Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 9. kapitola

Black angel 9. kapitolaTak jsem tady zase=). Bella bude ze začátku hodně zmatená a zralá na psychiatra, ale pak ji vzpamutuje válka. Za konec se omlouvám, ale nedalo se jinak, potřebovala jsem aby vylítla. Je to to nejdelší co jsem zatím napsala, tak snad Vás tím, alespoň trochu potěším. Zanechte prosím komentář a příjemné počteníčko=) P.S. je to přes 4000 slov.

9. kapitola

Bella:

Ráno jsem se oblíkla do školy. Ani jsem dneska nespala, jen jsem přemýšlela co asi budu teď dělat s Edwardem. Nevím proč, ale nějak jsem, speciálně u něho, chtěla být za dobře a on se chová jako absolutní debil.

Ani v celku nevim co jsem si na sebe vzala. Myšlenkama jsem rozhodně nebyla v tomto domě, ale někde jinde, u někoho, koho by jedna část mého já zabila a druhá nejspíše políbila. Byla jsem zvláštně rozpolcená.

Do školy jsem přijela na poslední chvíli. Divím se, že jsem sem vůbec dojela, jelikož si ani nevzpomínám jak jsem se dostala do auta.

Alice na mě ještě čekala u jeho auta a netrpělivě přešlapovala z jedné nohy na druhou.

„No to je dost. Už jsem myslela, že nedorazíš,“ spustila na mě, ale když si všimla mého výrazu tak se zasekla. „Stalo se snad něco?

„Ne. Co by se mělo dít?“ nasadila jsem falešný úsměv a doufala, že to neprokoukne a uklidní jí to trochu.

„No já jen, že nevypadáš nějak vesele.“

„Špatně jsem se vyspala,“ v celku pravda, detailem bylo pouze to, že jsem ani oko nezamhouřila.

Šli jsme tedy na naší první hodinu. Co jsme brali? To bych taky ráda věděla. Musí být zrovna ten blbec v každé mé myšlence?

Alice si všimla, že jsem duchem pryč, ale rozhodla se to moc neřešit, byla jsem jí za to vděčná. Je to opravdu moje nejlepší kamarádka.

Celý dopoledne jsem byla duchem mimo, trošku jsem se probrala na španělštině s Jasperem, ale i to nepomohlo. Vedla jsem u sebe vnitřní boj a já vůbec netušila o co se bojuje a kdo má přesilu, jen část mého já tušila, že to má něco s někým společného. Připadala jsem si skoro jako v bezvědomí.

Jasper mi najednou zamával před očima rukou a já jsem sebou škubla. Otočila jsem se na něj.

„To tady chceš čekat až do skonání světa? Nebo se mnou půjdeš na oběd.“

„To už skončila hodina?“

„Asi před pěti minutama od té doby se tě alespoň trošku snažím vrátit do reality,“ smál se mi.

Zašklebila jsem se na něj nazpátek a vstala. Ještě pořád jsem neměla hlad a nikdo to kupodivu nekomentoval. Koukla jsem se k našemu stolu a tam seděla jen Alice a zkoumavě si mě prohlížela.

„Tak jo, už toho mám dost. Vždyť jsi jak tělo bez duše. Přiznej barvu, co tě trápí? Jsem tvoje kamarádka, mě se můžeš svěřit,“ mluvila ke mně, když jsem si sedla za stůl.

„Nic to není... víš... já jen... no... mám problémy doma,“ vyhrkla jsem na ni a byla jsem potěšena, že jsem to tak dobře vymyslela. Zradil mě, ale Jazz, který z mé změny nálady asi poznal, že lžu a zakýval Alice záporně hlavou.

„Lžeš, vždyť to poznám. No tak Belli copak se děje?“ a co jsem ji teď asi měla říct. Promiň Alice, ale jsem nějak mimo z tvého bratra? Ještě by si myslela, že jsem se do něj zamilovala, což je naprostá blbost, i když mě obas napadají divné myšlenky, tohle je hloupost.

Naštěstí mě zachránil zbytek její rodiny, který se k nám přidal.

„Copak Bello, zase nemáš hlad? Normálně jsem dneska na tebe řval přes celou chodbu, ale ty jsi ani nezvedla hlavu,“ smál se mi Emm, alespoň někdo s toho všeho má srandu.

„To víš, jsem byla myšlenkama trošičku mimo. Dokonce ani nevim, že jsme se dneska už viděli,“ opětovala jsem mu úsměv. Usmála jsem se na Rose, což znamenalo pozdrav a dál se věnovala ubrusu co byl na stole.

Měl zvláštní vzorek, takový kostičky, ale každá byla jiná a když se na to někdo podívá z dálky může mu to připomínat něčí obličej, ale je vidět, že už je starší. Asi ho chudáka moc často nemění a neperou. Vypadá i smutně, že by ho taky něco trápilo? Určitě jestli ho příště vyperou na 40° nebo na 60°. Neboj, s toho si nic nedělej, ty to zvládneš a třeba se tu ještě během roku ukážeš. Budu na tebe vzpomínat. Mluvila jsem k němu v duchu. Proč mám takový dojem, že mě už ani psychiatr nepomůže? Jsem dneska opravdu mimo.

„Haló! Země volá Bellu,“ volal, teda spíš křičel na mě někdo.

„Co je? Proč na mě křičíš?“ ptala jsem se Emmetta dost nechápavě, protože to byl on co mě vyrušil nad mým rozjímáním nad ubrusem. Ten se začal strašně otřásat smíchy a společně s ním CELÝ stůl. Jen já koukala jak vyoraná myš.

„Víš Bello nevím jestli sis toho všimla, ale už nějakou dobu tě pokoušíme přimět k životu,“ smál se na můj účet Jazz.

„To je toho tak jsem se trošku zasnila,“ uraženě jsem vypochodovala z jídelny směr učebna biologie. Třeba budu zase v nějakým transu a ani si neuvědomím jeho přítomnost. Zamyslela jsem se.

Do učebny jsem přišla mezi prvníma a aniž bych si to uvědomila sledovala jsem tentokrát každý záhyb dveří. Co se to se mnou sakra děje? Asi už vážně magořím a potřebuju lékařskou pomoc. Jestli pak má Carlisle diplom i v tomhle oboru, určitě by mi pomohl.

Očima jsem tentokrát sjela na desku lavice a přemýšlela, co všechno má už Carlisle za diplomy. Z mého rozjímání nad vzděláním a tím, že chci být taky doktor, mě vyrušilo až zaskřípání židle vedle.

Samovolně jsem sebou trhla a koukla jsem se na něj, jeho nejspíše ujištění, že mě vyděsil, potěšilo a usmál se. Byl to krásný úsměv, ale trošku škodolibý. Ať si moc nefandí hošánek, dneska mě vyděsí asi každý.

Do třídy vešel učitel a my jsme se tedy na pozdrav zvedli. Myslela jsem zrovna na mého souseda a poočku jsem se na něj koukala, takže mi neušlo, když mi při sedání posunul židli a nasadil na to rovnou turbo... ehm tedy upíří rychlost. Já jsem se na něj jen usmála, přitáhla si blíže židli a přiblížila jsem se opět k němu.

„To je v pořádku, já si svou židli odtáhnout umím,“ a obdařila jsem ho zářivým úsměv, jemu ten jeho zamrzl a s poněkud nabručeným výrazem se otočil zpět k tabuli.

Nevím jak jsem tohle měla chápat, buď si chtěl užít toho, že jsem mimo a nebo začal válku. Přikláněla jsem se k druhé možnosti, takže jsem přemýšlela co bych mu na to mohla udělat, abych se mu pomstila. I když jsem ve skutečnosti neměla za co, myšlenka nad tím, že bych ho mohla potrápit mě velice vzrušovala, v tom dobrým slova smyslu, samozřejmě.

Netrpělivě jsem poskakovala na židli a čekala na konec, abych to mohla vyplnit.

Dočkala jsem se. Rychle jsem si zbalila věci a šla na parkoviště. Chviličku jsem tam počkala dokud se neubezpečila, že je úplně prázdné a vyrazila jsem.

Plán byl jednoduchý. Nechci mu zničit auto, takže místo původního plánu, že bych mu protrhla gumy mu je jenom vyfouknu. To není zas až tak hrozný, no né?

Když jsem byla s prácí u konce nasedla jsem do svého auta a co nejrychleji mířila domu. Jenom mi je líto ostatních, ale snad se nad tím alespoň usmějí a Alice mi odpoledne na doučování poví jak vyváděl.



Ta hodina čekání, byla naprosto skličující.

"Jestli se nepohnete, tam vám ukradnu baterky," vyhrožova jsem hodinám, který se strašně loudali. A jakoby na protest se skoro zastavili, jenom aby šli ještě pomaleji. Takhle jsem to poakovala každou minutu, ale nic hodiny, pořád jen zpomalovali. Nejspíše tušily, že bych bez hodin nevydržela, a tak si to mohli dovolit. Minimálně je vyměním za nějaký hodnější!

„Crrr...“ zvonek, moje spása. Nadzvukovou rychlostí jsem běžela ke dveřím a otevírala je. Alice tam stála, úsměv od ucha k uchu a jen si mě nevěříčně pozorovala.

„Pojď dál.“

„Bello, proč mám takový tušení, že za to auto můžeš ty,“ vyhrkla na mě bez servítek.

„Protože jsi jasnovidec,“ usmála jsem se na ni.

„A proč si to udělala?“

„Já vlastně ani nevim. On si tak nějak začal a já jsem se pak nechala strhnout zápalem pomsty a asi to trochu přepískla. Šílel?“

„Neuvěříš jak. Ze začátku z toho vinil Emmetta, ale ten odpřísáhl, že je v tom nevině. Pak se na nás rozkřičel a ptal se, kdo to tedy udělal a mám dojem, že přišel na tebe. Zahráváš si s ohněm, věř mi, on to nenechá jen tak být,“ upozornila mě, ale já vnímala jen tu běsnící část. Byla jsem hrdá na svoje dílo.

„Neboj, já se jen tak nenechám,“ Alice se ale zarazila a nejspíš měla vizi, protože měla takový nepřítomný pohled, hned se s toho vzpamatovala.

„Stejně si myslím, že mu v jeho dalším kroku nezabráníš,“ nejspíš už to viděla.

„A co myslíš, že plánuje?“ vyzvídala jsem.

„Nejsem si tím moc jistá a nerada bych se zapojila do té vaší bojovky.“

„Ale no tak Alice, prosím, já to na tebe nepovím.“

„Kdepak já budu mlčet jako hrob. Ty na to jistě brzy příjdeš a teď se vrhnem na matiku ne?“ strhla řeč jinam. Já jí to odkývala a pustili jsme se do učení.



Kolem 8 večer jsme opět končili a já ji vyprovázela ven, kde na ní čekal její bratr a můj nynější, úhlavní nepřítel.

Něco se mi, ale nezdálo. Něco tu chybělo. Něco nebylo na svém místě. Nebylo tu... MOJE AUTO.

„Ty šmejde, kam si ho dal, byl to dárek od otce, tak kde je?“ ptala jsem se ho, když vystoupil aby lépe viděl mojí reakci.

„Hádám, že má na sobě buď botičku a nebo je na place, kam se odtahují auta,“ potutelně se usmál, já doufala v to druhé, protože hledat ho po celém městě a lidskou chůzí? Nepředstavitelné.

„Hajzle,“ zavolala jsem na něj a vřítila do domu. Popadla jsem mobila a rychle si našla číslo na zdejší odtahovou službu. Měla jsem štěstí, protože ho měli u sebe.

Vyzvedla jsem si ho tedy, zaplatila tučnou pokutu za parkování na nepovoleném místě před stanící policie a jela jsem domu. Přemýšlela jsem nad pomstou, ale k tomu jsem potřebovala někoho, kdo ho zná a kdo si před ním ukryje myšlenky. Alice. Vytočila jsem okamžitě její číslo.

„Ano?“ ozvalo se s telefonu.

„Ahoj Alice tady Bella. Potřebovala bych tě zneužít,“ usmála jsem se do telefonu nad tím výrazem „Sejdeme se zejtra ráno před školou?“

„Jo klidně, už se těším. Ahoj,“ rozloučila se docela rychle, nejspíš měla něco jiného a jistě i lepšího na práci.

Šla jsem raději spát, protože na zítřek budu nejspíše potřebovat hodně sil.



Vyrazila jsem dřív, takže jsem na parkovišti musela na ně čekat. Přišli jen chviličku po mě.

„Ahoj Alice, co říkáš, že by jsme dneska nešli do školy,“ navrhla jsem jí, když jsme se pozdravili.

„A co plánuješ?“

„To ještě nevím.“

Naštěstí souhlasila a my jsme vyjeli směrem k mému domu, už v autě jsem ji, ale vysvětlila jak se věci mají, a že bych potřebovala pomoc zjistit, co má ON nejraději.

„Já ani nevím, je toho hodně, ale asi je to jeho auto, klavír a knihy co má v pokoji,“ rozmýšlela se. Mě ale zaujala ta část s piánem. S tím by se dalo dělat věcí, ale zase mu ho nechci zničit, tak škodolibá nejsem.

„Myslíš, že bych ho hodně naštvala, kdybych mu rozladila piáno?“ zeptala jsem se Alice, to už jsme stáli před mým domem.

„Jo asi by hodně vyváděl a výsledný efekt by umocnilo to, že jsi vůbec byla v našem domě,“ rozesmála se, nejspíš viděla jeho reakci.

„Problém je, že já to rozladit neumím, maximálně mým hraním – nehraním pokud to jde,“ zesmutnila jsem.

„No ty to možná neumíš, ale Rose je doma druhá nejlepší ve hře, takže to nejspíše zvládne,“ řekla mi a už vytahovala mobil.

„Ahoj Rose.“

Ahoj, co se děje?“ ptala se v telefonu.

„No víš, potřebovali bychom tvojí pomoc. Čekáme tě na parkovišti za 5 minut.“

My? No tak to já už jdu,“ usmála se do telefonu a zavěsily.

„Myslíš si, že bude souhlasit?“ ptala jsem se s jistou dávkou obavy v mém hlase.

„Neboj, poslední dobou jí Edward taky štve, a když si to navíc vezmeš na triko ty, nebude mít s tím žádný problém.“

U školy jsme byli opravdu do 5 minut a Rose už čekala na parkovišti, rychle nastoupila, já si s Alice vyměnila místo, protože nevim, kde bydlí a vyrazili jsme.

„Tak o co se jedná?“ ptala se nedočkavě Rose, Alice jen zakývala hlavou, že ještě ne, asi by nás mohl slyšet, až někde v lese začala mluvit.

„Víš, tady Bella by se našemu malému bráškovi chtěla pomstít za to její auto, ačkoliv nechápu ty jejich hry, dostala skvělý nápad, který ani ty neodmítneš,“ začala tajemně.

„Povídej, nedočkavostí přímo hořím.“

„No jde o to, že bys Edwardovi rozladila piáno, ani jedna z nás to neumí a ty určitě jo, pomůžeš?“ pokračovala pořád Al. Nějak mě nenechala mluvit.

„To víš, že jo. Ale jestli mě kvůli vám uškrtí, tak si mě nepřejte.“

„Ne to ne. On si musí myslet, že jsem to byla já, asi mu dojde, že jste mi pomáhali, ale chci na tom mýt největší zásluhu,“ ubezpečovala jsem ji.

Alice mezitím zajela na nějakou lesní cestu, docela neviditelnou lesní cestu. Na konci ní čekal nádherný palác. Neměla jsem slov jen jsem vystoupila a zírala. Holky se mému počínání smáli, ale brzo mě tahaly dovnitř.

Tam bylo vše tak krásný, světlý. Bylo vidět, že si tady Esme pohrála. Docházela mi slova, abych pojmenovala to přede mnou. Zaklepala jsem hlavou a vydala se za holkama, které mířili někam dovnitř. Do haly, kde na stupínku stála inkriminovaná věc.

Rose se okamžitě pustila do díla a já se jen rozhlížela.

„Nechceš mezitím udělat prohlídku než to Rose udělá? Máma asi vyjela na nákup jinak by tu byla,“ mluvila ke mně Alice. Přikývla jsem hlavou, protože žádné slovo jsem nějak nemohla vypustit z pusy.

Nejdřív mě zatahala do jejího pokoje a nezapoměla mi ukázat její obrovskou šatnu, teda sem by se naskládala celá pětičlenná rodina a ještě by měli místnost pro hosty. Obývala ho s Jasperem.

Pak mě zatahala do pokoje Rose a Emmetta. Tady se dalo poznat čí je jaká strana, zatímco na jednom konci pokoje byli různý druhy míčů a basebollek na druhé straně byli pohozené šaty.

Carlisleova pracovna, byla z několika stran pokryta táhlou knihovnou a na jedné zdi byli pověšeny nejrůznější obrazy, nemohla jsem se jimi pokochat, protože mě táhla k poslednímu pokoji a ložnici jejích rodičů vynechala.

Byl to krásný pokoj, měl všude knihy a cd. Místo postele tu měl jen černou sedačku, která ale zapadala do celého pokoje. Snažila jsem se udržet výraz, že mě jeho pokoj nijak neochromil, ale mám takové zvláštní tušení, že ona mě má přečtenou.

Když jsme se vraceli, Rose stála pod schodištěm a usmívala se. Úkol splněn. Holky napsaly klukům, že jsou doma, a že mě pozavaly na návštěvu, aby o ně neměli strach. Já tu zůstala schválně.

Zaprvé jsem potřebovala vidět jeho výraz až mě tu uvidí, potom až se dozví o mé malé nehodě s jeho piánem a taky o tom, že jsem prošmejdila celý dům. Rose mi vysvětlila, co mu mám říct, aby to vypadalo, že jsem to udělala já.

Celý dopoledne jsme si povídali. Po hodině přišla i Esme. Ze začátku se divila co u nich dělám, ale okamžitě mě velmi mile přivítala. Nabízela mi něco k jídlu, ale já odmítla, přeci jen nevím jak dlouho to tady mají. Ani nás moc nehubovala, že nejsme ve škole, stačilo jí slyšel od Al, že jsem provedla Edwardovi pomstu. Sice se netvářila nějak nadšeně, ale jako všichni okolo, od toho dávala ruce pryč.

Odpoledne jsme se dočkali a kluci přišli. Alice mě upozornila, že mi zase divně svítí oči, tak jsem je raději sklopila, když už to ví, tak by bylo divné, kdyby to náhle zmizelo.

Emmett i Jasper mě jen uvítali a šli ke svým miláčkům. Trošku jsem jim záviděla, ale plnou hlavu jsem měla toho nekňuby, který mě momentálně propaloval pohledem a nejspíš by si přál, aby po mě ani mastný flek nezbyl. Měla jsem co dělat abych se mu nevysmála do očí, že vypadá jako blbec, ale já jsem měla svůj plán a musela jsem nahrát, že se cítím strašně vina. Mrkla jsem na holky a začala jsem.

„Edwarde mohla bych s tebou mluvit?“ přikývl a šel někam, já poslušně za ním. Zastavili jsme v kuchyni. No na to, že nejedí mají ji nádhernou.

„Tak co potřebuješ,“ promluvil docela v klidu, nevím co si myslel, jestli se mu chci omluvit? To ani náhodou, ale najednou na mě doopravdy dolehl pocit viny, že jsem to udělala.

„Víš... já vážně nechtěla, ale když... já to neumím a chtěla jsem to zkusit... ještě nikdy jsem nehrála... vážně jsem nechtěla, promineš mi?“ bezva já se mu i omlouvám, když jeho oči jsou tak...

„A co si udělala, nějak ti není rozumět,“ holky si asi opravdu udrželi myšlenky, když mě ještě nepráskli.

„No já... asi jsem ti rozladila piáno,“ sklopila jsem zrak.

„Cože si?“ už byl vytočený, ještě před pěti minutami bych byla z jeho reakce nadšená, ale teď mi nějak vadilo, že jsem ho naštvala.

„No rozladila jsem ti piáno, prý patří tobě.“

„To si neudělala,“ řekl a vylítl z pokoje aby ho zkontroloval. Já jen dál stála v kuchyni a vzpamatovávala jsem se s toho, že mi je ho najednou líto. Sakra Bello, co se to s tebou děje?

Alice za mnou přišla, měla vážnou tvář. Řekla mi jen, že teď je nejlepší čas odejít a šla zpět. Já jsem byla hned za ní. Došla jsem ke dveřím a s tichým ahoj, jsem odešla.

Proč mi sakra vadí to, že mě nenávidí? Určitě je to kvůli mému poslaní, jinak si to neumím zdravě vysvětlit.

Doma jsem byla za chviličku. Bylo mi jedno kolik je hodin, já se prostě vydala do postele a nikdo mě z ní nedostane. Nikdo až na něj, teda nejspíš, ale asi jen on je schopnej mi pod postel během spánku hodit smradlavý bombičky. Div, že jsem se neudusila, vyběhla jsem okamžitě před dům. Naštěstí jsem včera padla tak jak jsem byla, což znamená, že jsem stále na sobě měla jeany a triko. Před domem jsem se rozkašlala a nemohla jsem přestat. Ten blbec mě asi vážně otrávil. Víš jak bude trvat dlouho, než to ze sebe dostanu? Spadla jsem na všechny čtyři a pořád vykašlávala nemohla jsem přestat. V zatáčce se ke mě přiřítilo stříbrné Volvo. Ten hňup si prostě nedá pokoj.

Vylezla z něj naštěstí jenom Alice.

„Bello,“ rychle ke mně běžela, ale já nebyla schopna odpovědět, pořád jsem kašlala.

„Pojď musíš do nemocnice,“ ne tam ne. Kývala jsem hlavou, že tam mě nedostane.

„Tak, alespoň k nám aby tě táta mohl vyšetřit,“ zvedala mě. Ale ani on nemohl, jenom prohraju sázku, už mi bylo i líp.

„Alice, to je v pohodě.... už mi skoro nic není,“ odporovala jsem a do toho kašlala.

„A to se chceš vrátit do toho domu? Víš jak dlouho se to bude větrat?“ v tom má asi pravdu.

Nedobrovolně jsem tedy k ní nastoupila a jela jsem opět k nim domu.

Edward tam nebyl a prý se jen tak neukáže. Alespoň od něho mám klid, jenomže to znamenalo jednu věc. Jen jeho pokoj byl volný. Tati, za co mě tak trestáš?

Carlisleovi jsem vymluvila prohlídku a naštěstí jsem už ani nekašlala, takže mě nechal.

Vlezla jsem si tedy do jeho pokoje na pohovce byli polštáře a nějaké oblečení, na kterém byl vzkaz, že je to pyjamo pro mě. No jestli tenhle kousek látky, by se měl považovat za nějaký oděv, tak jsem asi svatá.

Nehádala jsem se a oblékla si to. Vlezla si pod deku a zavřela oči. Po celém pokoji byla ta nádherná vůně z mýtinky, jeho vůně, která mi příjemně šimrala v nose ani nevím kdy, ale usnula jsem.

Ráno jsem se probudila a u nohou jsem měla další oblečení se vzkazem. Naštěstí to byli rifle s trikem, ale vzkaz mě moc nepotěšil. Stálo na něm, že si celá rodina včera naplánovala výlet a už nešel zrušit ať se tady chovám jako doma, protože vyvětrat u mě bude trvat dva dny a oni se vrátí až zítra odpoledne.

To víš, že jo, já jsem sama v obrovské vile, kterou obývají upíři, vždyť to je opravdu pocit rodinné pohody.

Oblíkla jsem se a šla jsem jim zkontrolovat zásoby v lednici, alespoň jim tam udělám inventuru.

Nad schodama jsem se zastavila, protože se ze spoda ozvala velká rána, jakoby někdo něco rozbil.

Šla jsem co nejpomaleji dolů. I když jsem anděl, tak to nevylučuje, že nejsem strašpytel. Dole bylo asi největší překvapení za celý můj život. Neříkala náhodou Alice, že VŠICHNI odjeli? Tak co tu tedy dělá on?

„Ahoj, já myslela, že jsem tu sama, že jste vyrazili na výlet,“ mluvila jsem k němu.

„Ne, já jsem se vrátil dneska ráno a nějak mi nedošlo, že jsme měli odjet už dnes.“

„Já si jdu udělat něco k jídlu, prý se tady mám chovat jako doma, chceš taky něco?“ no co, jestli s ním mám trávit nějaký čas budu se snažit být milá.

„Ne to je dobrý, nemám hlad,“ otočil se směrem ke schodům.

„Asi by jsi měl vědět, že jsem dneska v tvém pokoji spala.“

„Hmm...“ nejspíš to věděl a rychle vyrazil nahoru.

Kuchyni měli dobře vybavenou i co se jídla týče. Udělala jsem si pouze míchana vajíčka, zas tak velký hlad jsem neměla a začala si omývat talíř, když za mnou přišel.

„Přestěhoval jsem tvoje věci k Alice,“ řekl jako by jen tak.

„Hmm... dík ušetřil jsi mi práci, když už si tady a nikdo jiný doma asi bych se tam hned přestěhovala,“ usmála jsem se na něj.

„Řekni mi, proč tohle děláš?“ přiblížil se ke mě.

„Já? A co dělám,“ ztěžka jsem polkla a dívala jsem se mu do očí zatímco se stále ke mně blížil.

„Proč mi děláš naschvály.“

„Pokud si pamatuji, tak jsi začal ty s tou židlí,“ řekla jsem ztěžka, protože už byl u mě.

„Hmm... to je sice pravda, ale co když jsem to myslel v dobrým,“ naklonil se k mému uchu. Já měla co dělat abych vymyslela normální odpověď.

„Ale pokud vím, tak jsem ti vadila, ještě než jsi mě uviděl.“

„A co když jsem to chtěl napravit?“ šeptal mi do ucha a já začala ztěžka oddechovat, nevím kam by to šlo dál, kdyby mu nezačal zvonit telefon, jenomže on zůstal pořád přede mnou a jen zvedl hlavu.

„Prosím,“ řekl do telefonu.

„Opovaž se jí něco udělat, ztratil ses mi. Máš se s ní usmířit a ne jí provokovat,“ mluvila Alice zběsile do telefonu.

„Starej se o svý,“ odpověděl a zaklapl telefon. Vymanila jsem se s jeho pohledu, kterým mě přímo propaloval a raději jsem šla k Alice. Jenomže on mi nedal pokoj ani tam.

„Nedokončili jsme naší debatu.“

„Promiň, ale nějak už nevím na co jsi se mne ptal.“

Přistoupil opět ke mne, protože jsem stála před oknem a tupě koukala ven.

„Tak to já ti osvěžím paměť,“ přiblížil se opět tak blízko jako byl dole v kuchyni.

„Edwarde proč tohle děláš?“ ptala jsem se ho, když mě jednou rukou chytil za bok.

„Ani nevím, nějak si v tomhle nemůžu pomoct,“ naklonil se ke mně jako by mě chtěl políbit, ale já nemohla a především nesměla, vykroutila jsem se s jeho sevření a poodešla od něj.

„To já nemůžu,“ šeptala jsem k němu.

„ Proč ne?“

„To já nesmím,“ šeptala jsem dál a do očí se mi vyhrkly slzy. Slyšela jsem jak na příjezdové cestě rychle zastavilo nějaký auto. Rychle jsem se vzchopili a co největší lidskou rychlostí utíkala pryč. Pryč od něj. Pryč od někoho, koho já... ani sama nevím co k němu cítím. Nenávist? Možná. Lásku? Opravdu nevím.

Přijela Alice a viděla můj ubrečený obličej.

„Cos jí to udělal?“zařvala na svého bratra, který stál nad schodištěm a nechápavě na mě koukal.

„Co on udělal? Alice, proč si mě s ním nechála samotnou, vždyť si věděla, že se nemáme rádi. Já myslela, že jsi moje kamarádka,“ rozkřičela jsem se na ní. Nebylo to fér, ale mě v tu chvíli ruply nervy. Chtěla k tomu ještě něco říct, ale já zakývala hlavou a autem jsem rychle jela pryč.

Za mnou jsem viděla jak Alice naskočila do žlutého posche, které jsem viděla, když jsem se poprvé potkala s Esme, a uháněla za mnou.

Kam bych mohla jet aby mě nenašla?

Jedno místo by se přeci jen našlo.

A odjela jsem tam, kam za mnou ona, ani nikdo z její rodiny nemůže.

 


 

8. kapitola <<< Shrnutí >>> 10. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 9. kapitola:

 1
2. Temnonoš
28.09.2013 [13:59]

Úžasný, přesně tak jsem si to představovala Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kačka
03.09.2011 [18:38]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!