškou vešel, zul si boty a na něco vyčkával. Pokynula mu, aby ji následoval, na mluvení měla moc stažené hrdlo. Vedla ho do prvního patra, kde bylo několik pokojů navíc. Otevřela první dveře. Aniž by na ni pohlédl, vstoupil do pokoje a zavřel za sebou.

Zaraženě stála za dveřmi a rozhořčení jí projíždělo celým tělem. Slzy ponížení jí pomalu vstoupily do očí, až se málem zalkla, když sestupovala do přízemí. Padlo jasné rozhodnutí – domem se rozlehlo prásknutí dveří, zvuk motoru, který se poté pomalu vzdaloval.

Jasper se svalil na postel a nepřítomně hleděl na strop. Po několika hodinové jízdě městem byl konečně tady, ale představoval si to jinak. Očekával, že až mu otevře, s úsměvem ji osloví, ale jako vždy předtím oněměl a užasl nad její krásou, že nebyl schopen ze sebe vypravit ani slovo.

Zřejmě to chápala jako odmítnutí komunikace, takže krom toho, že jej dovedla do této místnosti, se už nepokoušel být v její přítomnosti déle, než bylo pro oba nutné. A jak pochopil, udělal správně, protože ty pocity, které z její osoby sálaly ihned poté, co se zavřel, nebyly ani náhodou láskyplné.

Možná jí mohl poděkovat, ale jak se děkuje někomu tak dokonalému? Pouhé „děkuji“ nestačí. To si sám moc dobře uvědomoval, přesto se mu myslí hnaly výčitky svědomí ze svého chování. Nedokázal před ní promluvit. I po dvou měsících její přítomnosti měl problém jí hlouběji pohlédnout do očí. Bál se toho, co by v nich našel.

Nakonec se osprchoval, převlékl se a uvrtal do peřin, ale mysl byla moc živá, aby ho nechala vplout do zapomnění. Okny hleděl ven a vyčítal si, že svým příchodem ji vyhnal z jejího vlastního domu, kde si náhle připadal tak osamocen…

Alice se tu noc vůbec nevyspala. Asi hodinu se procházela v jednom vzdáleném parku, dojela si do nonstop občerstvení, kde si po dlouhé době dopřála něco pořádně kalorického, ale obávala se přijet k sobě domů. Měla obavy, co by řekl na její útěk, kdyby byl ještě vzhůru.

Ráno, pár minut předtím, než by normálně vstávala, potichu za sebou zavřela vchodové dveře a potichoučku doťapkala ke svému pokoji, do kterého vplula stejně opatrně. Pomalu vyházela celou skříň, protože si myslela, že už nemá co na sebe, nakonec vytáhla nějaké tepláky a triko. Už se nechtěla starat o to, jak bude před ním vypadat. Vlastně jí to bylo jedno. V koupelně si dopřála rychlou sprchu, jen maličko se nalíčila a zamířila do kuchyně na snídani. Jeho nebylo nikde vidět ani slyšet.

Jakmile vlezla do haly, pochopila. Emmett stál zády k ní u branky na ledě a podle jeho postoje viděla, že není vůbec spokojený. Unaveným pohledem viděla pohybující se tečku na ledě, což ji mírně deprimovalo. Proto nebyl doma, šel sem bez ní. Byla pro něj jen zbytečnou zátěží. Teď už to nebyl týden, zbývalo už jen šest dní.

Povzdechla si, čímž na sebe upoutala pozornost obou.

„Myslel jsem, že jste započali s tím, čemu se říká komunikace,“ vyhrkl ze sebe Emmett ironicky a zamračil se na ni. Aniž by mu odpověděla, nazula si brusle a prodrala se kolem něj na led.

Nohy se jí pletly, hlava se jí motala. Noc beze spánku si pomalu vybírala svou daň a ona se po každém pádu pomaleji zvedala.

„Alice!“ zvolal na ni jejich trenér. Pohlédla na něj a na pokyn k němu dojela. Sotva pletla nohama.

„Co se děje?“ tázal se jí. Snažila se vyhnout jeho pohledu, ale chytil ji za bradu a donutil ji na sebe pohlédnout.

„Proboha… Cos v noci dělala? Z čeho máš takové kruhy pod očima?“ Těžko se mu vymanila a odvrátila se.

„Nemohla jsem spát…“ zamumlala a poodjela od jeho zkoumavých očí.

„To si snad děláš srandu!“ vykřikl Emmett zoufale. Její oči na moment pohlédly na Jaspera, který tam stál a nezúčastněně hleděl někam do dáli.

„Co se to s vámi děje? Myslel jsem, že vám to pomůže… Dneska to nemá smysl. Jak jsem řekl včera, máte ještě šest dnů na to, abyste se vzpamatovali. Do té doby se musíte vzchopit. Jinak to nemá smysl,“ dozněla poslední slova a Emmett rázně odkráčel.

Věnování pro Sundance, Bubulienku a Niki, které jediné mi pravidelně píší komentáře. A i těm, co napsali jen k jedné z kapitol. Děkuji vám, tato kapitola je pro vás. :-*

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bruslařské sólo 4: