Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (11)

05.03.2012 (16:30) • zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3184×

11. kapitola

Seděl jsem u ní a poslouchal, jak se jí prodlužuje dech. Hladil jsem ji po vlasech, ale jak jsem zjišťoval, nemohl jsem být v její blízkosti dlouho. Cítil jsem, jak mi tmavnou oči, a její vůně mě již nenechávala chladným.

Má paže sklouzla na její odhalený krk. Ruka přejela přesně přes to místo, kde jí tepala ta životodárná tekutina, krev, která by mne dostala do extáze, kdybych se jí jen napil. V tu chvíli jsem věděl, že už nemůžu déle zůstávat zde. Moc jsem se zaměřoval na její životní funkce – tlukot srdce, pravidelný dech, pohyb krve…

Odskočil jsem od ní a zavrtěl hlavou. Věřím, že kdybych pohlédl do zrcadla, viděl bych místo svých očí jen temné hlubiny. Proto jsem se rozhodl, že vyrazím na lov. V její blízkosti jsem nedokázal být dlouho bez krve, sám jsem se divil, co se mnou vůbec provádí.

Aniž bych nějak přemýšlel, zamířil jsem rovnou do lesa. Až poté, co jsem držel zdechlinu jelena, jsem si uvědomil, že nejsem ve městě, že jsem nezabil člověka… Zhnuseně jsem odhodil mrtvé tělo a čelo se mi zkrabatilo zachmuřením. Co se to se mnou děje? To po seznámení s nějakým lidským mládětem najednou budu ten hodný? Nebudu už zabíjet?

Vztekle jsem zavrčel a uhodil do stromu, který se pod náporem mé síly roztříštil ve dví. Jak kolem mne létaly úlomky dřeva, uvědomil jsem si další věc. Závislost na její přítomnosti jako by vyprchala. Cítil jsem, že jsem znova volný, že ji vedle sebe nepotřebuji. Jenže… co s ní teď budu dělat?

Tentokrát jsem se vztekle napružil a bezmocně zavrčel. Vždyť jsem si ji odvedl do svého úkrytu! Co mě to jen napadlo?! A ještě jsem se ji vydal hledat, abych ji uchránil… Rukou jsem si plácl do čela a pomyslel si, co jsem za hlupáka. Začal jsem vyšlapávat kruhy do lesní půdy a uvažoval nad tím, co teď mohu dělat.

Obstaral jsem jí určité věci, věřím, že by můj otec – to slovo mnou prolétlo jako šíp – nevlastní otec byl na mě pyšný. Pomohl jsem nevinné dívce z těch nejhorších potíží, dal jí trochu světla v jejím tmavém životě… Ale copak jsem věděl, zda je dobrá? Zda nějak nezhřešila? A když už něco, nemohl jsem to vidět v její hlavě… Její psychický štít, jak jsem si to pro sebe nazval, ji chránil před vnějšími vlivy – jako před mým čtením myšlenek.

Naštvaně jsem si to rázoval zpět, ale ač jsem měl chuť na tu slastnou tekutinu, zjišťoval jsem, že bych do sebe nevpravil ani kapičku. O to víc mě to vytáčelo. Rozhodně jsem naplněn, ale ošizen, došel zpět do svého úkrytu. Věděl jsem, že tam bude. A snažil jsem se obrnit před její vůní, před její lákavou krví, před její chytrostí a krásou…

Tichem se rozlehlo bimbání zvonů poukazující na třetí hodinu ráno. Já se jen rozhlédl po šumících listech těch několika stromů a keřů kolem, pak se vyhoupl za střechu, abych zkontroloval… Prostě jsem chtěl mít jistotu, že je v pořádku, abych ji ráno zase mohl zanechat tam, kde jsem ji našel.

Pocítil jsem zvláštní odpor k její osobě. To malé, hubené děvče si mě omotalo tak rychle kolem prstu, že jsem ani netušil, jak rychle jsem jí podlehl. Nějakým zvláštním způsobem ošálila mé smysly, abych jí sloužil. Tomu jsem věřil až do té doby, než jsem se objevil u její postele.

Ztuhle jsem hleděl na to napůl odkryté vychrtlé tělo a sám sebe přesvědčoval, že je pro mě nebezpečná. Ne jako člověk, ale svou inteligencí, kterou mi již dokázala. Přiklekl jsem si k její hlavě a jemně jí uhladil pár pramínků vlasů za ucho, přičemž jsem si za svůj čin vzápětí vynadal.

Opíral jsem se o zeď a v mysli se mi objevovaly možnosti, co bych měl udělat. Ta nejjednodušší mi stále vyvstávala před očima. Jak jí rukou ohmatávám krční tepnu, klekám si k jejímu tělu, olizuji její pokožku předtím, než svými zuby zajedu pod tu jemnou kůži, abych ochutnal tu symfonii chutí, které mi svým voláním působí takové okouzlení…

„Stop!“ vykřikl jsem naštvaně a náhle ztuhl. Doufal jsem, že jsem ji nevzbudil…

„Edwarde?“ zívla dívka, které patřily mé poslední myšlenky, posadila se a jala se otírat oči. V duchu jsem si nadával do hlupáků.

„Bello,“ oslovil jsem ji pečlivě a sedl si k ní. Možná mě viděla, já nevím, ale náhle strnula hrůzou a kousek se ode mě odtáhla.

„Děje se něco?“ ptal jsem se zmateně a lehce se dotýkal jejích paží. Cítil jsem, jak se její svaly napínaly. Náhle jsem si přál, aby ze mě neměla takový strach, aby mě objala tak jako předtím…

„Jdi pryč. Doveď mě tam, odkud jsi mě odnesl, a už se nevracej,“ šeptala dál tím ledově chladným hlasem. Snažil jsem se ji obejmout, ale třásla se jak osika, proto jsem těch pokusů zanechal a jen se zhoupl na špičkách.

„Provedl jsem něco?“ zeptal jsem se vcelku normálním hlasem.

„Ne, ano, nevím… Ale přemýšlela jsem nad tím. Sice nevím, proč ses rozhodl pomoci zrovna mně, ale… nemůžu žít s někým, o kom nic nevím. S kým bych se stále strachovala, že mi ublíží. U koho nemám jistotu, že by mě před vším ubránil…“ Ta poslední slova mě ranila. Chtěl jsem ji alespoň ještě pohladit po tváři, ale záměrně ji otočila na jednu stranu. Jasný nesouhlas.

„Nevím, čím jsem si zasloužil takovou nedůvěru…“ řekl jsem uštěpačně a zvedl se naštvaně na nohy. Už jsem nemohl krotit své emoce, bylo to příliš… Nechápal jsem ty mísící se pocity. Zranitelnost, žárlivost, bolest…

„Ničím, Edwarde. Prostě… Já si uvědomuji, jaké to je věřit cizímu muži. Vždyť mi můžeš kdykoliv cokoliv provést, aby se nikdo nikdy nedozvěděl, co se se mnou stalo… Byla to ode mě pošetilost, že bych kdy mohla věřit tvým příslibům. Ne, to je špatně řečeno… Pošetilost bylo to, že jsem svou důvěru v tebe dala tak brzy. Neznám tě, nevím, jaký jsi uvnitř. Jak dlouho by trvalo, než bys ublížil mně? Ne, nejde, abychom trávili čas spolu. Stejně… Když budeš chtít, ty si mě najdeš… Ale já tě již nechci spatřit, pokud o to sama nepožádám,“ vysvětlovala a sklopila hlavu.

Nevěřil jsem vlastním uším. Nechtěl jsem ji vracet, ale… mohl jsem si dovolit nést takové břímě? Mohl jsem mít na krku člověka, o kterého bych se staral? Odpovědi byly jasné – ne a ne. Smutně jsem zavrtěl hlavou a dal jí za pravdu.

„Tak se ještě dospi, ráno tě odnesu, kam jen budeš chtít,“ dodal jsem a pak už jen litoval všech svých činů. A na té nejvyšší příčce stálo to, že jsem vůbec potkal někoho, kdo má tak tichou mysl…

10. kapitola <> 12. kapitola

Ahojte, lidičky... Děkuji vám za vaše odezvy. Jsem moc překvapená, že naše kapitolovka je čím dál více čtená, děkujeme vám za komentáře, opravdu jsme moc potěšené. Nevím, jak má spoluautorka, ale já jsem nesmírně překvapená.

Za ten limit se omlouvám, ale když si člověk jednou zvykne na příliš pozornosti... Je těžké se toho vzdávat. Proto vám tuto kapitolu přináším tak brzy, je věnovaná všem našim miláčkům, co pravidelně komentujetí. 

Když vy nás takto budete podporovat, další kapitola tu bude co nevidět... Děkujeme za komentáře k minulým kapitolám a samozřejmě se těšíme na další reakce k této kapitole. Vaše zuzinecckaa a Mňamka.

Autor: zuzinecckaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (11):