Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest mě změnila... III.

21.08.2012 (11:00) • NessieCullenBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1464×

„Ahoj Bello,” usmála se na mě malá černovlasá upírka. Co ta tu dělá?

„Co chceš, Alice? Poslal tě Edward?” ptala jsem se. Jestli ji za mnou poslal on, tak mě už vážně naštve. No ne že bych už teď nebyla.

„Klid, Bello, Edward mě neposlal. Chtěla jsem s tebou mluvit,” řekla. No jo, to chce dneska asi každý!

„Teď nemám zrovna tu nejlepší náladu pro rozhovor.”

„Prosím,” zakňučela. Dívala se na mě takovým smutným pohledem, že jsem nakonec vyměkla a pozvala ji dál. Konec konců ona alespoň zazvonila. Čekala jsem, že do mě bude hustit, ať se vrátím k Edwardovi, a že mě pořád miluje a já nevím co ještě. A taky že jo! Nejdřív se mě sice vyptávala, jak jsem se měla a co jsem dělala, když byli pryč, ale pak…

„Prostě ne, Alice!” vykřikla jsem podrážděně.

„Ale on tě pořád miluje, opustil tě jen pro tvoje bezpečí! A já věřím, že ty jeho taky stále miluješ, to co mezi vámi bylo, přeci nemohlo jen tak skončit,” snažila se mě přesvědčit. Bezúspěšně!

„No asi mohlo! Milovala jsem ho, on mě nechal, ublížil mi, já se z toho dostala a tečka! Konec příběhu! Smiř se s tím!” začínala jsem se už vážně vztekat.

„Bello, já vím, že ti ublížil a mrzí mě to!”

„Tebe to mrzí? A nemyslíš si, sakra, že by to mělo mrzet spíš jeho?” vypěnila jsem.

„Ani nevíš, jak trpí, protože ti tak ublížil,” řekla.

„Potom jak mě odkopnul v lese, si to zaslouží! Já taky trpěla!”

„Vážně ses změnila, Bello,” posteskla si. Co naplat, drahá Alice, lidé se mění! Zvlášť po tom, co jim někdo ublíží, tak jako Edward mně!

„Myslím, že bys měla jít,” zašeptala jsem a schovala si obličej do dlaní.

„Ale, Bello…” stěžovala si Alice. Záporně jsem zakroutila hlavou.

„Běž! Pryč!” přikázala jsem. Mlčky se zvedla a zmizela ve dveřích. Plácla jsem sebou na pohovku a zadívala se na strop. Proč se vrátil? Proč mi tohle dělá?

Červené číslice ukazovaly 12:59. V okamžiku, kdy tam naskočilo 13:00, ozval se dole zvonek. Seběhla jsem schody a otevřela dveře.

„Ahoj, Bello,” pozdravil a usmál se mým kdysi oblíbeným pokřiveným úsměvem.

„Ahoj, ty taky umíš používat dveře?” zeptala jsem se sarkasticky, „jdeme?”

„Samozřejmě,” odvětil. Vyšla jsem ven a tam na příjezdové cestě stálo jeho auto. Stříbrné Volvo. Zmocnil se mě takový divný pocit, když jsem nastupovala. Vzpomínky… Ignorovala jsem to a radši se připoutala, protože předpokládám, že stále jezdí rychlostí šílence. Celou cestu jsme jeli mlčky. Edward se párkrát nadechoval, že něco řekne, ale něco v mém výrazu ho donutilo mlčet.

Zastavil před malou kavárnou v Port Angeles. Vešli jsme dovnitř a posadili se ke stolu u okna. Ihned se u nás objevila servírka.

„Dobrý den, co si budete přát?” zajímala se a pohledem přitom visela na Edwardovi. Ten si jí ale vůbec nevšímal. Jak jinak.

„Já si dám cappuccino,” řekla jsem bez většího rozmýšlení.

„Mě to samé.” Ušklíbla jsem se při představě, že by to měl opravdu vypít.

„Hned to bude,” usmála se - samozřejmě jen na Edwarda a mě úspěšně ignorovala – a odešla. Rozhlédla jsem se kolem. Kromě nás tu byli jen další čtyři lidé. Dvě holky naproti od nás a jakýsi zamilovaný pár u stolu vedle nich.

„No,” začala jsem, „chtěl jsi mluvit, tak spusť.” Tušila jsem, že se mi bude různě omlouvat a přesvědčovat mě, ať se k němu vrátím, ale to co nastalo, jsem rozhodně nečekala. Spustil na mě sáhodlouhý monolog o tom, jak se nenávidí za to, že mi ublížil, jak ho to moc mrzí, jak by mě chtěl zpátky, a že pochopí, když už ho nebudu chtít, protože za to, co udělal, neexistuje odpuštění. Že bez něj budu šťastnější, ale stále mě miluje a chce být se mnou, a že mě chtěl jenom chránit a bla, bla, bla… Zmlknul jen ve chvíli, kdy nám ta servírka donesla pití.

„To stačí, Edwarde!” utnula jsem ho, když už jsem to nemohla vydržet.

„Bello, odpustíš mi někdy?”

„Nevím,” přiznala jsem popravdě.

„Miluješ mě ještě?” zeptal se a přitom se na mě díval těma jeho medovýma očima.

„Já… nevím,” vydechla jsem nakonec. Nevím, proč jsem to řekla. Chtěla jsem říct ne, ale z nějakého důvodu jsem to nedokázala.

„Já musím jít,” vyhrkla jsem najednou a zvedla se od stolu.

„Bells, počkej,” řekl a chytil mě za ruku, „dovol mi tě alespoň odvést.”

„Ne! Já… já musím jít,” vytrhla jsem se mu a vyběhla z kavárny.

„Bello! Počkej!” volal za mnou Edward. Najednou se objevil přede mnou a já byla nucena se zastavit.

„Jak se chceš dostat domů? Dovol mi tě odvézt,” naléhal.

„Ne! Já… já zavolám Jacobovi, jen mě nech prosím jít!” obličej se mu zkroutil do bolestné grimasy, ale ustoupil mi z cesty. Rychle jsem šla pryč. Rychlými kroky jsem kráčela co nejdál od té kavárny. V tašce jsem mezitím hledala mobil, a tak jsem nedávala pozor na cestu. Náhle jsem do někoho narazila.

„Omlouvám se,” vyhrkla jsem a chtěla pokračovat dál.

„To je v pořá… Bello? Jsi to ty?” zeptal se ten, do něhož jsem právě ‚nabourala‘. Zastavila jsem a otočila se.

„My se známe?” Pozorně jsem si prohlížela jeho obličej a přemýšlela jsem, odkud bych ho mohla znát. Byl mi povědomý, ale nemohla jsem si vzpomenout, kde jsem ho jen mohla potkat.

„Vůbec ses nezměnila, vypadáš pořád stejně,” zasmál se, čímž odhalil řadu perleťově bílých zubů a já mu z nějakého důvodu úsměv oplatila.

„Pořád netuším, odkud bych tě měla znát,” připomněla jsem mu.

„Jasně,” zasmál se dokonalým melodickým smíchem, „jsem Ted.” V tu chvíli mi bylo všechno jasné.

„Tede?” vykulila jsem překvapeně oči, „Vůbec jsem tě nepoznala! Co ty tady děláš? Jak to, že nejsi v Evropě?” Ted, můj nejlepší přítel z dětství! Jak jsem ho jen mohla nepoznat? Dříve bydlela jeho rodina ve Forks. Každé prázdniny, když jsem přijela k Charliemu, jsme spolu trávili spoustu času. Několikrát za mnou přijel dokonce až do Kalifornie, kde jsem v tu dobu bydlela. Ale když mi bylo deset a jemu dvanáct, dostal jeho otec práci někde v Evropě a oni se museli odstěhovat. Pak jsem ho už nikdy neviděla. Nějakou dobu jsme si ještě volali, ale pak už ani to ne.

„Jo a zase se tam vrátím. Musel jsem do Seattlu kvůli jedné obchodní záležitosti, a tak jsem si řekl, že se podívám zpátky do Forks. Tady jsem se zastavil jen na něco k jídlu. Hele nechceš někam zajít? Dlouho jsme se neviděli a tak…“

„Jasně, ráda,” souhlasila jsem s úsměvem.

Seděli jsme v malé útulné restauraci už přes hodinu. Za ty roky, co jsme se neviděli, jsme si toho měli tolik co říct. S ním jsem se po dlouhé době cítila sama sebou. Za poslední dobu jsem se už dlouho nenasmála tak jako dnes. Najednou se místností začala rozléhat písnička Smile od Avril Lavigne. Můj mobil.

„Bello? Kde jsi?” ozval se z telefonu velmi známý a mírně vyděšený hlas.

„Co je ti do toho?” odvětila jsem naštvaně.

„Proč ještě nejsi doma? Ty jsi stále v Port Angeles? Nemám pro tebe dojet?”

„Co je do toho, kde jsem? Já nejsem mimino, Edwarde! Zvládnu se o sebe postarat sama!”

„Já vím, omlouvám se. Prostě jsem jen měl strach. Takže nechceš odvézt domů?”

„To radši půjdu pěšky!” zaklapla jsem mobil a odhodila ho na stůl.

„Promiň,” šeptla jsem a věnovala Tedovi omluvný úsměv.

„Kdo to byl?” zajímal se Ted. Jeden abnormálně tupej upír! - to jsem ovšem nahlas říct nemohla. Přemýšlela jsem tedy co odpovědět. Bývalý přítel znělo tak divně.

„Spolužák,” dostala jsem ze sebe nakonec.       

Tak, a další kapitola je za námi. Jak se vám pokračování líbí? A tuhle kapitolu bych ráda věnovala vám, co jste mi zanechali milý komentář u předchozího dílu. =)

Vaše NessieCullenBlack

Autor: NessieCullenBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bolest mě změnila... III.: