Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bloody beauty - 14. kapitola

Bloody beauty - 14. kapitolaDalší díl BB, zabije Aro Rosalii nebo ne? a jak bude Rosalie reagovat na fakt že jsou Emmett a jeho rodina upíři? Chtěla jsem se omluvit za to, že jsem dlouho nic nepřidala a tak doufám, že kapitola se vám bude líbit.

Ten chlápek co mě chtěl vysát z ruky si jí nevšímal. Jen se na chvíli zastavil, ale pak mi jazykem přejel po žílách. Bylo to odporné, nechutné, chtělo se mi zvracet. Najednou ho něco strhlo stranou. Ležel na zemi a divoce vrčel.

„Co chceš Gianno? Víš, že tu nemáš chodit,“ vztekle na ní vyštěkl. Viděla jsem, jak se chudák celá třese.

„Aro, to nesmíš,“ zašeptala a hlas se jí třásl stresem.

Aro zavrčel a postavil se na nohy. Otřepal si oblečení a hodil rozzuřený pohled na mého “zachránce“  Demetriho. Přišel k Gianně a ona natáhla ruce do předu. Bála se ho a nedokázala to skrýt. Schoval její dlaně do svých a surově si ji k sobě přitáhl, jako by byla nějaký otrok. Zavřel oči a tvář se mu čím dál tím křivila vztekem.

Klepalo se mu snad celé tělo. Pustil Giannu a vší silou udeřil do mramorové podlahy. Podlaha praskla a přes celý sál se začali šířit malinké prasklinky. Ustoupila jsem jim. Nevěděla jsem, co se skrývá pod tímto sálem.

„Kašlu na něj,“ zavrčel a šel znovu ke mně.

„Aro,“ zašeptala znovu Gianna a zastavila ho v půlce kroku, „vydá za našich pět.“

„To nevadí,“ zašeptal.

„Jsou nebezpečnější než my, ty jejich dary…“

„Nás je víc. Ochromíme jen Marii a budou naši.“

„Ona se baví se s vlky. Oni se budou chtít pomstit, jeden ji volal v autě,“ začal Demetri.

Hlava mi šla kolem. Nevěděla jsem, o kom se baví ani o čem. Nejdřív mluvili o nějaké Marii a teď o vlcích? Věděla jsem, že bych měla chápat smysl téhle konverzace, ale nechápala jsem. Nervózně jsem přešlápla, co teď bude?

„Demetri!“ vykřikl z ničeho nic, i když jmenovaný stál přímo za ním.

„Ano?“

„Odveď naši drahou návštěvu do pokoje, než si ji někdo vyzvedne,“ zašeptal a podíval se na mne. V očích se mu zračilo jasné zklamání.

„Tak pojď,“ řekl Demetri a chytl mě za rameno.

„Nešahej na mě!“ zavrčela jsem a on raději ustoupil, ale přesto mě vedl.

***

Byla jsem v nějakém pokoji a u dveří stál nějaký mladý kluk asi kolem patnácti let, ale přesto vypadal, nebezpečněji než Aro sám. Když jsem si vzpomněla na Arův obličej a to, jak se přirovnával k anďelu, vyprskla jsem smíchy. Chlapec mě se zájmem pozoroval, ale koutky mu cukaly.

„Haló pusť mě dovnitř.“ Zaklepal někdo na dveře a chlapec ustoupil.

Dovnitř vplul Aro a usmíval se jak měsíček na hnoji. V ruce držel kýčovitě ozdobený pohár a v něm byl nějaký písek nebo co. Přisedl si ke mně na postel a já se od něj odsunula, fuj. Usmál se ještě víc a podal mi ten pohár.

„Co s tím?“ zamručela jsem.

„Ehm… je to vzácné. Dokud v tom je všechen písek, může ti odpovědět na tvé otázky. Nevidí do budoucnosti, ale udělá ti v hlavě jasno a ty aspoň  budeš vědět… no sama uvidíš, co budeš vědět,“ zazubil se.

Vtiskl mi pohár do ruky a pak zase vypadl. Hypnotizovala jsem pohár a pak se nechápavě podívala na toho chlapce. Rozesmála jsem ho, jeho smích byl nakažlivý a tak jsem se taky začala smát.

„Stačí si pomyslet a fouknout, odpověď ti přijde hned,“ zašvitořil jeho smetanový hlas.

Obdařila jsem ho úsměvem a přemýšlela, na co bych se té věcičky mohla zeptat. Pro začátek něco lehčího, ale to co jsem já nevěděla. Bylo by zajímavé zeptat se, jako barvu mají záclony, když je vidím před sebou. Jak se jmenuje ten chlapec? Pomyslela jsem si a foukla.

Nevěřila jsem na to. O to víc jsem byla překvapená, když mě na tváři začal jemně líbat vítr a do uší mi šeptal jedno jméno. Alec. Zmrzl mi úsměv na tváři, lekla jsem se toho výsledku. Lekla jsem se, že to vůbec reagovalo.

„Alec?“ zeptala jsem se chlapce a on vyjeveně přikývl.

„Ty ses ptala na mé jméno?“ přikývla jsem a on se zasmál, „zabývej se něčím víc podstatným.“

Tak jo. Podstatné… hmm… nemohla jsem na nic přijít. Byla tady strašná nuda. Něco mě napadlo. Co by mě zabavilo? Zeptala jsem se se zájmem a znovu foukla do poháru. Zase mě ovál ledový vítr a jeho omamný hlas dívky mi našeptával, skoro jako kdyby vzdychal jméno Emmett.

Co by řekl? Znovu jsem foukla. Tahle hra mě bavila čím dál tím víc. Cítila jsem na tváři úsměv malinkého dítěte, které dostalo novou hračičku. Ale odpověď mi nepřišla. Zdřejmně tohle byla už budoucnost. Obočí se mi trochu nakrčilo, ale pokračovala jsem.

Co dělá Emmett? Rovnou jsem foukla. Teď to bylo trochu jiné, místo hlasu se objevil obrázek. Emmett seděl v křesle? Ne, bylo to sedadlo od letadla. Kam asi letěl? Asi mu to nebylo zrovna příjemné. Podle všeho pěkně demoloval letadlové vybavení.

Co dělá Paul? Nevím, proč jsem se zeptala. Paul mě nezajímal, teď už ne. Bohužel jsem zrovna vydechla a znovu mi to přiválo obrázek. Paul byl pod dekou? On spal? Teď? Jeden další pohyb stačil, abych věděla, že spal, ale s někým. Dva dny po rozchodu.

Vztekle jsem hodila pohár na zem a on se roztříštil. Alec se rychle vrhl k poháru a já vyběhla ze dveří pokoje. Tohle mu teda nedaruju hajzlovi jednomu! Už jsem tady v tohle pošahaném nevím čem nechtěla strávit ani jednu minutu.

Rozběhla jsem se směrem, kterým jsme přišli, nebo jsem si to aspoň myslela. Vše to tu vypadalo stejně. Bylo mi jedno, že jsem padala a z očí se mi kutálely slzy. Kašlala jsem na pitomou prohlídku. Chtěla jsem jen jedno a to pryč. Co nejrychleji.

Vběhla jsem znovu do místnosti, kde měla sedět Gianna, ale nebyla tam. V místnosti se rozléhaly tiché zvuky od počítače. Rozběhla jsem se ke kovovým dveřím. Tam by měla být garáž. Aspoň myslím.

Otevřela jsem dveře a rychle za sebou zavřela. Běžela jsem a nenechala jsem se zastrašit ťapkajícími zvuky, které se ozývaly z pod mých noh. Nepřipadal mi divný ten chlad, ani ta děsivá tma. Že je něco v nepořádku jsem si uvědomila, když jsem uslyšela řinčení řetězů, vrčení a skřeky.

Vykřikla jsem a rychle si přitiskla ruce na ústa. Zvuky se stávali intenzivnější. S každým úderem mého srdce výkřiky a všelijaké zvuky stávaly děsivějšími, dravějšími. Přitiskla jsem se ke zdi a pomalu se sesunula dolů. Bála jsem se.

Dlaněmi jsem se lehce dotýkala zemně a sevřela každý větší kamínek v hrsti. Šla bych zpátky, ale chybělo mi odhodlání. Všechna ta zloba a smutek co mě popoháněla ku předu někde uprostřed tohoto vyhasla a já neměla energii se pohybovat.

„Sakra,“ ulevila jsem si, když se mi něco ostrého zabodlo do prstu.

V matném stínu jsem viděla jemné odsky tmavé krve. Druhá ruka bezmyšlenkovitě pučila poraněný prst a perlička krve mi stekla po ruce a za ní druhá. Dopadaly na zem. Pokud jsem si myslela že ty zvuky byli děsivé, tak jsem nevěděla co teď.

Žádný horor by na to nestačil. Zvuky byli úděsné a já měla srdce až v krku když se začalo ozývat škrábaní nehtů na kovové dveře. Byla jsem vyděšená a mé srdce pumpovalo na plné obrátky. Očima jsem tikala po tmě a snažila se přijít na to, jestli je tu někde východ. Neviděla jsem ho.

U mé hlavy se ozvalo zavrčení a já se s výkřikem postavila. Dívala jsem se do temně černých očí nějakého muže. Jeho sněhová pokožka vyla hrozným šokem pro mé oči, které si zvykly na tmu.  Vyklonil se na pravo a zavrčel. Za mnou se ozval stejný zvuk.

Rychle jsem se otočila a za mnou stála dívka s lehce fialovými vlasy. Oči taky měla temné a byla bílá jako první zimní sníh. Ona se taky dívala za mě a vrčela. Moje srdce se znovu rozběhlo a dva páry očí na mě upřeli zrak.

„Charlotto, běž pryč je moje,“ zasyčel za mnou hrubý hlas.

„Ne, ty běž pryč Pierre, neměla jsem nic už několik týdnů,“ zaúpěla dívka.

„Ne, nevzdám se jí dobrovolně.“

„Já také ne,“ zavrčela dívka a postrčila mě za sebe.

„Charlotto, ty si můžeš ulovit jiného člověka, ale já už jsem starý upír.“

„Já jsem starší Pierre, mám víc zkušeností a nechtěj, abych tě zlikvidovala v ohni ty proradný upíre,“ zasyčela a oba se na sebe vrhli.

Nečekala jsem na nic. V krvi mi znovu proudil adrenalin a strach o můj vlastní život, i když jsem vlastně chtěla zemřít. Ale nebyla jsem na to připravená. Běžela jsem pryč od těch… upírů. Jen co jsem to dořekla donutila jsem se ještě k většímu výkonu. Všichni tady byli upíři.

Konečně jsem našla ty železné dveře. Tápala jsem po klice a snažila se otevřít. Možná je ty dveře zadrží. Možná ne. Našla jsem ji. Pevně jsem zmáčkla a otevřela. Vyletěla jsem ven a dveře znovu zavřela.

Přes prudké světlo jsem nic neviděla, ale bylo mi to jedno. Běžela jsem dál. Nevím kam. Běžela jsem, dokud jsem do něčeho nenarazila. Bála jsem se, a moc. Opatrně jsem zvedla oči, ke komu jsem se to dostala tentokrát.

Tolik se mi ulevilo, když jsem pozvala ustaranou tvář Emmetta. Objala jsem ho a začala mu vzlykat do hrudi. Emmett stál vzpřímeně a měl zatnuté svaly. Po chvíli ale povolil a taky mě objal. Položil mi hlavu do vlasů a hladil mě po zádech. Uklidňovalo mě to.

„Rose, klid, jsi v bezpečí,“ šeptal mi do ucha Emmett.

Odtáhla jsem se od něj a podívala se do jeho očí. Nebyla tam ani stopa po tom, že by lhal. Chtěla jsem se podívat na ty dveře, ale my jsme stáli někde venku. Nevím kde to bylo, ale byla jsem zmatená. Nepostřehla jsem, že by jsme někde šli, ale potřebovala jsem to Emmettovi říct.

„Emmette, oni jsou upíři,“ řekla jsem a znovu se rozvzlykala.

Cítila jsem, jak jeho ruce sklouzly po mém těle dolů. Nechal je volně okolo svého těla a já se k němu tiskla. Ne na dlouho. Odtrhl mě od sebe, nechápavě jsem se na něj podívala. Zvedl mi hlavu a já se pořád nechápavě dívala.

„Rosalie musím ti něco říct,“ chtěl pokračovat, ale bál se. Nic neříkal, povzbudivě jsem se na něj usmála a tím jsem mu dodala odvahu, „jsem stejný, i moje rodina.“ Nechápavě jsem se na něj podívala.

„V čem?“

„My jsme taky upíři,“ vydechl a sledoval mou reakci.

Musela jsem si pěst strčit do pusy, abych nevyjekla. Odstoupila jsem od něj a dívala se, jestli nežertuje. Byl vážný. Ne, ne, ne! On nemohl být upír. Když ale vykouklo slunce a malinké paprsky zasvítili na jeho obnažené paži, bylo jasno. On si srandu nedělal.

„Ne, ne, ne, ne,“ začala jsem šeptat a couvat. Emmett se po mě natáhl, ale uskočila jsem.

„Rosalie prosím,“ zašeptal.

„Nechci tě vidět,“ zašeptala jsem a běžela k nějakému autobusu, který tady stavěl.

Nastoupila jsem a sedla si do zadu. Lidé se po mě dívali, ale nic neřekli. Čekali jsme asi pět minut a já jen doufala, že se sem ten upír nevydá. Z očí mi začali téct slzy, můj přítel, kterého jsem měla ráda, byl krvežíznivý upír.

Venku se rozpršelo a to mou náladu nevylepšilo. Autobus se rozjel a já se podívala do zadu. Upír, o kterém už nikdy nechci slyšet, stál pořád na stejném místě. Díval se na autobus. Ramena skrčená, jako kdyby mu někdo zrovna ublížil a tvářil se zdrceně.

Vyhledal mé oči a chvíli se mi do nich díval. Vypadal uboze. Rychle jsem ten pohled ukončila, ne nesmí mě zajímat upír! Ne, ani jeden! Zastřela jsem okno závěsem a přitáhla si nohy k tělu. Dnešní zážitek se nedal vydržet. Proč se jen všechno musí bortit?

Moje shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bloody beauty - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!