Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - Prolog

08.06.2012 (20:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 3631×

Rychle jsem otevřela oči.

Tma…

Všude jen tma… Musela být noc, protože jsem nic neviděla. Někde jsem ležela – na něčem tvrdém a chladném. Posadila jsem se a začala se rozhlížet. Ale pořád jsem nic neviděla. Začala jsem pociťovat paniku. Pak mě napadlo něco děsivého… Oslepla jsem?! Tahle myšlenka mě vyděsila ještě víc, než jsem doposud byla. Srdce mi hlasitě bilo a v žilách mi koloval adrenalin.

Po chvíli si naštěstí mé oči začaly tmě přivykat. Hlasitě jsem si oddechla a spadl mi kámen ze srdce. Konečně jsem začala vidět obrysy, a tak jsem se opět začala rozhlížet. Vůbec jsem totiž netušila, kde jsem a ani jak jsem se zde ocitla. Naposledy si pamatuji… vůbec si nedokážu vybavit, jak jsem se sem dostala, co jsem dělala před tím… Sním snad? ptala jsem se sama sebe. Jestli ano, tak bych se měla přestat bát. Nic se mi přeci nemůže stát…

Znovu jsem usilovně zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Seděla jsem v temně zelené trávě. Kolem mě se tyčily vysoké, majestátné stromy. Jinak nic… jen tma. Nebe bylo černé, ani jedna hvězda. A takové děsivé ticho…

Pomalu jsem se zvedla na své třesoucí se nohy a otočila se kolem dokola. Zpod mraků najednou vykoukl měsíc v úplňku a ozářil krajinu přede mnou.

Zprudka jsem vydechla a o pár kroků ucouvla. Teď už jsem věděla jistě, kde to jsem… nebylo pochyb… Mou teorii potvrzovala řada náhrobků, které byly opravdu všude. Byly zarostlé trávou a většina z nich byla skoro rozpadlá.

Byla jsem na hřbitově… Na hodně starém hřbitově, usoudila jsem podle dat na náhrobních deskách. Vypadalo to jako velmi starý a již dávno opuštěný hřbitov. Jen pustý a strašidelný… Jako z nějakého hororu.

Pomalu jsem začala procházet kolem hrobů. Našlapovala jsem potichu, jako bych nechtěla probudit neviditelnou hrozbu. Připadalo mi to tu tak… Velká, neviditelná hrozba… Srdce jsem stále cítila až v krku a ruce se mi potily – a to i přesto, že foukal studený vítr, který mě řezal do tváře.

Došla jsem na konec první řady náhrobků a tam mě jeden z nich zaujal. Musel být mladší než ostatní, protože vůbec nebyl rozpadlý. Ani nebyl zarostlý trávou. To mi přišlo dost podivné. Všechny totiž byly. Jako by se mu plevel úmyslně vyhýbal…

Byla to socha kamenného anděla spínajícího ruce k nebi. Lezl mi z toho mráz po zádech. Měla jsem z toho špatný pocit. Pomyslela jsem si, že se odtud musím dostat rychle pryč. Už jsem se otáčela k odchodu a začala přemýšlet, jak se odsud dostanu, když na onen náhrobek přiletěl černý havran. Jeho peří se lesklo a připadalo mi, že si mě prohlíží. To je ale blbost, co? Nehýbala jsem se a pozorovala se strachem havrana. On pozoroval mě…

Najednou zakrákal. Byl to výkřik, ze kterého tuhla krev v žilách. Teď se mi konečně povedlo rozpohybovat mé strachem ztuhlé nohy.

Rozběhla jsem se mezi prastarými náhrobky, jak nejrychleji jsem mohla. Běžela jsem rovně – tam někde jsem tušila, že budu v bezpečí – ne, netušila – já to věděla… Nevěděla jsem, jak jsem na to přišla, ale prostě jsem to věděla. Asi se u mě projevil šestý smysl…

Za mnou se ozvalo další děsivé zakrákání a později šum křídel.

Ještě jsem zrychlila…

Utíkala jsem mezi náhrobky, nemohla jsem už popadnout dech, ale stále jsem běžela – z posledních svých sil. V duchu jsem se pořád modlila, abych neupadla. Byla jsem totiž šikovná po své matce…

Najednou jsem se po něčem smekla – asi bláto - a opravdu, přes všechny své modlitby, upadla na zem. Začala jsem si v duchu nadávat. Ani ty modlitby mi nepomohly – prostě jsem zase spadla. A to v tu chvíli, kdy se mi to nejméně hodilo…

Ležela jsem nehnutě na břiše. Vůbec mi v tu chvíli nezáleželo na tom, že ležím v blátě a musím být strašně špinavá. Zem mě studila a já se snažila ani nedýchat. Asi jsem doufala, že mě havran neuvidí a poletí dál, nebo je to jen sen a já se už brzy probudím.

Ani jedno se však nestalo.

Ozvalo se krákání. Tak blízko u mého ucha, že jsem div nevykřikla. Přes všechnen svůj strach jsem pomalu otočila hlavu.

Havran seděl vedle mě. Opět mě skoro lidskýma očima pozoroval. Přišlo mi to divné, moc divné… Pak kolébavou chůzí došel až ke mně. Zavřela jsem oči. Napadaly mě různé hororové scénáře.

Havran, vyklobávající mi oči…

Havran, ozobávající mé kosti…

Sakra! Proč jsem se jenom dívala na ten horor Ptáci!

Najednou ten blbý pták udělal ten poslední krok a klovl mě do ucha.

Ucítila jsem hroznou bolest, až jsem vyjekla. Svého výkřiku jsem se sama lekla, přišlo mi, že to není ani můj hlas. Jeho to ale nevyplašilo. Dál mě lačně pozoroval. Lačně? Myslela jsem si, že zešílím. Ale podle toho, jak jsem už uvažovala, jsem se spíš přikláněla k možnosti, že už jsem dávno zešílela. Cítila jsem, jak mi z ucha tečou proudy krve. Havran mi ho musel natrhnout. Udělalo se mi blbě od žaludku. Myslela jsem si, že budu zvracet, nebo co nevidět omdlím.

Také mi hned došlo, že když cítím bolest, nespím… Polil mě studený pot a začala jsem se třást po celém těle.

Pomalu jsem se otočila na záda a snažila se ze všech svých zbývajících sil havrana odehnat. Ten na mě ale pořád útočil…

Už mi netekla krev jenom z ucha… Havran mě kloval všude. Měla jsem rozervané oblečení a cítila jsem kovový pach krve.

Strkala jsem do havrana rukama. Snažila se ho odehnat. Jediný výsledek byl, že jsem měla poškrabané ruce. Všude byla krev…

Marně jsem lapala po dechu. Ztrácela jsem mnoho krve a už jsem měla mžitky před očima. Byla jsem vysílená. Pomalu jsem se mu poddávala. Najednou mi došlo, že tu doopravdy umřu. Byla jsem si tím jistá… A bála jsem se. Tak moc jsem se bála…

Najednou mi havran vyskočil na prsa a pomalu se blížil k obličeji. Chtěla jsem si chránit oči rukama, ale byla jsem úplně zkoprnělá. Nemohla jsem se hnout. Jen jsem tam ležela s rukama podél těla a vytřeštěnýma očima, s hrůzou v nich vepsanou pozorovala havrana. V duchu jsem si přála, abych upadla do bezvědomí. Nechtěla jsem totiž vidět, co přijde…

Havran se mi zpříma zadíval do očí a pak mi klovl po oku – minul. Chtěla jsem vykřiknout, ale nenalézala jsem hlas. Chtěla jsem utéct, ale nedokázala jsem se pohnout. Jen jsem dokázala přihlížet té hororové scéně.

Klovl podruhé…

„Ááá! Nééé!“ zavřískala jsem z plných plic a můj hlas se děsivě rozléhal po celém hřbitově.

Pak jsem se s trhnutím probudila…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - Prolog: