Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 37. kapitola

14.03.2010 (16:15) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7522×

37. kapitola

„Aaa vidím, že už jsi připravená, tak tedy,“ chtěl zatleskat, ale já ještě rychle vydala z dlaní větší plamínek a podpálila mu palác. Potom jsem k sobě rychle přitiskla Alice a kufr a čekala na tlesknutí. Udělal to hned, ale když už se mě zmocňovalo to hnusné stlačení, uslyšela jsem jeho řev z dálky.

„Já tu mrchu zabiju!“

Velká, odporná tíha tlačila na mé tělo. Pevně jsem malou Alice držela, ale nebylo to nic snadného. Naštěstí hned po minutě tlak přestal a já se mohla svobodně nadechnout.

Objevila jsem se ve svém pokoji v pekle, kde na mé posteli ležela Barunka a pochutnávala si na dece. Polštář už byl rozcupovaný a všude kolem bylo peří.

„Který hajzl ji strčil do mého pokoje,“ zamumlala jsem tiše, ale naštvaně.

„Barunko dolů,“ nakázala jsem jí. Zmateně se na mě otočila a od jednoho koutku jí visela deka. Řekla jsem jí to alespoň pětkrát, ale ona sebou ani nehla. Povzdychla jsem si a nechala to být, nějaký hříšník to za mě uklidí rád.

Konečně jsem mohla pustit na svobodu ten malý uzlíček, který jsem stále držela. Nejdříve jsem položila kufr, a pak opatrně rozmotávala ubrus. Vykoukly na mě dvě modrá kukadla, která mi naznačovala, že si mě, díky té cestě, příliš neoblibíla. Vymotala jsem ji celou a až pak si všimla překvapení, které mi zanechala.

„No fuj Alice, to jsi to nemohla vydržet?“ zeptala jsem se náhle miskroskopického tvorečka, který se snažil schovat za Barunku. Ta nás zatím zvědavě pozorovala a nepřítomně u toho žvýkala deku. Držela jsem ve dvou prstech, co nejdál ode mne, mnou kdysi tak oblíbenou látkou, ze které mi momentálně bylo špatně. Nejen, že mi jej počůrala, ale ona ho i poblinkala. S mrňousy je to těžké.

Hodila jsem ho tedy do železnýho koše, ve kterém stále byly mé vyhozené obrázky a vytvořila plamínek.

Teď, když jsem to s ním uměla, bylo vše lehčí. Dívala jsem se na látku, která ležela v tom koši, v ruce stále plamínek, ale nemohla jsem to jen tak udělat, musela jsem se rozloučit.

„Je mi to líto, kamaráde,“ začala jsem. „Měla jsem tě strašně ráda, několikrát jsi mi pomohl a já ti budu na věčnost vděčná. Nikdy už k nikomu nepocítím to, co k tobě. Byl jsi mi kamrádem, který mě dokázal vyslechnout. Ale, vše jednou musí skončit. Pokud tě to mrzí, neobviňuj z toho mě, ale ji,“ usmála jsem se zákeřně a prstem namířila na Alice. Ta se pod mým pohledem přikrčila a začala kopýtkem dloubat do země. „Měla jsem tě skutečně ráda. Ahoj a promiň,“ zakončila jsem svou řeč a pomalu k němu posílala plamínek. Okamžitě splál a já se na něj se smutkem a slzami v očích dívala, když dohořel otočil jsem se na Alice.

„A teď jsi na řadě ty,“ usmála jsem s plamínkami v očích a šla pomalu k ní. Začala přede mnou couvat a srdce se jí splašilo. „No jen pojď,“ smála jsem se na ní. Zastavila se až o zeď, ale i přesto se snažila pokračovat. Rychle jsem po ní skočila, a pak s ní běžela do koupelny. Položila jsem jí do vany a všimla si jejího nechápavého pohledu. „Jo holka, smrdíš,“ začala jsem propadat smíchu a ona na mě zírala jako na blázna, s tím však přestala jakmile jsem na ní zamířila sprchu a pustila studenou.

V momentě začala kvýkat jako prasátko a pokoušela se utéct. Mohla jsem použít sílu, ale měla jsem v zásobě něco lepšího. Použila jsem svůj fyzický štít, který mě po celou dobu mí návštěvy pevně obepínal. Nechala jsem ho na sobě, ale přetáhla jsem ho i přes ní. Jen nahoře byl volný prostor, aby mohla téct k ní voda.

Podívala se na mě poněkud rozzuřeně, protože se nemohla ani hnout. Bylo náhle jasné, že se mi za to mile ráda pomstí. Jediná výhoda v této situaci byla, že jsem jím mohla projít jen já. Vzala jsem si šampón a začala ji mydlit. Byla rozkošná, jak na mě znechuceně házela prosby o pomoc. Udělala jsem jí z hřívy menšího pankáče a o krok ustoupila. Odfrkla si nad tím a pokoušela se mě zabít pohledem.

Rozhodla jsem se, že jí už trápit nebudu, a tak jsem pěnu smyla. Ještě jsem štít nepovolila, protože by mě mohla pocákat vodou a já už teď měla být na koberečku u táty.

Když jsem ji usušila zkontrolovala jsem své dílo a byla potěšena. Konečně jsem mohla použít slogan z televizní reklamy. 'Bílá bělejší, jednorožec čistější.'

Mít u sebe foťák, tak jí snad vyblejsknu. „No vidíš a ani to nebolelo,“ usmála jsem se na ni. Její odfrknutí mi dávalo jasně najevo, že tohle jsem si mohla odpustit.

Konečně jsem z ní stáhla štít. „Varuju tě, jestli na mě budeš zlá, tak tě nemilosrdně daruju Alice a to se rovná sebevraždě,“ varovala jsem se zdviženým ukazováček. Bylo vidět, že mi nevěřila a já jsem pro ní byla nepřítel číslo jedna. Však ty ještě uvidíš.

Vyndala jsem ji z vany a šla do pokoje, kde se Barunka rozvalovala v peří a nozdry se jí rozšiřovali, jak do toho foukala. Zadívala jsem se na ní a zapomněla na toho malého útočníka za mnou, což byla chyba.

Ta mrňavá potvora, jakmile vycítila, že ji nevnímám, na mě zaútočila. Zkusila mě trknout svým růžkem, ale ještě byl malý. Za to hlavu měla kamenou. Vsadila bych se, že kolem ní teď lítali černí andílci, protože to byla šupa.

„Jak chceš, Alice z tebe bude mít radost,“ pohodila jsem rameny. „Buďte hodné,“ mrkla jsem na ně, když jsem odcházela.

Ve dveřích jsem se otočila ještě na ty dvě. Malá se už oklepala a z radosti skočila k Barunce do peří. Pousmála jsem se nad tou idylkou mých domácích mazlíků a zavřela dveře. Cestou jsem potkala jednoho hříšníka, který kartáčkem na zuby vytíral kilometrovou chodbu. Nakázala jsem mu, ať on nebo někdo jiný zítra pořádně uklidí můj pokoj, a pak jsem ho překročila.

Zamířila jsem přes společenskou halu andělů do tátovy pracovny a při tom se přitrouble uculovala. Všechno mi dopadalo naprosto skvěle. Ať už nebe nebo můj život.

Zastavila jsem se před dveřmi. S radostí zaklepala, protože jsem si uvědomila, že uvidím toho lepšího z bratrů

„Pojď dál, Bello,“ vyzval mě hlas táty. Vstoupila jsem dovnitř a posadila se na křeslo, kam jsem kdysi šplhávala jako malý andílek.

„Ahoj tati,“ usmála jsem se.

„Tak mi povídej, jak bylo?“ zeptal se, i když odpověď věděl.

„Lépe, než jsem čekala, což asi nepotěší Katy,“ smála jsem se.

„Ano, to ano,“ podivně se zašklebil. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale skočil mi do proudu myšlenek. „Tak řekni, oblíbila sis mého bratra?“ povzbudil mě k vyprávění.

„Ne, vůbec. Je to takový namyšlený frajírek a vypadá divně. Neměli by jste být dvojčata?“ zeptala jsem se ho.

„Ano, to jsme, ale ne jednovaječná. Můj bratr je velmi zvláštní. Vždycky to měl v životě snažší. Nemusí se potýkat s neposlouchajícími a celý lidský svět za ním jde. I když je občas líný, až to bolí, nedám na něj dopustit. Jenom naší sourozeneckou náklonost nedáváme najevo a mezi námi vládne rivalita,“ mluvil, zahleděn někam do dálky.

„Ehm... tati?“ vzbudila jsem ho. „Víš, jak jsem byla první den v nebi a zničila Vatikán?“ přikývl. „Kolik lidí jsem zabila?“ podívala jsem se na desku stolu a doufala, že to nebude až tak vysoké číslo.

„Neboj Bello, věděl jsem, že se něco takového stane, tak jsem zavolal k nim, že tam mají bombu a oni ještě před tím, než se stala ta nehoda, byli evakuováni. Myslím, že teď mi snad chtějí někteří poděkovat,“ ušklíbl si, ale já si hlasitě oddychla. Lidi jsem sice neměla nijak v lásce, ale každé zabití je ošklivé.

„A co na to říkáš. Myslíš, že jsem to už přehnala?“

„Ba právě naopak, alespoň se konečně mohl vymlouvat na skutečnou práci a ne na hlouposti,“ smál se. „Myslím si, že si to i zasloužil. Je pravda, že ty andílky jsi mohla nechat, ale alespoň mu to přineslo další starosti.“

„A k tomu úkolu, co jsem od tebe dostala. Měl jsi pravdu, byl za tím on,“ vypověděla jsem mu.

„Tušil jsem to, ale jemu se do hlavy nedostanu.“

„A co teď budeš dělat?“ zeptala jsem se v obavách o svět.

„To ještě nevím zlatíčko, ale řešit to určitě budu,“ dodal přísným hlasem.

„Tak jo tati, já už půjdu ke Cullenům, strašně jsem se na ně těšila.“

„A na mě ne?“ zeptal se naoko dotčeně.

„Samozřejmě, že i na tebe,“ vyskočila jsem na nohy a vlepila mu velkou pusu na jeho zjizvenou tvář.

„Tak to jsem rád,“ pohladil mě po vlasech. Schoulela jsem se mu v náručí a nechala se chvíli kolébat. Zdál se mi něčím napnutý, jako by ho něco tížilo.

„Co máš na srdci tati?“ Nedalo mi to se nezeptat.

„Bello, víš, co se děje, když anděl odejde za rodinou v šestnácti,“ začal opatrně.

„Vím,“ polkla jsem.

„Měla by jsi to udělat, i s Katy. Určitě tušíš, že to nechci, taky proto jsem to natahoval tak dlouho, ale zákony se obejít nedá a je možné, že tu bude další dítě,“ řekl mi zmučeně, i když bylo patrné nadšení z jeho dalšího potomka.

„Nechce se mi od tebe,“ přitiskla jsem se k němu co nejvíc to šlo a jen tak se nehodlala pustit.

„Já tě taky nechci pustit. Oblíbil jsem si tě nejvíc ze všech mých dětí, ale povinnost je povinnost. Samozřejmě, že za mnou budeš muset chodit na návštěvu, ale už tu nebudeš bydlet,“ povzdychl si.

„A nemohla by se udělat vyjímka? Chtěla bych Edwardovi ukázat, kde jsem vyrůstala,“ zkoušela jsem to.

„Bello, víš moc dobře, že sem nikdo nesmí,“ řekl důrazným hlasem.

„Vím,“ zašeptala jsem do jeho hrudi.

„A i s Katy by jsi měla omezit vztahy. Bude to jistě těžké, ale od teď se musíš věnovat pouze své rodině a nikomu jinému. Neměla by jsi chodit na návštěvy a příliš se od nich vzdalovat,“ poučoval mě.

„Hm...“ vypustila jsem pouze a po tváři mi začala stékat opuštěná slza. Nejspíše se příliš dožadovala společnosti, protože hned za ní spadla další a další.

„Neplač, zvykneš si, neboj,“ utěšoval mě.

„Když já... když já nechci,“ popotáhla jsem. „Aby jste mě opustili,“ vzlykala jsem.

„Já taky ne, já taky ne,“ šeptnul a políbil mě otcovsky do vlasů.

Asi až po hodině jsem se uklidnila a uvědomila si souvislosti. Musím se z mého pokoje odstěhovat, aby tam mohl být někdo jiný. Musím zminimalizovat své návštěvy za otcem a za Katy alespoň na nulu. A nejdůležitější, musím opustit svůj domov.

„Tady máš ohlávky, pro tvé dárečky,“ podal mi při loučení uzdy pro jednorožce. „Jen, aby jsi věděla, jednorožec se dožívá kolem dvou set let a potom zemře, takže není nesmrtelný.“

„Mám tě ráda, tati,“objala jsem ho.

„Já tebe taky, dítě,“ políbil mě na čelo.

Potom jsme se rozloučili a já odešla za svými novými přírůstky.

36. kapitola <<< Shrnutí >>> 38. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 37. kapitola: