Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest pro upíra - 6. kapitola

27.10.2013 (20:30) • Tam • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1117×

Probudila se strašnou bolestí v hrdle a s pocitem ukrutné, neustávající žízně. Zachroptěla bolestí a pomalu otevřela oči. Kolem bylo neobvykle jasno. Postel pod ní, kterou cítila, byla mnohem měkčí než ta, na které byla zvyklá lehávat ve středisku. Všude kolem ní povíval čistý, voňavý vzduch a bílé stěny kolem signalizovaly nebe. Jen kdyby se tak konečně mohla nedechnout bez té bolesti!

„Jak ti je, děvče?” zeptal se ten nejlahodnější hlas. Automaticky se k němu otočila hlavou a potom nadskočila hrůzou. Celým tělem jí projela vlna palčivé bolesti. V bílém, měkoučce vypadajícím křesle naproti její posteli, seděl netvor s jasně rudýma očima a cenil na ni bílé zuby v oslnivém úsměvu. Během sekundy Anně po celém těle vstaly všechny chloupky a její svaly se přirozeně napjaly v pokusu o útěk. Málem se v tu chvíli zalkla leknutím, když jí srdce málem vyskočilo z těla.

„Co tady děláš?” zasípala a v hrdle ji nesmírně bolestivě pálilo. Nenapadlo ji nic lepšího. Nasucho polkla slzy, které jí chtěly vhrknout do očí. Upír naproti ní v okamžiku zmizel se závanem větru a něž se jí stačilo ulevit, byl zpátky s vysokou sklenicí plnou vody. V krásné tváři se mu odrážela směs emocí, které mu nechtěla přiznat. Vypadal - no ano - starostlivě.

„Donesl jsem tě sem,” řekl tichým, sametovým hlasem, který ji proti její vůli konejšil. Natáhl k ní bledou ruku s dlouhými, štíhlými prsty a než mohla ucuknout, na okamžik jí položil prsty na tvář a zase se stáhl. Zamrazilo ji z toho doteku, ale nemohla myslet. Připadala si jako zhypnotizovaná. On ji co chvíli zabije a ona se ani nepřiměla k poslednímu výkřiku. Chtělo se jí plakat hrůzou i lítostí. Mezitím jí ke rtům přiložil sklenici s vodou jako by byla malé dítě. Nedokázala mu vzdorovat a poslušně pila.

Hlavou jí kroužil údiv nad tím, že je zatím naživu. Že ji po tom všem nemučí… Ah! Tak proto ji udržuje naživu. Chce se na ní pomstít. Celé její tělo se roztřáslo jako list ve vichru a polila ji hrozná zima. Nepochybovala o tom, že ji nejprve uzdraví, aby byla schopná snášet jeho mučení. Takové, jaké mu připravili vědci ve středisku.

Na jeho tváři se usadil znepokojený pátravý výraz. Nebyl si jistý, jestli za to může šok nebo zima, že se mu Anna rozklepala jako osika. Během sekundy donesl tlustou pokrývku, aby Annu zachumlal a zavřel okna. Náhle ho zaskočila nečekanou otázkou:

„Proč jsi mě v tom výtahu nenechal uhořet?” Zarazil ho její beznadějný tón hlasu a fakt, že se jí do tváře vplížil jakýsi pocit marnosti. Co od něj chtěla slyšet? Věděl, že o jejich vzájemném vztahu nemá ani ponětí, ale přesto. Opravdu ho stále má jenom za krev-sající-monstrum?

„Měl jsem pocit, že bys mi třeba byla vděčná, že jsem tě tam nenechal, Anno,” řekl tiše a krátce na ni upřel oči. Protože okamžitě uhnula z cesty jeho rudým duhovkám, sklopil oči na své, na klíně složené, ruce.

Kéž by to tak bylo, pomyslela si zoufale a odvážila se pro kradmý pohled do jeho tváře. Vypadal skutečně vážně. Jaká ironie. Ale ty oči… Znovu jí myslí proběhly vzpomínky na masakr v domě. Na poslední pohled na rodinu...

„Koho jsi zabil, že jsi přišel k tak krásnému bytu?” zeptala se bezvýrazně. Upír se smutně usmál a jeho červené duhovky i ve světlém pokoji znatelně ztmavly.

„Nikoho,” odvětil a Anně to znělo jako popření faktu.

„Tvoje oči,” upozornila ho sžíravě, přestože ji pud sebezáchovy nabádal k tomu, aby byla opatrnější. Opravdu teď vypadal děsivě.

Posadil se naproti ní a pohlédl jí přímo do očí. Nevydržela se dívat do těch krvavých očí. Byl natolik odporný, že se znovu rozechvěla úzkostí.

„Nikoho jsem nezabil,” zopakoval důrazně. „A ty bys měla být ráda, že jsem se krmil,” ujistil ji suchým hlasem. „Kdyby ne-” Významně na ni pohlédl a Anna polkla sucho v ústech.

Přesto se odhodlala k otevřenému boji a zhluboka se na to nadechla.

„Věznili tě několik let,” řekla pomalu a opatrně kontrolovala jeho klidný výraz. Když při zmínce na něm spáchaného násilí nehnul ani brvou, odvážila se pokračovat: „Tenhle pokoj je jako nový. Kde jsi ho vzal, když jsi právě uprchl z nejstřeženějšího vězení v zemi?” zeptala se a opravdová zvědavost začala probublávat na povrch.

Mimoděk se usmál sám pro sebe a zřejmě schválně na ni nepohlédl, když odpovídal.

„Ukradl jsem telefon a zavolal své rodině. Oni mi poskytli úkryt v tomto domě,” vysvětlil jednoduše a usmál se na ni, zatímco Anna se zamračila.

„Jak jsi nás sem dostal?” zkusila to znovu, s podezřením v hlase.

„Když jsem tě vynesl z trosek budovy, byla jsi v bezvědomí, ale kromě několika spálenin-” Když si sáhla na hrdlo, přikývl, aniž by se na ni zpříma podíval. Zřejmě ji viděl koutkem oka. „Ano, tam také,” přisvědčil a nenechal se rušit ve vyprávění. „Kromě několika spálenin jsi byla celkem nezraněná a já jsem byl neskutečně vyhládlý. Měl jsem chuť si od tebe vzít krev, ale v tvém případě to bylo nebezpečné…” Krátce se odmlčel a potom pokračoval. „Omráčil jsem vrátného, nařízl mu žílu a pil jeho krev z plastového kelímku od kávy,” řekl prostě.

„A on zemřel?” zajíkla se zděšeně. Upír pomalu zavrtěl hlavou.

„Když jsem ho nechal s Isabellou, byl v naprostém pořádku,” ujistil ji klidně. Anna zalapala po dechu.

„Ona ti pomáhala?!” vykřikla rozhořčeně a z hrdla jí vyšlo jen přidušené zachroptění, následované prudkým ohňostrojem migrény.

„Byla to vzájemná pomoc,” odvětil stručně. „Isabella mi poskytla stejnou pomoc jako ten vrátný,” dodal tiše a oči mu potemněly.

„A potom jsi ukradl ten mobil a se mnou na rameni ses vydal do realitky?” ozvala se kousavě. Nevěřila mu, ale ten výpravný styl jeho hlasu jí učaroval.

„Ne,” řekl a ignoroval její nedůvěru, „potom jsem ukradl auto, kterým jsem tě sem dovezl.”

„Proč nejsem v nemocnici?” opáčila suchým, roztrpčeným hlasem. Nevěřila mu ani slovo. Povzdechl si jako člověk, pokouší se zvládat svoji frustraci.

„Našla by tě tam, Anno,” odpověděl klidně. Nechtěně si tak do myšlenek vetřel živou vzpomínku na to, jak dobře umějí Volturiovi popravovat. Zapřísahal se, že u téhle dívky se to už nebude opakovat.

„Kdo?” zeptala se Anna zmatená ztrátou myšlenky.

„Heidi Volturiová, Anno,” řekl upír vážně.

„Kdo to má být?” ušklíbla se Anna.

Zdálo se, že se v upírových očích konečně zablesklo hněvem.

„Měla bys ji znát, Anno, protože ona nemá ve zvyku přestat. Už dvakrát ses s ní setkala a pokaždé jsi sotva vyvázla. Naposledy jsi ji musela vidět těsně předtím, než středisko vyhořelo.”

No ano… Vzpomínala si na tu krásnou malou blondýnku. Ale proč najednou mluví tak z cesty? Viděla ji, ale sotva by pro ni mohla být nebezpečná!

„Jak to ty víš? Totiž... Jak víš, že jsem se s někým setkala?” zamračila se na upíra. Ten se teď mračil nazpět.

„Ještě teď ji z tebe cítím,” odvětil netrpělivě, jako by na tom nesešlo a ona se zabývala špatnými otázkami.

„Počkej, jsem si jistá, že jsem se s ní setkala jen jednou,” řekla mu.

Upír pomalu zavrtěl hlavou.

„Ne, už jste se setkaly. Tehdy jsi byla schovaná pod postelí. Měla jsi štěstí, že než se k tobě dostala, setkala se s jiným upírem,” řekl mrtvým hlasem.

Anna se napřímila a najednou měla pocit, jako by uviděla růžek něčeho, co se dlouho schovávalo ukryté v pozadí její mysli.

„To jsi byl ty?” zeptala se naléhavě. Upírovi koutky se zkroutily směrem dolů a dlouho jako by bojoval s nějakou emocí.

„Ne,” řekl a pohlédl na ni. „Byla tam má žena.”

Autor: Tam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest pro upíra - 6. kapitola: