Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bohatá vs. čupr! Která? 3

26.03.2010 (19:45) • EvaBella • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1281×

3. Kapitola

Nik se na mě podíval a až potom začala sranda…

Usmál se a začal mě lechtat. Já myslela, že ho zabiju!

„Né! Niku!“ křičela jsem mezitím, co jsem se smála.

„Přestaň! Prosím!“ křičela jsem na něj.

„Co za to?“ zeptal se a blýskl po mě úsměvem.

„Cokoliv! Slibuji!“ smála jsem se. A on přestal. Co že jsem to řekla? O-ou! To zas bude!

„Cokoliv říkáš?“ usmál se a začal uvažovat.

„Necháš mě spát tady!“ rozhodl.

„Hm… A bude ti vadit, když budu spát taky tady?“ zeptala jsem se. On zavrtěl hlavou.

„Nebude, ale mám peřinu!“ řekl, lehl si a sebral celou peřinu. Má velkou postel, takže vyspat se tady dva neměli problém. Ale malou peřinu!

„Bude mi zima!“ řekla jsem dotčeně.

„Smůla! Moje postel, moje peřina, můj dům!“ řekl a zachumlal se.

Já jsem došla zhasnout a lehla si taky. Opravdu mi byla zima, nemohla jsem usnout. Nevěděla jsem, jestli Nik už spí a tak jsem zkusila popotáhnout peřinu, ale Nik ji nepustil.

Po půl hodině dalšího převalování jsem se přisunula blíž k Nikovi a konečně jsem se aspoň trochu přikryla, ale pořád mi byla zima. Přitiskla jsem se k Nikovi zády a přikryla se celá. Bylo mi tak nějak příjemně, když jsem byla u Nika. Brala jsem ho jako nejlepšího kámoše a měla jsem ho nejradši ze všech. Už jsem usínala, ale najednou jsem ucítila něco na pase. To něco byla Nikova ruka. Takže nespal. Nik si mě k sobě přitáhl.

„Já myslela, že už spíš,“ zašeptala jsem do ticha pokoje.

„Nejde mi usnout,“ pošeptal mi do ucha.

„Mě taky ne,“ zašeptala jsem nazpátek. On si mě přitáhl ještě blíž.

„Já mám jiné důvody, proč nemůžu usnout,“ řekl potichu. Otočila jsem se k němu čelem, ale on mě pořád nepouštěl.

„Tak mi řekni, jaké máš důvody, kvůli kterým nemůžeš spát,“ pošeptala jsem.

„Ty jsi ten důvod,“ řekl a políbil mě. Nechápala jsem, proč to dělá, ale začala jsem mu polibky oplácet. Jeho ruka mi sklouzla na stehno. Přetočil se nade mě, ale pořád mě líbal. Já si uvědomila, že dělám chybu a odtrhla se od něj.

„Tohle nejde!“ řekli jsme oba naráz a začali jsme se smát. Ano přátelé na vždy.

„Nikdy se nic nestalo jo?“ zeptal se mě Nik.

„Co se mělo stát?“ řekla jsem nechápavě. A zasmála se.

„Takže vyřešeno,“ řekl Nik a plácl sebou zpátky na postel. Já se jen zasmála.

„Byl to jenom sen. O. K.?“ zeptala jsem se a uchichtla.

„Jenom pěkně blbý sen!“ souhlasil Nik. Ale urazil mě.

„Jak jako blbý?“ zeptala jsem se vytočeně.

„Ale tak to nemyslím!“ zasmál se Nik.

„Ale vyznělo to tak!“ pořád jsem byla naštvaná a uražená.

„Cs…“ plácla jsem sebou do postele a vzala si větší část peřiny. Nik se jenom zasmál a došel si pro jinou peřinu.

„Dobrou,“ zasmál se.

„Ať se ti zdají hnusný sny!“ zasyčela jsem na něj a usnula.

Sobota utekla hrozně rychle a neděle taky. Byla tady neděle večer a návrat domů…

To zas bude. Ach jo. Pomyslela jsem si, když jsme tlačila motorku už od zatáčky. Přeci jen se nechci už dneska hádat! To počká na zítra! Dotlačila jsem motorku až za dům a postavila ji na stojan. Sebrala jsem si věci z kufříku a koukla na okno mého pokoje.

„Jupí!“ zašeptala jsem a poskočila si. Okno bylo otevřené, takže jsem nemusela dveřmi. Vyšplhala jsem po stromě až k mému oknu a vlezla dovnitř.

„Ták, pro dnešek splněno,“ uchichtla jsem se pro sebe. Popadla jsem pyžamo – tričko – kalhotky a šla do sprchy.

Koukla jsem ještě na budík 22:03 akorát čas! Zalezla jsem do koupelny a osprchovala se. Pořádně jsem se utřela a vysušila si vlasy. Bohužel jsem nemohla použít fén, abych neprobudila ty dva, co si říkají rodiče. Oblíkla jsem se do pyžama. To triko, ve kterém spím, mi nesahalo ani po pas. Byla jsem unavená, tak jsem hned zalehla a usnula.

Ráno jsem se probudila, až když mi zazvonil budík. Vstala jsem a došla ke skříni, vzpomněla jsem si, že dneska k nám přibudou ti noví.

„Nic nenechat náhodě!“ zasmála jsem se pro sebe. Co kdyby přibyl nějaký hezoun? Učitelé teda! Učitelky si na můj vkus - ala čím kratší tím lepší – zvykli. Vybrala jsem si tričko a k tomu černé džíny, které obepínaly mé nohy. Potom jsem šla provést ranní hygienu.

Narovnala jsem si vlasy a nechala je volně spadat přes ramena. Rodiče už byly v práci, takže jsem měla klid. Pustila jsem si nahlas rádio a šla si pro snídani. Vzala jsem si jen rohlík s marmeládou a k tomu si udělala kafe. Dojedla jsem a umyla po sobě hrnek. Šla jsem do svého pokoje nachystat si tašku do školy. Vše potřebné jsem dala… Spíše naházela do tašky, vzala ještě peněženku, přilbu a mikinu a jela do školy. Samozřejmě na motorce! Mám i auto, ale je to taková stará kraksna.

Vytůrovala jsem motor a 150km/h jsem se vřítila na školní parkoviště. Smykem jsem zabrzdila na volném místě a sundala si přilbu. Hned ke mně přišel Nik.

„Ahoj!“ pozdravil mě s úsměvem. Já mu ho opětovala.

„Čauky!“ slezla jsem z motorky a přilbu strčila do kufříku.

„Tak co doma?“ zeptal se mě jako vždy.

„Všechno v poho. Lezla jsem oknem!“ začali jsme se oba smát. Mezitím k nám přišli i ostatní.

„Ahoj bando!“ řekla jsem všem na pozdrav a ti sborově odpověděli.

„Ahoj!“ opět jsem se začala smát. Protože když vám 8 lidí najednou řekne ahoj, tak to vypadá komicky! Ostatní se smály semnou. Jak já tyhle lidi mám ráda! Co bych si bez nich počala?

„Dneska přijedou ti nový,“ řekla San.

„To vím,“usmála jsem se na ni.

„Co myslíte? Mohly by přibýt nějací hezouni co?“ dodala jsem. Kluci se na mě podívali zajímavým pohledem.

„To jich tu nemáš dost?“ zeptal se mě Johny. Já se na něj usmála.

„No… Koho myslíš?“ rozhlídla jsem se po parkovišti, ale do cesty se mi postavil opět Johny.

„Třeba já!“ řekl hrdě a já zadržovala smích. Ostatní se začali smát.

„Hm…“ udělala jsem grimasu ala těžké přemýšlení a Johnymu z tváře pomalu odcházel úsměv, až se úplně vytratil. Potom jsem se začala smát.

„Jasně, ti jsi vyhovující,“ řekla jsem a došla k němu a dala mu pusu na líčko. On se na mě zářivě usmál. Jenže když jsem se chtěla odtáhnout, tak mě chytl kolem pasu a nepustil mě.

„Nepustím, nepustím…“ opakoval pořád dokola a držel mě. Já se uchichtla. Vypadal u toho jak malý dítě.

„Tak my jdeme! Za chvíli zvoní,“ řekl Clark a všichni odcházeli.

„Ták! Jdeme taky?“ měla jsem totiž s Johnym první hodinu. On jen přikývl, ale pořád mě nepouštěl.

„Pust mě Johny,“ smála jsem se.

„Ne, ne,“ kýval hlavou a doslova mě táhl k učebně. Já jen kroutila hlavou. Byly jsme skoro u dveří do učebny, když v tom…

Líbí? Komentáře!! EvaBella...