Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bolest - 2. kapitola

Bolest - 2. kapitolaSlíbené pokračování. Pořád mám kousek napřed, pak budu přispívat pomaleji. Snad se bude líbit. A možná jste si všimnuli, že se snažím psát co nejdelší odstavce, narozdíl od C-C, kde přímá řeč obsahující pár slov klidně zabere po řádku, tak snad se to čte dobře :). Děkuji za všechny komentáře, hodně to povzbudí.

Trhla jsem hlavou po zvuku. Čekala jsem téměř cokoliv, ale ne, že uvidím Jacoba.

„Jake?" vydechla jsem a rychle se domotala k oknu. Otevřela jsem jej a Jacob doskočil na podlahu. Přišlo mi, že zase o kousek povyrostl.

„Bello... já... omlouvám se," vychrlil. V tváři měl vepsanou omluvu a ta chladná maska, kterou si odpoledne nasadil, byla pryč.

„Jake, prosím... jen mi řekni... co jsem udělala špatně?" zoufale jsem se ho zeptala. Tak moc jsem o něj nechtěla přijít. Mohlo to být proto, že on mě miloval, ale moje srdce stále a navždy patřilo Edwardovi. A pak jsem si uvědomila, že pokud se přestěhujeme, přijdu o něj úplně. Obličej se mi stáhl do ještě bolestnější grimasy.

„Tys neudělala špatně nic!" okamžitě mě ujistil. Zaplavila mě panika.

„Tak co se stalo?" vyhrkla jsem.

„To ti nemůžu říct," viditelně zesmutněl. Nechápala jsem to, nechápala jsem nic. Do očí se mi začaly drát další slzy, až jedna přetekla. Poplašeně na mě pohlédl a kapku setřel. Všimla jsem si jeho vysoké teploty.

„Jake, ty jsi nemocný?" začala jsem se strachovat. Obočí se mu stáhlo do lehce zamračeného výrazu.

„Bells, já ti doopravdy nesmím nic říct."

„Jacobe..."

„Vážně, promiň," zamumlal a uhnul očima. Dívala jsem se na něj a přála si mít Edwardovu schopnost. Kdybych tak mohla vědět, na co myslí... a tak se mi připomělo, na co bych měla myslet já.

Jacobe, my... budeme se stěhovat," řekla jsem a sklopila oči. Ucítila jsem jeho upřený pohled a následně i horké ruce, kterými mě chytil za ramena.

„To nemyslíš vážně?!" téměř vykřikl. Z neznámého důvodu mě zaplavil pocit viny, takže jsem jen stála a čekala, až se uklidní. Po chvíli se, téměř šeptem, zeptal: „Kam?"

„Někam do Evropy. Charlie mi to před chvílí řekl. Nevím kdy, ani kam přesně."

„A není alespoň malá naděje..." nechal větu vyšumět do ticha pokoje. Z jeho hlasu jsem slyšela zoufalost. Kdybych neměla dostatek své vlastní, jistě by se to přeneslo i na mě.

„Vypadá to, že není," odtušila jsem. Začala se mi vracet otupělost, tupá bolest ustupovala. Byla jsem naprostý sobec, nechala jsem Jacoba trápit se a sama se uzavřela do chladného obalu.

„Bells, to mi nemůžeš udělat..." zašeptal. Všimla jsem si, že se mu lesknou oči, ale ono zjištění ve mně nevyvolalo žádné emoce.

„Budeš mi chybět," přiznala jsem a zhluboka se nadechla. O zlomek okamžiku později, když jsem znovu vzhlédla, jeho tvář zchladla.

„Bude to tak pro tebe lepší," zamumlal. Zase měl ten nepřátelský, neosobní hlas. Tohle nebyl můj Jake, ale ten nový, Samův.

„Nebude," chabě jsem namítla. Ale nezáleželo mi na tom, že si tím sama nejsem jistá, můj Jacob byl pryč. Stejně jako dříve můj Edward. A až se přestěhujeme, přijdu i o přátele, které jsem sice delší dobu zanedbávala, ale pořád jsem v nich měla jakousi jistotu. Můj svět se zbornil...

„Bello... stejně bychom se už nemohli scházet," povzdechl si. Kdybych ho neznala a neviděla bolest v jeho očích, divila bych se, jak může být tak klidný.

„Proč?" nezaujatě jsem se zeptala. Dříve jsem už párkrát slyšela o astrálním cestování, oddělení duše od těla; přesně tak jsem si připadala. A zbyla jen prázdná skořápka... já.

„To ti nesmím říct," netrpělivě zopakoval. Působil neklidně a já měla dojem, že by mi to řekl rád. Ale proč pořád opakoval, že nesmí? Můj mozek reagoval pomaleji, ale začala jsem uvažovat, zda v tom zase nemá prsty Sam. Jak si může dovolit zakazovat mu přátele? Co si o sobě myslí??

„Sam, že?" tiše jsem pronesla. Vlastně to byla spíš konstatace, jeho odpovědí jsem si byla jistá.

„Ano," přikývl. Teď se tvářil trochu křečovitě. „Bello, já... chci ti zodpovědět všechny tvoje otázky, ale já... já nemůžu."

„Prosím..."

„Nemůžu!" Kamennou tvář vystřídala počínající panika. Pak mu ale v očích probleskla naděje. „Možná bych... Bello, vzpomínáš, jak jsem ti na pláži vyprávěl historky? O studených a-" zarazil se. Vypadalo to, jako by mu něco zabránilo dokončit větu.

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bolest - 2. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!