Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 4. kapitola

14.04.2014 (07:15) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1461×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

„To byl Edward Cullen za Severní Ameriku,“ zvolal Fletcher a ozval se bouřlivý potlesk. „Účastníci letošních Bloody Games se nyní na vozech přesunou zpátky do hotelu, aby se psychicky připravili na Arénu. Protože do začátku Her zbývají pouhé tři dny! Pro dnešek se s vámi tedy loučím. Za tři dny na viděnou!“

Nasedli jsme na vozy a za neustálého potlesku se vydali zpátky do ubytovny. Zbývaly tři dny, než vyrazíme bojovat o život. A já už teď věděl, že ty tři dny budou děsivé. Obzvlášť pro mě. 

„Moji drazí účastnící letošních Bloody Games,“ řekl s falešným úsměvem Aro. Den po rozhovorech nás všechny zvolal do hlavního sálu, aby nám něco oznámil. „Kdyby to šlo, udělal bych to nějak jinak. Ale jiná cesta není. Všichni jste silní a téměř nepřekonatelní upíři. Chápete tedy, že by váš boj v Aréně nebyl moc zajímavý.“

Zamračeně jsem ho pozoroval, a kdyby to šlo, utrhl bych mu na místě hlavu. Škoda, že množství ochranky kolem bylo tak velké. Většina upírů ho se zájmem, někteří dokonce s nadšením, pozorovala. Věřili mu ty jeho žvásty o nezajímavosti boje a jeho upřímné starosti.

„Proto vám tady Christian ubere trochu sil,“ vysvětlil to, co já už dávno věděl. „Budete se cítit jako byste delší dobu nelovili.“

Většině se tohle jeho prohlášení dvakrát moc nelíbilo, s některými však skoro nepohnulo.

Adam stojící hned vedle mě mi věnoval tázavý pohled. Ačkoliv jsem chtěl, nemohl jsem mu to vysvětlit.

„Nemáte se čeho obávat,“ dodal ještě náš šílený vůdce. „Bude to trvat trochu déle, takže teď můžete jít do pokojů a my si vás budeme postupně volat. Pořadí bude náhodné.“

Všichni se poslušně vydali do svých pokojů.

„Myslím, že si půjdu zaplavat,“ zamumlal jsem zamyšleně, když jsem byl taky na odchodu a doufal, že to Adam nebo Benjamin pochopí. V pokoji jsem nenápadně popadl kousek papíru s tužkou, načež si vzal plavky a šel se převléci do koupelny. Tam naštěstí kamery nebyly.

Adame, umím číst myšlenky, takže vím, co nás teď čeká. Kdybys mi chtěl říct něco soukromě, jen na to pomysli, přečtu si to ve tvé hlavě. Ale nikomu o mém daru, prosím, neříkej. Bude se nám hodit v Aréně. Christian nás teď vyhladoví tak, že se budeme cítit jako bychom nelovili měsíce. Jakmile pak ucítíme lidskou krev, žízeň nás nejspíš naprosto ovládne. Zkus proti tomu vnitřně bojovat. Nenech se ovládnout. Edward (vzkaz urychleně znič)

Podobný vzkaz jsem napsal i pro Benjamina, důkladně schoval oba papírky do kapsy a už v plavkách vyšel z koupelny. Spolu s ochrankou jsem pak vyrazil k bazénu.

Zatímco jsem plaval průzračnou vodou, prohlížel jsem si myšlenky mých dvou spojenců a čekal, kdy konečně dorazí k bazénu. K mému velkému zklamání se Benjamin rozhodl, že sem přijde až později, protože si nebyl jist, zda má slova o plavání byla vzkazem pro něj.

Adam naštěstí neváhal a, samozřejmě i svými strážci, už byl na cestě.

„Zdravím, nebude vadit, když se přidám?" zeptal se s úsměvem, když mě zahlédl. Jeho ochranka se zatím znuděně postavila vedle té mé.

„Bude mi ctí," zasmál jsem se a nepřestával ani na chvíli plavat.

„Tak jak se těšíš do Arény?" zeptal se, když už byl taky ve vodě. Šťastnou shodou okolností si předtím položil oblečení přímo vedle toho mého a tak mu budu moct do kapsy při odchodu nepovšimnutě strčit vzkaz.

„Co bys řekl? Vypadám jakože se těším, až tragicky zhynu?" nadhodil jsem s úsměvem.

„No, rozhodně máš lepší náladu, než když jsem tě potkal prvně," pokrčil rameny, což jsem věděl především díky jeho myšlenkám. Momentálně jsem totiž plaval v opačném směru. Bazén byl obrovský a kdybychom nebyli upíři, neměli bychom šanci dobře se slyšet během plavání.

„Možná, že už to nevidím tak černě," vysvětlil jsem. Vážně už ve mně plápolal plamínek naděje. A to právě díky Adamovi a Benjaminovi.

„Změnilo se snad něco?" pohlédl na mě se zájmem, když zrovna plaval kolem mě.

„Ne. Jen už trochu vím, proti komu budu stát. A díky tomu oslabení Christianem budou nejspíš všichni zhruba stejně silní. Má nevýhoda kvůli zvířecí krvi rázem zaniká." Samé lži... Samozřejmě, že nebudou všichni stejně silní. Aro zařídí, aby ti, kteří proti němu nějak vystupovali, byli nejslabší a mohli tak být rychle zabiti. Mě bude chtít oslabit nejvíc.

„Jsem zvědavý, jak to s tím ubráním sil bude vlasně vypadat," zamyslel se. "Nevíš  tom náhodou něco víc?"

„Ne. Vůbec nic," zakroutil jsem hlavou. Další lež. V Aréně mu pak budu muset všechno pořádně vysvětlit. On sice tušil, že bych mu tady nic důležitého neprozradil, vzhledem k tomu, že nás můžou všichni slyšet, a mluvil spíš jen, aby nestála řeč, ale stejně.

„No, asi pomalu půjdu," řekl jsem po chvíli ticha. K místnosti s bazénem se pomalu blížil Benjamin a já mu tak budu moct dát vzkaz přiimo do ruky.

Vylezl jsem z vody a sehnul se pro ručník. Přitom jsem bleskově strčil papírek do kapsy Adamových kalhot. Znuděná ochranka si toho ani nevšimla. Všihni do jednoho s naprostým nezájmem sledovali stěnu. Nebavilo je hlídat upíry jako jsem já, kteří se chovali slušně a nudně.

Do místnosti vešel Benjamin a porozhlédl se kolem.

„Dobré dopoledne. Nebude nikomu z vás vadit, když si také zaplavu?" zeptal se a na chvíli na mě spočinul pohledem.

„Mně určitě ne," pousmál jsem se. "Už jsem na odchodu."

„Mně to také vadit nebude," zavolal Adam, jehož ramena se rytmicky pohybovala pod vodou.

„Výborně," pousmál se Živel a postavil se vedle mě.

A právě v tu chvíli nastal zlomový okamžik. Noční můra začala.

„Edward Cullen ať se dostaví do společenské místnosti. Čeká ho setkání s Christianem," řekl Aro do speciálního hotelového rozhlasu. Bylo to tu. Vegetarián musel přijít na řadu hned jako první.

Oba moji spojenci na mě zaskočeně pohlédli a já si jen povzdechl.

„Musím jít," řekl jsem a podal Benovi ruku. Pevně jsem ji stiskl a pak ji zase chvatně stáhl. On v mezičase s klidným výrazem dával ruku i s malým papírkem do kapsy. Pro pozorovatele to vypadalo jen jako potřesení rukou, pro mě to však bylo především předání vzkazu. "Mějte se. Přeji vám oběma hodně štěstí."

S těmi slovy jsem se, následován mými strážci, vydal na osudové setkání.

Ve společenské místnosti na mě čekala garda, která měla tu čest zavést mě ke Christianovi. Jeho pokoj a také jeho pracovna byly v té nepřístupné, soukromé části hotelu. Vešel jsem do velké bílé místnosti, ve které se nacházelo jen jedno křeslo. Nic víc. Tomu se říká pracovna.

„Dobrý den. Já jsem Christian." Vedle mě se objevil mladý muž s vlídným úsměvem, ale rudýma očima. Zatímco ke mně natahoval ruku, já si prohlížel jeho mysl. Byl naprosto normální, tedy v rámci možností. Nebyl to šílenec, jako většina upírů tady. Nechápal jsem, co ho drží po Arově boku. A z jeho hlavy jsem se to taky nedozvěděl.

„Můžete se posadit a hned začneme," řekl a já uposlechl jeho slov. Spolu s námi tu totiž bylo i deset strážců připravených se na mě kdykoliv vrhnout, aby mě zpacifikovali. Věděli, že upíři, na které Christian použije svůj dar, nebývájí moc klidní nebo hodní a tak mě bedlivě pozorovali.

Seděl jsem a čekal, kdy přijde bolest. Díval jsem se na Chrise, který se zase soustředěně díval na mě. Doslova mě propaloval svýma rudě žhnoucíma očima a přitom měl na tváři stále vlídný úsměv a v hlavě klid. Téměř vůbec ho nezajímalo proč, komu nebo jak to dělá.

Myslí mu na okamžik probleskl obrázek mne s černýma očima a pološíleným výrazem. Připravil jsem se, že ucítím přival bolesti, k mému úžasu se však nic takového nestalo. Christian se pousmál a začal si mě představovat postupně tak, jak bych měl vypadat po týdnu bez potravy, pak po dvou týdnech, po měsíci... A já mu v mezičase klidně oplácel pohled. Cítil jsem, jak ze mě pozvolna vyprchává krev a v hrdle mě začínalo pálit, nic hrozného se však prozatím nedělo.

„To je zvláštní," zamumlal Chris. Dle jeho teorie jsem na tom už měl být mnohem hůř. On však nikdy s vegetariánem nepracoval. Jediné, co o nás věděl, byly informace od Ara. A já byl první vegetarián, kterého potkal naživo. "Asi budu muset proces trochu poupravit."

Já jen přikývl a dál seděl v křesle. Vše už pak šlo mnohem lépe. Tedy vlasně mnohem hůř, aspoň pro mě. Krev, která si předtím vesele šplouchala v mém těle, začala najednou mizet a krk se octl v jednom ohni.

„To už stačí, ne?" zamumlal jsem a chtěl vstát, jeden ze strážců mě však přidržel v křesle a Christian zakroutil hlavou. Pokud by to takhle šlo dál, v Aréně bych zakousnul prvního člověka, který by se mi připletl pod nohy. A to jsem rozhodně nechtěl.

Krve už by se ve mně jen těžko dořezal - za předpokladu, že by to šlo - a já začínal být celkem zoufalý. Začínal jsem ztrácet naději, že bych se při setkání s člověkem dokázal ovládnout a spíš jsem už jen doufal, že ostatní upíři si lidské oběti rozeberou dřív, než se nějaká dostane do mé blízkosti. Už tady, v místnosti, kde nebyla cítit jediná kapka krve, jsem si dokázal představit sto různých způsobů, jak se ke kořisti dostanu.

A pak konečně nastal konec. Christian se s úsměvem otočil zády ke mně a rukou mávl ke dveřím.

„Můžete jít," řekl a mí strážci se postavili po mém boku. Já s duhovkami černými a krkem v jednom ohni vstal a vydal se ke dveřím.

Procházel jsem hotelem a poslouchal vesměs klidné myšlenky mých protivníků. Tím, co je každou chvílí čekalo, se nezabývali. Připravovali si taktiku do Arény. Jen počkejte, na vás taky dojde, pomyslel jsem si, zatímco většinu mého mozku zaměstnával šílený žár v krku.

V pokoji jsem si lehl na postel a ponořil se do vlastních myšlenek. Pokusil jsem se vytěsnit oheň v hrdle a vyčistit si hlavu. Marná snaha, stejně tak bych mohl pozřít jednu z květin na parapetu a dofat, že mě nasytí.

A tak jsem jen ležel, snažil se zvyknut si na tu bolest a doufal, že se v Aréně dokážu ovládnout.

Pohled Rosalie

Zbývalo pár minut do začátku Her. Co nevidět se můj bratr octne v ohrožení života a bude jen na něm, jestli zvládne přežít. Věřila jsem, že ano. My všichni jsme věřili.

Když jsme před pár dny viděli jeho odhodlání a taktiku během přehlídky účastníků, utvrdilo nás to v tom, že Edward má šanci zvítězit. Pokud bude jednat rozumně, pokud se nenechá ovládnout žízní.

Přitiskla jsem se blíž k Emmovi. Celá rodina seděla při televizi a pozorovala přímý přenos z Krvavého studia, jak to nazval Aro. Poslouchali jsme řeči Césara a čekali, kdy osudový boj upíra, kterého jsme všichni milovali, začne. Po jeho odchodu se u nás vše změnilo. Domem už nezněl Emmettův smích, Alicino štěbetání, a co bylo nejhorší nemohli jsme už zaslechnout Edwardovu hru na klavír nebo jeho vážné proslovy.

Vše teď bylo jiné a nikdo nemohl předpovědět, co bude dál. Ani Aliciny vize nemohly říct, jestli Edward vyhraje. To bylo otázkou mnoha rozhodnutí a činů.

Mohli jsme jen čekat a doufat. Věřit v Edwarda.

„Je to tu, přátelé," ohlásil se širokým úsměvem Fletcher. "Hra začíná."

Naskytl se nám pohled na zatím prázdnou Arénu a zaslechli jsme odpočítávání.

Pohled Edwarda

Stál jsem na betonovém podstavci v jedné z dvaceti čtyř místností pod povrchem Arény a čekal, až začne stoupat vzhůru nad zemi. Zbývaly mi poslední chvíle klidu předtím, než začne šílený boj o život.

„Deset, devět, osm," začalo se ozývat z rozhlasu a já si povzdechl. Bylo to tu.

„Sedm."

Podstavec pod mýma nohama začal stoupat. Boj se blížil.

„Šest."

Dokážu se ovládnout a nevysát žádného žádného člověka?

„Pět."

Jak dlouho dokážu přežít?

„Čtyři."

Bylo spojenectví s Adamem a Benjaminem dobrým nápadem?

„Tři."

Co teď asi dělá má rodina?

„Dva."

Podstavec se zastavil. Porozhlédl jsem se po Aréně. Velká travnatá plocha s lesy, horami, jezerem,...

„Jedna."

Pohledem jsem přejel po všech mých protivnících. Na okamžik jsem se pozastavil na Adamovi a Benjaminovi. Oba na mě soustředěně hleděli.

„Start.“

Takže je to tady. Boj o přežití začíná. Co myslíte? Jak to dopadne? :D 

Jakékoliv připomínky a úvahy (ať už ohledně děje nebo ohledně mé  přivítám s otevřenou náručí. Neříkám, že splním každé vaše přání. Ale v úvahu ho vzít můžu. Protože jde hlavně o to, aby se to líbilo vám. :)

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 4. kapitola :