Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (8)

18.02.2012 (16:15) • swanbellacullen • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 2791×

Zdál se mi sen. Byla jsem na nějaké louce, která byla poseta několika květinami. K ní se posléze přidali i ptáčci a prozpěvovali si. Podle mě byla dokonalá. Ale pak všechno utichlo. Z poza stromu se vynořil vlk. Měl hnědou hustou srst a na vlka byl až moc veliký. Díval se na mě nenávistným pohledem. Začala jsem se bát. Najednou se ke mně začal přibližovat. Byl už skoro u mě, když se zastavil a pak… Skočil.

Náhle jsem na krku ucítila studený dotyk. Myslela jsem si, že se mi to zdá a ten vlk do mě zaryl drápy, ale když jsem otevřela oči, skláněla se nade mnou tmavá silueta. V rychlosti jsem chytila ruku dotyčného do té své. Ale když jsem se podívala, kdo to je, nemohla jsem tomu uvěřit. Byl to on.

Vzájemně jsme si dívali do očí, nikdo z nás nic neříkal. Proč tu vlastně je? Třeba jenom zabloudil nebo chtěl ukázat nějakou zkratku.

Znenadání pomalu vztahoval svou ruku zpět k sobě. Zvědavost mě přece jenom nakonec přemohla a tak jsem se ho zeptala.

„Co tu chceš?“ Nějak jsem nevychytala tón hlasu. Nechtěla jsem, aby to znělo naštvaně.

„Budeš mi věřit?“ řekl a pak udělal pohyb, jako by mě chtěl vzít do náruče. Vůbec se mi to nelíbilo, tak jsem se odtáhla. Co po mně vůbec chtěl?

„Proč bych to měla dělat?“ Před sebe jsem nastavila ten kabát, co mi někdo tak milostivě daroval. A pak mě napadla myšlenka… Nebyl to on? Dávalo by to i smysl. Kdo jiný by dával tak krásný kabát bezdomovci? Jedině on se ke mně choval… Mile. Teda aspoň mi to tak připadalo. Někdy.

„Chci se ti omluvit. A taky ti chci pomoct.“ Nemohla jsem uvěřit, co mi právě řekl. Proč by mi chtěl zrovna on pomáhat?

Nedůvěřivě jsem na něj hleděla a ještě víc se odtáhla. Sice jsem chtěla pomoct a to hodně, ale vůbec ho neznám. Co když není takový, jak na pohled vypadá?

„Jak se jmenuješ?“ Ta otázka z mých rtů vyklouzla skoro… náhodou.

„Edward,“ zašeptal téměř neslyšně. To jméno neznělo tak špatně. Docela se mi líbilo. Nejspíš bych mu měla říct i to svoje.

„Tak mě budeš oslovovat Bello,“ oznámila jsem s úsměvem. Ať už jsem ale chtěla dodat cokoliv dalšího, neměla jsem šanci.

Z ničeho nic mě vzal do náruče. Chtěla jsem protestovat, ale řekl, ať jenom zavřu oči a nic neříkám.

Poslechla jsem ho. Nač se také dohadovat, když by mě stejně nepustil?

Jak mě tak nesl, uvědomila jsem si naši blízkost. Náhle se mi zrychlil dech a cítila jsem, jak mi rychle buší srdce. Vůbec jsem netušila, kam mě nese. Co když mi chce ublížit? Kdyby však chtěl, tak už by to dávno udělal. Nevěděla jsem, proč jsem došla k takovému závěru, ale věřila jsem mu.

Plynulý pohyb náhle ustal a já otevřela oči, před kterými jsem uviděla místnost, kterou pohlcovala tma.

„Kde jsme?“ optala jsem se zvědavě, ale místo toho, aby mi odpověděl, mi dal ruku přes pusu. Nechápavě jsem na něj hleděla.

„Mluv potichu, nejsme tu vedeni,“ šeptl mi do ucha a pak se vzdálil. To si dělá srandu? No, asi ne, když sám mluvil tak potichu. Ani na to nevypadal.

„Proč jsme tady?“ položila jsem další otázku a dál jsem se rozhlížela po místnosti. Chtěla jsem se zorientovat, ale v té tmě se mi to moc nedařilo.

„Myslel jsem si, že by ses ráda vykoupala a vyspala v normální posteli,“ pronesl tiše. Nemohla jsem uvěřit, co vše pro mě chtěl udělat, ale pořád jsem nechápala proč.

Rozsvítil lampičku a já konečně viděla, jak místnost vypadá ve světle. Bylo to tu docela hezké. Hlavně pro člověka, který už dva roky tráví na ulicích.

„Díky, ale tos nemusel,“ řekla jsem s povzdechem. Byla jsem na jednu stranu ohromně šťastná, že bych se mohla konečně umýt, ale pouze jednou a pak se zase budu muset vrátit k popelnici.

„Máš tu několik věcí, které jsem ti nakoupil. Byl bych rád, kdybys něco z toho použila, než se rozhodneš odejít,“ poznamenal tiše, ale nechápala jsem, jaké věci myslí. Nakonec ukázal na hromadu tašek.

„Co to má být?“ Vůbec jsem netušila, co bych jako v těch taškách měla naleznout.

„Koukni se a uvidíš. Nevěděl jsem, co všechno potřebuješ a co máš ráda,“ odvětil. Váhala jsem, jenže zvědavost byla silnější. Přistoupila jsem k taškám a podívala se, co v nich všechno je.

Chvíli jsem se přehrabovala jejich obsahem. Nejvíce tam bylo hlavně hygienických potřeb, od šamponů přes kondicionéry, až po voňavky a malování, což jsem ani nemohla za svůj život snad využít. Dále se mezi tím vším našlo nějaké to oblečení, nové oblečení, které jsem radši ani neosahávala, protože jsem se bála, abych jej nijak neušpinila.

Konečně jsem vzala do náruče šampon, ručník, župan a šla do koupelny. Když jsem vešla, zavřela a zamkla jsem za sebou dveře. Otočila jsem se a pohled mi hned padl sprchu.

Shodila jsem ze sebe to špinavé oblečení a vkročila do sprchového koutku. Pustila jsem na sebe teplou vodu. Chvíli jsem si jen užívala dopadající kapky na své tělo. To byla taková slast cítit po tolika týdnech (možná měsících) to postupné uvolňování, které mi ta horká voda dopřávala.

Nakonec jsem se tedy uvolila, abych dodala i svému tělu pocit čistoty. Dávala jsem si na hlavu šampon. Byla jsem neskutečně ráda, že můžu tu špínu ze sebe dostat. Celé tělo jsem si několikrát vydrhla, až jsem měla téměř jistotu, že opravdu je téměř veškerá špína pryč.

Když jsem se konečně pořádně opláchla, vypnula jsem vodu. Otřela jsem se, oblékla si na sebe župan a mokré vlasy obmotala ručníkem. Přistoupila jsem ke dveřím a odemkla je.

Nakoukla jsem do pokoje a pak tam vešla. Všimla jsem si, jak si mě Edward prohlíží, tak jsem se k tomu ještě protáhla, ale ne se
svádějícím úmyslem. Prostě… přišlo mi to správné.

„Díky, tohle je tak… osvobozující,“ řekla jsem uvolněně. Cítila jsem se krásně po dlouhé době. Ještě chvíli mě podroboval svému
zkoumavému pohledu, když…

„Promiň,“ oznámil tiše a neuvěřitelnou rychlostí vyskočil z okna. Připadalo mi to hodně zvláštní. Může mít člověk chladnou pokožku a být tak neuvěřitelně rychlý? Nechápala jsem to. Snad budu mít opět někdy příležitost ho potkat a zeptat se ho na to.

Nerozhodně jsem chvíli sama postávala v pokoji a očekávala, že se vrátí. Když nějakou dobu nepřicházel, mdle jsem si pro sebe pokrčila rameny a kráčela k posteli.

Byla jsem strašně unavená. Lehla jsem si do peřin a hned usnula. Moje poslední myšlenka před tím, než mou mysl zahalily snové obláčky, byla na Edwarda.

Autor: swanbellacullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (8):