Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 44. kapitola

13.05.2013 (12:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 1676×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Druhý den ráno jsem se probudila ke svému vlastnímu údivu celkem brzy. Vzhledem k tomu v kolik jsem šla do postele, mi to přišlo vážně divné. Nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou a s myšlenkou, že nemá cenu se tím více zabývat, vylezla jsem z postele. V koupelně jsem si omyla obličej, vyčistila zuby a pokusila si rozčesat své nezkrotné vlasy, které byly dnes zcuchanější víc než obvykle.

Hned nato jsem se vrátila do pokoje a oblékla si pohodlné tepláky a tričko. Rozhodla jsem se totiž, že dnešek strávím tady. Myslím, že po nedávných událostech si zasloužím aspoň jeden den klidu.

Došla jsem do přízemí a zamířila k baru. Ne, nebojte se, nechystala jsem se začít den sklenkou whisky, ale včera jsem si tam schovala dva rohlíky. Jelikož v penzionu nebyla žádná kuchyň (aspoň jsem o žádné nevěděla) bylo tohle jediné místo, které se aspoň vzdáleně podobalo spíži. Tedy abych byla konkrétnější… spíži plné chlastu.

Ale to není důležité. Důležité je to, že mám co snídat. I když to je gumový rohlík od včera. A jelikož jsem to nechtěla zapíjet něčím co má v sobě i jedno procent alkoholu, skočila jsem si do sklepa do ledničky pro jeden pytlík s krví. Vím, možná to zní trošku nechutně, ale ani netušíte jak je to ve skutečnosti dobrý… Lepší by to mohlo být už jen tehdy, kdyby tady měli mikrovlnku a já si tu krev mohla ohřát… – Dobře, tohle už trochu nechutný je…

Pohodlně jsem se posadila na sedačku a dala se do jídla. Myslím, že se mi povedlo zdolat nový rekord v rychlosti, protože o pár minut později už byly oba rohlíky v mém žaludku a prázdný krevní pytlík jsem spokojeně odkládala na stolek. No jo, hlad je hlad…

Teď jsem ale začala přemýšlet co dál. Protože penzion byl stejně jako včera naprosto tichý čili prázdný.

V tu chvíli mě to napadlo. – Asi bych měla využít toho, že tu Damon ani Stefan nejsou. Včera jsem měla tu možnost zjistit, že čtení deníků je docela zábava. A jelikož jsem už všechna mravní pravidla porušila, nevím, proč bych v tom zvesela nemohla pokračovat…

Vystřelila jsem z gauče, jako by mi za patami hořelo a o dvě vteřiny později jsem už stála před ohromnou knihovnou. Zamyslela jsem se. Včera jsem si přečetla o roku 1864, takže dneska… rok následující? – 1865?

Zamračila jsem se. Deník toho roku jsem tu neviděla. Zato jsem objevila další deník z roku 1864 – pokračování toho, který jsem četla včera. Napadlo mě, že by nebyl špatný nápad pokračovat tam, kde jsem skončila. Proto jsem deník vytáhla z poličky, setřela lehký nános prachu a usedla s ním do křesla naproti krbu, ve kterém se mi povedlo zatopit, takže se teď ozývalo uklidňující praskání spalujícího se dřeva. Krásná atmosféra pro nahlédnutí do minulosti…

19. října 1864

Myslel jsem si, že když jsem přišel o Katherine a dokonce i o Damona, bude můj život plný utrpení. Zmýlil jsem se. Ukázalo se totiž, že jako upír můžu svou lidskost vypnout. Doslova. Už jsem necítil žádnou vinu za to, že jsem přinutil Damona se nakrmit. Přestalo záležet na tom, že mě nenávidí.
Jediné o co tu teď šlo, byla krev. Lahodná a životadárná. Ten pocit, kdy doslova držíte něčí život ve svých rukou. Když se zakousnete, krev je naplněná adrenalinem a strachem, je velice sytá a sladká… Později, když srdce začne zpomalovat, krev je ještě sladčí. A pak… srdce utichne. Už není žádná krev. Teď je čas na to, abyste zlikvidovali tělo. Většinou se o to postará divá zvěř v lese.
A takhle to jde den po dni. Lov, krmení, úklid… pořád dokola. Ale nikdy to neomrzí. Aspoň mě ne. Vždy na tom totiž najdu něco nového. Něco, co to ještě vylepší a donutí mě následující den sebrat další život. Musím se přiznat, že jsem se nikdy necítil víc naživu. Je to úžasné…

Zde zápisek končil a já si všimla, že okraj stránky je něčím umazaný. Zhrozila jsem se, když mi došlo, že to něco, je krev. Přeběhl mi mráz po zádech. Představa takového Stefana byla vážně děsivá. Vůbec jsem si ho takhle nedokázala představit.

Povzdechla jsem si a pohlédla na další zápisek, který se od toho předešlého o mnoho nelišil. Samá krev a jiné neřesti života.

„Z toho tak akorát dostanu hlad…“ zkonstatovala jsem, s povzdechem odložila deník na stoleček a zamířila do sklepa pro sáček s krví. Ano, pokušení bylo moc silné…

30. října 1864

Přišel jsem na to, že krmení může být ještě zábavnější. Vyhlédl jsem si ve městě několik dívek a dovedl je do našeho domu, kde jsme s Damonem přebývali.
Stačilo je ovlivnit a ochotně dělaly vše, o co jsem je požádal. Naneštěstí se v tu chvíli, co jsem se začal vážně bavit, se objevil Damon. Přiměl všechny dívky odejít a začal mi domlouvat. Že prý není rozumné, co dělám. Že na nás přilákám pozornost. Vysmál jsem se mu. On neví jaké to je… on neví, co je to zábava. Mám takový pocit, že se krmí jen když je to nezbytně nutné. To ale není přirozené. Jsme predátoři. Stojíme na nejvyšším místě v potravinovém řetězci. Tak proč si to neužívat. Proč se nebavit? Na co je mi nesmrtelný život, když se nesmím bavit? Ale Damon to nechápe. Myslím, že nikdy nepochopí, co obnáší být upírem. A to jsem si myslel, že když byl s Katherine, něco se od ní přiučí…
Ne, všechna přemlouvání jsou marná. Nechce lovit společně se mnou. Dokonce řekl, že opustí město. Ať si zemřu sám, jestli nás prozradím. Nechce mít se mnou prý už nic společného.
Těmhle jeho řečem ale nevěřím. Nebo možná… doufám, že to nemyslí vážně. Protože i přes to všechno co se mezi námi stalo je to pořád můj bratr. A já nechci, aby mě opustil…

Ze Stefanových zápisků se mi tajil dech. Jediným rozumným vysvětlením jeho chování bylo to, že když cítil tak obrovskou vinu za to, co udělal otci i Damonovi, už to nemohl vydržet a proto vypnul své lidské emoce. Nemohl to všechno vnímat a zároveň nezešílet. Potlačení své lidskosti byl jediný možný způsob jak přežít. V jakémsi zvráceném slova smyslu jsem jeho počínání chápala.

Přesto mi přišlo, jako by se vážně bál, že ho Damon vážně opustí. – Nebyly to lidské emoce?

4. listopadu 1864

Objevil jsem nový zdroj potravy. Nedaleko Mystic Falls si zbudovali tábor vojáci Konfederace.
Bylo tu mnoho zraněných, ale povětšinou spíš už umírajících vojáků. Volání krve bylo příliš silné a já mu vlastně ani nechtěl vzdorovat. Byl jsem pouhý stín. A když nějaký voják zemřel? Podlehl svým zraněním, vykrvácel… nikoho by nenapadlo, že ho vysál upír.
Když si na to teď vzpomenu… začínám ve mně opět probouzet ten neúprosný hlad. Naštěstí se již slunce sklání k obzoru. Cítím nedočkavost…

7. listopadu 1864

Dneska jsem někoho potkal. Byl jsem opět v táboře. Krmil jsem se na jednom těžce zraněném vojákovi. Bylo jisté, že by zemřel i bez mého přičinění, tudíž jsem si nemohl nechat ujít příležitost nakrmit se ještě teplé krve.
A pak jsem ji spatřil. Temnou postavu zahalenou v černém plášti s kapucí. Dávala zraněným vojákům napít. Byl jsem zvědav kdo to je, takže když zamířila do lesa, neváhal jsem a vydal se za ní. Chtěl jsem se na ni vrhnout, ale ona byla rychlejší. Přitiskla mě k zemi a přitom jí spadla kápě z hlavy. K mému nesmírnému překvapení jsem hleděl do tváře ženě. Konkrétněji upírce. Měla dlouhé blonďaté vlasy spletené do copu a prozíravé tmavé oči. Představila se mi jako Alexia Branson. A jelikož se blížil úsvit a ona nevlastnila prsten s lapis lazuli, díky kterému by se mohla pohybovat na slunci jako já, pozval jsem ji do našeho domu. Když uviděla těla dívek, kterých jsem se ještě nezbavil, zhrozila se. Ale i přes to, že na vlastní oči viděla, čeho jsem schopný, nabídla mi pomoc. Řekla, že mě naučí, jak vzdorovat volání krve. Že mě opět přiměje něco cítit…
Teď to zní neuvěřitelně a tak trochu nelogicky ale myslím, že jsem rád, že jsem ji potkal. Třeba je ještě nějaká naděje…

Odložila jsem deník a zahleděla se do praskajícího ohně. Napadlo mě, že bych asi měla přiložit – všechno dřevo už bylo skoro vyhořelé. Zamyslela jsem se nad tímhle zápiskem. Stefan mi nikdy nevyprávěl o nějaké Alexii. O své minulosti mi vlastně skoro vůbec nevyprávěl. Ne, že bych se mu divila… Moc šťastných věcí ho totiž vážně nepotkalo.

Začalo mě vážně zajímat, jak se bude Stefanův vztah s onou upírkou dál vyvíjet. Proto jsem už déle neotálela a otočila na další stranu.

15. listopadu 1864

Lexi mě vzala do tábora. Chtěla, abych se pokusil ovládat své touhy. Bylo to těžké, zvlášť když všude byla krev, ale nějak jsem to dokázal. Horší už bylo, když se mně zeptala, co cítím. Odpověděl jsem jí po pravdě: Nic. Hleděl jsem do nespočtu tváří umírajících vojáků a necítil nic. Lexi mi řekla, že se musím pokusit znovu nalézt svou lidskost. Ptal jsem se jí, jestli je to pak lepší. Odpověděla, že ne – zpočátku. Že když trpíme, tak trpíme skutečně. To proto, že jako upíři máme všechno zesílené. Ale pak mi řekla, že když naopak milujeme… její úsměv mluvil za vše. To mi připomnělo Katherine. Milovala mě? Milovala Damona? Milovala nás oba nebo ani jednoho? Nevěděl jsem. Jediné, čím jsem si byl jistý, bylo to, že já ji nemiloval. Už ne…
Kvůli Lexi se pokusím změnit. Nalézt svou lidskost. Ne… neudělám to kvůli ní, ale kvůli lásce…

Vypadá to, že upírka Alexia neboli Lexi Stefanovi dodala sílu. Díky ní začal bojovat.

Usmála jsem se. Tak jsem znala Stefana – věčně bojujícího. Řešícího kdejaké problémy. Nikdy by mě nenapadlo, že to, jaký teď je, je díky upírce, kterou potkal před sto padesáti lety.

24. listopadu 1864

Damon odešel. Odešel a nerozloučil se. Odešel, aniž by mi řekl jediného slova…
To, že je pryč mi řekla Lexi. Před úsvitem ho viděla odcházet. Prý jí řekl, ať mi pomůže. Nevím, proč mi to Lexi řekla. Napadá mě jenom jedna možnost a to, aby mi dodala víru. Ještě nevím, jestli to bude fungovat. Ale jedno vím jistě – i když mě Damon opustil, nepřestanu se dále snažit nalézt svou lidskost. Už kvůli němu.

Dočetla jsem poslední slova a musela se vážně hodně ovládat, aby mi nevyhrkly slzy. Stefan i přes to všechno, co mu Damon řekl… pořád ho měl rád. A chtěl se kvůli němu změnit. Ale něco mi napovídalo, že zatímco se Stefan snažil změnit k lepšímu – nalézt svou lidskost, Damon také procházel přeměnou. Avšak spíš k horšímu…

Byla jsem tak ponořená do vlastních myšlenek, že jsem neslyšela klapnutí dveří. To, že už nejsem sama, jsem si uvědomila, až když jsem za sebou uslyšela vrznout podlahu a na zátylku mě pošimral cizí dech.

 Obrázek Lexi z roku 1864

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 44. kapitola: