Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Boj o lásku života - 2. kapitola

22.11.2009 (16:45) • Odehnalka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1199×

2. kapitola

Isabella Swanová

Edward zaparkoval na docela prázdném parkovišti a pomohl mi vystoupit z auta. Moc lidí tu opravdu nebylo, možná to bylo tím, že skoro všichni ještě byli v práci. Nákupní košík vzal on, prý mě nemůže nechat tahat takové těžké věci. Gentleman se vždy projeví.

Já jsem vlastně při nákupu nemohla absolutně nic. Hlavně poslední dobou. Edward si zapamatoval, co nejčastěji nakupuji a tak vše do koše dával on.

„Někdy si říkám, proč já s tebou na ty nákupy jezdím,“ zamyslela jsem se, když do koše dával balení mých oblíbených cereálií. Nádherně se usmál, objal mě kolem pasu a lehce mě políbil do vlasů.

„Bez tebe by to nebylo ono,“ zašeptal a já protočila oči.

„Věřím, že jo.“

Krátce se zasmál a hodil do košíku balíček lupínků, které Charlie často chroustal k fotbalovým zápasům. Jen jsem ji povzdechla. Měl celou mou rodinu přečtenou.

Sice jsem byla ráda, že se mnou Edward jezdí, ale někdy mi to připadalo trapné. Hlavně, když jsem si kupovala osobní věci… Víte, co tím myslím, ne? Pro méně chápavé upřesním – tampony nakupovat bylo pro mě peklo.

Po několika nákupech mě pochopil. Stačilo se na něj kouknout s takovým divným vymlouvajícím se pohledem, k tomu červenající se tváře a hned věděl, o co jde. Jsem ráda, že tak rychle chápe.

I dnes mě pochopil. Chvílemi to vypadalo, že má touhu protočit oči, ale ovládl se. Zatímco on šel pro minerálky, jako vždy, já zamířila k regálům, kam Edwarda jen tak nepustím.

Ano, Edward se na rozdíl od kluků v mém věku (i vlastně jeho) chová dospěle a možná to je tím, že v době, kdy Edward vyrůstal, měl brzo začít skládat svoji rodinu, ale i tak jsem netušila, jestli je tak dost vychovaný a klidný, ale tou uličkou prošel bez toho, aby měl nějakou poznámku či něco jiného. Možná to někdy zkusím…

Popadla jsem dvě krabičky tamponů, které pravidelně kupuji a chtěla se vrátit zpátky k Edwardovi.

Jenže to by na mě na konci regálu nesměl někdo vybafnout, že…

„Emmette!“

Měla jsem co dělat, abych nevykřikla na celý supermarket.

„Čau Bello! Neříkej, že si kupuješ další?“ pozdravil mě s velkým úsměvem a ukázal na ruku, kde jsem stále držela krabičky.

Za necelou vteřinu jsem byla rudá jak rak.

„Ty jsi pako, Emmette! Nemáš ani ponětí jaké to je,“ uslyšela jsem za ní krásný líbezný hlas. „Ahoj Bello,“ otočila se na mě potom, co Emmettovi střihla jednu za ucho.

„Ahoj Rose,“ usmála jsem se, stále rudá.

„Nevšímej si ho… Chlap nikdy nemůže pochopit ženu… To prostě nejde,“ protočila oči.

„Nemáte být tak složitý,“ bránil se Emmett.

„Za to vy až moc jednoduchý,“ oplatila mu stejnou mincí Rose.

Myslím, že jedině ona dokáže zklidnit Emmetta. Jsem ráda, že s Rosalií vycházím dobře. Ani nevím proč. Ale od Edwarda jsem se dozvěděla, že mě zezačátku moc přijat nechtěla. Rose mě objala kolem ramen.

„Jak sis užila první den, Bello?“ zeptala se mě. Staly se z nás kamarádky a já si toho vážila.

„Jo, jsi stále středoškolačka… Poslední rok si musíš užít,“ zazubil se Emmett.

„Ušlo to,“ pokrčím neurčitě rameny. Rose však uhádne, o co jde.

„Málo hodin s Edwardem?“

Pousmála jsem se a přikývla.

„To bude dobrý…“

„Hm, asi jo… A co vy? Jak jste se měli ve Finsku?“

„Nádhera! Měla by jsi tam taky někdy zajet,“ pochvaloval si Emmett.

„Po kolikáté jste tam byli, Rose?“ otočila jsem se na holku, kterou jsem považovala za svou sestru.

„To ani nechtěj vědět, Bello… Ale vždy ho to nadchne… Měla jsem co dělat, ale neskočil do jednoho z jezer,“ protočila oči, čímž dala najevo, že zas tak nic hrozného se nedělo.

Krátce jsem se zasmála.

„Máme pro tebe skvělý dárek! Bude se ti líbit!“ pochvaloval si Emmett. Do Finska jeli prý na odreagování před vysokou školou, kam měli tento rok nastoupit. Myslím, že na Aljašku.

„Už teď se těším,“ usmála jsem a koukla se před sebe. Spatřila jsem tak Edwarda, který na mě čekal.

„Mohlo mě napadnout, že tu budete,“ řekl místo pozdravu. Hodila jsem do košíku ty dvě krabičky, kvůli kterým jsem schopná být rudá po celám těle a mohli se pomalu vydat k pokladně.

Edward mě objal kolem pasu a ukazováčkem mi přejel po červenající se tváři, která stále nevychladla.

„Nemáte toho nějak málo?“ udivil se Emmett, který si vzal na starost košík.

„Ono ti to možná ušlo Emmette, ale u mě doma jsme jen tři… Tohle nám stačí,“ připomněla jsem mu, naštvaná, že mě a Edwarda vyrušil. Vždy si uměl vybrat chvilku… Jakoby pochopil, proč mám takový tón a tak se ještě víc zazubil. Často jsem se divila, že tu pusu tolik roztáhne… Mě už by se roztrhla.

Protočila jsem oči.

„Nemůžeme se ještě stavit v knihkupectví?“ otočila jsem se na Edwarda. Usmál se.

„Jistě, Bells…,“ přikývl.

„Někdy mám pocit, že by jsi souhlasil se vším co navrhnu,“ zamumlala jsem si pro sebe, on to však upířím sluchem slyšel.

„Jen to, co ti dělá šťastnou,“ zavrtěl hlavou. Úsměv jsem mu oplatila a vydala se k jedné pokladně, kde nikdo nebyl. Za chvíli jsem měla nákup v tašce, kterou vzal Edward a tak jsme se pomalu vydali k autům.

„Ještě se stavím pro noviny,“ vzpomněla jsem si, když jsme procházeli kolem trafiky.

„Počkám v autě,“ zašeptal mi do ucha Edward a já přikývla. Pro Charlieho jsem popadla normální noviny, pro Sandru s recepty a ostatními návody jak na to a pro sebe časopis o filmech. Od té doby, co slyším, strašně ráda chodím do kina…

Samozřejmě s Edwardem… A někdy i s Alicí, Jasperem, Emmette, Rose, Esme a Carlislem… No prostě všichni.

Popadla jsem všechny noviny a časopisy a vydala se za Edwardem. Cestou jsem četla noviny, titulní stranu.

Nebyla moc optimistická, hlásala, že počet vražd v Seattleu opět stoupá. Z toho Charlie nebude nadšený.

Když jsem vycházela ze supermarketu, měla jsem pocit, že jsem na rohu ulice spatřila dívku… Dívku s rozevlátými, divokými a zrzavými vlasy. Zavrtěla jsem hlavou a zamířila k Volvu, které na mě čekalo pár metrů přede mnou.

Sedla jsem si na místo vedle něj, hlavu stále v novinách.

„Děje se něco zajímavého?“ zeptal se a vyjel. Už dávno jsem si zvykla na ten tichý zvuk jeho motoru.

„No… možná jo… Charlie z toho nebude nadšený… V Seattleu stoupá počet vražd a nikdo neví, kdo za tím stojí,“ odpovím a zbytek článku přelítnu očima, protože se mi nechce celý číst.

„Ukaž,“ pobídl mě, koukl se na mě a natáhl jednu ruku. Na to jsem si taky už zvykla – nemusí se tolik věnovat řízení, jako smrtelníci. Podala jsem mu noviny.

Četl upíří rychlostí (možná proto měl přečteno za celou svou existenci tolik knih) a než jsem se nadála, vrátil mi je.

„Myslím, že jak Charlie, tak i já, budu rád, když se Seattleu budeš nějaký čas vyhýbat,“ řekl, když jsem uklízela noviny do tašky přes rameno.

„Proč?“

„Není to tam teď bezpečné.“

„Edwarde… Co bych sama dělala v Seattleu? Buď tam se mnou budeš ty nebo někdo jiný z tvé rodiny… Na vás nemá žádný vrah,“ namítla jsem.

„Budu to muset probrat s Carlislem, ale myslím, že za tím nestojí lidský vrah, Bello.“ Chvíli jsem nechápala, co mi tím chtěl říct…

„Co-cože? To jako že je tu upír?“

„Je to možné a ty noviny tomu jen nasvědčují. Říkal jsem ti přece, že někdy na sebe narazíme… Bohužel jsi na jednoho narazila i ty,“ přikývl neurčitě a na chvíli se zamyslel.

Oba jsme věděli, co tím myslí… Nerada na to setkání vzpomínám… Jemně jsem se otřásla, když jsem si vzpomněla na jeho rudé oči. Edward si toho všiml, chytil mě za ruku a proplet naše prsty.

„Jen doufám, že se tu celkově nezdrží moc dlouho… Nedělalo by to dobře,“ zašeptal a palcem začal dělat malé uklidňující kroužky.

Za chvíli jsme byli v knihkupectví, kde jsem si koupila novou knihu, o které jsem nedávno četla a pak jsme se mohli vydat domů…