Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezejmenná - 1. kapitola

Bezejmenná - 1. kapitola Neděste se, prosím, že to začíná uprostřed nevysvětleného děje a ani nevíte, jak se hlavní postavy jmenují, jména jsou od druhé kapitoly používána... doufám, že se to někomu bude líbit a vyjádří se :). P.S.: Původně jsem to nehodlala nikde zveřejnit, ale nakonec to takhle dopadlo...

"ona" - Jana

"on", "bývalý přítel" - Jasper

"kamarádka ve škole" - Martina

"kamarádčin kluk" - Jirka

 

(7.1.2009 Středa) Znechuceně odvrátila svou tvář, aby mu nemusela pohlédnout do očí. Jeho omluvný, zoufalý a prosebný pohled na sobě ale cítila stále. Roztřeseným pohybem z kapsy vytáhla kapesník a setřela si z rukou kapky krve, které ji potřísnily.

„Ještě... tady,“ ozval se nejistý, ovšem tak známý hlas a on jí vzal kapesník a utřel pár červených flíčků z její tváře, které sama nemohla vidět.

„Nepřibližuj se ke mně!“ vyhrkla a prudce ustoupila stranou. V očích se jí značil strach a panika.

„Pro... promiň.“ Jeho tón byl přesycený smutkem a bolestí. Sklopil oči a nesnažil se skrýt své pocity - byla by to marná snaha.

„Nemůžu... pořád nemůžu uvěřit, že... žes...“ s prázdným pohledem se zahleděla do dálky a nebyla schopná větu dokončit.

„Měl jsem Ti to říct,“ pořád hleděl do země a pohled do jeho tváře byl žalostný. „Ne... neměl jsem se k Tobě nikdy přiblížit... neměl... já... měl jsem Tě nechat být už od začátku,“ na konci se mu zlomil hlas.

„Ano. Měl‘s mi to říct,“ tentokrát v jejím hlase nebyl strach, odpor a ani panika - byl tam smutek v nejjasnější podobě. „Ale... přeci jen, těch pár okamžiků stálo za to všechno... zklamání,“ smutně se usmála a poprvé na něj pohlédla.

„Nikdy si neodpustím, čím sis za posledních pár hodin kvůli mně prošla,“ pohlédl jí do obličeje a v zoufalých očích mu na okamžik probleskla něha.

„Bylo to... hodně... děsivé,“ sklopila oči tentokrát ona a slzy se z nich draly ven.

Šokovaně na slané kapky pohlédl a pak se jeho výraz stáhl do ještě bolestnější grimasy.

„Ale... nedovedu si představit, že bych Tě nikdy nepoznala,“ zahleděla se mu do očí a veškeré odsuzování jako by se rozplynulo.

„To... já taky ne,“ zašeptal a pohlédl za sebe. Krvavá scéna i přes osvětlení měsíčním svitem nebyla zrovna nejromantičtějším prostředím. Mrtvá těla a jejich kusy nahromaděné na jednu velkou hranici, kterou brzy ‚bratr‘ jejího přítele zapálí, mrtví lidé... uvědomila si, že to nebyli jen lidé, že se mezi smrtelníky objevila stejná stvoření jako bojovala na její ‚straně‘.

Upíři...

„Nikdy bych... kdybych to jen mohl ovlivnit... nechtěl, abys mě viděla... takhle,“ s obličejem upřeným k hvězdné obloze znovu zašeptal.

„Měla bys odtud pryč. Nesvědčí to Tvému žaludku,“ zavrtěl náhle hlavou, aby rozptýlil myšlenky, které se neubíraly zrovna příjemným směrem.

„A...ano. To bych asi měla,“ také se vrátila do reality a snažila se co nejméně pozornosti věnovat mrtvolám, některéž zabil její bývalý přítel. Bývalý. To slovo ji děsilo.

„Nebudu Tě nutit, abys se mnou jela autem. Můžeš jet svým...“ smutně se pousmál a pak na ni pohlédl vážným pohledem, i když stále překypujícím prosebným smutkem. „O tomhle... prosím... opravdu vážně Tě prosím... nikomu neříkej. Potřebujeme si zanechat anonymitu... ti lidé o nás už nikomu nepoví,“ trpce se zasmál, „ale Ty jsi živá. Stále živá... bohudík, nic se Ti nestalo... ale víš o nás. Ve škole se mi můžeš vyhýbat, nebudu si vyžadovat naprosto žádnou pozornost, ale i přesto o tom nikomu neříkej...“

„Neboj se. Tohle... tajemství si nechám pro sebe,“ tiše odpověděla a snažila se nevnímat, jak se jí motá hlava, houpe žaludek a přehlížela matnou bolest v ruce. Tolik krve... dnes viděla tolik krve, slyšela smrtelné výkřiky a nářek, viděla tryskající krev z ran... představila si, že stejná krev tekla do jeho hrdla, že stejnou krev on tak lačně vysával z lidí okolo... a že i když obvykle nezabíjí lidi, ulovil si mnoho zvířat. Pokaždé, když odjeli s rodinou ‚kempovat‘.. znovu ji zachvátila panika.

Nasedla do auta a on za ní hleděl prázdným pohledem. „Tak... se měj,“ nepatrně mu zamávala a očima zabloudila do tmy před sebou. Nastartovala a vyjela po rozbahněné cestě na silnici.

Když už se blížila k cíli, za zatáčkou očekávala ceduli upozorňující na vesnici blízkou jejich domu, uvědomila si, že je zraněná. Vzpomněla si, že se na ni ten nepřátelský upír v nestřežený okamžik vrhnul. Pak ho její bývalý přítel zahnal, zabil... on a jeho rodina nakonec zabili všechny nepřátele. Rodina se pak stáhla stranou a nechala jim soukromí, aby si mohli promluvit. Ale předtím... ten upír se ji pokusil kousnout. Otřásla se, zajela ke kraji silnice a zhluboka se nadechla. Spalující bolest v pravé ruce byla najednou mnohem zřetelnější.

Slzami rozostřeným pohledem prozkoumala rukáv košile. Byl shrnutý, takže si musela nejdříve cestu k poraněnému místu odhrnout druhou rukou. A pak ji uviděla - jizva ve tvaru půlkruhu. Rozklepanými prsty se jí dotkla - byla studenější než kůže okolo. Krev z ní skoro netekla, ale strup se ještě nezačal vytvářet.

Něco jí prolétlo hlavou a okamžitě sáhnula pro mobil. Vytočila číslo, které znala nazpaměť a nikdy si ho nemohla splést.

„Haló?“ ozval se po dvou zazvoněních prázdný hlas.

„Ahoj. Tady... já,“ nejistým a skrývaně netrpělivým hlasem pozdravila.

„A...a...ahoj,“ nevěřícně ji její bývalý přítel pozdravil.

„Jak se z člověka stane upír?“ vyhrkla ještě než odezněla jeho slova.

„Proč to chceš vědět?“ do jeho hlasu přiletěla upřímná zmatenost.

„Jak?“ netrpělivě zopakovala. Na odpovědi si trvala.

„Když... člověka kousne upír. Jed se dostane do krve... po třech dnech proměna skončí,“ zamumlal a nechápal, co se jí honí hlavou. „Proč?“

„Jen... jen tak. Co bolest? Bolí to... ta přeměna?“

„Ano. Hodně. Je to, jako kdyby v žilách hořel oheň...“

Zahleděla se na ranku na svojí ruce. Zachvěla se. Bolest cítila a zdála se neskutečně neodbytná a silná. Naštěstí měla tak otupělý mozek novými zážitky, že ji tolik nevnímala.

„Do...dobře. Ahoj...“ s nepřítomným výrazem a bezbarvým hlasem se rozloučila.

„Počkej! Stalo se něco??“ Jeho hlas zněl panicky, ale spíš to bylo tím, že nechtěl hovor ukončit. Tak moc si přál ještě slyšet její hlas.

„Ne, nic. Nedělej si starosti. Ahoj,“ předstíraně otráveně zabručela a zavěsila. Tělo se jí roztřáslo bolestí a zjištěním, ke kterému právě dospěla.

„A... tohle bude trvat tři dny?“ zoufale zašeptala do prázdna a z očí se jí vyvalily slzy. „Měla bych mu to říct, měla bych mu to říct...“ opakovala si a znovu nastartovala motor. Dojela domů, před dveřmi si ještě upravila oblečení, důkladně vysušila slzy a hned ve dveřích sundala košili, na které bylo pár krvavých fleků.

„Ahoj mami, tati,“ usmála se na ně, „byla jsem venku na procházce, dneska je tam hezky, příjemná teplota a tak... ale teď jsem unavená, jdu si lehnout. Takže dobrou noc,“ nuceně milým hlasem odpověděla na všechny nevyřčené otázky a než se rodiče stačili vzpamatovat, zmizela ve svém pokoji. Po cestě tajně vzala z koupelny kbelík s ledovou vodou, košili do něj pohodila a vše zastrčila do tmy pod postel. Třásla se a oči měla plné slz, ta bolest byla strašlivá, chtělo se jí vykřiknout a tak si omylem prokousla jazyk. Nejdřív zděšeně zasyčela a pak zuřivě, další bolest navíc, to jí ještě tak scházelo. Shodila ze sebe špinavé oblečení, s pomocí kapesní lékárničky si ošetřila chladnou jizvu a zalezla do peřin.

Celou noc byla vzhůru, bolest jí neumožnila usnout, ale ráno se necítila ospalá. Ovšem až do poledne předstírala spánek, byla sobota, mohla si to dovolit a nechtěla bez vysvětlitelných důvodů brečet před rodiči. Odpoledne urychleně odjela ven, že prý další procházka, a oběd si vzala s sebou. Při prvním soustu se jí v autě ale povážlivě zahoupal žaludek a tak jídlo vyhodila - nechápala, jak jí její oblíbené špagety mohou nechutnat.

Večer se vrátila opět pozdě a další noc přetrpěla bez zamhouření očí, které už měla vyschlé, zásoba slz došla. Stejně proběhla celá neděle, s jediným rozdílem - rodiče se podivili, kam to pořád mizí ven.

V pondělí si uvědomila, jaké má vlastně štěstí, že je státní svátek. V tomhle stavu do školy jít nemohla... před rodiči strávila v pondělí více času, ven ji už nepustili, že si musí odpočinout, celý víkend a pondělí k tomu spí do dvanácti a vrací se domů pozdě v noci, ale už si zvykla nedat najevo utrpení a tak bolest provázející přeměnu v upíra skryla.

K večeru se schoulila do klubíčka na posteli a náhle si uvědomila, že bolest odeznívá.

„Konec. Je ze mě upír,“ zděšeně si uvědomila a ani nestihla znervóznět, když se jí zamotala hlava a upadla do jakéhosi lehkého bezvědomí.

Ráno otevřela oči. Bylo šest hodin, vstávat do práce a ona školy budou až v sedm, měla tedy čas se sama se sebou smířit. Pohlédla do zrcadla - tvář měla bledší než obvykle, ale ne zas tak výrazně, u ní to mohlo klidně být příznakem několika nespavých nocí. Pod očima měla opravdu kruhy způsobené špatným spánkem. To se zamaskuje... proplížila se domem k mámině líčidlům. Obličej si mírně popudrovala a pod očima obzvlášť důkladně - teď vypadala docela normálně.

Najednou se jí začaly před očima míhat rudé skvrny a zamotala se jí hlava. Opřela se o dveře a s vytřeštěnýma očima hleděla před sebe. Počkala, než se to trochu uklidnilo.

A pak ji něco napadlo. Rukou se chytila za zápěstí pravačky a snažila se nahmatat puls. Nic. Ticho. Ale měla dojem, že její kůže je chladnější než obvykle, výrazně chladnější. A tvrdší... uvědomila si, že sama sobě připomíná jejího bývalého přítele - chladná a tvrdá kůže, vždycky se tomu podivovala, ale on obratně měnil téma a tak se odpovědi nikdy nedočkala. Teď zjišťovala, že to je asi příznak upírství. Ale ten tep...

Hledala svůj tep dál. Na hrudi, krku, ruce,... nic.

„Já jsem snad mrtvá?“ zalapala po dechu a zahleděla se do zrcadla. A povšimnula si, co jí ještě na jejím odraze nesedí - její oči měly ledovější a modřejší odstín než předtím. Žádná smíchanina šedé a modré... bylo to poznat až po důkladnějším průzkumu. Svému bývalému příteli prostě bude uhýbat očima. Nebo sám vycítí přítomnost jiného soukmenovce...?

Zase rudé skvrny. A pak to přišlo. Začala vidět černobíle... až na nového příchozího. Do koupelny přicupital jejich maličký pes, ratlík. Všemi smysly, mnohem bystřejšími než obvykle, vnímala šumění krve v jeho žilách a tepající srdce. Začala mít pocit, jako když před alkoholika, který trpí tím, že pije dva dny jen vodu, postaví alkohol. Cosi původního v ní se vzbouzelo, ale cosi nového křičelo, proč se na něj nevrhne. Zatřepala hlavou, zavřela oči a chvíli si mnula spánky. Pak oči otevřela a viděla zas normálně - ale stejně, cosi jako kručení v břiše neodcházelo. Zhluboka se nadechla.

Potom si, naštěstí včas, uvědomila, že musí zase zpátky do postele, než si něčeho rodiče všimnou. V hlavě měla chaos, který ještě zesílil, když se s nadpozemskou ladností a neobvyklou rychlostí přesunula zpět do svého pokoje - a dokonce naprosto tiše... zamrkala, aby se probrala z toho hrozného snu. Štípnula se do tváře, dala si facku, ale nepomáhalo to - tohle tedy asi byla realita. No nazdar.

Čtvrt hodiny až do chvíle, kdy vešel do pokoje táta a ‚vzbudil ji‘, přemýšlela. Vzpomínala, když viděla upíry zabíjet své druhové příbuzné v krvavém souboji, vzpomínala na jejich netečné tváře a chtivé pohledy... a na upíra, který způsobil její proměnu a byl již po smrti.

Na příchod táty ji upozornilo tiché zavrzání podlahy - kdyby dříve spala, nevzbudilo by ji, ale i když by už byla vzhůru, neslyšela by zhola nic a tátova příchodu by se lekla. Teď vše slyšela tak ostře...

„Je čas vstávat,“ zahuhlal, zaklepal na dveře a odešel. Sám ještě polovičně spal. Ona se v duchu pousmála - ospale se necítila ani trochu. Převlékla se a dala si záležet, aby rukáv skryl jizvu na ruce, která se kupodivu rychle zahojila.

Řekla, že si snídani vezme s sebou a sní po cestě, protože kamarádce slíbila odvoz. Rodiče jen pokrčili rameny a ona krajíc chleba s máslem a sýrem znechuceně rozdrobila do křoví. Ať si zvířata pochutnají. Autem zamířila nejdříve do řeznictví. Nevěděla, co ji to popadlo, ale koupila si flákotu syrového masa ještě prosáklou krví. Přejela si jazykem po horní řadě zubů - žádné špičáky jako vídala u upírů v televizi, nevěděla, jak tedy můžou vysávat krev... v autě se přikrčila a rozbalila maso. Kapesním nožem vždy nošeným v kapse maso rozřízla a ucítila vůni krve. Ano, omamnou vůni, něco jako pro ni býval dříve jejich rodinný recept - svíčková... potom se stalo několik věcí najednou.

Ucítila slabou, bodavou bolest a špičáky jí ‚vyrostly‘ do ostrých špiček. Nevěděla ani jak, ale krev z masa vysála do poslední kapičky. Po tváři se jí rozléval spokojený úsměv a když se uviděla v zrcátku v autě, trochu se lekla - na rtu jí ulpěla rudá kapka. Spolu s ledovýma očima, hnědočernými vlasy a bílou kůží působila děsivě. Zatřásla hlavou, zbytek masa vyhodila do popelnice na rohu u školy a s aktovkou na zádech a dobře strojeným pochmurným výrazem vešla dovnitř. Špičáky se zase vrátily do lidského normálu.

Celou dobu klopila oči a vlasy si nechala spadat do obličeje, až když na ni promluvila jediná kamarádka, kterou ve třídě měla, pousmála se a promluvila. Chvilku se v lavici bavily o tom, jak její kamarádka měla rande se svým přítelem - novorozená upírka nedala najevo žádné ze svých zoufalých pocitů, které se do ní spolu s tímto tématem hnaly. Usmívala se, přikyvovala a vyptávala se na podrobnosti - i když cítila, že je jí upřímně ukradené, co její kamarádka vykládá. Bála se potkat bývalého přítele...

Hodina utekla rychle, slyšela mnohem lépe, viděla ostřeji a neměla problém stíhat vnímat výklad, šeptající kamarádku a zároveň v ní zbylo dost pozornosti, kterou upírala neustále k jedinému bodu - k obědu.

Další hodinu seděla sama mezi spolužáky, celou dobu mlčela a nikdo se jí na nic nevyptával, měla klid a to jí vyhovovalo. Třetí hodina, výtvarná výchova, proběhla dle jejího názoru skvěle - prostě kreslila a vžila se myšlenkami do obrázku natolik, že se přestala stresovat obědem. Čtvrtá hodina byla nahrazena také výtvarnou výchovou, pátá opět s kamarádkou, ale s přísnější učitelkou, která neumožňovala bavení se při výkladu a na zápis se, narozdíl od ní, museli ostatní soustředit. Šestá hodina odpadla - hlásili jim to týden předem. A tak nejistou chůzí zamířila do jídelny. Nasadila masku vystresovanosti, takže se kamarádka nedivila, když si vzala jen minimum brambor, půlku řízku a sklenici džusu; polévku, zeleninový salát i jablko zcela vynechala. Teorii, že jí je špatně, protože včerejší večer se přejedla, kamarádka přijala a uvěřila jí - problém částečně vyřešen.

Pohledem si dovolila na okamžik střelit ke stolu, kde obvykle upíří rodinka sedávala. Seděli tam zas, stejné výrazy, stejné ticho. Její bývalý přítel po ní nenápadně pokukoval a pohled měl omluvný a smutný. Ona okamžitě sklopila oči, ale alespoň si to vyložil tak, že vnímá jeho přítomnost.

Z jídelny, krom zcela znechuceného žaludku a odporné pachuti v ústech, odcházela s uvolněným pocitem. Nepoznali, že je z ní upír. Mráček nervózity - ale stejně jim to bude muset říct... a jak to vyřeší s jídlem?

Domů dojela uklidněná. Napsala domácí úkoly a dívala se chvilku na televizi. Po druhém seriálu ji to přestalo bavit a šla vyvenčit jejich druhého, většího psa. Byli na chráněném prostoru, nikdo na ně neviděl, takže byla jediným podiveným, když se za ním, utíkajícím s klackem, rozeběhla ohromnou rychlostí a třemi skoky ho předehnala. Zarazila se. Pohybovala se opravdu ladněji, ale tohle...? Zkusila udělat několik rychlých pohybů. Nečinily jí žádný problém. Pes po chvíli zakňučel, nevěnovala mu dostatek pozornosti. V mžiku byla u něj a sebrala mu ‚aport‘. Rozeběhla se, ale dávala si pozor, aby to s rychlostí zase moc nepřehnala. Pes za ní běžel a byl štěstím bez sebe, rychlý běh mu vyhovoval, i když ona cítila, že kdyby běžela plnou rychlostí, nestačil by jí.

Po hodině a půl byl pes natolik vyčerpán, že po návratu domů okamžitě usnul. Ona se necítila unavená takřka vůbec. Byl to zvláštní pocit... nachystala si do školy a připravila rodičům večeři. Když zvlášť přišli domů, spokojeně se najedli a ona se pousmála, že už se najedla a nemá hlad. To lhala - hlad měla obrovský, ale z lidského jídla se jí dělalo více než nevolno. Pak ji rodiče poslali spát. Lehla si a začala číst. Po hodině čtení dočetla druhou knížku a otráveně si povzdechla. Četla moc rychle... a to byly knížky docela tlusté a skoro každou stránku si četla, zcela zbytečně, dvakrát - chtěla čtení zpomalit. Pokrčila rameny a s baterkou si knížky zapsala do Čtenářského deníku. Alespoň písmo se jí nezměnilo. Máma ji přišla zkontrolovat, zda už spí -samozřejmě že ne, ale při příchodu mámy zhasla a zachumlala se do peřin-, potom si přečetla za svitu baterky další tři knížky a také si je zapsala. Do Vánoc už nemusí zapisovat nic. Nudila se a tak si zapnula Mp4. Poslechla si dvě svá oblíbená alba a s potěšením shledala, že do hudby se vžívá úplně. Poslechla si další čtyři celkem dlouhá alba a pak strčila Mp4 do nabíječky ve zdi. Posvítila si na hodiny - půl čtvrté ráno. Ospalost necítila zcela vůbec.

Nechápala se, ale začala si kreslit. Načrtla dračí hlavu, draky kreslila ze všeho nejradši. Najednou v hlavě přesně do detailu viděla šupiny na hlavách plazů a nedělalo jí problém pokrýt hlavu draka různorodými šupinkami, které působily zcela přirozeně. Zasmála se tomu. Konečně dosáhla toho, co tak dlouho chtěla. Konečně zvládla nakreslit realisticky nereálného tvora. I když nereálného - kdo ví...

Po chvíli se vytrhla z kreslení a uvědomila si, že obrázek je dokončen. Tedy, obrysy. Sáhla po pastelkách a vrhla se na barevné odstíny.

Když byl obrázek dokončen úplně, pohlédla na hodiny. Tři čtvrtě na sedm... uklidila kreslící pomůcky a obrázek skryla do hromady papírů na stole. Vrátila se do peřin a zachumlala až po hlavu. Spánek předstírala velice efektně.

Táta ji přišel vzbudit až za deset minut, ale to jí nevadilo. Trpělivě vyčkávala. Snídani odmítla se slovy, že se večeře asi přejedla a tak si ji vezme s sebou. Takhle brzo že ještě nemá hlad. Rozloučila se a vyjela do školy.

Zaparkovala a okamžitě sklopila oči - na parkoviště zrovna dorazila upíří rodinka. Počkala, než vešli do školy, což jim samozřejmě neušlo, ale brali to spíše jako strach, podle starostlivých a smutných pohledů, které na ni vrhli. Dovedla rozeznat, zda se na ni někdo dívá a jak, naprosto přesně, i když měla zavřené oči nebo se dívala jinam. Zvláštní.

První dvě hodiny byla sama a byla spokojená. Třetí hodinu přetrpěla s kamarádkou, která celou dobu -počítaje čtvrtou a pátou hodinu- drmolila o tom, jak je její kluk senzační a že plánují společnou večeři v jedné drahé restauraci. Šestá hodina byla tělesná výchova, ale čistě teorie, tudíž se nebylo nutné převlékat a ani nikterak nadměrně pohybovat - byl klid.

A pak nastal čas oběda. Kamarádce se omluvila, že večer znovu zkusila jíst normálně a její žaludek to nepojal moc nadšeně, takže dnes si dá jen hrst rizota a sklenici mléka - kamarádka přitakala, že to pochopila; ale hlavní bylo, že to slyšel i její bývalý přítel se svojí zubatou rodinkou - že to slyšeli si byla jistá.

Domů jela rychlostí o něco málo vyšší než obvykle, lákalo ji jet rychle - ale ovládala se, nejela pustinou, hrozilo, že by si někdo všimnul tak rychlé jízdy, po jakéž toužila. Celý den si převážně kreslila, slušně dlouho opět venčila psa a napsala referát do biologie.

Když ale přijela máma, něco se stalo - máma se nešikovně řízla do prstu.

Máma.

Člověk.

Vůně krve se zdála neúnosná.

Okamžitě mámě ránu vydesinfikovala, zavázala a vytřela veškeré stopy po krvi z nože, ale černobílému vidění a rudým skvrnám se neubránila a tentokrát to přetrvávalo. Navrhla, že mámu vezme do nemocnice, rána to byla velká a nůž špinavý. Skvělá záminka proč jet za ‚otcem‘ upíří rodinky, který pracoval přibližně tři sta let jako doktor.

Nasedla do auta a hned otevřela okénko - mamce to vysvětlila slovy, že se jí pořád trochu motá hlava, potřebuje čerstvý vzduch. Držela se celkem průměrné rychlosti a netrpělivě těkala pohledem, kdy uvidí odbočku, po které se jelo přímo do nemocnice. Po chvíli už vylézaly z auta. Zavřela za mámou dveře, zamknula a už už se chtěla rozeběhnout dovnitř, ale s trpělivým výrazem mámu vedla pomalu, lidskou rychlostí chůze.

„Možná to je zbytečné,“ namítla najednou máma a jí se zastavil dech, „třeba to nic není... nevím, zda tam nebudeme naopak na obtíž...“

„Ne, ne, když už jsme tady, pojď a žádné argumenty. Že Ty se bojíš?“ snažila se o bezstarostný a žertovný tón. Máma přestala namítat a automaticky se posadila do prázdné čekárny a ona na okamžik odběhla. Zamířila přímo do kanceláře k otci upíří rodinky. Zaťukala na dveře. Slyšela i nádech před promluvením a tak se nelekla sametově hebkého a melodického „Dále.“, když ji doktor pozval dovnitř.

Otevřela dveře a nervózně přešlapovala na prahu. „Dobrý den. Ehm... Mamka se řízla do ruky a teď čeká v čekárně o dvě chodby dál. Já... no... můžu si s Vámi na chvilku promluvit? Jestli nemáte čas, chápu to, stačí říct…“ mumlala a bála se mu podívat do očí. Doktor se na zlomek okamžiku zarazil, ale pak se přívětivě usmál.

„Pojď dál... můžeš si sednout támhle na židli,“ ukázal, „jestli tu ovšem nechceš celou dobu stát. Copak potřebuješ?“

„Hmm... no...“ zhluboka se nadechla a pak se mu podívala rychle do očí - okamžitě uhnula pohledem. Zavřela dveře a ujistila se, že jsou zavřené pevně. Výraz v obličeji přestala ovládat a veškerý zdvořilý úsměv z něj vymizel. Rozpačitě hleděla na studenou podlahu a pak na okamžik zavřela oči. Následoval další hluboký nádech a potom na něj velice, velice významně pohlédla. Jeho výraz přešel z trpělivého čekání do mírně zděšené grimasy.

„Co to... to snad-“ zarazil se a nebyl schopen doříct zbylá slova. Věděla, že bude stačit, když ho upozorní, aby se na ni více zaměřil. Upíří rysy se prostě z blízka nedaly přehlédnout. Zas sklopila oči a posadila se na nabízenou židli. S pohledem upřeným do klína si shrnula rukáv. Její kůži osvětlilo světlo lampy na stropě a odhalilo půlkruhovou jizvu.

„K-kdy... už to... j-já...“ doktor se zhluboka nadechl a pohlédl na ni naprosto přeplněný zmatkem. Mírně se zachvěla a dala se do vysvětlování.

***

(12.1.2008 Pondělí) Když vypověděla vše, co se stalo, doktorovi se postupně vrátil jeho běžný, uklidňující a jistý hlas. Všechno objasnila během chvíle a mámu mezitím odvedli dovnitř, kde její ranku prohlížela sestřička. Necítila tedy potřebu nějak výrazněji spěchat.

‚Otec‘ zubaté rodinky nejdříve projevil soustrast a pak jí zestručněle vyprávěl o svém osudu, utrpení, postupném zvykání a v kostce o dalších 300 letech jeho života. Pozorně poslouchala a málokdy se jí po tváři mihl úsměv, jeho příběh byl velice smutný. Pak viditelně znejistěl a vypověděl jí o životě jejího bývalého přítele - o tom, jak byl nucen zabíjet lidi, jak byl vlastně stvořen právě pro zabíjení. Hrdlo měla stažené, cítila neskutečnou lítost, protrpěl si své, to se popřít nedalo...

Pak přišel čas jít za mámou. Pořád nevěděla, jak se má do budoucna stravovat, co má dělat a tak dále, byla z toho zmatená. Doktor jí slíbil, že pošle jejího bývalého přítele, svého ‚syna‘, aby se za ní v noci zastavil a promluvil si s ní. Vzpomněla si, že přestala spát - u upírů pravděpodobně běžný jev. Opatrně se doktora zeptala, co tak v noci dělávají.

„To je různé,“ nečekaně se zasmál, „tak třeba jeden z mých synů... jistě víš, o kterém mluvím,“ v očích měl šibalské jiskřičky, „velice rád v noci přicházel do Tvého pokoje a prostě... prostě s Tebou byl. Měl radost…  z Tvojí přítomnosti.“

Zarazila se a na okamžik málem zalapala po dechu. On ji dříve... špehoval?

„Někdy vyrážíme na lov do blízkých lesů, některé mé děti baví šachy,... jak jsem řekl, je to různé.“

„Hmm... aha. Dobře. Pokusím se... nějak všechny ty dosavadní informace vstřebat,“ zatřepala hlavou a vděčně se pousmála. „Jsem ráda, že... jsem se měla komu svěřit. Děkuju Vám.“

„Nemáš zač, děvče. A nemohla bys mi tykat? Myslím, že už mě znáš dost...“ zářivě se usmál. Bylo neuvěřitelné, že někdo tak krásný dělal doktora, měl by spíše vystupovat v reklamách.

„Ehm... dobře,“ vydechla a zazubila se. „Ale stejně Ti děkuju.“

„Stále nemáš zač. Tak se zatím měj. A neboj se, přijde...“ zatvářil se povzbudivě a ona vstala. Otevřela dveře a se slovy „Tak nashledanou.“ odešla. Přispěchala do čekárny a zrovna když se stihla předstíraně uvelebit v křesle, vyšla máma ze dveří. Ruku měla odvázanou, ale tvářila se spokojeně. Neudivilo ji, že ji dcera dovnitř nenásledovala, byly zavřené dveře, asi nechtěla rušit.

Odjely domů a ona cítila příjemný klid. Svěřila se. Měla to za sebou. V hlavě si shrnula dosavadní zjištění - je z ní upír. Její bývalý přítel je taky upír a nyní již asi ví, že je upírem i ona. Dnes v noci by se za ní měl stavit a vše by se mohlo vyjasnit. Vypadá to... nadějně.

Nemohla se dočkat soumraku a po soumraku noci. Hleděla do tmy z okna svého pokoje a na tváři měla prázdný výraz. Skrývala veškeré emoce. Máma s tátou ji před hodinou poslali spát, táta již spal a máma se dole dívala na televizi. Čekala na jediné - čekala, kdy přijde on.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bezejmenná - 1. kapitola :

 1
27.06.2011 [18:26]

Ranyafhbfgnfgnfgvb: máš luxusní slovník. :3

Kika: naprosto akceptuju tvůj názor, i když... nu, upřímně, mohla bys jej příště podat trochu líp. :) víš, kdyby jsi svou... kritiku... podala v lepší formě, mohla bych ji vzít vážně. ale takhle... :/
however.

1) upřímně... nepamatuju si, co tam bylo napsaného, je todávno XD, ale... jo tohle. vzhledem k tomu, že přeměna nebyla úplná, a vzhledem k tomu, že jsem se nikdy přesně neřídila tím, co napsala Meyerová, nevidím důvod, proč by nemohla. :) a u jiných upírů... je ta přeměna třeba otázkou pár sekund, a bolí mnohem víc, a u jiných zase trvá strašně dlouho a nebolí vůbec, takže... myslím, že zrovna tohle byla moje věc a mohla jsem to napsat, jak jsem chtěla. :'D nic proti.

2) Bella taky odolala, Rosalie taky odolala... takže i když je to nesmysl, proč ne? XD

3) bledší pleť má člověk i při nemoci, barva očí je vidět podle počasí a osvětlení různě, nějakej čas by to mohlo projít... to si myslím do teď... nevím, jak přesně to skrývala v téhle povídce, protože si sotva pamatuju pár hlavních postav XDDD, ale to nic nemění na tom, že nějak by to určitě šlo. :)

4) blbost. upíři se mají umět maskovat jako lidé, na to jsem přehodnotila názor až do té míry, že podle mě se upíři NEMŮŽOU poznat, dokud si třeba nevšimnou, že tomu druhému nebije srdce/že má rychlejší reakce/whatever.

akceptuju. :) i když mi nechápavá připadáš spíš ty, a troufám si říct XD, že tahle povídka nemá mozek :'DDD, takže nemůže být nechápavá, ani vnímavá, ani blbá, ani chytrá. :3 XDDDD

johny4445: děkuji za zastání se. :3 ^^ *hug*

2. johny4445
26.06.2011 [23:21]

ej! Emoticon Kika:
No vieš, Ranya si to prispôsobila podľa seba a tak aby jej to vyhovovalo... Tak jej asi nahodila nejakú super schopnosť Emoticon A tak, okrem toho je to skvelé Emoticon

fhbfgnfgnfgvb:
Nadávať sa nesmie
Emoticon !!!
A na koniec, je to skvelé Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

1. Kika
23.06.2011 [17:15]

prmiň ale vůbec se mi to nelíbí tak za 1)při proměně by určitě nemohla chodit,ta přeměna má být STRAŠNĚ bolestivá! 2)určitě by neodolala krvi a zvlášť ne té lidské 3)určitě by si lidé všimli že je bledší a že má jiné oči to platí i pro její rodiče 4)upíři by měli poznat dalšího upíra po pachu!
takže tato povídka se mi vůbec ale vůbec nelíbí je strašně nechápavá! Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!