Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 8. kapitola

10.07.2014 (14:30) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1549×

„Lhali. V pravidlech stojí, že upír, který vyhraje, si může s lidmi, kteří v aréně zůstali, udělat cokoliv bude chtít. Dostanu tě ven,“ řekl přesvědčeně.

Zvedla jsem hlavu a podívala se na něj. Tohle měnilo úplně všechno. Stačilo jen věřit, že Edward vyhraje. A já tomu věřila. 

Pohled Edwarda

Tohle celé bylo neuvěřitelné… Ona byla neuvěřitelná… Fascinovalo mě na ní úplně všechno. A všechno na ní bylo úžasné. A potkal jsem ji zrovna na tomhle místě. V aréně, kde jsem plánoval v podstatě zemřít, a najednou měl chuť klidně bojovat i proti samotnému Arovi, jen abych tuhle dívku dostal na svobodu.

Dávalo mi to novou motivaci, novou energii ke snaze zvítězit. Jediný problém byl v tom, že tu byli ještě Adam a Benjamin. Věděl jsem, že všichni tři vyhrát nemůžeme. Věděl jsem, že zabít je nedokážu. Ale teď jsem věděl i to, že mně samotnému se už dvakrát moc do obětování pro vítězství jednoho z nich nechce. 

A tak přicházelo obrovské dilema, co dělat dál. Zrušit spojenectví, odejít i s Bellou, skrýt se a doufat, že je někdo zavraždí a mně se pak povede nějak zvítězit? Hloupé, zbabělé, pošetilé a především nesmyslné.

Moje výchova mi něco tak podlého nedovolovala. Vyčítal bych si to dokonce existence.

Navíc by mě samotného pravděpodobně nějaká dvojice upírů odrovnala hned, jak by mě našla. Obzvlášť, kdybych musel hlídat i to, aby neublížili Belle.

Takže zůstávala jediná možnost. Čekat a doufat, že se to samo nějak vyřeší. Naivně ignorovat komplikovanost situace.

„Nemáš hlad?“ zeptal jsem se po delší době ticha Belly. Na tomhle kopci jsme seděli už pár hodin. Ne, že bych se v lidech extrémně vyznal, ale museli jíst častěji než upíři. Musela už mít hlad.

„Ne, to je dobrý,“ zakroutila hlavou. Její snaha o lež ale byla nejenže chabá, navíc se upíra obelhat nedalo.

„Dá se tu někde něco jedlého sehnat?“ ptal jsem se dál. Klidně bych jí pro nějaké jídlo zašel, kdyby tu byl poblíž McDonald, jenže my byli v lese. Nevěděl jsem, jestli tu rostlo něco poživatelného.

„Stačila by mi trocha vody,“ řekla nakonec. Tu jsem jí sehnat mohl. Nedaleko plul malý potůček, takže stačilo tam zajít a do něčeho vodu nabrat. Nebo s sebou vzít Bellu, aby se napila rovnou tam.

Vstal jsem a přitom přemýšlel, která možnost bude lepší. Nakonec jsem se rozhodl, že bude bezpečnější, když půjdu sám a Adam s Benem zatím pohlídají zranitelného člena naší skupiny.

„Dohlédnete, aby se jí nic nestalo?“ podíval jsem se na ty dva. „Zajdu k potoku.“

„Jasně,“ přikývl Adam. Neměl ohledně mého odchodu dobrý pocit, ale zároveň chápal, že Isabella potřebuje k životu vodu, takže nic nenamítal.

Nepatrně jsem se pousmál, pak jsem se otočil a vyrazil upířím tempem k potoku. Až když jsem dorazil k potoku, uvědomil jsem si, že mi cesta trvala o něco déle, než jsem původně předpokládal. Zdálo se, že jsem pomalu ale jistě opravdu ztrácel síly. Nutně jsem potřeboval novou krev, protože takhle mi o sebe začnou klouby i svaly za chvíli drhnout.

Podíval jsem kolem sebe. Teď šlo opravdu o čas. Musel jsem totiž co nejrychleji vyrobit něco, do čeho bych vodu nabral. Mohl jsem ji klidně přenést v dlaních, ale tušil jsem, že Bella potřebuje víc, než tři doušky, které bych dokázal unést.

Došel jsem k nejbližšímu stromu a zkoumavě si ho prohlédl. Pak jsem na něj položil dlaně a obeznámil se tak se strukturou kůry. Na nic víc jsem nečekal a zabořil pod ni prsty, načež velký kus ze stromu odtrhl. Byla dost ohebná na to, aby nepraskla při tvarování, a zároveň dost tlustá na to, abych ji mohl zevnitř ještě takzvaně vybrousit. Nerad bych totiž, aby v čisté vodě pak plavaly piliny.

Dal jsem se rychle do práce a po chvíli už držel obstojnou misku. Nabral jsem do ní vodu a nyní už opatrnějším a tedy i trochu pomalejším tempem se vydal zpět.

Zhluboka jsem vdechoval vzduch, který konečně tolik nepálil, protože Isabella nebyla poblíž. Přemýšlel jsem nad tím, jaký smysl to asi má. K čemu bylo dobré to, že jsem se ji snažil zachránit. A jestli vůbec byla nějaká šance, že to do konce všichni přežijeme.

Zároveň jsem také bedlivě naslouchal okolí, jestli náhodou neobjevím nějaké poživatelné zvíře, a zároveň myslí skenoval všechno kolem, aby nás náhodou nepřekvapili jedni ze soupeřů. Třeba ti, co na nás určitě měli zálusk, když jim první setkání s námi uniklo.

Jediné, co jsem ale viděl a slyšel, byla moje skupina na kopci. Bella zrovna rozmlouvala s Adamem o jeho minulosti a zdálo se, že z něj za těch pár minut dokázala dostat zhruba tolik, kolik já za pár dnů – tedy, tou legální cestou. Z jeho myšlenek jsem věděl téměř vše.

A to se na první pohled jevila jako mírně nekomunikativní osobnost…

„Potkals někoho zajímavého, Edwarde?“ zeptal se Benjamin, když už jsem byl jen kousek od louky. Ben byl neustále ve stoprocentním střehu. Nehodlal nic ponechat náhodě. A to bylo jenom dobře.

„Ne. Nikde ani živáčka,“ odpověděl jsem a vyběhl ven ze stínu stromů. „A ani žádný tvor s nebijícím srdcem.“

„Jak jsi to mohl zvládnout tak rychle?“ zakroutila nechápavě hlavou Bella, když jsem se náhle ocitl přímo před ní a podával jí nádobu se stále relativně čistou vodou.

„Prostě upíří rychlost,“ pokrčil jsem rameny. „Pro tebe jen těžko pochopitelná.“

„Rozhodně užitečná,“ pousmála se a vzala si misku s vodou. „Děkuju.“

„Nemáš zač,“ odpověděl jsem, zatímco jsem pozoroval, jak začíná pít a následně odkládá úplně prázdnou nádobu. Musela mít vážně velkou žízeň. Pak jsem se podíval na Bena s Adamem. „Zajímalo by mě, kolik nás asi ještě zbývá…“

„Řekl bych, že za chvíli se to dozvíš. Stmívá se, takže by na obloze měla být tradiční promítačka obětí dne,“ odpověděl ne zrovna nadšeně Adam.

„Jaký smysl mají promítačky jen jednou za den, když soutěž stejně trvá zhruba jen dva, tři dny?“ otázal se melancholicky Živel.

„Žádný…“ pokrčil jsem rameny. „Ale aspoň budem vědět, jestli jsou Nicol a Droven ještě ve hře.“

„Dělají mi starosti… Ty jejich dary…“ zamumlal zachmuřeně Adam. Přemýšlel nad tím, jak je budeme moct porazit, když teď navíc musíme chránit člověka.

„My máme taky dary. A lepší,“ argumentoval Ben.

„Jenže ani já, ani Adam nemáme v žilách skoro žádnou krev,“ řekl jsem bezvýrazně. Nejenže mě spalovala žízeň, která byla poblíž Belly skoro nesnesitelná, navíc jsem byl ještě čím dál tím slabší. A stejně tak Adam. To rozhodně nebylo eso v rukávu.

Nastalo ticho. Všichni tři jsme se probírali vlastními myšlenkami a snažili se vymyslet nejlepší způsob, jak se v případě napadení ubránit fyzickému štítu Drovena. A Bella prostě seděla, pozorovala a poslouchala. Skoro jako by tam nebyla – kdybych tedy neslyšel její dech a krev pulsující v žilách, která mě doslova provokovala. Ticho jejích myšlenek působilo, že jsem však tolik nevnímal.

„Ehm… A co kdybyste se ze mě napili jen trochu?“ navrhla po chvíli váhavě Bella. Podívala se na mě spod sklopených víček. Vypadala, že nám vážně chce pomoct jakkoliv.

My, především teda já s Adamem, jsme jí věnovali šokované a nevěřícné pohledy. Nechápal jsem, jak ji to mohlo vůbec napadnout.

„Není to možné,“ zakroutil hlavou Adam, když já se neměl k odpovědi.

„Proč ne? V Draculovi i v Upířích Denících a ostatních televizních blbostech to upíři přeci uměli,“ argumentovala. Nevěděl jsem, jestli se smát nebo brečet. Přirovnávala nás k Draculovi a bratrům Salvatorovým. Úžásný…

„Řekla jsi to správně. Televizní blbosti. Neprobodneš mě kůlem ani na slunci neshořím, což teda zrovna nemůžeš vědět, protože je zamračeno. A stejně tak se ti nemůžu zakousnout do tepny a po pár doušcích jednoduše přestat. Když upír začne pít lidskou krev, nedokáže přestat,“ řekl jsem s pohledem rozhodně upřeným do jejich očí. Nedodal jsem, že někteří jedinci jako Carlisle se ovládnout dokázali. Ale to nebylo podstatné.

„A navíc by tě jed, co máme v puse, začal hned měnit v upíra,“ dodal Adam. Bella k němu střelila pohledem a tím přerušila naše zrakové spojení.

„Aha…“ Bella se na chvíli odmlčela a bylo vidět, jak přemýšlí a snaží se správně zformulovat následující vyjádření. „A co kdybych se sama řízla a nechala krev natéct do misky, ze které byste se pak napili?“

Zase jsme jí věnovali šokované, tentokrát už i lehce překvapené pohledy. Ono by to totiž mohlo skoro fungovat. Představil jsem si, jak díky pár douškům nabírám síly. Pak se mé představy zaměřily na utišení pálení v krku. Potom na chuť krve. A náhle na mé zuby zabořené v Bellině krku. Zatřepal jsem prudce hlavou a zhluboka se nadechl. Soustředil jsem se na to, že ji nesmím, nechci zabít.

Podíval jsem se na Adama. Viděl jsem, že myslí na totéž. Na nabrání sil, ale i na ztrátu kontroly.

„Není to možné,“ zopakoval znova svou nedávnou větu. „Už když by ses řezala, naše smysly i naše mozky by se zbláznily a všichni tři – včetně nedávno krmícího se Bena - bychom se na tebe vrhli a navzájem se přitom i povraždili. Že bychom jen tak klidně pili lidskou krev z misky v našem aktuálním stavu, prostě není reálné.“

„Navíc by to sem přilákalo upíry snad z poloviny arény. Vůně tekoucí horké lidské krve se nese neskutečně daleko,“ vložil se do toho Benjamin, který doteď mlčel. Měl pravdu. Jenže jemu se lehce myslelo jasně, když neměl takovou žízeň jako my. Proto taky byl on momentálně neoficiální hlavní hlídač možných blížících se nepřátel.

„Ale co jiného chcete dělat? Sami jste řekli, že vaše šance na vítězství jsou v tomhle stavu dost malé,“ stála si pořád za svým.

„Teď rovnou řekni, že tě máme zabít, ne?“ odsekl jsem zamračeně.

„Měli byste aspoň šanci vyhrát. A podle mě si to zasloužíte víc, než ti jiní upíři…“ Začátek věty řekla tiše a váhavě, dokončila ji však sebejistě. V jejich očích jsme vypadali jako parta hodných upírů, co porazí zloduchy a ukážou upířímu světu, že cesta dobra je nejlepší.

„Prosímtě, radši už nic neříkej,“ řekl jsem naštvaně. Nelíbilo se mi, jak jednoduše nabízela svůj život za „životy“ upírů.

„Prostě se pokusíme najít nějaká zvířata, viď, Edwarde?“ prohlásil vyrovnaným hlasem Adam a přitom mi konejšivě položil ruku na rameno.

„Jo. Nějaké tu určitě budou,“ přikývl jsem nakonec. Přestal jsem se mračit a rozhlédl se kolem. „Ale sama za námi určitě nepřijdou. Měli bychom je jít hledat.“

„Co když přitom narazíme na Drovena nebo jiné?“ zeptal se Benjamin, i když v myšlenkách nebyl proti vyražení na cestu. Prostě vyslovil věc, která byla docela reálná.

„Tak je důvtipně a za pomoci našich darů porazíme a zabijeme,“ odpověděl Adam. „Vyrazíme hned?“

„Počkejme až po promítání obětí dne,“ navrhl jsem. Byla už tma, takže muselo začít každou chvíli.

Ostatní přikývli a nastalo ticho. Podíval jsem se na Bellu, jestli jí náhodou není zima, ale vypadala docela dobře, tak jsem zatím nic neříkal. V myšlenkách jsem zabloudil domů, ke své rodině…

A o chvíli později se ozvala slavnostní hymna Her a my uslyšeli Césarův hlas z reproduktorů umístěných všude kolem nás.

„Milí účastnící letošních Bloody Games! Máte za sebou první den a mnoho z vás ho přežilo bez většího zranění. Pokud se nemýlím, je to poprvé, co během prvního herního dne zemřelo pouze osm upírů! Nyní se podívejte, kdo byli ti nešťastníci.“

Na obloze se začaly postupně objevovat fotky osmi upírů a spolu s nimi i jména a kontinenty, ze kterých pocházeli. Objevil se tam samozřejmě i ten Asiat, kterého jsme zabili. A taky ten první upír, kterého jsme porazili na útěku z centra arény. Ale jinak nikdo zajímavý… Škoda. Všichni jsme tak trochu doufali, že někdo třeba porazil Drovena a Nicol.

„Přeju vám klidnou noc a hodně štěstí do dalšího dne!“ řekl nakonec hlasem plným optimismu César a následně kolem nastalo znovu ničím nerušené ticho.

„Takže vyrazíme?“ podíval jsem se na všechny kolem. Ostatní přikývli a vstali. Já se podíval na Bellu. „Ponesu tě.“

„Neměl bych spíš zase já?“ zeptal se mě Adam.

„Ne. Zvládnu to,“ odpověděl jsem. Byl jsem si jistý, že mě žízeň neovládne.

„To vím. Ale pokud narazíme na nějakého upíra, budeš užitečnější s volnýma rukama. Boj bude záležet především na tobě a Benovi,“ argumentoval. A měl pravdu. Přesto…

„Pokud nějaké nepřátele uslyším, nebo pokud poznám, že ztrácím příliš mnoho energie, předám ti ji během cesty,“ rozhodl jsem a Adam jen přikývl a soustředěně mě přitom sledoval.

„Kdyby se tak někdo zeptal na názor mě…“ zamumlala si pod nos Bella, zatímco došla ke mně a čekala, až ji zvednu.

„Tak jaký je tvůj názor?“ zeptal jsem se jí poslušně.

„Tys to slyšel?“ zarazila se a zahanbeně sklopila pohled. Zase neodhadla moc upírů… „Každopádně, klidně bych šla po svých.“

„V tom případě mám jediný štěstí, že tu nerozhoduješ ty. Protože bychom se tvým tempem moc daleko nejspíš nedostali,“ pousmál jsem se, jemně ji chytil a zvedl do náruče.

Bella jen zabručela, ale nechala se poslušně nést.

„Můžeme?“ podíval se na nás Ben.

„Můžeme,“ odpověděl jsem současně s Bellou i Adamem.

A tak jsme vyrazili. Živel v čele volil nejvhodnější cestu lesem a Adam vzadu uzavíral pochod. Já běžel uprostřed a soustředil jednu polovinu mozku na hlídání, jestli nezaslechnu nepřítele, a druhou polovinu na pohodlí Belly v mé náruči. 

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 8. kapitola: