Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 6. kapitola

25.05.2014 (19:30) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1673×

Šel po lahodné lidské krvi, takže byl obzvlášť nebezpečný.

Co mě ale překvapilo nejvíc, neslyšel jsem myšlenky jeho oběti. Myslel bych si, že je zatím mimo můj dosah, ale když jsem zaslechl tlukot srdce, moje teorie byla vyvedena z omylu.

Byl tu člověk, jehož myšlenky jsem nedokázal přečíst. 

Pohlédl jsem na Adama a Benjamina, kteří už také slyšeli tlukot srdce a upíra, který byl nyní skutečně jen pár desítek metrů před námi. A stejně jako já cítili výjimečně sladkou vůni člověka.

„Využijeme toho. Jsme v přesile. Nebude pro nás problém ho zlikvidovat,“ navrhl Adam a nezpomaloval v běhu k upírovi a tedy i k záhadnému člověku.

„Souhlasím. Obzvlášť s mým darem nám nic nehrozí,“ přidal se Ben. Byli jsme na dosah našemu momentálnímu protivníkovi. Byl to mladý nezkušený upír, z Asie mimochodem, kompletně pohlcený žízní.

Já ale neměl čas cokoliv mým kumpánům odpovídat. Asiat se jménem Nanashi se totiž dostal ke své oběti a já tak měl možnost přes jeho myšlenky zahlédnout křehkou dívku choulící se v houští u stromu. Byla nádherná. A neslyšel jsem jedinou její myšlenku.

Dřív, než stihla zpozorovat upíra, chytil ji pod krkem a tvrdě opřel o strom. Nestihla ani zaječet. Jen upírala vyděšený pohled do jeho tváře, zatímco on se bez velkého spěchu sklonil k jejímu hrdlu.

A právě v tu chvíli jsme k nim doběhli my a já jedním rychlým pohybem uvolnil jeho sevření kolem oběti a odhodil ho do nejbližšího houští. Bez toho, aniž bych se jedinkrát nadechl. Bál jsem se, že by mě ovládla žízeň.

Neudělal jsem však to, co by každý jiný upír na mém místě udělal. Neotočil jsem se, abych s ním bojoval, protože už se vracel. Prostě jsem nehybně stál a upíral pohled na dívku přede mnou.

„Edwarde?“ zamumlal zamračeně Adam. Myslel si, že se ji chystám zabít. On sám měl problém ignorovat vůni výjimečně sladké krve, a to se nadechl jen jednou, když jsme byli ve větší dálce. Já však neměl chuť mu teď odpovídat.

„Edwarde!“ zopakoval Adam hlasitěji. Chtěl mě odtáhnout dál od neznámé dívky, neměl na to však čas. Vrátil se totiž Asiat a vrhl se na Benjamina.

Adam se mu bez jediného zaváhání vydal na pomoc. Zvedl Nanashiho ležícího na Živlovi do vzduchu a odhodil na nejbližší strom. Ben už mezitím stál na nohou a společně se tak mohli postavit nepříteli.

A zatímco oni bojovali, já nehybně upíral pohled na dívku opírající se o strom. Vypadalo to, že je se svým osudem skoro smířená. Nesnažila se o útěk, prostě mě sledovala a čekala, co udělám.

„Udělej to, prosím, rychle…“ zašeptala po chvíli a sklopila vyděšeně pohled do země. Jako by se bála, že ji potrestám za to, že se odvážila vůbec promluvit.

To mě konečně probralo z mé strnulosti. Pomalu jsem k ní došel.

„Nechci tě zabít,“ řekl jsem a dával si pozor, abych do plic nenabral jedinou kapku vzduchu. Stačily mi myšlenky Asiata, který z té vůně úplně šílel.

Upřela na mě nechápavý pohled. Neodvažovala se ani pohnout.

Pomalu jsem natáhnul prsty a dotkl se její tváře. Snažil jsem se dostat do její hlavy. Zaslechnout jedinou její myšlenku. Ale marně. Kdyby byla upír, myslel bych si, že je štít.

Zděšeně ucukla, když se mé prsty střetly s kůží na jejím líci. Skoro to vypadalo, že za chvíli strachem omdlí.

A mně už v plících nezbýval vzduch na další slova. Nádech jsem zatím riskovat nechtěl…

Okrajem mysli jsem pozoroval Benjamina s Adamem a viděl, že se jim vede výborně. Boj byl téměř u konce.

„Teď!“ zavolal Adam, který Asiata pevně držel zezadu za obě ruce. Byl starší, takže i silnější, než náš nepřítel, tudíž mu to nedělalo až tak velký problém. Ben pevně uchopil Nanashiho hlavu a prudce škubnul. Ozval se typický praskavý zvuk a náhle Asiatovo tělo v Adamových rukou ochablo, pokud tedy může kámen ochabnout.

Otočil jsem se, abych pozoroval konec zpříma. Mí přátelé na nic víc nečekali a položili obě části těla na hromadu, kterou Ben následně zapálil za pomocí svých schopností.

Oheň vzplanul a za pár sekund pohltil všechno, co bylo v kontaktu s extrémně hořlavým upířím jedem. Z Nanashiho zbyl jen popel. Naše druhá oběť. Za pouhý jeden den. 

„Tak vysaješ mě už?“ ozvalo se zpoza mých zad a já pohlédl na křehkou dívku, která měla ve tváři nyní lehce odlišný výraz. Bojovný. „Ať už to mám za sebou.“

Mlčky jsem hleděl do její tváře a snažil se aspoň odhadnout, na co myslí.

„No tak. Na co čekáš?“ mračila se. Vypadalo to skoro, jako by mě chtěla vyprovokovat. Ale nechápal jsem, proč by to dělala. „Dělej.“

„Nechci tě zabít,“ zopakoval jsem znovu větu, kterou jsem řekl už dřív. V polovině věty mi však došla i poslední špetka vzduchu, takže jsem se musel nadechnout, abych větu dokončil. A dokončil jsem ji vrčivě. Mé duhovky zčernaly. Můj krk pohltil spalující oheň. Ovládla mě vůně krve kolující v jejích žilách.

„Ne!“ vykřikl Adam a vrhnul se na mě. Obtočil kolem zezadu ruce a snažil se mě odtáhnout. Házel jsem sebou a vrčel. „Benjamine!“

Volaný mu ihned přiběhl na pomoc a společně mě už bez problému táhli dál od mé budoucí oběti. Nechtěl jsem ji zabít. Vážně ne. Ale její krev mě k tomu doslova vyzývala. Mým mozkem se valila jedna představa za druhou. Všechny týkající se možností, jak vysát nevinného člověka.

„Edwarde! Uklidni se! Potlač ten hlad!“ mumlal Adam a pevně mě přitom držel. „Nenech Ara nad tebou vyhrát!“

Tohle vážně pomáhalo. Pomalu jsem se začal uklidňovat. Zhluboka jsem dýchal a snažil se trochu si zvyknout na vůni dívky, která se nyní už znovu vyděšeně choulila pár metrů přede mnou.

„Zvládneš to. Bojuj s tím,“ promlouval dál Hawkins.

Měl jsem takovou chuť se na všechno vykašlat a prostě se nakrmit. Ale to by bylo Arovo vítězství. Srazil by vegetariána na kolena. Dostal by nejen mou, bezesporu se blížící, smrt, ale navíc mé selhání a zklamání celé mé rodiny. Chtěl jsem tu holku vysát, ale nemohl jsem.

„Myslím, že mě můžete pustit,“ zamumlal jsem a soustředil každý kousek svého těla na to, abych se ani nepohnul. Krk mi stále hořel, ale aspoň jsem se měl na co soustředit. Na snahu to ignorovat.

Adam i Benjamin pomalu stáhli ruce k tělu a já přesměroval pohled na dívku vyděšeně čekající na smrt. Nevěděl jsem, na co myslela. Dokonce ani, jak se jmenovala.

„Neboj se. Nic se ti nestane,“ uklidňoval ji Adam. Mlčky střídavě hleděla na něj a na mě. Pozvolna se znovu uklidňovala.

„Jak… Jak se jmenuješ?“ zamumlal jsem a nespouštěl z ní pohled. Obdržel jsem zmatené pohledy Adama a Benjamina dumajících nad tím, proč si to nepřečtu v jejich hlavě.

„Nepřečtu jí myšlenky,“ vysvětlil jsem. Mohl jsem to říct nahlas, protože poblíž nebyl nikdo, proti komu bych mohl utajení mého daru využít.

„Jak je to možné?“ zeptal se Ben. Ten zvládal navzdory svému mladému věku vůni dívčiny krve nejlépe, protože se před nedávnem nasytil. Taky by se mi nějaká krev v oběhu hodila. Přemýšlel jsem, kde bych tu našel nějakou zvěřinu, aby se můj stav aspoň trochu zlepšil.

„Nevím,“ odpověděl jsem a stále upíral pohled na dívku. Čekal jsem na její odpověď.

„Bella. Ehm… Isabella,“ opravila se. Stála nehybně a viditelně vyčkávala, co budu chtít dál.

„Bella… Krásné jméno,“ zamumlal jsem si pro sebe. Představoval jsem si, jak by mohlo vypadat naše setkání, kdybych na ni narazil třeba někde v baru, ne že bych je navštěvoval nějak často. Snažil bych se zjistit, kdo je a proč jí nemůžu číst myšlenky. Fascinovalo by mě to, nejspíš i frustrovalo.

Tady ale frustrace byla minimální. Měl jsem na hlavě větší starosti. Fascinaci okupovala nezvykle silná žízeň. A na zjišťování, proč jí nevidím do hlavy, nebyly prostředky ani čas. Mohl jsem jen zjistit, kdo je.

„Jak ses dostala do arény?“ ptal jsem se dál, zatímco ostatní mlčeli. Tahle situace byla vážně divná. Musel jsem se pousmát, když jsem si představil Emmetta, jak doma u televize žertovně naráží na mé chabé flirtovací techniky. I když jsem věděl, že jim doma do smíchu dvakrát moc nebude…

„Co kdybychom se nejdřív přesunuli někam dál od tohohle vyhaslého ohniště?“ navrhl Adam a ukázal na prach, co zbyl kousek vedle po asiatském upírovi.

Přikývl jsem, ale přitom se stále díval na Bellu.

„Půjdeš s námi?“ zeptal se jí Adam. Musela jít. Bylo otázkou času, kdy se tady objeví nějaký jiný upír a zabije ji. Nelíbila se mi představa, že by ji kdokoliv zabíjel.

„Já…“ vydechla.

„Zabijí tě,“ skočil jsem jí do řeči. Chtěl jsem, aby šla s námi. I když jsem tak riskoval, že se třeba neovládnu.

„Půjdu,“ dokončila váhavě. „Pokud si to tedy přejete.“

Bez projevení větších emocí jsem přikývl, v duchu jsem měl ale radost. I když jsem neuměl vysvětlit proč. 

„Ponesu tě,“ řekl Adam a natáhl k ní ruku. Zamračil jsem se.

„Myslím, že to nebude nutné. Můžeme jít lidským tempem,“ prohlásil jsem. Jeho myšlenky sice byly relativně klidné, ale jeden nikdy neví, co udělá, až ucítí pulsující krev ve svých rukou. Nehodlal jsem to riskovat.

„Klid, Edwarde. Dokážu se ovládnout,“ podíval se na mě vážně.

„Může jít po svých,“ snažil jsem se dál. Věděl jsem, že je to blbost, když všude kolem jsou upíři se svou superrychlostí, ale přesto jsem se nevzdával.

„To rovnou můžem sejít do centra arény,“ ušklíbl se Adam.

„Je slabá,“ dodal Benjamin při pohledu na Bellu. „Její tempo by tuším nebylo ani na lidská měřítka nijak závratné.“

„Dobrá…“ rezignoval jsem. Nesl bych ji sám, ale nebyl jsem blázen. Věděl jsem, že jsem pro ni větší hrozba než Adam. Na mě totiž její krev působila obzvlášť silně. Ticho myšlenek a k tomu nezvyklá chuť krve. Opravdu zvláštní...

Adam pomalu došel úplně k ní a opatrně ji vzal do náruče. Po celou dobu neřekla jediné slovo. Zdálo se, že ji učili, že upírům se nemá odmlouvat ani skákat do řeči. Děsil jsem se představy, kde ji Aro sehnal a co všechno jí udělal. Nejen jí, samozřejmě. Všem lidem, co teď byli v aréně jako potrava pro upíry.

Konečně jsem z ní spustil pohled a rozhlédl se kolem.

„Co třeba tamten kopec?“ ukázal jsem na nedalekou vyvýšeninu. Tady stejně moc nezáleželo na tom, kde budeme. Pro upíry neexistovalo místo, kam by se nedokázali dostat. A odtamtud budeme mít celkem dobrý výhled na velkou část arény.

„Proč ne…“ souhlasil Adam a všichni jsme svižně vyrazili tím směrem.

Pohled Esmé

Seděli jsme na gauči a všichni mlčky sledovali přímý přenos z arény. Panovalo tíživé ticho. Každý se zaobíral svými myšlenkami, svými teoriemi, jak to dopadne. Já osobně se prostě snažila nemyslet a hlavně necítit.

A Edward se mezitím snažil nepodlehnout žízni.

„Pohleďte na to! Vegetarián bojuje s žízní!“ volal César neustále komentující aktuální dění v aréně, nutno dodat, že kamery byly zaměřené na Edwardovi a jeho přátelích až moc často. Ostatní upíři se totiž prostě navzájem vraždili nebo pronásledovali. Minimum mluvení, na rozdíl od mého syna…

V tu chvíli, kdy narazil na tu dívku a málem se neovládl, zdálo se být vše ztraceno a zároveň zachráněno. Protože ačkoliv by to byla výhra pro Ara, dodalo by to Edwardovi sílu. A měl by tak větší šanci na přežití.

„Podívejte se na to! On to snad zvládne!“ pokračoval stále moderátor. „Tohle jsme tu ještě neměli! Jeho spojenci se mu snaží pomoct, ale dokážou to?!“

Nakonec se Edward dokázal ovládnout. Díky svým přátelům. Spojenectví, do kterého vstoupil, bylo to nejlepší, co v Bloody Games zatím udělal. Byla jsem si jistá, že mu ještě mnohokrát přijde vhod. Benjamin se svým darem byl výjimečnou posilou. A Adam ten zase výbornou oporou. Mohli to spolu dotáhnout až do konce.

Doufala jsem, že stejně tak tomu bude i se záchranou té dívky. Doufala jsem, že ví, proč to dělá. Protože bezpečné to rozhodně nebylo. Pro nikoho z nich. Ale kdyby to s nimi vydržela až do konce, bylo by to vítězství. Vítězství vegetariánství nad vražděním.

„Tohle jsem tedy ještě neviděl, moji milí!“ César svými otravnými slovy dál podněcoval publikum. „No řekněte, nebyl toto vskutku Herkulovský výkon? Mnoho z nás jistě ve skrytu duše toužilo po tom, aby Cullen tu nebohou dívku zakousl, ale řekněte. Není to takhle ještě napínavější? Protože se zdá, že s ní má skupinka nezvyklých spojenců další plány!“

Edward zatím rozmlouval s onou dívkou. A jaké bylo naše překvapení, když řekl, že jí nepřečte myšlenky. Nebylo však srovnatelné s překvapením Césara.

„Slyšeli jste to taky, nebo jsem snad zrovna měl halucinace? Edward Cullen v podstatě právě klidně oznámil, že dokáže číst myšlenky! Tak toto je bomba! Nevěřím tomu, že se mu to až doteď dařilo utajit!“

„Že by si Edward konečně našel holku?“ pokusil se zavtipkovat Emmett v průběhu Edwardova rozhovoru s ní a přerušil tak nejen mé myšlenky, ale i Fletrcherovy otravné proslovy. Avšak nikdo se nezasmál. Na smích teď vážně nebyl prostor. A navíc, všichni bychom Edwardovi přáli lásku, kterou jsme my ostatní měli. A kterou on nikdy neuměl najít.

„Tenhle vtip se ti moc nevyvedl,“ zakroutil hlavou Jasper.

„Spíš byl pravdě blíž, než si kdokoliv z vás myslí,“ zašeptala Alice s pohledem upřeným do země.

Všichni jsme na ni prudce pohlédli.

„Mělas vizi?“ zeptal se Carlisle, i když to bylo zjevné. Spíš chtěl, aby Alice řekla víc.

„Ano. Ta dívka, Bella… Bude důležitá. Minimálně pro Edwarda. Protože se ji bude snažit zachránit. A bude ho to stát hodně.“  

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 6. kapitola: