Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 11. kapitola

20.08.2012 (19:15) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1748×

Edit: Článek neprošel korekcí.

Ráno jsem už vstala s východem slunce. Byla jsem tak dobře naladěná, že jsem měla chuť se na všechny usmívat. (Ještě štěstí, že nebyl doma Damon…)

Rozhodla jsem se, že si půjdu zaběhat a zajdu někam na snídani. Bylo od Damona hezké, že mi včera koupil pizzu, jak jsem se později dozvěděla, ale jelikož ji nechal na stolku skoro celý den, už jsem radši nepokoušela štěstí a rovnou ji vyhodila.

Oblékla jsem se do sportovního a vyrazila do města. Při běhu jsem se musela pořád usmívat a dokonce jsem si i začala prozpěvovat. Za pár minut jsem se už ocitla mezi prvními domky, tak jsem musela zpomalit na normální lidskou rychlost.

Doběhla jsem až ke Grillu a chvíli před ním postávala. Odhodlávala jsem se vejít. Protože přeci jenom jsem včera nechala Jeremyho čekat na naši schůzku. Doufala jsem, že se na mě moc nebude zlobit, protože se mi opravdu moc líbil.

Nakonec jsem se ale odhodlala a vešla dovnitř. Hned jsem pohlédla k baru, ale vzápětí jsem pocítila zklamání, když jsem za barem neuviděla Jeremyho, ale nějakého jiného kluka. Zamířila jsem hned k němu a bez okolků se ho zeptala, kde je Jeremy.

„Směna mu začíná v osm,“ řekl mile a pozoroval mě modrýma očima. Usmála jsem se na něj a on mi úsměv oplatil. Pak zase začal leštit skleničky. Ještě jsem mu rychle poděkovala a pak se šla posadit k jednomu stolku. Zbývala asi tak hodina do té doby, než Jeremy dorazí. Rozhodla jsem se, že se aspoň nasnídám a připravím si nějakou omluvu.

Objednala jsem si jahodový koláč a kávu. Koláč byl naprosto výborný a káva mě pořádně nabudila. Usmívala jsem se na ostatní hosty a oni si mě nějak divně pohlíželi. To tu nikdy neviděli nikoho pod vlivem kofeinu?

Ignorovala jsem ty pohledy a radši začala přemýšlet o tom všem, co se tu za těch pár dní stalo.

Stále jsem nemohla pochopit jak je to možné. Nikdy by mě nenapadlo, že by mohlo být víc druhů upírů. Zajímalo by mě, jestli o tom někdo ví. Třeba Volturiovi…? Pořád mě děsila vzpomínka na Damona. Ty jeho tesáky… a ty oči…

Otřásla jsem se – děsivé… Stejně jako Katherine. Její podoba s Elenou už sama o sobě byla dost strašidelná. Doufám, že si o tom budu moct někdy s Elenou promluvit. Ale nejdřív se budu muset nějak přesvědčit, že to Elena je… Ach jo.  Je toho na mě nějak moc. Vždycky jsem byla zvyklá, že se ve Forks skoro za celý rok nic nestane a tady? Jsem tady čtvrtý den a tohle…

„Ahoj,“ ozvalo se za mnou a já leknutím nadskočila – už zase…

Ale všechny vrásky na nakrabaceném čele vymizely, když jsem se otočila a zjistila, že to je Jeremy.

„Ahoj,“ odpověděla jsem mu okamžitě a i slepý by si snad musel všimnout, že jsem se rozzářila jako sluníčko. Rychle jsem mu pokynula, aby se ke mně posadil.

Musím se mu omluvit, napadlo mě hned. Už jsem chtěla začít, když jsem se mu podívala do těch hlubokých očí a všechno, co jsem měla připravené, jsem zapomněla…

„Já… moc… moc se omlouvám, že jsem včera nepřišla, doufám, že jsi nečekal moc dlouho… já jsem… jsem měla…“ snažila jsem ze sebe dostat nějakou logickou omluvu plus výmluvu, proč jsem nepřišla. Jeremy se na mě zvesela usmíval. Trochu moc zvesela na to, že tu na mě celý včerejšek čekal, ne?

„Renesmé…“ ukončil po chvíli moje scestné blekotání. Hned jsem ztichla a tázavě pozvedla jedno obočí. Prosím, jen neříkej, že mě už nechceš v životě vidět…

„Co?“ optala jsem se nahlas se staženým hrdlem.

„Já to vím…“ řekl tajemně a nepřestával se usmívat. Vyjeveně jsem na něj koukala. Sakra… sakra… sakra!!! Co teď? Mysli, Renesmé… Božínku! A co vlastně ví? Co takhle malou nápovědu? Asi ne, co…?

„Co?“ vypadlo ze mě nakonec chytře a musela jsem se tvářit jako naprostý idiot.

Jeremy se znovu usmál. Pak mi tiše oznámil: „Vím, že jsi poloviční upír…“

Oči mi málem vypadly z důlků a trochu přidušeně jsem vypískla. Jak se to sakra dozvěděl?! Teď už můžu přestat snít o velké svatbě…

„Co? Jak…“ vykoktala jsem a pořád na něj třeštila oči.

„No, řekla mi to včera Elena, když se vrátila od Stefana…“

„Ale… ale, Katherine?“ snažila jsem se nějak protestovat. Elena u nás včera nebyla. Ale Katherine ano… Bože, snad nepředstírala, že je Elena a pak nešla k Eleně domů?!

„Katherine je poblíž, máš pravdu, ale já už svou sestru poznám. Elena u vás opravdu včera byla. Ale ty už jsi asi spala…“ vysvětlil mi Jeremy a usmál se na mě. Fajn… Tak teď jsem na sto procent za blbce. A ještě to vypadá, že chodím spát po večerníčku…

„Aha…“ zamumlala jsem potichu a radši koukala na svůj prázdný šálek. Cítila jsem, že musím být v obličeji pořádně rudá. Pak ale… Podívala jsem se na Jeremyho a pak na ruku, za kterou mě něžně chytl. Moje srdce mi splašeně bušilo v hrudi a myslela jsem, že mi každou chvílí musí vyskočit zpod žeber. Usmála jsem se na Jeremyho jako idiot.

„Končím ve čtyři, co kdybychom se pak sešli v parku?“ zeptal se mile a nepřestával se sladce usmívat. Byla jsem přikovaná jeho pohledem a nezmohla se na nic jiného, než na malé kývnutí. Jeremy se znovu okouzlivě usmála a pak mi bohužel pustil ruku.

„Tak zatím…“ řekl ještě, než se odebral dozadu.

Nic jsem mu neodpověděla, protože jsem byla v šoku. Třikrát jsem se zhluboka nadechla a pak se rozhlédla kolem sebe. Doufala jsem, že nás nikdo nesledoval.

Pomalu jsem se zvedla a vyšla z baru. Slunce už začalo hodně pálit a já si uvědomila, že za chvíli už zase budu připálená jak maso na grilu. Povzdechla jsem si a šla si sednout do stínu stromů. Přitom jsem přemýšlela, jak udělat, abych se takhle každý den nemusela schovávat. Přeci nebudu celé léto zalezlá doma…

Vtom mi to docvaklo. Damon a Stefan můžou chodit na slunce, aniž by uhořeli díky prstenům. A já, abych se takhle každý den nespálila, potřebuji taky jeden… Myslím, že mě čeká jeden nepříjemný rozhovor s Damonem.

Pomalu jsem zamířila k penzionu a přitom doufala, že tam aspoň jednoho z bratrů zastihnu – nejlépe Stefana.

Ale měla jsem smůlu – ne, ve skutečnosti to bylo daleko horší… Jen co jsem vešla do haly, už jsem slyšela bouřlivou hudbu. Došlo mi, že tohle bude zásluha Damon a děsila se toho, co uvidím dál…

Vešla jsem do obývacího pokoje a zarazila se. Jo, děsila jsem se oprávněně…

Co nejrychleji jsem chtěla vypadnout, ale stála jsem přikovaná na místě a prostě jen zírala. Damon a Elena se spolu váleli po koberci a vypadalo to, že směřuje k… tomu. Naštěstí si mě po chvíli, co jsem na ně zírala, všimli a přestali. Také jsem si trochu (ale opravdu je trochu!) oddechla, když jsem na Elenině tváři postřehla arogantní úsměv. Díky bohu to Elena nebyla…

„Ale… ale, kdopak se nám to vrátil?“ ušklíbla se Katherine a pomalu si zapínala fialovou halenku s obrovským výstřihem. Všimla jsem si, že Damon si s tím takový problém nedělal. Když jsem po něm nenápadně střelila pohledem, měl pořád rozepnutou černou košili a mně došlo, že si ji asi vůbec zapnout nehodlá…

„Nazdar, Katherine,“ odpověděla jsem pevným hlasem a doufala jsem, že moje srdce neprozradí, jak moc se v její společnosti bojím o svůj život. To poslední, co jsem teď potřebovala, bylo naznačit upírovi, že má navrch.

Katherine se ušklíbla. „Vidím, že vám tu očividně překážím, takže vás tu nechám o samotě. Pá… Damone,“ řekla sladce a mezi dveřmi se na nás otočila a ještě mu zamávala. Damon se ušklíbl, a když Katherine zmizela za dveřmi, otočil se se svůdným úsměvem na mě. Málem jsem protočila oči, ale na poslední chvíli se zarazila. Budu na něj hodná, když po něm něco chci. Sarkastická na něj můžu být po tom, co mi dá prsten…

„Doufám, že se na mě nezlobíš, že jsem vás vyrušila,“ řekla jsem váhavě a nenápadně si prohlížela jeho vypracovanou hruď.

„Ne, jsem rád, že ta coura konečně vypadla,“ řekl s pokřiveným úsměvem a ležérně se rozvalil na sedačku. Přitom na obdiv vystavil své břišní svaly, na které jsem se už zase koukla a div neslintala.

„Co potřebuješ?“ dodal svůdně. Rozhodla jsem se, že půjdu rovnou k věci. Nemá cenu se tady s ním vybavovat o blbostech a ani se mi do toho zrovna dvakrát nechce. Nechci si zkazit den… Nehledě na to, že jestli si to svoje fantastický tělo rychle nezakryje, asi se na něj brzo vrhnu…

„Chci prsten, jako máš ty,“ vyslovila jsem svou žádost a koukala mu do očí. On koukal do mých, ale já pohledem neuhnula. Tak snadno se zlomit nenechám… (snad).

„Ren, nemusíš se bát, ty neuhoříš, jestli je pravda co nám tady vykládáš, čemuž moc nevěřím…“

„Spálím se…“

„Trocha červeně? Co na tom záleží…“

„Záleží.“

„To kvůli Jeremymu?“

„Co?“ vyhrkla jsem zmateně. Co on ví o mě a Jeremym?! Damon se na mě sladce usmíval a byl rád, že se mu povedlo mě vyvést z míry. Tak o tohle mu jde!

„Prostě mi ten prsten dej!“ křikla jsem na něj už dost pobouřeně, ale vůbec toho nelitovala. On si takové jednání zaslouží, už žádné sladké řečičky. Pořádně se do toho obuju…

„Když myslíš…“

„Myslím.“

„Fajn,“ řekl klidně Damon a znovu se na mě oslnivě usmál. Pak pomalu vstal ze sedačky a došel ke knihovně, odkud vzal svůj mobil. Někomu zavolal.

„No, ahoj, krásko! Tak jak jde život? Zajdeme někdy na kafe?“ ušklíbl se Damon. Jeho tvář se stáhla do ublížené masky, když si vyslechl odpověď z druhého konce. Ať to byl kdokoli – už teď jsem ho měla ráda.

„Fajn…tak ne,“ odpověděl Damon s úsměvem na rtech.

„A můžeš sebou vzít jeden prsten s Lapis lazuli? Asi ho bude potřeba…“ dodal ještě. Z druhé strany se ozvala pobouřená odpověď.

„Ne, jasně, že jsem nikoho neproměnil, Bonnie!“ ohradil se rychle Damon.  Já po něm vrhla zářivý úsměv. Vypadalo to, že Bonnie (ať už to je kdokoli) mu opravdu moc nevěří… A upřímně? – Já se jí ani nedivila…

„Prostě přijď, všechno ti vysvětlím tady…“ zavelel a pak na mě rychle pohlédl. Oplatila jsem mu pohled přímo výstavním úšklebkem.

„Díky,“ zabroukal ještě do telefonu a zavěsil.

Otočil se na mě a oslnivě se usmál. „Doufám, že máš ráda seriál Čarodějky…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 11. kapitola: