Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 13. kapitola

23.12.2009 (11:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7912×

13. kapitola

Já je propásla?

(pohled Edward)

Stál jsem v prázdném skladišti a všude okolo mě bylo naprosté ticho. Vztekem a strachem o Bellin život jsem byl téměř šílený. Prudce jsem se otočil k pohybu přímo za mými zády a Přikrčil se připravený ke skoku. Zuřivě jsem zavrčel a bylo mi jasné, že nic už mi nezabrání mu skočit přímo po krku. Skoro nic, až na jediné.

"Edwarde?"

Okamžitě jsem přestal vrčet a zůstal zírat do jejího obličeje plného obav. V příští vteřině jsem už byl u Belly a tiskl si ji zoufale k sobě. Drtil jsem ji k sobě, že z toho bude mít určitě další modřiny, ale mě to bylo v tu chvíli úplně jedno. Ještě stále jsem se chvěl strachem a byl jsem rád, že je živá a v pořádku.

Teprve po chvíli jsem se od ní konečně odtáhl a vzal její tvář do dlaní. Zíral jsem jí do očí. Stále jsme nepromluvili ani hlásku. Já toho prostě nebyl ještě pořád schopen a ona byla z mého chování evidentně v šoku.

Přejížděl jsem jí palce po tvářích zatím, co v dlaních jsem stále držel tvář natočenou vzhůru k sobě.

"Strašně jsem se o tebe bál."

"Nechápu proč, dokážu se o sebe postarat," přimhouřila oči.

Zíral jsem nevěřícně na ni. Najdu ji poblíž místa, kde se potuluje banda největších zabijáků a ona si mu tu v klidu tvrdí tohle, dokonce se tváří trochu podrážděně. Můj strach vystřídal vztek.

"Co tu sakra děláš! Víš co se ti mohlo stát?!"

"Byla jsem v knihkupectví a ztratila se, nemusíš k vůli tomu tak vyvádět!"

Spustil jsem ruce z její tváře, protože jsem si prostě v tomhle stavu nebyl sám sebou jistý. Stiskl jsem si kořen nosu ve snaze se uklidnit.

"Bello, jsi v té nejhorší části Seatlu a navíc v době, kdy se tu potuluje skupina upírů, kteří tu už několik dní bezohledně napadají lidi."

Snažil jsem se o klidný tón hlasu, přesto se mi však ještě třásl. Zavřel jsme oči, jak to na mě všechno začalo doléhat. Nikdy jsem nezažil takovou úzkost a strach, jako teď o ni.

Uslyšel jsem její povzdech a o chvilku později i její ruku na té, kterou jsem si ještě stále držel kořen nosu v bezmocném gestu.

"Mrzí mě to," zašeptala jen kousek od mého ucha a já cítil, že to myslí naprosto vážně. "Nikdy jsem se nemusela takhle ohlížet na ostatní. Už dlouho mi nikdo nemluví do toho, co dělám."

Podíval jsem se na ni. Sledovala mě těmi velkými oříškovými oči a já jim nemohl odolat. Opět jsem ji objal pažemi, ale tentokrát jemně, jako to nejvzácnější co jsem měl. Což také pravdu byla.

"Vypadneme odtud?"

Přikývla.

Držel jsem ji kolem pasu, aby mi byla co nejblíže a vedl ke svému autu. Cestou se k nám přidala další auta se zbytkem mé rodiny. Jen jsme zastavili před naším domem a Bella vystoupila, zmizela v hromadném objetí mé rodiny.

Když ji pustili, stála tam se sklopenýma očima a nic neříkala. Měla na tváři zvláštní výraz.

"Bello, drahoušku, stalo se ti něco?" vyděsila se Esme.

Zavrtěla hlavou a já s děsem uviděl, jak se jí v očích zaleskly slzy.

"Jen nejsem na něco takového zvyklá."

"Tak si raději zvykni, protože mně se to líbilo. Bylo to jak ragby s porcelánovou vázou," zkomentoval Emmett jejich předešlou formaci kolem Belly. To trochu uvolnilo náladu a my se konečně přesunuli dovnitř.

"Kde jsi vlastně byla?" začala vyzvídat Alice. Stále jí vadilo, že co se jí týče, musí se na vše ptát, její dar jí byl k ničemu.

"Ve skladištní čtvrti a ještě jsem tam cítil tři naše," zavrčel jsem, ale spíš jen k vůli té vzpomínce a ne že bych se znova zlobil.

"Chceš říct, že naše Bella si vyšla na procházku a jen tak tak se minula s těma zabijákama?" vyděsila se Alice.

Přikývl jsem.

"Chceš tím říct, že jsem mohla konečně vidět pořádný krvelačný upíry a já je propásla?" vykřikla Bella a dramaticky se zhroutila na sedadlo.

Ostatní se začali jejímu hranému zděšení smát, jen já ji měl chuť začít rdousit.

"To snad není možný. Ta holka má vražednější smysl pro humor než já!" zaúpěl zděšeně Emmett.

To jsem tu snad jediný normální, to si opravdu nikdo neuvědomuje, co se mohlo stát?!

Podrážděně jsem zvedl ještě ležící Bellu v náručí a vydal se pryč.

"Co se děje?"

"Mám jich plný zuby, jdu pryč," zavrčel jsem jí v odpověď a zamířil k autu.

"A co tu potom dělám já?"

"Myslíš, že tě po tom dnešku nechám jen tak samotnou?!"

Bella zaúpěla ve špatné předtuše a za zády se ode dveří ozval můj povedený přerostlý bratříček. Šťouchl do Jaspera loktem.

"Tak to vypadá, že na tu donášku do domu přece jen dojde."

Přiznávám, že v tuhle chvíli nebyli daleko od pravdy. Byl jsem schopný udělat cokoliv, jen abych ji už neztratil z očí. Nevím, jak bych ještě bez ní dokázal dál žít.

Má nálada celý večer nestála za nic, což se Belle vůbec nelíbilo. Pustila film, ale já stejně byl myšlenkami pořád mimo. Jak jsem seděl na gauči, sedla si obkročmo na mě a zajela mi prsty do vlasů, čímž mě donutila zvednout k ní obličej.

"Přestaň na to už konečně myslet," zašeptala s ústy několik centimetrů od těch mých. Věděla, co to se mnou dělá.

"To není tak snadné, stačí si uvědomit, co se mohlo stát..." zavrtěl jsem hlavou. "Dokonce jsem v té hrůze začal i litovat, že jsem tě neproměnil. Být jako my, měla bys alespoň nějakou šanci."

Byl jsem tenkrát naprosto zoufalý.

"To bych po tobě nikdy nechtěla, na to tě mám příliš ráda, později by sis to vyčítal," sjela mi prsty přes krk až na prsa. "A navíc jsem naprosto v pořádku a raději bych ten čas, co s tebou strávím, využila nějak jinak, než přemýšlením co by, kdyby."

Ruce mi vystřelili k jejímu pasu a odtáhly jim, abych ji viděl pořádně do obličeje.

"Ty chceš odejít?"

Projel mnou šílený strach, jestli odejde…

Zavrtěla hlavou "Nikam nejdu a přestaň už konečně vyšilovat. Máš tu holku, nikde nikdo, tak se podle toho začni taky chovat!"

Zůstal jsem na ni nechápavě hledět. Strach ze mě jen pomalu vyprchával. Rozhodla se mi to tedy naznačit sama. Přisála se ke mně ústy a políbila mě tak, že jsem na všechno ostatní téměř zapomněl.

"Takže opravdu nikam nepojedeš?"

"Hmmm," zamumlala se rty na mém krku. "Budu se muset o narozkách ukázat příbuzným."

"Můžu jet s tebou?"

Odtrhla se ode mě a chvíli se na mě koukala s podmračeným pohledem.

"Neskousli by to?!" zeptal jsem se úzkostlivě. Moc jsem si přál, aby mě vzali. Ačkoliv to byli jen vzdálení příbuzní a moc se jí nevěnovali, pořád patřili k ní.

"Bojím se, že by ses jim spíš líbil až moc."

Chtěl jsem se ještě na něco zeptat, ale okamžitě jsem zapomněl na co, protože její ruce mi sjely pod opasek a já se zalapáním po dechu odsunul mozek na druhou kolej. Při tom co se mnou prováděla, to ani jinak nešlo.

<< Donáška do domu   Shrnutí   Mrzí mě to >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 13. kapitola: