Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 6. kapitola

20.01.2010 (11:30) • RenesmeCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1488×

pusťte si k tomu tohle

„Prosím jeden hamburger.“ Objednala jsem si a ten chlap za půltem se na mě oplzle usmíval. „Emmette co si dáš?“ drkla jsem do něho, když si nic neobjednával.

„Já? Nic, raději půjdu najít Alici.“ Řekl a pomalu se rozešel.

„Nebyl si to náhodou ty kdo  mě chtěl pořád hlídat? Takže tu teď pěkně zůstaneš a něco si dáš.“ Zamračila jsem se na něj, vážně mě štval.

„Dobře, tak jedno vanilkové mléko.“

„Dobře, bude to všechno?“ Zeptal se prodavač a já si všimla jeho pohledu, který směřoval do mého výstřihu, no fuj.

„Ano bude.“

„Běž si sednou zaplatím to.“ Řekl Emmett a odstrčil mě. Všiml si totiž prodavačova pohledu.

Vybrala jsem někde v zadu v tomhle bistru jeden stůl pro tři, kdyby náhodou přišla Alice. Posadila jsem se a dívala se ven z okna. Měla jsem nějaké štěstí na prosklené místnosti. Slunce pomalu zapadalo a s mořem to vypadalo úchvatně. Nejradši bych na tu pláž šla už teď, ale bohužel jsem mohla jít až pojím.

„Že tě baví všechno tak nosit.“ Prohodila jsem jako by jen tak, když si Emmett přisedl.

„U toho pultu bych radši bral nést všechny tvoje věci a taky ty od Alice, abych se nemusel dívat na jeho pohled.“

„Au, vysoká oběť.“

„Pro tebe všechno.“ Usmál se na mě.

„Pro tebe nic.“Oplatila jsem mu. „Hele, to jsi mě jako poslal posadit, aby na mě ten chlap nečuměl a mohl čumět sám?“ Zeptala jsem se za chvíli, protože ten jeho pohled nešel vydržet.

„Možná.“ Řekl to jako by uvažoval a podrbal se na bradě.

Vzala jsem si z tácku obří hamburger a začala ho jíst. Tohle mi asi bude stačil i jako večeře podle jeho velikosti. Když jsem propálila Emmetta pohledem, proč nejí. Raději si vzal to mlíko a začal usrkávat. Vypadal ale jako bych ho mučila na skřipci a do kalhot nasypala hady a mravence.

Byl směšný. Snažila jsem se najít jiné místo, kromě jeho zmučeného výrazu, kde bych se mohla podívat. Protože ten jeho pohled se mi až moc líbil. Pohled mi spadl na tácek. Záchrana! Bylo na něm hravým písmem napsán název bistra a pak ještě nějaké serepetičky o nich. Na tácku byl ještě ubrousek a chyběla mu polovina?

Něco mě trklo do hlavy možná… hodila jsem pohled za sebe k tomu pultu a ten chlap po mě pořád pomrkával. Když si všiml mého pohledu, hned nasadil úsměv div se mi neroztrhly tváře. Byl to takový typický, americký úsměv.

„Emmette?“

„Ano?“

„Nebylo náhodou na tom ubrousku telefonní číslo?“ Zeptala jsem se nevinně.

„Bylo a co?“ Pokrčil rameny.

„A myslím, že bylo pro mě ne?“

„A? neříkej, že by jsi ho chtěla.“ Zatvářil se udiveně.

„Co když jo?“ zeptala jsem se sladce a Emmettovi se nakrčilo čelo.

„Tak to bys buď musela jít znovu za tím chlapem a nebo se pohrabat v odpadkovém koši.“

„To se mi vážně nechce, co kdybys mi pro něj zašel ty?“

„Promiň, ale jestli sis nevšimla. Líbí se mi víc holky než nějací oplzlí prodavači.“

„No dobře, tak budu bez čísla.“ Pronesla jsem smutně.

„Jak to jen přežiješ?“ Přidal se a já se tomu musela trochu usmát.

Dožvýkala jsem svou porci svačino-večeře a zvedla se ze židle. Jedla jsem docela rychle, takže jsem mohla stihnout ten západ slunce, který mě vždycky tam přitahovat. Počkala jsem na můj obrněný doprovod až to všechno odnese a vydala se ven. Vůbec by mi nevadilo, kdyby se někde ztratil.

Ale místo toho, abych ztratila jednoho Cullena, druhý se objevil. Alice obtěžkaná taškami vypadala spíše jako malá příšerka, než jako člověk. Ona vlastně nikdy nevypadala jako člověk. Spíše jako malý elf, který utekl z jejich země, protože tam neměli pořádné obchody.

Emmett se snažil splynout se stěnou, ale Alice na něj ty tašky naházela takže stejně něco musel nést. Měl toho méně než se mnou. Alice si jen uvolnila pohled. Jako dvě ovečky klusaly za mnou a nic neřekli, když jsem si to zamířila jinudy než bylo auto. Všeho všudy, klíče měl přece Emmett tak co.

Šla jsem trochu za obchodní dům. Byla tam čistší voda, protože tam už moc lidí nechodilo. I když, vlastně tam jen procházeli. Nikdy jsem tam neviděla nikoho jiného zastavit než mě. Sedla jsem si do čistého písku a když říkám čistého tak tím myslím písek bez skla, nedopalků cigaret a dalších těch hnusných věcí které kazí spoustu pláží.

Slyšela jsem ty dva jak dopadli s dusotem na zem. Nevšímala jsem si jich. Tohle byl už něco jako můj rituál. Sedět a pozorovat ten nádherný západ slunce. Pokaždé byl jiný, ale přesto kouzelný. Při něm jsem si připadala jako někde v pohádce.

„Co tady chceš dělat?“ Zeptal se z ničeho nic Emmett.

„Dívat se!“ zamračila jsem se na slunce, i když si to vůbec nezasloužilo.

„Okey, já jdu s Alicí nastrkat tašky do jeepu, ty tady čekej.“ Rozkázal a zase vstal.

Jako kdybych dokázala dobrovolně od tohohle odejít. Dneska to vypadalo obzvlášť krásně. Sice na můstku byli nějaké dvě děti, ale nijak to naštěstí nekazili. Dívala jsem se přímo do očí žluté koule, která mi záviděla ani nevím co a oslepovala mě. Spíše já jsem jí záviděla, byla to nejkrásnější na zemi.

Vlny se mi lehce omývali o nohy,  i když vypadaly prudce a studeně, byly pravým opakem. Připadali mi příjemně teplé a jejich nárazy mi vůbec nevadili. To k nim přece patřilo ne? Měla jsem neskonalou touhu skočit mezi ně a plavat. Přímo k tomu vyzívaly, ale nemohla jsem dneska.

Zaprvé bych potom mokla celou cestu domů a noci jsou tady chladné a za další by mi připsali asi ještě další hlídání a to by bylo asi ještě horší než to mrznutí, protože v Emmettově blízkosti jsem si připadala jak v ledničce. Bylo to docela nepříjemné, ale on si toho asi nevšiml.

Sesunula jsem se níž, aby mi vlny mohli smočit i lýtka. Slunce se pohybovala neskonale rychle, nebo se čas strašně zpomalil a jen ono zůstávalo v normální rychlosti. Měla jsem pocit, že jen když přivřu oči zmizí mi z dohledu. To jsem nechtěla.  Západ byl magický.

Už když jsem byla malá, jsem jím byla okouzlena. Ale taky jsem byla přesvědčena, že když slunce zapadne, já se taky ztratím. Prostě se vypařím, schovám a nikdo mě nenajde, ale na další den mělo vyjít znova a já se taky znovu našla.

S blížící se nocí se začalo ochlazovat a začal foukat mírný vítr. Objala jsem si rukama kolena aby mi bylo aspoň trochu tepleji. Ani mi nepřišlo, že ti dva jsou už dávno pryč. Možná odjeli a na mě zapomněli a doma pak nenajdu ani auto ani nábytek. Ale v tuto chvíli mi to bylo jedno, i kdy by mi vyrabovali kreditní karty a Alice mi “unesla“ všechno oblečení.

Za chvíli jsem na kůži cítila vítr, který vál ze zadu, ale byl nějak divný. Byl teplý, hřavý. Jako by se za mnou utvořil táborák. Trochu jsem se odtáhla dozadu, abych byla teplému větru blíž. Koukla jsem se před sebe a ve stínu jsem viděla za sebou osobu. Rychle jsem se otočila.

„Ahoj Ros, nečekal jsem tě tady.“ Řekl a usmál se na mě, mým starým úsměvem.

Moje shrnutí povídek

Autor: RenesmeCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 6. kapitola: