Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 8.kapitola

Bezejmenná - 8.kapitolaVlkoušci! ^o^ Ano, mám radši upíry, ale chci vás upozornit, že vlkodlaci mi nevadí. A ani Jacob/Paul, i když tady mají skoro zápornou roli, snad mi to odpustíte ;). P.S.: Ten konec je zase přesladěný, achjo XD a P.S.2: Poprvé je část psaná z cizího pohledu, konkrétně Samova. :)

Nedaleko autobusu postávala pětice kluků. Všichni měli tmavou, přismahlou pleť a černé vlasy. Na všechny se usmívali a mezi sebou se pošťuchovali.

Jen co postřehli Janu, úsměvy na tvářích vystřídalo zděšení a u některých vztek.

Jana se ještě jednou zhluboka nadechla a vítr nasměrovala tak, aby ji tolik necítili.

Když se to spojilo s faktem, že byla jen poloupírka, zdálo se to docela únosné.

***

---------------------- Samův pohled ----------------------

Jako vždy přijel autobus narvaný děckama, nestálo to za moc pozornosti. Jacob se postrkoval s Paulem, naštěstí jen tak a proto nehrozilo, že by se jeden z nich neovládnul.

A pak se tam objevila ona.

Nikdo z nás netušil, kdo to je. Jediné jsme věděli jistě. Byli z ní cítit upíři.

„Klid," zavrčel jsem na Paula, který po dívce šlehal zuřivé pohledy a začínaly se mu třást ruce, „radši běž. Ještě by ses neovládnul..."

„Takže Bella jim nestačí, oni si udělali další!" rozzuřeně si Jacob mumlal a vypadalo to, že jeho sebeovládání je ještě horší než Paulovo.

„Ty taky běž, Jake," povzdechnul jsem si. Proč nedokážou být rozumní? Je třeba si s ní promluvit.

Spolu s Embrym a Quilem po boku jsem počkal, až se dav spolužáků oné dívky rozuteče do všech stran. Ona zůstávala u autobusu a vypadalo to, že je nervózní. Pokusil jsem se zachovat klidnou mysl a opatrně k ní zamířil. Embry a Quil mě následovali.

„Ahoj," trochu odtažitě, ale beze stopy nepřátelství jsem pozdravil. Pohlédla na mě ledově modrýma očima a já sebou nechtěně cuknul. Upíři, co pijí lidskou krev, mají rudé oči. Ti, co pijí jen zvířecí, zas takové nazlátlé. Ale ona...?

„Cullenovi mě nepřeměnili. Neporušili dohodu," vyhrkla tlumeným hlasem. Asi jí hodně záleželo na tom, abychom věděli, že smlouva stále platí. Mě to však neuklidnilo, vyvstalo příliš mnoho otázek.

„A kdo tedy?" zarazil se Embry. Nedůvěřivě na něj pohlédla, ale pak odpověděla.

„Jeden z nepřátelských upírů. Již roztrhaný a spálený."

„Jak to, že nemáš zlaté oči?" konečně se zapojil Quil. Vděčně jsem se pousmál. Sice odbíhal od hlavního tématu, ale mě to také nesmírně zajímalo.

„Nejsem... úplně upír. Jen tak napůl," zamumlala.

„A nejsem adoptovaná ani přivdaná k Cullenům," dodala, když si vzpomněla, že chtěla obhájit ještě svou přítomnost.

„Takže je to asi v pořádku," trochu nejistě jsem shrnul.

„Doufám," odtušila a uhnula očima.

Chtěl jsem pokračovat ve výslechu, napadalo mě mnoho otázek, ale nevěděl jsem, kde začít. Quil to znovu vyřešil za mě.

„Jak jsi se k těm nepřátelským upírům přichomítla?"

„Náhodou asi ne, co?" doplnil ho Embry.

„To ne, no," ušklíbla se.

„Tak jak?" Quil povytáhl obočí a pak se zakřenil. „Že ty sis začala něco s někým z Cullenů? I když to zatím není svatba..."

Kdyby nebyla mrtvá, vsadil bych se, že by zčervenala. Pokývla hlavou.

„S kým?" zeptal se s viditelným zájmem Seth, který právě přiběhl, „Emmett už je s Rosalií, pokud vím," zadumal se, „Dr.Cullen si vytvořil Esme..."

„Zbývá akorát Jasper!" vyhrkl, když došel k jednoznačnému závěru.

Seth se vítězoslavně zubil, když přitakala pokrčením rameny. Vypadala, jako by ji někdo odváděl na popraviště.

„Jak se jmenuješ?" Quil konečně položil rozumnou otázku. Pak k ní napřáhnul ruku na potřesení, takový ten běžný lidský zvyk.

„Jana," odpověděla a vypadalo to, že zvažuje, zda mu tu ruku podat. S povzdechem se k tomu nakonec odhodlala a dokonce se netvářila znechuceně, když ‚se dotkla vlkodlaka'.

„Já jsem Sam, tohle jsou Quil, Embry a Seth," shledal jsem za vhodné ozvat se a všechny přítomné představit.

„A ti dva, co v záchvatu zuřivosti museli odejít?" zeptala se Jana.

„Jacob a Paul," odtušil jsem a pohledem zabloumal k lesu. Byla škoda, že se ještě neuměli moc dobře ovládat. Nebo vlastně Jacob ano, ale ne při této příležitosti. A to jen stačilo, aby chvilku počkali, než se vše vyjasní. Jana nepřicházela se špatnými úmysly...

„Neber si jejich odchod osobně," opatrně dodal Embry, „Paul je výbušný všeobecně, ucítil... upíra," to slovo nám stejně nikdy moc nešlo vyslovovat.

„Ano," přikývla a opět se zhluboka nadechla.

--------------------------------------------

„Doufám, že když jsi jen poloviční, nebudeš si od nás držet mnohametrový odstup," zasmál se Embry a Jana se ušklíbla. Dovedla snadno předstírat, že jí vlkodlaci nevadí, i když měla problém v jejich přítomnosti vůbec vydržet.

„Snad to nějak půjde," přitakala a rozhlédla se. Její spolužáci se proháněli po pláži, jiní se shlukli kolem autobusu a klábosili. Necítila potřebu se k nim připojovat... ostatně jako vždy. Nikdy nebyla zrovna společenský typ. Ale tentokrát to byl extrém - raději trávila čas v blízkosti vlkodlaků... než lidí?

‚Večer bude porada,' zaslechla Samovu myšlenku, kterou vyslal ke svým ‚podřízeným' ve smečce. Nesnažila se jim číst myšlenky, tohle ale bylo tak intenzivní, že se to nedalo přeslechnout.

V lese se zaleskl pár očí. Jana se ani neotáčela. Jen zavřela oči.

Jacob se vrátil a sledoval každý její pohyb. Ona se však nehýbala a snažila se postřehnout jeho myšlenky. Byly tak chaotické...

‚Bella. Moje Bella. Sebraly mi ji... ty odporné pijavice mi ji sebraly! A teď si sem klidně přikráčí další. I kdyby ji Cullenovi,' to slovo si pomyslel se zjevným odporem, ‚nepřeměnili, měli tomu zabránit! Další chodící mrtvola, která přišla o lidský život... dobrá, tahle se sice ještě vyskytuje mezi lidmi, ale... je mrtvá!'

„Jake," promluvil na něj Seth a opatrně přešel k němu do stínu lesa, „Cullenovy dohodu neporušili, mohl za to nějaký nepřátelský... a ona je jen poloupírka."

„To mě má utěšit? Bije jí srdce? Ne. Je mrtvá," jeho hlas zněl podrážděně.

„Ale... vypadá to, že... je šťastná," ta slova Seth skoro zašeptal.

„Jak může být šťastná, když je s pijavicemi?" ta slova Jacob skoro zakřičel.

„Záleží mi jen na ‚jedné'," tiše, tak, že to slyšel jen Sam a Embry, Jana zamumlala.

„On si asi nepřál, aby..." stejně tichým hlasem se k ní Sam obrátil.

„Nepřál. A kdyby mohl, zabránil by tomu," trochu sklesle odpověděla.

Pak z lesa pozvolna vyšel Paul. Bylo na něm poznat, že se musí přemáhat. Opravdu nehrozilo, že by si s poloupírkou potřásl rukou, držel si velký odstup.

„Tak vysvětluj," otráveně prohlásil a probodával Janu pohledem. Ta v jeho mysli postřehla velice detailnou představu, jak ji trhá na kusy - ta představa se mu velmi zamlouvala. Asi byla masochista, ale ušklíbla se nad tím.

„Cullenovy ji nepřeměnili, ale nějaký nepřátelská pijavice," zavrčel Jacob, který se netvářil ani za mák uvolněněji. Vyšel ze stínu a postavil se kousek za Paula.

‚Klid vy dva,' chladně jim Sam rozkázal a oni se zatvářili nespokojeně. Jak mohli být v klidu v přítomnosti poloviční pijavice?

„Asi půjdu," Jana se do napjatého ticha otočila a zamířila za hloučkem svých zbožňovaných spolužáků. Hluboce si povzdechla. ‚Bože. Dobrovolně kráčím na smrt... tedy, mezi lidi. To je vlastně synonymum. Ale Jacobovy a Paulovy myšlenky bych už asi dlouho neunesla...'

„Počkej, prosím," uslyšela náhle za sebou a tak se zarazila uprostřed pohybu. Proč za ní Embry uháněl?

„Hmm?" podívala se na něj s otázkou v očích.

„Víš... netrap se tím, jak Jake a Paul reagovali. U Jakea za to mohly probuzené vzpomínky a Paul svůj vztek směřuje ke všem... jako jsi Ty," pousmál se.

„Jasně. Díky," opětovala nejistý úsměv.

„Můžu jít kousek s Tebou? Mám ještě pár... otázek," zazubil se a Jana s úšklebkem odsouhlasila. Všichni vlkodlaci asi nebyli tak strašní.

„Jak dlouho už je znáš?" zeptal se a Jana postřehla, že se záměrně vyhýbá jejich jménu. Nebo i pouhému slovu upír.

„Něco přes rok."

„A slyšela's i o... tom, co odešel?" Embry se znovu vyhnul jménu. Upíři nemají právo na jména? Dobrá, od teď o nich bude přemýšlet jako o ‚psech'. Podle ní si zas vlkodlaci nezaslouží jména! Prašiví psi.

‚Nedokážu... nedokážu je nenávidět,' otráveně si uvědomila. Když se letmo podívala na Embryho, který šel vedle ní, věděla, že to prostě je Embry, ne jen nějaký neurčitý pes.

„Ano. O Edwardovi i o Belle," přikývla a její mysl znovu zabloudila k Jasperovi. Embry jí moc dlouhé snění neumožnil, ale stejně na ni krátce dolehlo, že by už chtěla být zpátky u něj.

„A... nevíš, zda... popřípadě kdy... se vrátí?" z jeho slov vyzařovala obezřetnost.

„Vím," rádoby bezstarostně odsouhlasila a vyhnula se okamžité odpovědi. Vzpomínala, co jí Jasper říkal - smí jim to říct, ale musí se vyvarovat tomu, aby se to v její přítomnosti dozvěděl i Paul a Jacob. Informování jich dvou musí počkat, až když bude zase v bezpečí jeho náručí. Slíbila mu to...

„A?" Embry se najednou zdál netrpělivý. Jana se zhluboka nadechla.

„Prosím Tě, až se vrátíš, řekni to pouze Samovi... Paul a Jacob ať se to dozvědí až v mojí nepřítomnosti, ano?" Embry přikývnul.

„Edward a Bella se vrátí tento pátek."

Vlkodlak ztuhnul uprostřed pohybu, ale potom zmateně zamrkal a pohlédl jí do obličeje, zda si nedělá legraci. Nedělala. Myslela to zcela vážně.

„D-do...doopravdy?" vykoktal konečně a nová informace se odmítala v jeho hlavě usadit na své místo. Bylo pro něj těžké to vstřebat.

„Ano," ujistila ho a zastavila se. Embry teď nebyl schopen jít.

„Uff, no teda," vydechl a trochu roztřeseně se zasmál, „potom to Samovi vyřídím. Asi ho to bude zajímat. A večer to proje..." zarazil se. Napadlo ho, zda neřekl příliš.

„...projednáte?" bez viditelného zájmu Jana dokončila. Už dávno věděla, že budou mít poradu, vždyť jim to Sam vnutil do hlavy.

„Ano," s náznakem obezřetnosti Embry přikývl.

„Vrátíš se za nimi rovnou?" obrátila se k němu. Zajímalo ji, zda půjde ke svým spolužákům dál sama, nebo ne.

„Asi... asi už ano," trochu nejistě a zmateně odpověděl, rozpačitě se pousmál, prohlásil: „Tak zatím ahoj," a odběhl.

Jana jeho reakci očekávala a tak pozvolna zamířila k hloučku lidí, i když v myšlenkách hlídala, komu se Embry svěřuje. Řekl to opravdu jen Samovi a Sam Quilovi, alespoň že byli fér. Zauvažovala, že by se jim možná dalo věřit, což raději rychle zamítla.

Zbytek výletu moc nevnímala. Ze všech stran se ozýval smích, nadávky a zase smích. Nechápala, že to její spolužáky baví. Martina se naštěstí věnovala Jirkovi, tudíž měla naprostý klid. A její mysl si znovu našla cestičku k Jasperovi.

Začínal jí chybět. Hodně.

Právě proto se zaradovala, když nastal čas k odjezdu. Stranou se ještě čistě ze zdvořilosti rozloučila se Samem, Quilem, Embrym a Sethem, Paul ani Jacob se neukázali.

Z Embryho výrazu bylo patrné, že by se rozhodně nezlobil, kdyby přijela zas. V jeho hlavě si přečetla, že je rád, že se baví s upírkou a nemá s tím žádné problémy.

***

Autobus jel sice na Janin vkus nehorázně pomalu, ale přesto konečně spatřila příjezdovou cestu ke škole. Pocítila příval radosti, když zahlédla Jaspera, jak stojí u školy a opírá se o zeď. Tvářil se klidně, ale vycítila, že je velmi netrpělivý. Jen to uměl dobře skrývat.

Autobus zastavil a dveře se otevřely.

Tentokrát čekala, až se spolužáci vyhrnou ven, o kapku nespokojeněji. Předtím to oddalovalo děsivý zážitek (setkání s vlkodlaky), teď ale oddalovaný zážitek byl více než žádaný (setkání s Jasperem). Když se jí uvolnila cesta, zamířila rovnou k němu. Vyšel jí naproti a tvářil se trochu obezřetně.

„Jak ses měla?" opatrně se zeptal a se starostí v očích zkoumal její výraz.

„Nic špatného se nestalo a vše se vysvětlilo," zestručněle ho uklidnila. Samozřejmě před spolužáky nemohla používat termíny jako ‚vlkodlak', ‚upír' nebo ‚brácha, co čte myšlenky, ale vlastně není brácha' ve spojení s realitou.

„To jsem rád," s úsměvem Jasper vydechl a objal ji. Jemně ji políbil do vlasů.

„Já jsem ráda... že jsem zase s Tebou," zašeptala a více se k němu přitiskla. Někdy obzvlášť litovala, že některý okamžik nemůže trvat věčně... nebo alespoň o trochu déle.

Dovezl ji domů a strávili spolu zbytek dne, po čemž i celou noc. Bohužel, svítalo dřív a tak se jejich vzájemná přítomnost zkracovala. Blížilo se léto, nedalo se nic dělat.

Bylo úterý, prostředek května, Jana seděla v lavici a snažila se vnímat, o čem učitelka se žáky mluví. Šlo to těžko.

„Jani?" probrala ji náhle Martina.

„No?" ještě trochu nepřítomně zamumlala.

„Ten včerejší výlet byl skvělý, že jo?"

„Určitě," ironicky odtušila a protočila panenky. Martina se nikdy nepoučí? Jana prostě své názory jen tak ledakomu sdělovat nebude.

„Ach jo. Ty jsi ztracený případ, víš o tom?" zareagovala.

„Ano, jsem si toho plně vědoma a možná si na tom dokonce zakládám," s úšklebkem Jana pokývala hlavou.

„Bože," Martina se tiše zasmála.

„Ano? Co potřebuješ?" s vážným výrazem se k ní Jana otočila. Martina se neovládla a vyprskla smíchy. ‚Ti lidé jsou tak snadno ovlivnitelní,' spokojeně si Jana pomyslela a s rolí nezúčastněného pozorovatele chvilku na Martinu hleděla a sledovala její výraz. Ze smíchu na úšklebek, až nakonec pouhý lehký úsměv.

„Radši nic, hele," odpověděla a ztěží zabránila dalšímu záchvatu smíchu.

„Jak si přeješ," pokrčila Jana rameny a stále si držela kamennou tvář. Své emoce, pokud se jednalo o takovéhle povrchní, ovládala celkem dobře.

Pak se Martina zapojila do diskuse několika žáků s učitelem a tak Jana měla klid. Uvelebila se v lavici a podepřela si hlavu rukama. Sice spát nemohla, ale usínala... nudou.

Vyučování uběhlo pomalu, ale když se ‚podívala' zpátky, všechno se to slívalo do krátké chvíle proseděné v lavici. Jako by poslední dny, nepočítaje návštěvu vlkodlaků, samozřejmě, vůbec neprožila.

V podobné rozostřenosti to šlo až do čtvrtečního večera. Jediné okamžiky, které se jí uchovávaly v mysli, byly ty strávené s Jasperem.

Seděla na posteli a zvažovala. Edward a Bella měli dorazit další den přibližně ve dvě hodiny odpoledne. Přišlo jí, že to je nekonečně daleko a zároveň tak blízko... utápěla se ve svých úvahách, až ji vtáhla do reality máma, která jí řekla, že by už měla jít spát. Protočila panenky, ale bez dalších komentářů za hodinu, když ji máma znovu kontrolovala, předstírala spánek.

Okolo půl druhé ráno přišel Jasper. Vděčně se na něj usmála. Byla neskutečně ráda za jeho přítomnost... za jeho existenci.

„Tak už za pár hodin," pronesl do ticha, které po chvilce nastalo.

„Ano. Už... nebo možná až," zamumlala. Stále nevěděla, zda je na setkání připravená, ale zase... chtěla to mít za sebou.

„Neboj se. Proběhne to dobře," ujišťoval ji a jemně kolem ní obmotal ledovou paži.

„Doufám," pousmála se a zavřela oči. Byla s ním a víc v ten okamžik ke štěstí nepotřebovala.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 8.kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!