Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Break the ice 3. kapitola - An unexpected encounter

18.12.2010 (11:00) • AndyBCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1058×

3. kapitola - An unexpected encounter

Annalyne Alessandra Volturi

„Co potřebuješ zlatíčko?“ zeptal se táta a já si přešlápla.

„Vážně jsem jediný následník trůnu? “ zašeptala jsem a podívala se na něj. Táta ztuhnul a podíval se na mě s nejistotou v očích.

„A pravdu! Prosím,“ dořekla jsem a čekala. Táta se nadechl.

„Nikdy ses to neměla dozvědět, ale ano, máš sestru,“ řekl a já ztuhla.

Takže všechny ty sny, všechno to byla pravda. Mám sestru, se kterou maminka utekla. Se slzami na tvářích jsem utekla z otcovy pracovny a zamířila jsem si to rovnou k sobě do pokoje.

Při jedné obzvlášť prudké zatáčce mi podjela noha a já spadla na Spika. Musel to být on, protože jeho pach bych rozeznala na míle daleko. Ale o to hůř pro mě. Nechtěla jsem, aby mě Spike viděl brečet. Rychle jsem se zvedla a pokračovala v cestě do mého pokoje. Ale stále jsem slyšela Spikovi kroky, které mě pronásledovaly.

Když jsem dorazila před dveře, okamžitě jsem je otevřela a vklouzla do pokoje, kde jsem otevřela obří skříň a začala skládat své nejcennější věci do batohu. Napsala jsem otci vzkaz a ten mu nechala na mé posteli.

Myslela jsem, že Spike už odešel a tak mě překvapilo, že stojí stále za mými dveřmi. Ale co bylo ještě zvláštnějšího, měl také napumpovaný batoh.

Otevřela jsem pusu, ale Spike promluvil jako první. „Pokud někam jdeš, jdu s tebou!“ řekl rozhodně, že mě přešly všechny námitky proti jeho chování.

Přiložila jsem si prst na pusu a vydala jsem se se Spikem v zádech k tajné chodbě z hradu.

Už jsme byli za hranicí Volterry, když jsem se naposledy ohledla po mém starém domově. Nadhodila jsem si batoh na zádech, aby se mi lépe nesl a se Spikem po boku jsem se vrhla do vzdálených končin.

Po vysvětlení útěku z Volterry jsme se se Spikem dohodli, že poběžíme k San Marinu a tam si seženeme letenku do Severní Ameriky. Stále mě tam něco lákalo, do Ameriky, a otec stále tvrdil, že je to tím, že jsem se tam chtěla podívat, ale když jsem tam konečně byla, vůbec to nepřestalo a já až teď pochopila, že někde v Americe je druhá část mé rodiny.

Běželi jsme teprve několik hodin, když se před námi z čista-jasna objevila nějaká holka. Ale ona sem nepřiběhla ani tu nebyla. Prostě se zčista-jasna objevila před námi.

Spike se k ní pomalu přiblížil a já zalapala po dechu. Ona nebyla člověk, ale poloupírka. Spike do ní kopl a ona se s leknutím probrala. Nejprve si nás s hrůzou prohlížela, ale pak se začala rozhlížet kolem sebe a byla… zděšená? Ano, ani ona nevěděla, jak se sem dostala. Pak svůj pohled věnovala Spikovi a nejspíš ji zarazily jeho rudé oči. Pak se podívala na mě a v jejích očích se mihl úžas, nevěřícnost a pak znovu úžas. Ona mě znala? Sice mi to přišlo naprosto nepřípustný, ale já měla také pocit, že jsem ji už viděla. 

Annabeth Chase Cullen

To to musí dělat, když já spím? Samozřejmě že musí, protože neví, že je slyším. Asi jim to někdy budu muset říct.

Vyskočila jsem z postele a šupla jsem do měkoučkých, černých pantoflů a černého županu. Nevím proč, ale prostě jsem milovala černou.

Jak nejtišeji jsem uměla, jsem sešla ze schodů. Jako na potvoru předposlední schod zavrzal. Sakra. Sakra, sakra, sakra. Zavalila jsem se další haldou nadávek, když všechny vzdechy přestaly.

Mýma celkem dobrýma ušima jsem slyšela, že všechny dvojice vyskočily z oken a rozeběhly se do okolí, jen mamka a taťka – no spíš Carlisle – zůstali v domě. Carlisle se podle kroku vydal do své pracovny a mamka se blížila ke mně.

Opatrně jsem se rozeběhla do kuchyně a popadla petku s mlékem. Rychle jsem odšroubovala víčko a napila jsem se. No, spíš jsem to do sebe nalila. Uklidila jsem flašku zpět do ledničky a zavřela ji. „Baf.“

„Uaaa,“ vykřikla jsem. Rychle jsem se chytla kuchyňské linky a snažila se ten šok rozdýchat.

Když jsem zavřela dveře od ledničky, vybafla na mě mamčina hlava, která se smála od ucha k uchu. Vážně ji nechápu. Ví, že ji i ostatní slyšela její „malá“ dceruška a ona se tu tlemí. No co, mamka.

Teď se ale tvářila spíše ustrašeně. Vyplázla jsem na ni jazyk a hnedka nasadila její smějící se fasádu. Nechtěla jsem jí její skvělou náladu zkazit, ale potřebovala jsem pár odpovědí.

„Mami?“ zeptala jsem se šeptem.

„Ano?“ odpověděla mi se stále se smějící.

Polkla jsem. „Potřebuju pár odpovědí, které se týkají minulosti.“ Hned jak jsem dořekla poslední slovo, mamčina šťastná fasáda přešla ve zděšenou grimasu. Tomuto tématu se vyhýbala odjakživa.

Tímto pohledem mě propalovala hodnou chvíli a pak dodala: „Proč to chceš vědět teď?“ zeptala se, se značnou  nervozitou v hlase.

„Chtěla jsem to vědět vždy, ale ty jsi mi na to vždycky odmítala odpovídat, tak jsem se časem přestala ptát. Ale teď si myslím, že už jsem dost stará na to, abys mi řekla pravdu. Kdo je můj otec?“ Moje otázka ji nejspíš překvapila.

Kdyby nebyla upír, tak řeknu, že se jí zatočila hlava, jenže to u upírů není možné. Odkolíbala se ke křeslu a rychlostí blesku do něj žuchla. V další vteřině si nasadila svoji obvyklou fasádu a s přiškrceným hlasem se mě zeptala: „Zlatíčko, jak tě to vůbec napadlo? Carlisle je tvůj otec.“

„Mami, proč mi pořád lžeš. Já vím, že Carlisle není můj tatínek, tak mi už konečně řekni, kdo je to! A navíc, kdyby to byl Carlisle, tak neděláš takovou scénu!“ rozkřikla jsem se na ni. Bolestně se na mě podívala, ale neodpověděla mi. Byl to jasný znak toho, že mi to nehodlá říct, ale že přiznává, že mi celá ta léta lhala.

Vystřelila jsem ke svému pokoji a cestou jsem se stavila do mé obří šatny. Popadla jsem větší batoh a narvala do něj několik užitečných věcí, peněženku, mobil, ale hlavně mnoho oblečení. Nechtěla jsem je tu nechávat, ale nemohla jsem si je vzít celý šatník, na to by mi nevystačil ani kamion. Jako jediný člen jsem byla jako Alice. Blázen do obchodů.

Batoh jsem schovala pod postel a až se mamka začne zabývat něčím jiným než mnou, vyskočím z okna.

Chvilku to trvalo, než se mamka vrátila ke Carlisleovi, ale nedělali to, co jsem čekala. Místo toho si začali povídat. Sice to nebyl ten signál, na který jsem čekala, ale i tento byl dobrý. Popadla jsem batoh, fotku všech Cullenů a vyskočila jsem z okna. S lehkostí jsem dopadla na zem a rozběhla se směrem do Forks. Ve městě jsem trochu zpomalila, abych neběžela příliš rychle. Sice jsem se nechtěla ubytovat ve Forks, ale proběhnout jím jsem musela.

Zastavila jsem až v lese. Tam jsem si odložila batoh a začala jsem si shromažďovat věci na stavbu pro domek ve větvích.

Nosila jsem mnoho potřebných věcí a asi po hodině jsem domeček mohla začít stavět. Od té doby, co jsem začala se stavbou domku, už uběhlo pár hodin a já už byla unavená. Popadla jsem můj obří batoh a vyskočila jsem do dveří, které nemohl najít nikdo, kdo by nevěděl, kde jsou.

Rozhlédla jsem se po mém díle a musela jsem uznat, že se mi to povedlo. Asi by se ze mě měla stát architektka.

Po zhodnocení mého díla jsem se podívala na sebe. A co jsem neviděla. Moje oblečení bylo naprosto zničené. Zítra ho někde vyhodím, nebo ho nějak použiju v mém „domečku“. Vyhrabala jsem něco, v čem bych mohla spát a ulehla jsem na krásně měkoučkém mechu. S myšlenkami týkajícími se té dívky jsem usnula.

Když jsem spala, měla jsem pocit, jako bych letěla. Sotva ten pocit přešel, někdo do mě kopl. Pomalu jsem se probrala a podívala jsem se na ten kopací budík.

Můj nevítaný budík byli dva upíři, ale ta upírka vypadala jako ta dívka z mého předešlého snu. Pořádně jsem se zhrozila, když ke mně přiběhl ten upír a začal mě propalovat jeho krvavýma očima. Lekla jsem se. Ale ještě víc jsem se ale lekla, když jsem zjistila, že už nejsem v mém malém „domečku“.

Autor: AndyBCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Break the ice 3. kapitola - An unexpected encounter :