Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bludiště III. - Smrt nebo smrt?

29.08.2012 (11:30) • SarkaS • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1747×

Ve chvíli, kdy to vyslovila, si za to v duchu vynadala. Jeho výraz byl přinejmenším nevěřícný, ale pomalu se měnil ve vztek.

„Jestli se mi právě teď pokoušíš prodat nějakou zázračnou medicínu, která léčí rakovinu plic, tak přísahám-“ Nenechala ho výhružku dokončit. Odhodila předstíranou lidskost a nechala vystoupit na povrch své skutečné já. Nemrkala, nedýchala, jen ho pozorovala. A on na ni vytřeštěně zíral.

„Rozhodně bych to nenazvala medicínou. Jenom možností, jak žít déle než šest měsíců.“

„Co jsi zač?“ dostal ze sebe chraptivě. „Jsi snad ďábel, chceš smlouvat o duši? Protože na to ti neskočím, já viděl Ghost Ridera,“ bránil se a pomalu se od ní odtahoval. Zastavil se až při jejím nechápavém výrazu.

„Co prosím že jsi to viděl?“ zeptala se Maggie zaskočeně.

„Na tom nezáleží, nemíním se ti upsat. Pokud tedy nejsi jenom duševně narušená, v tom případě volám léčebnu,“ hrozil. 

„Jistě a já tady určitě počkám, než dorazí,“ prohodila a pochybovala přitom o jeho zdravém rozumu. „Uklidni se a poslouchej mě. Je to nabídka. Má své klady a má i své zápory. Pokud si ji vyslechneš, chci od tebe přísahu, že to nikomu neprozradíš. Stálo by tě to těch šest měsíců, které ti zbývají, srozuměno?“

„Jsi blázen.“

„Možná, ale jen kvůli tomu, že ti to vůbec nabízím.“

„Neexistuje nic, co by mohlo prodloužit těch šest měsíců,“ vzdychl si pak a na chvilku ji přestal obviňovat z šílenství.

„Existuje, ale něco to stojí.“ Nadechl se k odseknutí. „Ne, tvoje duše mě opravdu nezajímá,“ vzdychla otráveně. Podezřívavě ji pozoroval. „Myslím, že to pro teď stačí. Půjdu,“ vstala a oprášila se, „pokud si budeš chtít vyslechnout, co ti mohu nabídnout, přijď sem zítra po západu slunce. Pokud přijdeš sám a přístupný, povím ti, jak můžeš žít déle a bez rakoviny.“ Než se stihnul vzpamatovat, zamířila mezi stromy. Do západu slunce zbývalo téměř půl dne, takže měl celkem den a půl. Chtěla ho nechat přemýšlet v klidu, nebyla to lehká volba. Zatím neřekla nic, co by se nedalo zapomenout jako nevkusný vtip dospívající dívky. Jenže ona si z nějakého důvodu byla jistá, že po západu slunce Jack na pláži bude a bude chtít znát víc. On měl ke smíření se smrtí daleko.

♠♠♠

„Bylo by milé, kdybys vypnul to nahrávací zařízení,“ prohlásila, když se posadila na kámen za jeho zády, u kterého seděli po poledni. S trhnutím se otočil.

„Jak jsi-“ začal, ale přerušila ho pokrčením ramen.

„Co říct, jsem prostě tichošlápek. Vypni to,“ přikázala mu pak ostřeji. Zaraženě sáhl do kapsy a vytáhl malý diktafon. Nastavila ruku a on jí ho podal. Jediným stiskem z něj nadělala hromádku umělohmotných střepů. Na jeho vyděšený výraz reagovala dalším pokrčením ramen. „To jen pro jistotu. Vypni i ten zbytek, nebo to udělám za tebe.“ Nevěřícně vytáhl z kapsy mobilní telefon a vypnul ho pro jistotu úplně a tak, aby na to viděla.

„Jak jsi to věděla?“

„Nejsem úplně hloupá,“ pronesla, i když trochu být musela, to by tu nejspíš jinak nebyla. „Takže, když jsme si odbyli společenské zdvořilosti, jak ses rozhodl? Hádám, že chceš mou nabídku slyšet, nebo snad máš k tomuhle kameni nějakou silnou citovou vazbu?“ Jack se trochu ošil.

„Co mě to bude stát?“ zeptal se pak na to, co ho nejspíš pálilo nejvíc.

„Život tak, jak ho znáš, nic míň, nic víc.“

„Zemřu?!“ Zavrtěla hlavou.

„Ne tak docela.“

„Jak se dá ne tak docela umřít?“ nechápal a pochodoval po pláži. Vždy tři kroky a otočka, bylo to svým způsobem hypnotické.

„Můžeš se stát tím, čím jsem já. Něčím, co zemřít nemůže, ale zároveň to nežije. Ne tak jako ty.“ Zastavil se.

„Čím jsi ty?“

„Něčím, co nechceš potkat, když to má žízeň,“ podívala se mu do očí. Byla tma, ale určitě ne taková, aby si nevšimnul toho, jakou barvu mají její oči. Tentokrát si čočky nevzala.

„Bože.“

„To se vydáváš špatným směrem. S Bohem a vírou všeobecně to nemá co dělat.“

„Co jsi? Démon? Ďábel? Co?!“ začínal ztrácet nervy.

„Nic z toho. Já jsem další vývojový stupeň člověka.“

„X-men?“ vydechl nevěřícně.

„Co? Ne! Predátor,“ opravila ho vyvedená z konceptu. Co je to u všech všudy x-men?

„Predátor, jako predátor-lovec?“

„Správně.“

„A lovíš-“ nedopověděl a Maggie na něj upřela výmluvný pohled. Zbledl. „Co, sakra, jsi?!“

„To je irelevantní dotaz. Mnohem důležitější je otázka, chceš tím být taky?“ zeptala se klidně.

„Žertuješ,“ vydechl.

„O tomhle rozhodně ne. Ale dovol mi přiblížit ti nabídku. Pokud na to přistoupíš, zaručuji ti, že se zbavíš rakoviny. Vlastně se zbavíš všech chorob a neduhů, plus nebudeš moct znovu onemocnět. Zlepší se ti smysly, budeš silný, rychlý a téměř nezničitelný. Nebudeš potřebovat jídlo, vodu ani vzduch. Jediné, čím se budeš živit, bude krev, kterou získáš lovem buď-“

„Krev?! Ty jsi upír,“ vydechl nevěřícně. Zamračila se na něj za to přerušení a kývla hlavou.

„Něco takového, ano. Jenom ne přímo ten z knih a bájí.“

„Ono je víc druhů upírů?!“

„Ne, je jen jeden. Báje jsou prostě báje a z větší části jsou to nesmysly.“

„Takže slunce, česnek, kříže, kůly… nic z toho nepůsobí?“

„Ne.“

„Ani svěcená voda?“

„Ne, ani ta.“

„Ale krev je pravda?“ ujišťoval se.

„Ta ano.“

„Takže mi tu vlastně nabízíš, že se můžu stát upírem?“

„Přesně. Buď můžeš za šest měsíců zemřít jako člověk a v bolestech, předpokládám, ale se svou rodinou, nebo,“ odmlčela se a přemýšlela, jak nejlépe mu předestřít možnou budoucnost. „Nebo nezemřeš nikdy, ale svou rodinu už nikdy neuvidíš a celý život budeš otrokem žízně. Ovšem je tu i dost výhod, až na několik pravidel nejsme omezováni téměř ničím. Je to naprostá svoboda a máš čas dělat vše, co sis kdy přál.“

„Ježíši…“ vydechl naprosto v šoku.

„Dokážu si představit, že teď toho je dost, co musíš vstřebat, ale je tu ještě jedna poslední věc, kterou bys měl vědět. Jsou mezi námi tací, kteří mají silné odhodlání i vůli a dokáží nelovit lidi. Žijí na krvi zvířat, mohou se tak stýkat s lidmi, tedy až na ty, které znali za svého života. Ale se všemi ostatními na planetě ano.“

„Ale ty se s lidmi stýkáš. Znamená to, že se lidmi neživíš?“

„Živím. Ale taky mám dvě století tréninku.“

„Prosím?“ vydechl nevěřícně.

„Jak říkám. Nesmrtelnost.“

„Já… já to asi nezvládnu. Exploduje mi mozek. Je to všechno úplně na hlavu, nedává to smysl!“ skryl si obličej do dlaní a pak si prsty zajel do vlasů.

„Chápu. Dám ti čas na rozmyšlenou. Řekněme den? To by mělo stačit na zvážení všech pro a proti. Pravidla platí pořád stejná - nikomu ani muk. Neuvidíš mě, ale budu poblíž, ohlídám si tě. Pokud to někomu řekneš, zabiju nejen tebe, ale i toho, komu to povíš, jasné?“

„A to mi říkáš jen tak? Prostě mě zabiješ? Takhle?“ lusknul prsty ve vzduchu s nevěřícným výrazem.

„Nemám moc na výběr. Je to zákon. Neber si to prosím osobně.“

„No, je dost těžké nebrat si výhružky smrtí osobně, to ti tedy řeknu,“ odfrkl si a pak si sevřel místo pod žebry, jako den předtím.

„Zvaž to a za den se tu znovu sejdeme. Pokud se rozhodneš nabídku přijmout, měl bys zajistit, aby tě nikdo nehledal. Myslím, že dopis na rozloučenou, ve kterém přiznáš, že nedokážeš na konec jen čekat, bude dobrá volba,“ navrhla, ale Jack jen vztekle zavrčel. Bylo to lidské zavrčení velmi vzdálené tomu jejich, ale bylo v něm znát popuzení.

„Alespoň způsob rozloučení bych si rád vybral sám, děkuju.“ Chápavě přikývla.

„Pak se tedy uvidíme zítra,“ pronesla a seskočila z balvanu.

„Počkej!“ zavolal, než mohla zmizet. Otočila se na něj. „Co bude, pokud se rozhodnu nepřijmout?“ Maggie se usmála.

„Pak dožiješ svých šest měsíců s věrným stínem, který si ohlídá, abys nikomu tuhle drobnou epizodku svého života nesvěřil.“ Slyšela, jak si oddechl, než ho přepadl záchvat kašle. „Jdi domů. Přemýšlej,“ vyzvala ho a vyrazila mezi stromy. Poté ho nenápadně sledovala domů a tam ze stínů také, dokud neusnul. Počkala ještě dvě hodiny a pak se vypravila k sídlu.

Sebrala krabici s čočkami, cáry šatů i boty a vyhrabala kus od sídla díru, do které věci schovala. Zasypala je, navrch usadila drny trávy a oprášila si ruce. Po jejím pobytu tak nezůstane ani stopa. Vrátila se zpět k Jackovu domovu a čekala. Nic pro ni nemohlo být přirozenější.

Hodiny utíkaly a ji začaly zaplavovat pochyby. Přeměna nebyla příjemná ani pro jednu ze stran. Pro člověka bolestivá, pro upíra… no řekněme, že odtrhnout se od tepny si žádalo více než jen silnou vůli. Měla by se na to dobře připravit. Rozhodla se tedy pro lov. Bylo by vhodné lovit, dokud Jack spí a ona ho tak nemusí hlídat. Vyrazila okamžitě a zamířila do horší části Norwich, kde před pár dny zabila toho muže. Určitě jich tam bude víc. Víc špíny a lidského zmetku, který nebude světu chybět.

Po třech hodinách byla spokojená. Narazila na párek bouchačů. Hlasitě se bavili nad tím, co provedli nějaké ženě před dvěma dny, a Maggie se nad nimi obracel žaludek. Běžně své oběti nejprve omráčila, než se zakousla, ale tentokrát měl to štěstí jen jeden z nich. Ten druhý pocítil, jako té je, když vás upíří jed pálí zaživa. Sála tak dlouho, až už nebylo co, odhodila ho a sáhla po druhém, kterého štěstí muselo opustit, protože se začal probírat. I on si tak mohl dávku agónie vychutnat se vším všudy. Dokonce s něčím navíc, protože se ji pokoušel kousnout do ruky, kterou mu zakrývala ústa, a jeho zuby popraskaly jako barevná sklíčka ve vitráži. Oba potom hodila do jednoho ze smradlavých kontejnerů a polila podpalovačem, který ukradla v zahradním domku o tři bloky dál spolu s benzínovým zapalovačem, ten nejspíš bude někdo moc postrádat, byl to pěkný kousek. Ve chvíli, kdy si ohně někdo všimnul, a rozezvučely se sirény hasičského vozu, byla už Maggie na druhém konci města. Cítila se tak nasycená, jako už po dlouhá léta ne, a vrátila se zpět do Lowestoft, na stráž k Jackovu domu.

S rozedněním si ale musela najít jiné místo. Naštěstí nebylo městečko prosté stromů, a tak se usadila v jedné z korun kus od domu. Sledovala jeho život, jako by se jednalo o pouhou hříčku. O divadlo pro zvané. Viděla jeho matku, které nemohlo být více než čtyřicet, jak ho ustaraně sleduje s tváří sešlou a předčasnými vráskami, když si myslí, že ji Jack nevidí. Viděla i otce, který vyšel na zahradu, jen aby mohl na minutu podlehnout smutku a ronit tiché slzy nad osudem syna, a který před návratem nasadil výraz spokojeného pána s širokým úsměvem a dobrou náladou. V kuchyni se smál a hýřil vtipem, čímž jindy snad Jacka dokázal rozesmát, ale tentokrát ne. Jeho syn se jevil zamlkle, jako by nad něčím dumal. Nevšiml si ani výměny starostlivých pohledů jeho rodičů, které by mu jindy nejspíš neunikly.

Jak den ubíhal, jeho tvář se víc a víc nořila do smutku. Až v podvečer se na jeho tváři objevil úsměv. Tak falešný, až z něj Maggie rozbolelo tělo i z té dálky. Lež, křičelo na ni všechno, ale ona s tím nemohla nic dělat. Protože lživý úsměv doprovázela pravdivá slova, která Jack svým rodičům svěřil. Jen pár slov plných oddanosti a lásky. V Maggie se všechno sevřelo, už věděla, co si Jack vybral, a dostala strach. Opatrně se spustila na zem a vběhla do stínů mezi domy, kam slunce nemohlo. Potřebovala mít jistotu, že to dokáže. Potřebovala vědět!

♠♠♠

Když se ten den znovu dostala do Norwich, zbývalo už jen málo času do západu slunce. Jenže ona to prostě musela vědět. Konečně objevila telefonní automat. Silou se zapřela do přihrádky na drobné, až ji vypáčila, a malé mince se jí sesypaly k nohám. Několik jich sebrala a vhodila je do automatu, pak vytočila známé číslo.

„Maggie!“ ozvalo se poplašeně, hned po prvním zazvonění.

„Alice! Alice, musím to vědět. Povede se-“

„Utíkej!“ ozval se panický výkřik ve sluchátku. Maggie se zarazila.

„Cože? Alice, počkej. Ta přeměna? Jak dopadne ta přeměna?“

„Maggie, musíš utéct! Slyšíš mě?! Hned, neohlížej se a utíkej. Maggie, jsi tam?!“ šustění ve sluchátku bylo silné, ale Aliciin hlas byl silnější.

„Co se děje?“

„Jde po tobě, Maggie, prosím tě, uteč! Alistaire je na severu. Utíkej na sever, najdi ho! Prosím, běž! Jenom se tam nevracej, slyšíš?!“

„Jack,“ zašeptala Maggie.

„Nedělej to, prosím! Nesmíš se tam vrátit, nic nezměníš!“

„Jack,“ vydechla znovu Maggie hlasitěji a odhodlaněji.

„Maggie, ne! Maggie! Maggie…“ ozýval se křik ze sluchátka visícího v poničené telefonní budce, jenže v ní nebyl nikdo, kdo by ho poslouchal.

Maggie utíkala. Závodila s koulí žhnoucí barvou krve, která nemilosrdně a vytrvale klesala za obzor. Jakou měla naději, že to stihne? Jak moc nepatrná byla naděje, že se Jack zpozdí nebo že vůbec nedorazí? Úsilím zatínala zuby, napínala svaly až do krajnosti, ale rychleji už to nešlo. Probíhala krajem, jak nejpříměji to jen šlo, nevyhýbala se vesnicím, prohnala se jimi tak rychle, že nebylo možné ji vůbec zaregistrovat. Přesto nebyla tak rychlá, jako slunce. Flixtonský les míjela právě, když zmizelo za obzorem. Ke kameni na pláži jí zbývalo sedm minut. Od její proměny se čas nikdy tak nevlekl, jako právě v těchhle sedmi minutách. Nakonec ale uběhly a ona se vynořila ze stromů na pláži. Snad ji mělo uklidnit, že neslyší bít ani jediné srdce, ale to by nesměl být vzduch prosycený známou nahořklou vůní krve. Uvědomila si až příliš pozdě, že měla poslechnout Alici. Nejprve jí zrak padl na roztrhané tělo, zhroucené vedle balvanu, kde se měli sejít. Nemusela chodit blíž, věděla čí je. Pak ucítila čerstvou hlínu a sladkou vůni, skoro jako květy hrachu. Vzteklé zavrčení jí rozvibrovalo tělo a pak ucítila náraz. Dopadla na zem takovou silou, až se oblázky rozlétly do okolí jako kulky.

„Ty!“ slyšela vrčení a pak přišla bolest, jak jí někdo prudce obrátil obličejem vzhůru a přitom málem utrhl rameno. Vyděšeně se podívala na toho, kdo si s ní dokázal tak pohazovat. Tvář zrůzněná vztekem, pokrytá hlínou a zářivě rudé oči. „Mrcho!“ zavrčel a praštil ji ze strany tak, až jí v náhle napjatém krku zapraskalo. Bolest jí vystřelila snad i do konečků vlasů. „Cos mi to udělala? Co?!“ syčel vztekle a uhodil ji z druhé strany. V krku jí znovu zapraskalo, ale mozek se konečně spojil se zbytkem těla a ona se začala bránit. Podařilo se jí uvolnit ruku a praštit ho do tváře. Skoro ho to nerozhodilo, jen mu z části tváře setřela hlínu. Konečně jí došlo, kdo to je, ale to poznání ji ochromilo na životně důležitou vteřinu, kterou využil k tomu, aby jí ruku znovu uvěznil v pevném sevření a ještě jí dal další ránu pěstí do brady.

Není možná, nemůže to být on! Vždyť mu srdce netlouklo, to by přece poznala. Jenže mozek i paměť říkaly něco jiného. Jediná jistá věc byla, že ji vyrušili, když ho měla dopít. Taky ho nespálila. Vždycky je pálila a z dobrých důvodů, kdyby ji nevyrušili… Jenže vyrušili a on zjevně nebyl tak mrtvý, jak si myslela. Další rána ji zasáhla do krku a záblesk bolesti byl ničivý. Slyšela praskat své tělo v jeho sevření. Bolest ji plnila. Ničila. Nedovedla si s ní nijak jinak poradit, a tak jen otevřela ústa a křikem se snažila ten narůstající tlak mírnit. Nezdálo se, že se to daří, bolest byla hrozná, ale pak najednou přestala. Na chvíli ji to donutilo ztuhnout v očekávání něčeho horšího, ale nic nepřicházelo. Pak se ozvalo děsivé zavrčení a tíha z jejího těla zmizela. Uslyšela bijící srdce. Dvě.

Pochopila, že teď je tu šance. Vyskočila na nohy a uviděla, jak se novorozený řítí k lidem, které přilákal její křik. Chtěli jí pomoct, teď dostali šanci, i když takhle si to asi nepředstavovali. Vyrazila pryč. Mezi stromy se nořila právě, když zazněl první výkřik. Jejich životy místo jejího. Jak se to říká? Za dobrotu na žebrotu? Ne, tohle bylo horší. Za dobrotu smrt.

Všechno ji bolelo. Paže a krk ale nejvíc. Praskliny, které cítila uvnitř sebe, se slimáčím tempem hojily, ale bolest byla stále ochromující. Nohy však měla docela dobré a to bylo hlavní, protože mohla jedině utíkat. Bude ji sledovat, tím si byla jistá. A ráno někdo na pláži najde tři zmasakrovaná těla. Žádné z nich tam být nemuselo, kdyby neodbyla to jediné, na čem si kdy měla dávat záležet. Vzpomněla si na Alicino varování. Měla ji poslechnout. Co by se stalo nevracet se? Na to si teď jen těžko odpoví, protože se vrátila. A utíká.

Utíkej na sever. Alistaire je na severu!

Jistě, tak zněla Aliciina rada. Pokud ji poslechne, je tu malá šance, že ho najde, že přežije. A pokud ho najde, je velká šance, že o něj přijde. Tohle jí neodpustí. Vystavit ho riziku novorozeného upíra, navíc bez varování. Ne, jakmile ho do toho zatáhne proti jeho vůli, neodpustí jí to. Jenže na výběr vlastně neměla. Nechtěla se nechat chytit, stejně jako nechtěla umřít.

Novorozený sice nevěděl, jak upíra zabít, ale to dělalo celou situaci ještě mnohem horší. Protože tak ji může trhat pořád a pořád, dokud mu sama radši neprozradí, jak ji zabít.

♠♠♠

Nezastavovala. Nikdy. Už čtyři dny a noci neustále jen utíkala. Probíhala městy, jen aby ho zpomalila. Doufala, že ho zmate, když se její pach smísí s vůní krve, a tak míjela co nejvíce nemocnic, které dokázala najít. Snad mohla doufat, že pokud způsobí novorozený přílišný rozruch, vyšlou Volturiovi někoho, aby ho zabil. Přesto se na to nedalo spolehnout. Jeho řádění by nejspíš muselo trvat týdny, ne-li měsíce. Tak dlouho mu utíkat nezvládne. Problém nastával už teď, protože se dostávala do méně obydlené části kraje. Měla za sebou Leeds a před sebou několik národních parků. Tam nebude mít čím mást svoje stopy. Ne tak, jako to mohla dělat poslední půl týden. Pokud překoná to, co mu uchystala dosud, tak tam ji rychle dostane. Měla ještě šanci změnit směr k Yorku, ale něco jí říkalo, ať to nedělá. Bylo by to předvídatelné. Pokud mu došlo, že se doteď maskovala lidským pachem a on její stopu ztratil tak, jak zamýšlela, bude logicky pokračovat dál do velkých měst. Nebude čekat, že by zamířila tam, kde nebude čím ho mást.

S novým odhodláním vyrazila vpřed, míjela městečka i vesnice a hory se přibližovaly. Přesto trvalo ještě další den, než se dostala na jejich upatí a začala stoupat. Necítila únavu, její žízeň byla po přípravách na Jackovu přeměnu ještě zvladatelná, ale přesto se cítila vyčerpaně. Strach, který ji poháněl, ji zároveň oslaboval. Vyděšená z každého příliš hlasitého nebo nezvyklého zvuku se stávala pouhým uzlíčkem nervů, roztřeseným jako dítě ztracené v noci v lese. Jak se drásala do hor, kameny kolem ní se uvolňovaly a jejich pád byl vždy hlučný a dlouhý. Ty minuty se cítila, jako by ji už měl. Zaživa stahovaná z kůže vlastním strachem, několikrát prostě hrůzou ochrnula a nedokázala se hnout. V další vteřině vystřelila nejrychleji, jak mohla, kličkovala, zahýbala, jen aby ji nemohl snadno dohnat. Skákala z výšek do propastí, plavala skrz jezera ledové vody a brodila se močály, kde se obalovala páchnoucím bahnem, aby svou vůni co nejlépe překryla. Během dvou dnů se dostala až před národní park Lake District, kde se konečně zastavila, protože potřebovala krev. Slábla, a když slábla, nedokázala běžet tak rychle. Opatrně sledovala turistickou trasu, až se dostala do městečka Grasmere. Nebylo velké, ale ona nepotřebovala moc. Počkala do noci.

Kolem ní procházeli dva muži v zeleném, to se jí nehodilo, dva byli moc v tak malém městě. Vlastně i jeden byl příliš, ale potřebovala krev.

„Ještě se nevrátili?“ ptal se jeden.

„Ne, zmiňovali se, že je to výlet jen na víkend, a už jsou to tři dny. Začínám si dělat starosti.“

„Pitomí turisti, to nám tak scházelo, hledat bandu ztracených mlaďasů, co si myslí, že všechno vědí. Nejspíš se někde zhulili a ještě pořád si myslí, že je sobota.“

„To je možný, ale stejně bych se po nich měl podívat.“

„A kam měli namířeno, víš?“

„Jo, naštěstí mi to řekli. Někam k Easadele Tarn, nejspíš se budou plácat někde ve skalách okolo a hledat ukazatele, to by-“ Víc slyšet nepotřebovala. Nebyl důvod upoutávat pozornost v městečku, když v horách kousek od něj se motala partička ztracených turistů. Pokud nějaký zmizí, připíšou to na vrub bažinám, pádu do strže nebo některému z desítek jezer. Vždyť utopit se je tak snadné.

Koupel ve studené vodě. Křeč. Maggie měla plán v hlavě během pár vteřin.

Vyrazila na lov. Poprvé po mnoha dnech byla znovu ona ten, koho by se měl někdo bát.

Autor: SarkaS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bludiště III. - Smrt nebo smrt?: