Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 4. kapitola

Bezejmenná - 4. kapitolaDalší kapitola... doufám, že se bude líbit... P.S.: V minulé bylo dvouměsíční přeskočení ;). P.S.2: Tato kapitola je znovu delší :).

Protáhla se a vyškrábala na nohy. Dnes si přivstala, aby udělala snídani - již po několikáté. Byl to fungující způsob, jak zabránit rodičům cpát do ní lidskou stravu - vstávala o půl hodiny dříve než rodiče, přichystala jim kafe, malou snídani a sama tvrdila, že se již stihla najíst. Stejně jako s večeří... přemýšlela, kdy to rodičům začne být divné - nikdy před nimi nejedla. O víkendech si brala jídlo do pokoje a když už bylo slavnostní společné jídlo, vymluvila se, že nemá moc hlad a brala si naprosto minimální porce. Nejtěžší to pro ni bylo, když se do prstu říznul táta. Tenkrát, při mámině poranění, netušila, jak perfektní pro ni má krev chuť. Ale nyní... když ucítila čerstvou lidskou krev, měla veliký problém se ovládnout - před očima se začaly míhat rudé skvrny. Urychleně opustila místnost, oknem proklouzla ven a v lese uběhla několik koleček; vrátila se včas, nikdo si krátké nepřítomnosti nevšimnul a ona si příjemně vyvětrala hlavu.

Byl zrovna čtvrtek a Jana se nemohla dočkat, až přijede Jasper a vyzvedne ji do školy. Jejich vztah se rozvíjel dobře. Byl jediný (krom zbytku jeho upíří rodinky), kdo věděl o tom, co se z ní stalo. Kdo věděl o tom, že je upír. I když vlastně... v poslední době zjistila, že není tak zcela úplně upír. Zůstalo jí o něco více lidskosti, než je běžné. A pak tu byla ještě otázka, co jí tak často vrtala hlavou - zda získala nějaké schopnosti. Například - její přítel, Jasper, uměl manipulovat emocemi lidí okolo sebe. Jeho sestra předvídala budoucnost a delší dobu nepřítomný bratr četl myšlenky. Získala něco i Jana...?

Jasper zrovna zastavil před domem. Vzala si věci, rozloučila se s rodiči a vyběhla ven. Pozdravili se a zamířili do školy. Atmosféra ale byla nezvykle napjatá...

„Stalo se něco?" zeptala se s obezřetností v hlase.

„Ne, nic," zamumlal, velice nepřesvědčivě, Jasper.

„Ale notak... povídej," pobídla ho Jana. Co se to s ním dneska děje?

Jasper se zhluboka nadechl a zaparkoval na školním parkovišti, ale nevycházel ven. Chystal se odpovědět. Takže něco se přeci jen stalo.

„Alice... něco viděla," tiše odpověděl a jeho hlas působil nejistě.

„Co? Něco se stane?" Jana taky znervózněla a nebylo to následkem Jasperovy schopnosti.

„No... ty vidění nemusí být pravdivá, sama to víš," opatrně začal, „a může se to snadno změnit s jediným rozhodnutím jediné osoby. Alice viděla... že se v Tobě probudí schopnosti. Takové ty spojené s přeměnou v... upíra," posledním slovem se málem zadusil.

„Schopnosti? Ve mně?" nevěřícně na něj hleděla se staženým obočím.

„Ano."

Chvíli tu informaci vstřebávala a mezitím vystoupili z auta. Nepřítomně vešla do své třídy a on za ní starostlivě pohlédl. Zbytek vyučování sice částí mysli vnímala, co se děje, co vykládá učitel před tabulí a byla schopna i psaní poznámek, ale větší část jejího vědomí přemýšlela, jaké schopnosti by se u ní mohly projevit a proč to Jaspera tak... zneklidňuje.

Ani na obědě moc nemluvila a vůbec nic nesnědla.

Když vyšla před budovu, zahleděla se na zatažené nebe. Kolem se rozprostíraly nejisté cáry mlhy a na holých větvích stromů okolo sesedali krkavcovití. Celý výjev působil depresivně a jí se neskutečně líbil. V myšlenkách se málem přeřekla - chtěla si pomyslet, že tato atmosféra je přesně její krevní skupina.

„Viděla Alice... něco konkrétnějšího?" zamumlala najednou k Jasperovi, který ji jako vždy doprovázel.

Jaspera ta otázka viditelně zarazila, ale neochotně přikývl.

„Ano... viděla."

Jeho reakce Janu zmátla - kdyby jí chtěl říct, o co se jedná, řekl by to rovnou. Snažila se nařídit hlasu, aby se netřásl a zhluboka se nadechla.

„Prosím Tě... můžeš mi říct, co se to tu děje?" s prosebným pohledem na něj upřela oči a zastavila se.

Chvíli jí tiše hleděl do očí a pak na okamžik pevně zavřel oči.

„Dobře. Víš... ona... vypadalo to, že... no... že máš..." zarazil se, na zlomek okamžiku se zamyslel, srovnal si, jak to říci a pokračoval, „vypadá to, že máš velký potenciál."

Naklonila hlavu ke straně. Čekala další vysvětlení.

„Že... se budeš muset naučit ovládat svoje schopnosti, ale pak budou... velmi mocné," sklopil oči. Zmateně na něj hleděla a snažila se v jeho topazových očích, kterými cíleně uhýbal, najít vysvětlení. Když si troufnul umožnit, aby se jejich pohledy setkaly, pochopil, že jeho přítelkyně je mnohem zvědavější, než odhadnul.

„Prostě... víš, jak jsme Ti vyprávěli o Volturiových z Itálie... jak hrozilo, že se tu objeví po tom incidentu, kde došlo... k Tvojí přeměně, tak u nich se hromadí silní upíři s vyjímečnými schopnostmi. Mocnější než já, Alice..." poslední slova ji zabolela. Alice po Jasperovi vždy vyžadovala víc než jen sourozenecký vztah a on ji vždy zdvořile odmítal, pak si přikráčela ona, Jana, a on se do ní okamžitě zamiloval. Alice jí to nikdy neodpustila. A teď, když padla jejich jména v jedné větě... přišlo jí, že on prostě patří k Alici, už jen proto, že se znají o tolik déle. Jana je vetřelec, narušitel...

„A Tebe by pravděpodobně ve svých službách velice ocenili," uzavřel otevřeným koncem a Jana se snažila pochopit, kam Jasper svými slovy míří. Nebo se možná snažila, aby to naopak nechápala. Možná význam vnímala, ale připadal jí tak neskutečný, že ho zamítala...

Nechtělo se jí jet s ním autem a nechávat na sebe působit tu nepříjemnou atmosféru, chtěla si na chvíli provětrat hlavu a být sama. Omluvila se mu a pěšky zamířila po cestě. Chvíli se za ní díval a v očích měl nečitelný výraz, pak mlčky nasedl do auta a jel za ní. Nechtěl ji nechat jít celou cestu pěšky.

Dojel takřka k ní, ale ona se na něj nedívala. Měla zamyšlený výraz a oči viditelně nepřítomné. Zastavil auto a dohnal ji pěšky. Nespěchala a tak šel v mžiku vedle ní.

„Jak se cítíš?" s opravdovým zájmem a starostí se jí zahleděl do tváře. Ani z jejích pocitů nemohl nic vyčíst, jako by se zabalila do igelitu, emoce nebyly patrné a ona sama jen matně prosvítala.

„Jde to," nepřesvědčivě zamumlala.

„Co se stalo? Řekl jsem něco špatně? Pokud ano, mockrát se Ti omlouvám," spustil žalostným hlasem proud otázek a omluv.

„Ne, Ty jsi nic neudělal," usmála se na něj úsměvem, který se o zlomek okamžiku poté rozplynul, „jen... jak si říkal, co Alice viděla... v poslední době se mi zdálo, že se mnou něco není úplně zcela... v pořádku. A Ty jsi mě akorát přiměl, abych na to více zaměřila svou pozornost..." pokrčila rameny.

„Tak jak se tedy cítíš?" Jasper znejistěl.

„No... bude to znít podivně... hodně podivně," ušklíbla se a rozhlédla. Zastavili se, auto bylo nedaleko, nad hlavami šedivé nebe...

„Jen povídej," naklonil hlavu ke straně a povzbudivě se pousmál.

„Já... no..." pohledem mířila k opeřenému hejnu, které s krákavým voláním přeletělo z jednoho stromu na jiný.

„Mám dojem, že v sobě zadupávám něco, co se snaží dostat ven. Mám dojem, že vždycky, když začne vát vítr, je v mojí moci ho zesílit či naopak utlumit. Mám dojem, že se zbytečně nechávám svazovat hmotou, hmotným světem..."

Jasper na ni se zájmem a zamyšleností hleděl, Jana však již dál nemluvila. Nevěděla, jak dál pokračovat, jak vyjádřit chaotickou změť, kterou neuměla pojmenovat, ale která jí již delší dobu ležela v hlavě.

Já vážně půjdu," po chvíli přerušila ticho a nuceně se usmála.

„Nechceš jet autem?" poukázal Jasper k dopravnímu prostředku, kterým ji dohnal.

„Ne, neber si to osobně, ale ne," zavrtěla hlavou a nervózně přešlápla na místě.

„Do...dobře," zhluboka se nadechl a opět se na ni usmál, „tak já Tě nebudu dál zdržovat, ano?"

„Díky," ušklíbla se a pozvolným krokem vykročila směrem domů. Po pár krocích se nepatrně otočila, když neslyšela, že by šel do auta, ale zjistila, že jeho chůze byla velice tichá. Právě stál u dveří a chystal se je otevřít. Jejich pohledy se na zlomek okamžiku setkaly a tak trochu přidala na rychlosti chůze.

Slyšela, jak auto nastartovalo a nejistě mu zamávala, když projížděl kolem. V jeho očích barvy tekutého zlata viděla spousty nevyřčených otázek. Tušila ovšem, že by na ně sama neznala odpověď. Chabě se usmála. Sama nevěděla, co se s ní děje, jak mu to pak měla vysvětlovat...?

Když už se přiblížila k jejich domu, necítila žádnou únavu a v hlavě měla trochu jasněji. Což znamená, že se otázkami prostě přestala trápit. Rozhodla se, že něco vyzkouší, až půjde venčit Bena. A tak se stalo. Hodinu s ním běhala po louce, házela mu klacky a přetahovala se s ním, i když se každý okamžik musela přemáhat. Zároveň vnímala svou netrpělivost, ale počkala, až se Ben utahal a zavřela ho doma. Pak se vrátila na louku a zamyslela se.

Co vlastně chtěla vyzkoušet?

Jistě, vítr. Zrovna bylo naprosté bezvětří a to se jí nelíbilo. Vítr měla odmalička ráda, vítr ji rozhoupal na houpačce, když to ještě sama neuměla, vítr jí zlepšoval náladu, když ji v horkém létě bolela hlava... vítr byl oporou v jejím životě, vítr byl její život. Vítr pro ni měl význam stejný jako Jasper. Nepopsatelně rozsáhlý.

Zavřela oči. Uvolnila se a snažila se soustředit. V matné vzpomínce se jí vybavil pocit, který v ní vanoucí vítr probouzel. Ten pocit roztáhla do celé své mysli. Soustředila se na něj. Nedávala si předem žádné naděje, nepředpokládala, jak to dopadne - celý den bylo bezvětří, ale to ji rozhodně nemohlo odradit.

Na tváři se jí rozlil úsměv.

Mírný větřík jí načechrával vlasy a chladil tvář, kterou mu stavěla do cesty.

Představila si, že vítr zesiluje. Stalo se. Po chvilce i slyšela, jak vítr rozhýbává koruny stromů, jak sviští mezi květinami a, naplněná štěstím a radostí, otevřela oči. Náhodný pozorovatel, který ovšem nebyl přítomen, by se asi trochu vyděsil. Její obvykle ledově modré oči byly celé překryté bělavě modrou mlhou.

Tmavě hnědé vlasy jí vlály ve větru a spolu s prázdnýma, zamlženýma očima, porcelánově bledou kůží a podivně šíleným úsměvem tvořily... velmi netradiční kombinaci. Jí to však nevadilo. Užívala si vítr, který nyní povážlivě ohýbal koruny stromů, cítila jej ve tváři, vnímala i jeho šumění v trávě. Ten okamžik ji naplňoval naprostým štěstím a radostí.

Její oči pozvolna nabraly normální zbarvení a vítr ustal.

Usmívala se. Zamířila domů, připravila rodičům a psům večeři, napsala si pár úkolů na pátek a celou tu dobu byla myšlenkami stále na louce. Připomínala si úchvatný pocit, souznění s přírodou, větrem... byl to pocit svobody.

---

Další den přišla do školy a z její tváře byla patrná myšlenková nepřítomnost. Při nudné hodině, když na ni zrovna nemluvila Martina, upírala pohled ven z okna a rozhýbávala koruny stromů, stejně jako po venčení Bena na louce. Ovšem částí vědomí nezapomínala vnímat výklad učitele, odpověděla na jakoukoliv otázku.

Když už se přiblížil oběd, všimla si, že necítí Jasperovu přítomnost. Povytáhla obočí. Dokud byl někde ve škole přítomen, nevědomky ho vnímala, ale brala to tak samozřejmě, že si toho povšimla, až když byl pryč. Netušila, kam zmizel, ale snažila se tím moc nezaobírat. Tušila totiž, že k odpovědi stejně nedojde.

Na obědě si sedla s Martinou a ta se naštěstí na nic nevyptávala, Jana měla totiž celou dobu ještě nepřítomnější výraz než celý den předtím a když se Martina nadechla a hodlala vychrlit běžný proud otázek a ‚závažných sdělení', Jana na ni krátce velice významně pohlédla; výslech se nekonal. Jana se necítila dostatečně smířená s Jasperovou nepřítomností a tak vůbec nic nesnědla a zabránila si pohlédnout ke stolu, kde zbytek upíří rodinky seděl. Nechtěla se setkat s jejich pohledy.

Měla mírně otrávenou náladu a byla v sedmém nebi (pekle?), když konečně přijela ze školy domů a venčila Bena. Při úmyslně pomalejším běhu měla dostatek volné kapacity, aby vnímala Bena a zároveň manipulovala s větrem - ať ho zesilovala, zeslabovala nebo utlumovala do naprostého bezvětří. Bavilo ji to a připadalo jí, že má alespoň částečnou volnost. Nesnášela řeči o ‚svobodě s omezením', nechápala, proč neplatí, že když svoboda, tak úplná.

Odpoledne uteklo jako voda, Bena po hodině a kousek odvedla domů, byl moc vyčerpaný, ale sama ještě venku strávila hodiny dvě. Zkoušela, co vše se vzduchem jde, a když si vzpomněla, že je na čase připravit rodičům večeři, nikterak nadšená nebyla. Ale vyřešila to jednoduše, špagety s kečupem daly jen naprosto minimální práci. Pak urychleně zmizela ve svém pokoji, zavřela dveře a posadila se na postel. Nevěnovala pozornost kupě učení, která ležela na stole. Že budou v pondělí psát tři písemné práce není podstatné. Její motto v daný okamžik bylo: ‚Nebavilo ji učit se a tak se prostě neučila'.

Rozhodla se vyzkoušet něco dalšího. Položila před sebe maličkou figurku delfína na gumování. Delfínek byl lehký a tak doufala, že pokus půjde snáz. Ušklíbla se a zavřela oči. V mysli si vytvořila obraz delfína a soustředila se na něj. Nevnímala, že guma leží na nějaké složené modré peřině, že v pokoji je spousta jiných předmětů a nebo že v místnosti je trochu tepleji, než jí je příjemné. Soustředila se opravdu jen na něj. Pak, když se jí to jakž takž po neurčitě dlouhém snažení začalo dařit, opatrně část mysli přesměrovala na vzduch v místnosti. Jeho teplota byla tzv. pokojová, takřka se nehýbal a až nyní si začala uvědomovat, jak snadno se dá vypotřebovat velké množství kyslíku. Pořád myslela na delfína, ale zároveň zadala vzduchu úkol.

Opatrně otevřela oči. Stále se soustředila a když pak uviděla výsledek, skoro by se dalo říci, že zalapala po dechu.

Delfín se nejistě potácel pár centimetrů nad peřinou. Ve vzduchu.

Vyvedlo ji to z míry a tak delfín zase spadnul; snaha byla úspěšná, dalo by se říci, že tu právě zvedla do vzduchu předmět jen silou vůle. Znovu pocítila jakési uspokojení.

Pak přes její mysl přelétl smutnější mráček - nemohla se o to ihned podělit s Jasperem, protože nebyl ve škole a pravděpodobně byl něčím zaměstnaný.

Ohlédla se a sáhla pro mobil. Ležel na stole, ani vstávat nemusela. Nechtělo se jí hledat v telefonním seznamu a tak bleskově nacvakala Jasperovo číslo, které si nemohla splést.

Ozvalo se zvonění; mobil vypnutý neměl, fajn. Netrpělivě přečkala pět zazvonění a pak uslyšela nezaujatý hlas.

„Prosím?" zdvořilost nade vše.

„Ahoj," se slyšitelným úsměvem pozdravila.

„Ahoj," do hlasu se mu přimíchala veselost.

„Ehm... kde jsi dneska byl?"

„Vím, že to nechceš vědět," tiše zasténal.

„No... dobře," protočila panenky a ušklíbla se. Vymámí to z něj později.

„Stalo se něco? Jak se daří? Chtěla's mi něco říct?" vyjmenoval řadu otázek.

„Nestalo se nic, co by stálo za zmínění," zdánlivě bezstarostně pronesla a jen velice, velice těžko zadržela smích, „říct jsem Ti možná něco chtěla... a mám se celkem fajn, co Ty?"

Jasper se zmateně zamračil, a i když to Jana neviděla, bylo to poznat na jeho hlase. „Mám se taky dobře, ovšem... povídej."

„Ehm... co?" předstírala zaražení.

„Něco jsi mi chtěla říct," připomněl a bylo zvláštní, že nepůsobil netrpělivě.

„Jasně," znovu se ušklíbla, „včera a dnes se mi potvrdily Tvoje a Aliciny," při vyslovení jejího jména ztišila hlas, „teorie... alespoň částečně."

„Jak?" do Jasperova tónu se přidal nehraný zájem a zvědavost.

„Nu... co se týče vzduchu," mluvila tak, jako by popisovala, co bylo v jídelně k obědu - jako by sdělované informace byly zcela všední.

„Hmm... asi se to špatně popisuje, že? Myslíš, že bych se mohl zítra v noci stavit?"

„Jistě," přikývla a jediné, co nechápala bylo, proč se nestaví již tuto noc, ale nechtěla se ptát. Zeptá se později, stejně tak jako na to, kde byl místo školy.

„Tak... zatím ahoj," pousmál se a ji na okamžik zahřálo u (mrtvého?) srdce. I přes veškeré nezodpovězené otázky ji miloval a ona jeho... nade vše.

„Ahoj," se stejnou vřelostí rozloučení opětovala a když hovor skončil, ještě chvíli seděla na posteli a hleděla do prázdna.

Potom rodiče přišli domů, navečeřeli se, položili pár běžných otázek, jak se během dne měla, šla oficiálně spát a místo toho s náčrtníkem, verzatilkou a baterkou načrtávala velkého majestátního draka, který se s mácháním mohutných křídel snášel k zemi, složený z elegantních křivek, i z pouhého náčrtku sálala jeho ladnost, síla a svoboda.

Během noci zas poslouchala hudbu, napsala jeden úkol do školy a opakovaně si pouštěla ‚Kalamity Jane' od Kabátů - kvůli jediné větě, která v ní probouzela nepříjemnou melancholii a svírala hruď, ale nemohla se od ní odtrhnout.

„Neměla's to brát," nemrtvej do ucha Ti zabrouká.

Nechápala, proč si spojuje nemrtvost s upíry. Logicky se to pochopit dalo - žili, a přesto byli mrtví; ale jí se to nelíbilo. Děsila ji představa, že Jasper je podobná kategorie jako zombie či chodící kostlivci. Nedokázala si připustit, že sama je nemrtvá.

Noc však kupodivu nějakým záhadným způsobem přečkala a přišlo ráno. Nudila se a neměla trpělivost předstírat spánek až do poledne, a tak vstala v šest a přichystala mámě kafe a tátovi lehkou snídani. Na stole zanechala papírek s „Venčím Bena" a vyrazila, spolu s Benem -samozřejmě-, ven.

Dvě hodiny s ním běhala sem a tam, házela mu klacek a nakonec ho utahala k padnutí. Sama pocítila náznak vyčerpání, ale tak nepatrný, že ho přehlížela. Benovi se již nechtělo běhat; zavedla ho dovnitř.

Táta byl už vzhůru a tak mu šeptem sdělila, že ještě půjde ven na čerstvý vzduch. Dovolil jí to, proč by ne, vyběhla tedy znovu ven a užívala si každého okamžiku, kdy mohla svobodně rozhýbávat koruny stromů a nechat vítr, aby jí načechrával tmavé divoké vlasy. Oči jí zářily radostí a dočasně odhodila veškeré starosti, kterých ještě před chvílí byla plná.

Doběhla až na louku, kterou nyní zahalovala mlha. Bylo půl deváté ráno, začínalo jaro a málokoho by napadlo zdržovat se tak stranou od ostatních, obzvláště v takové zimě. Janě to ale nevadilo. Měla klid a mohla zkoušet své schopnosti.

Nejdříve přivolávala vítr, ta činnost jí již přišla zcela samozřejmá a snadná, nemusela ani zavírat oči nebo se zastavovat a plně soustředit. Když zkoušela zvedat spadané listí, šišky a drobné kamínky, dalo to o něco více práce, ale stejně to zvládala. A tak se rozhodla zas přejít k něčemu jinému.

Stoupla si doprostřed louky a zavřela oči. Koncentrovala pozornost na mlhu okolo, v hlavě se jí míhaly myšlenky jako „Mlha. Já jsem mlhou." a nakonec došla až k tomu, že část svého vědomí roztrousila v šedobílé cáry. Zasněně se usmála a otevřela oči. Byly bělavě zastřené, stejně jako při úplně prvním pokusu. Prosycoval ji příjemný chlad a pocit svobody, po kterém dlouho předtím tolik toužila. A pak se pokusila o onu novou věc.

Mlha začala, díky jejím myšlenkám a oddělené části vědomí, intenzivně houstnout. Za okamžik nebylo vidět ani na vlastní ruku napřaženou před sebe. Spokojeně se ušklíbla a mlha začala řídnout, až nakonec nezbyla takřka žádná.

Ještě několikrát houstnutí a řídnutí mlhy zopakovala. Poté se posadila doprostřed louky, zaklonila hlavu, šťastně se usmívala a jen tak tiše sledovala mraky plynoucí po obloze. Hledala v nich skryté tvary a pak jí oči zazářily. Zadoufala, že její myšlenka není zcela marná a že se pokus povede.

Věděla, že je to trochu riziko. Kdyby někdo náhodou viděl...

Vytipovala si jeden bělavý chomáček, který se vznášel o něco níž než jeho rozsáhlejší kolegové. Doufala, že ho tak nikdo jiný krom ní neuvidí. Stejně jako předtím s mlhou na něj upřela pozornost a koncentrovala do něj část vědomí. Zdálo se to nereálné a přesto cítila zas trošku menší odpor. Když už se jí po neurčitě dlouhé chvíli dařilo dostatečně soustředit, vytvořila si v mysli jednoduchý motiv dětsky nakresleného sluníčka. Kolečko a pár paprsků v podobě čar.

Po chvilce pohlédla na nebe nad sebou. Předtím zvolený obláček měl zcela změněný tvar - poznávala sluníčko ze své představy. Oči jí zářily nadšením.

Znovu se zasoustředila a tentokrát se na nebi objevil o něco detailnější výjev - lidské oko, dokonce i hustota mraku určovala světlost a tmavost. Dodala si kapku sebevědomí a zhluboka se nadechla. Co hodlala udělat nyní bylo velice obtížné a měla dojem, že z toho cítí lehký nádech šílenosti. Ale přesto se odhodlala a po několika okamžicích soustředění na obloze zazářila Jasperova tvář.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!