Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody Games - 2. kapitola

05.03.2014 (20:15) • klarusha • FanFiction na pokračování • komentováno 12× • zobrazeno 1921×

S pohledem stále upřeným do těch tváří jsem se začal vzdalovat z místa, které pro mě

bylo vždy útočištěm. Tam jsem strávil kus života.

Po chvíli mi zbyly jen stále tišší a tišší myšlenky mé rodiny. Plné žalu, rozhořčení, 

ale hlavně lásky. A když už jsem neměl ani to, s povzdechem jsem zavřel oči a nechal

se unášet do hlubin mé mysli. 

Zbyly mi jen vzpomínky.

Vešel jsem do poměrně prostorného a luxusního pokoje v obrovském obytném komplexu určeném

pro účastníky letošních Krvavých her. Měl jsem štěstí, že letos byla Aréna očividně postavena v Jižní

Americe, takže cesta netrvala zase tak dlouho. Na druhou stranu byla dost dlouhá na to, abych si

ještě jednou promyslel svůj plán. Smutek, který se mě držel doma, byl pryč a já byl plně připraven

bojovat za své přežití, ovšem ne na úkor lidí, kteří se v Aréně ocitnou.

Obešel jsem pokoj, abych si ho prohlédl, a přitom spolkl pár ironických poznámek, které se mi draly

na jazyk. Kdybych neslyšel všechny ty strážce okolo, mohl bych si myslet, že jsem jen na dovolené.

Vypadalo to tady jako v každém jiném drahém hotelu, ale zdání klame. Věděl jsem, že všude kolem

byly kamery. A zeď z upířího masa spolu se speciálním neprůchodným štítem jednoho z Arových

poskoků kolem celého komplexu stejně absolutně znemožňovala únik.

V celém objektu nebyla ani kapka krve ať už lidské, nebo zvířecí. Vzduch tu byl cítit jen upíry a

trochou rostlin, co tu byly. Někdy během následujících dvou dnů každého z účastníků Her navštíví

Christian se svým velice užitečným darem. Vyhladoví nás tak, jako bychom týdny nelovili a bylo

jasné, že zrovna mě ještě o dost víc. Já prostě věděl, že Aro chce, abych vysál nějakého bezbranného

člověka.

Tohle všechno se mi povedlo zjistit během mého pochodu z auta do pokoje, samozřejmě

s doprovodem čtyř strážců. Z jejich hlav jsem věděl, že normální upíry hlídali jen dva, zatímco ty z nás,

co měli to štěstí, že měli nějaký užitečný dar, měli na starost tři, někdy i čtyři upíři. A já byl podle

Ara tak talentovaný, že jsem byl pod dohledem čtyř fyzicky velice zdatných jedinců. Neříkám, že mi

čtení myšlenek neposkytovalo jistou výhodu, ale upíři živící se lidskou krví byli podstatně silnější než

vegetariáni.

Seděl jsem na pohodlné pohovce a přemýšlel o tom, co mě čeká, když vtom se na chodbě ozvaly

kroky a za okamžik i klepání na mé dveře. Otevřel jsem a v duchu se ironicky radoval, že alespoň tím

klepáním nám dodávají trochu soukromí, když už tu mají ostrahu a kamery.

Bez jediného slova na mě upír, jenž zrovna přišel, pohlédnul a pokynul rukou, abych ho –samozřejmě

s mou ochrankou – následoval. Já z jeho hlavy věděl, co nás teď čeká, ale ostatní upíři mohli jen tušit,

co bude následovat.

Vešel jsem do obrovské místnosti, kde už byla shromážděna většina účastníků letošních Her.

Postavil jsem se na pro mě výhodnou pozici a prohlížel si myšlenky všech kolem. Byl jsem tu jediný

vegetarián, všichni ostatní pili lidskou krev. Věkový rozdíl – teď myslím v upířím měřítku – byl velký.

Našli se tu upíři staří pár set let, ale také nedávno vyspělí novorození. Můj zájem si ihned získali upíři

s darem. Byl tu jeden stopař a jeden fyzický štít. Aro nechtěl, aby bylo v Aréně příliš talentovaných

upírů. Bylo to pro něj zbytečným plýtváním schopnostmi. Když už se stalo, že někoho s darem

vylosovali, bylo to proto, že za žádných okolností nechtěl vstoupit do gardy.

Do pokoje vešel poslední z účastníků a já v hlavě žasl údivem, nad výkony našeho „vládce“. Nejenže

letos dostal do Her mě, navíc se tu ocitnul člen klanu Carlisleova přítele Amuna. Amunovi a jeho

družce Kebi se dlouhá léta dařilo ukrývat tohoto člena před Volterskými vládci, proto jsme během

sledování losování nepoznali, o koho jde. Až teď jsem zjistil, že Amun po celou dobu ukrýval

neuvěřitelně talentovaného Benjamina. Ten totiž dokázal ovládat všechny živly. A Arova odplata za

utajování takových schopností byly Krvavé hry.

V tu chvíli do místnosti vešel Aro společně se svou ochrankou.

„Vítám vás,“ pozdravil všechny shromážděné, když si stoupl na malé pódium. „Doufám, že se na

letošní Bloody Games těšíte. Já rozhodně ano.“

Musel jsem se v hlavě ušklíbnout nad jeho počátečním proslovem. Už to, s jakou radostí vyslovoval

název soutěže, muselo přijít každému normálnímu upírovi k smíchu. Ale k mému údivu se pár jedinců

tady skutečně do Arény těšilo. Nudný život je nebavil a jejich sebevědomí bylo tak vysoké, že věřili ve

svou výhru.

„Chtěl jsem vám jen oznámit, že zítra se bude konat oficiální přehlídka, které bude vysílána do všech

televizí sledovaných upíry. Máte celý den na přípravu. Každý z vás dostane módní i kosmetické

poradce.“

Všichni upíří sice byli nadpřirozeně krásní, ale tady se překračovaly všechny hranice. Loni byla na

přehlídce jedna upírka v přestrojení za mořskou pannu. Kdo ví, co si někteří jedinci vymyslí letos.

„Uvidíme se zítra,“ rozloučil se Aro a svým vznešeným krokem se vydal k východu. Během cesty se

neopomenul poohlédnout po všech upírech s dary a na mě pohledem setrval o setinu déle než na

ostatních.

Bez nějakého zbytečného zdržování se většina upírů vydala do svých pokojů. Já si ale chtěl promluvit

s Benjaminem. Vydal jsem se jeho směrem.

„Jsem Edward Cullen,“ představil jsem se a natáhl k němu ruku, kterou mi bez váhání stiskl.

„Carlisleův syn,“ konstatoval. „Amun mi o tobě vyprávěl, když jsme se dozvěděli, že tě taky vybrali do

této…“

...komedie. Dokončil v mysli. Věděl, že umím číst myšlenky a nechtěl si nadělat zbytečné problémy,

když nás tady sledují. Nedivil jsem se mu. Celý svůj upíří život byl pečlivě skrýván před vládci a tak se

u něj trocha respektu objevit musela. Na rozdíl ode mě. Já znal Arovy myšlenky a díky tomu byl můj

respekt k němu zhruba na bodě mrazu.

„Je škoda, že se setkáváme za takových okolností,“ přikývl jsem ponuře. „Mohli z nás být přátelé.“

Přemýšlel jsem, jak mu nabídnout spojenectví, aniž bych to musel vyslovit nahlas. Mohlo by se hodit,

kdyby o tom nikdo jiný nevěděl.

„To určitě,“ souhlasil a já v jeho očích zahlédl stopu pochopení.

Spojenectví v Aréně? Navrhl v mysli a já se nepatrně usmál.

„Ano. Možná to v Aréně nebude zase tak zlé,“ řekl jsem jako výraz souhlasu. Pro ostatní

to ano vypadalo jen jako bych přehodnocoval svůj názor na místo, kde většina z nás zemře.

„Možná…“ I na jeho tváři se objevil úsměv. „Rád jsem tě poznal, Edwarde. Určitě se ještě párkrát

uvidíme.“

Bez dalšího zdržování jsem se vydal do svého pokoje, kde jsem měl začít vymýšlet svůj oblek na

zítřejší den a samozřejmě také svůj proslov. S každým účastníkem se dělal krátký rozhovor, aby nás

měli diváci možnost trochu poznat. Já ale neměl co vymýšlet. Rozhodně jsem si neplánoval obléct

nějaký trapný kostým. A tak jsem využil jednu z mála možností a šel se projít po komplexu.

„Chci si prohlédnout tento objekt,“ řekl jsem stráži přede dveřmi a ti se s krátkým kývnutím vydali za

mnou.

U bazénu jsem se pozastavil na delší čas a rozhodl se trochu si zaplavat. Mělo to totiž tu výhodu, že se

má ochranka během plavání nedržela v mé těsné blízkosti. Do vody nehodlali vůbec vstoupit.

Zatímco já si dopřával oddech ve vodě, do místnosti vstoupil jeden z účastníků, Adam Hawkins. Mé

počáteční překvapení vystřídal zájem o jeho osobu. Když jsem na nedávném setkání prohlížel mysli

všech okolo, Adam nijak nevynikal. Vypadal jako jeden z mnoha upírů.

Ale když jsem teď pohlédl hlouběji do jeho nitra, viděl jsem, že by to mohl být poměrně dobrý

spojenec. Se svou výškou a vypracovanými svaly musel mít velkou sílu a jeho mysl přitom nebyla nijak

povýšená nebo egoistická. Volturiovy nenáviděl za to, co mu provedli, ale jinak byl na upíra celkem

klidný. Skoro jsem se divil, že není vegetarián.

„Nebude ti vadit, když si taky zaplavu?“ zavolal, i když věděl, že bych ho uslyšel, i kdyby šeptal.

„Jistě že ne,“ souhlasil jsem a prohlížel si jeho mysl, zatímco se svlékal a vcházel do vody. Čím dál víc

jsem měl chuť uzavřít s ním dohodu do Arény.

„Edward Culen, že?“ zeptal se, když se po pár rychlých tempech ocitl vedle mě.

„Ano. A ty jsi Adam Hawkins,“ řekl jsem. „Bojujeme za stejný kontinent.“

„Můžu se tě na něco zeptat?“ navrhl váhavě a já jen přikývl. Udivovalo mě, že to, navzdory svým

200 letům, neví. Odpovědět jsem mu klidně mohl. Stejně bylo jasné, že se to celý upíří svět dozví

zítra během rozhovorů. Komentátor to ze mě bude chtít, na rozkaz Ara, vytáhnout. A radši světu

prozradím to, než že umím číst myšlenky. „Proč máš zlaté oči?“

„Protože jsem vegetarián,“ vysvětlil jsem jednoduše.

„Jakože se živíš zvířecí krví? Jednou jsem o tom slyšel, ale netušil jsem, že je to opravdu možné,“ divil

se a přemýšlel, jak mohl svůj život změnit, kdyby to věděl. Žil mimo civilizaci, aby se nemusel stýkat

s Volturiovými, a tak o mnoho informací přicházel.

„Pokud se ti povede vyhrát Hry, můžeš to vyzkoušet,“ řekl jsem s úsměvem, ale na jeho tváři se

objevil úšklebek.

„O tom silně pochybuju. Když jsem viděl všechny ty soupeře, došlo mi, jak dopadnu. Vsadím se, že

polovina z nich má nějaký dar,“ povzdechl si. „Ale budu bojovat až do konce.“

„Polovina ne. O tom tě můžu ujistit,“ zasmál jsem se a střelil pohledem ke stráži, která nás ne zrovna

nadšeně pozorovala. „Už radši půjdu, ale doufám, že ještě budeme mít možnost před začátkem Her

prohodit pár slov.“

„Taky doufám. A hodně štěstí, Edwarde,“ řekl, když já už byl z vody ven.

„Tobě taky,“ zavolal jsem tiše, když jsem opouštěl místnost s bazénem se stráží v patách.

Oblékl jsem si sako a připraven na přehlídku jsem vyšel z mého pokoje. Všichni kadeřníci, maskéři i

módní poradci mě zklamaně následovali. Neměli se mnou vůbec žádnou práci. Chtěl jsem vypadat

jako já, takže jsem odmítl jakékoliv kosmetické či kadeřnické úpravy. Vlasy jsem si přece jenom

dokázal trochu učesat sám. Ani mé oblečení nijak nevybočovalo z řad obvyklosti. Jednoduchý, ale

padnoucí, černý oblek a pod ním zlatá košile ladící k mým očím, abych podtrhnul svůj způsob stravy.

Stráž mě zavedla do speciální místnosti, kde se už pomalu shromažďovali i ostatní účastníci. Se

zájmem jsem si prohlížel nezvyklé oblečení některých jedinců, protože vidět to naživo bylo přece

jenom zajímavější, než skrze jejich myšlenky, když se připravovali. Čtení myšlenek mi tady skutečně

přišlo vhod, protože stěny byly poměrně dobře zaizolované a slyšet bylo maximálně do vedlejšího

pokoje. Škoda jen, že apartmán vládců byl postaven z upířího masa. Slyšet myšlenky Ara a ostatních

by určitě bylo užitečné.

„Vítej, Edwarde." Vedle mě se objevil Adam v černých riflích a červené košili. Rudé oči orámované

černými řasami mu tajemně žhnuly. „Taky jsi vsadil na jednoduchou klasiku?"

„Mám rád pohodlné a přitom slušivé oblečení," souhlasil jsem s úsměvem. A nebudu ze sebe dělat

vola, dodal jsem v mysli při pohledu na jednu ženu oblečenou jako lesní víla.

„Ale musíš uznat, že ta víla je rozhodně lepší než ten tygr," zasmál se tiše, když viděl objekt mého

pozorování. Nijak ho netrápilo, že nás všichni ostatní slyší. Upír v tygřím převleku nás sežehl

pohledem plným pohrdání a povýšenosti. Jo, dokonalý příklad většiny upírů tady.

„Dobré odpoledne," pozdravil nás s úsměvem Benjamin, který zrovna přišel.

„Ještě se neznáme. Já jsem Adam." Hawkins natáhl ruku a Benjamin mu ji bez váhání stiskl. Zdá se,

že jsem našel jediné dva normální upíry tady, s oběma uzavřel spojenectví a oni si nakonec budou i

rozumět. Mé vyhlídky do Arény byly čím dál lepší.

„Jsem Benjamin. Jak to, že ani jeden z vás nemá kostým?" zamračil se. „Já si toto obléct musel."

„To víš… Ani jeden z nás nemá dar, ke kterému by se dalo oblečení doladit," zasmál jsem se a doufal,

že mladého Živla - jak jsem ho v duchu pojmenoval - ani nenapadne zmínit se o mých schopnostech.

„Jestli se můžu zeptat, jaký máš dar?" otázal se Adam při pohledu na Benjaminovy rudé kalhoty,

v bocích plynule přecházející do modrozelené košile. Trochu mi připomínal muže, kteří se účastní

krasobruslařských (samozřejmě lidských) soutěží.

Benjamin nic neřekl. Zdvihl ruku a pomalu otevřel dlaň dříve sevřenou v pěst. Nám se naskytl

pohled na malou kaluž vody, která začala vířit a vznášet se výš a výš. V jeho druhé ruce se objevil

malý plamínek ohně, který by pro kohokoliv jiného znamenal smrt. Zaznamenal jsem, jak Adam

automaticky ucukl před jedinou věcí, která dokáže upíra spolehlivě zlikvidovat. Benjamin mezitím

pomalu spojil dlaně a my uslyšeli zasyčení, jak se dva živly setkaly.

„Fascinující," zašeptal Hawkins užasle, zatímco já kontroloval okolí. K mé velké útěše nám většina

upírů díky své aroganci nevěnovala ani špetku pozornosti. Ti, co nám ji věnovali, naštěstí neviděli

Benjaminovy dlaně. Jen slyšeli náš rozhovor. Dokonce jsem měl tušení, že jsme jeho ruce zakryli i

před kamerami. Že by nás potkalo štěstí už na začátku?

„Ovládat vodu a zemi může být skutečně užitečné," řekl jsem s lehkým důrazem na slova voda a země

a na oba mé společníky významně pohlédl. Okamžitě pochopili a víc toto téma nekomentovali.

A zrovna v tom okamžiku vešli do místnosti Aro, Marcus, Caius a César Fletcher v doprovodu

ochranky. César byl bláznivý upír se zálibou v módě a showbyznysu, kterého si už loni Aro vybral jako

moderátora Her. Humor Césarovi nechyběl, dokonce uměl na diváky udělat i dobrý dojem. Patřil tak k

jedné z mála ne tak hrozných věcí na této show.

Pohled na něj a vládce hned vedle působil až nadmíru komicky. Úsměv, červené vlasy a červený oblek

tvořily zvláštní kontrast s černými plášti vládců a jejich zachmuřenými tvářemi. Tedy, tvářemi Marca a

Caia. Aro se tvářil jako šílenec, co dostal možnost vládnout světu. A ono to tak vlastně i bylo.

Postavili se doprostřed místnosti a tvůrce Her započal další ze svých krátkých řečí.

„Měli jste teď chvilku čas seznámit se se svými protivníky. Nyní však nastal okamžik, kdy je třeba se

představit světu," povídal s výrazem ala hodný strejda. „Za pár okamžiků budete mít možnost udělat

na všechny upíry světa dobrý dojem a získat tak ještě větší přízeň a slávu, pokud se vám povede

vyhrát."

Po krátké odmlce Aro pokračoval. „Na přehlídkovou cestu budete vyjíždět ve speciálních vozech po

dvojicích v pořadí, v jakém jste byli vylosováni. Nejdřív tedy ženy za Austrálii, pak muži za Austrálii,

ženy za Asii a tak dále. Až budou všechny vozy pod pódiem, ze kterého my zahájíme tuto část Her,

spustí se oficiální hymna soutěže, během které se vy přesunete do zákulisí pódia. Pak vás postupně

budou volat na scénu, kde proběhne rozhovor. Přeji hodně štěstí."

Aro a ostatní důležití upíři zmizeli a zbyla tu jen garda, která měla za úkol dohlédnout na správný

průběh přehlídky.

„Amanda Little a Verona Ukiali," řekl tiše jeden z ochranářů a obě ženy, zastupující Austrálii si

poslušně stouply na jejich vůz. V podstatě to byl jen podvozek s přední kapotou, tichým motorem

a čtyřmi koly. Samozřejmě ale vypadal velice elegantně a vpředu nesl název kontinentu aktuálních

účastníků.

Otevřely se velké, zlatem pokryté, dvoukřídlé dveře a vůz vyjel ven. Zahlédli jsme širokou cestu

obklopenou kamerami a upíry, kteří měli tu čest dívat se na nás naživo, a uslyšeli Césarův hlas

představující první účastníky. Pak se dveře rychle zavřely až do té chvíle, než přišel na řadu další vůz.

Za pár chvil už nastal osudový okamžik pro Afriku a tím pádem i Benjamina.

„Hodně štěstí," popřál jsem mu. „Pořádně jim předveď vodu a zemi."

Benjamin se pousmál a spolu se svým krajanem nastoupil na vůz, aby čelil kamerám a divákům.

Čas letěl a přišla chvíle, kdy už jsme zbyli jen já a Adam. Pohlédl jsem na něj a s povzdechem

nastoupil na pojezd. Ani jsem nečekal na pokyn ochranky.

„Hlavu vzhůru. Bude to legrace," povzbudil mě v reakci na můj výraz tváře, zatímco si stoupal vedle.

Nijak jsem to nekomentoval, jen jsem čekal, až dostane garda pokyn od vedení. A pak se dveře

otevřely.

Autor: klarusha (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody Games - 2. kapitola: